Delší, než věčnost

Delší, než věčnost

Vilgefortz

1.

   Bouře přišla náhle a velmi prudce. Temná, postupně více a více černající mračna se hromadila na východě, spřádala se nad vrcholky Nejmenných hor a pak se, jako armáda dunících přízraků, rozletěla vstříc prastarým, mlčenlivým kamenům pevnostních zdí.

   Archaneth, bývalá elfská strážní hláska bránící nájezdům na dávno opuštěná panství v Soumračných vrších, přebudovaná spojenými silami říšských stavitelů a trpaslických spojenců ze síní Rann’Dellu, se nezachvěla, když do jejích věky pamatujících stěn udeřily první poryvy větru a klikaté křivky blesků ověnčily okolní krajinu bílým přísvitem.

   A její obránci také ne.

   Glandragor, rozložitý, statný muž s šednoucím plnovousem a ocelovými svaly na rukou, se zvedl ze svého sedátka mezi dvěma zuby cimbuří a opřel se o hradbu. Měl na sobě lehký, kožený oděv, nad klíční kostí a na zápěstích vyztužený lesklými plíšky. Dlouhé, dřív sytě hnědé, nyní již blednoucí, kadeře vlasů slepil déšť.

   Válečník upřel zrak k obzoru, do dálav, kde mezi tmavými mračny prostupovaly paprsky rudnoucího slunce, podobny laskavým pažím matky, která naposledy ještě laská své dítě, než stíny obstoupí kraj.

   Povzdechl si.

   Už stárnul. Z mocného válečníka, který nezřídka býval prudký a ukvapený ve svých činech, se stal rozvážný veterán mnoha bitev, hrdina dalekého severu, kde se jemu a jeho příteli hraničáři Gloernovi podařilo odvrátit hrozbu ledového arcimága a rozdrtit jeho armádu. Tehdy se stali legendami a na Dálném severu nebyl nikdo, kdo by neznal písně o jejich činech.

   Bylo mu to veskrze jedno, netoužil po slávě, ani opěvování v hrdinských sonetech. Měl jeden sen. Malý, úhledný dům v zeleném údolí mezi kopci, hodnou ženu, syna, své políčko, na němž by mohl pracovat…

   Ale jakkoliv se to zdálo snadné, bylo to, stejně jako většina snů, nesplnitelné. Glandragor to věděl. Válku měl v krvi. Miloval žár bitev a rád měnil osudy a předpojaté myšlenky panovníků a vojevůdců, když ze zdánlivě bezvýchodných situací, v nichž by mnozí nalezli jen smrt, vycházel vždy vítězně a s další řádkou tématiky na eposy…

   Bylo to takové jeho umění, jímž se proslavil. Nikdy neprohrál bitvu a Gloern mu z žertu udělil přívlastek Neporazitelný. Nevadilo mu to. Měl mnoho jmen, přezdívek a titulů. Sekerník, jehož užíval na veřejnosti byl jedním z nich a byl zasloužen po právu. Právě kvůli Erdyn, mocné dvoubřité sekyře s vtepanými runami, si u skřetů vysloužil jméno Genaa-Arg Bolgren – Krvavý Kat.

   I přes hukot deště zaslechl lehoučké kročeje, jak kožené boty jemně došlapují na mokrou skálu. Věděl, kdo jde.

   „Co tu děláš tak sám, sekerníku? Kocháš se slunce západem?“ ozval se mu za zády hlas jako větřík, vanoucí hájem stoletých stromů.

   „Nejsem sám, lukostřelče. Mám tu dámskou společnost, tak snaž se chovat slušně.“

   „Že by? Ach, jistě,“ usmál se Gloern a opřel se o dlouhý reflexivní luk ze směsi tisového a jasanového dřeva. „Omlouvám se, paní Erdyn, nevšiml jsem si vaší spanilé osoby. Dnes vám to sluší, když z vás déšť smyje špínu a zaschlou krev, čehož váš majitel není schopen za celý rok.“

   „Nemusíš se jí dvořit, dnes ještě bude pracovat a nepochybuji, že do rána bude ten lesk pryč,“ přejel Glandragor kůží ovázaný topor dlaní, jakoby ho hladil. „Tahle bouřka se nám hodí. Nepoužijí obléhací stroje, nebudou vědět, kam mají pálit. Jestli teda přijdou. Do rána vydržíme bez boje.“

   „Začínáš s tím svým krásným optimismem – dobré znamení,“ opřel se Gloern vedle starého válečníka.

   Sám už také nebyl nejmladší. Stejně jako jeho vousatému příteli i jemu táhlo k padesátce, ale vlasy mu bělat zdaleka nezačaly. Měl jemnou, špičatou tvář, která značila jisté elfí předky, a přemýšlivé oči. Tvořil dokonalý kontrast k osobě Glandragora – sekerníkův obličej byl ošlehaný, tvrdý a tmavé oči planuly skrytým ohněm.

   „Tohle jsem chtěl,“ vzpomněl si hraničář. „Přišla nám zpráva od Archibalda.“

  „Říkáš to přehnaně nadšeně, jakoby snad byl lísteček od toho čáryfuka nějaký poklad. Co se pohnojilo tentokrát? Při bozích, nic jiného to být nemůže. Od Revnila nechodí dobré zvěsti.“

   „Tahle je dobrá. Zjistil polohu skřetích pluků, čert ví jak to udělal, ale tvrdí, že tu mohou být tak během dvou dní.“

   „A? Nějaký údaje o počtu, výzbroji a podobně?“

   „Ani čárka. Je to prý tajné a máme to oznámit jen vyššímu kruhu důstojníků, aby rozhodli o přípravách.“

   „No vida,“ prohrábl sekerník rukou vlasy. „Zas tak blbej není, došlo mu, že v nižších kruzích se vyskytuje nejvíc případnejch zrádců. Nu, oznámíme tu tajnost.“

   Po kamenných schodech, vedoucích na ochoz první hradby, zapleskaly kvapné kroky. Nevysoký, velice mladý poskok pro všechno, co se namanulo, se udýchaně uklonil a spustil naučený vzkaz:

   „Všichni obránci zůstanou na svých místech až do odvolání, budou je držet, i kdyby měli únavou chcípnout a mají povinnost hlásit jakékoliv podezřelé věci příslušnému kondotiérovi. Neb na základě předběžných špionáží bylo zjištěno, že nepřítel na nás každým okamžikem udeří a to nejdéle v časovém rozmezí několika málo dnů.“ Chlapec se znovu uklonil a rozběhl se na další stanoviště hlídek.

   Glandragor a Gloern si vyměnily významné pohledy a vybuchli smíchem.

   „Ten tupec,“ utíral slzu sekerník. „Přísně tajná záležitost, předejte ji vyššímu kruhu důstojníků… Jestli tohle není kus vola, tak já jsem dřevorubec a Erdyn moje širočina.“

   „A já jsem hrabě z Vancustonu,“ přidal se hraničář, umíraje smíchy. „Kat to sper, takhle jsem se už dlouho nepobavil!“

   „Ani já ne,“ ozval se odkudsi zprava tvrdý, sytý hlas, bez známky pobavení, z nějž zaznívala hluboce zakořeněná trpkost. „Dvě opice se smějí třetí, no jestli toto není důvod k veselí, pak už asi nic. Chachacha.“

   Muži otočili hlavy, leč krom tmavé stěny padající vody a matně znatelné siluety pokračujícího cimbuří nespatřili nic. Nikoho, jemuž by hlas mohl patřit.

   „Kdo se to pošklebuje ze tmy?“ křikl Glandragor. „Ukaž mi ksicht a já ti od úsměvu pomůžu, vtipálku zasraná!“

   „Jak typické,“ pokračoval hlas nezměněným sardonickým tónem. „Jak typické pro váš primitivní, zaostalý druh. Zcela barbarské chování, nepřátelství vůči jakékoliv opozici, dokonce výhrůžky. Napsal bych o tom pojednání o tisíci stranách, ale pochybuji, že by některá z opic na moment zanechala žraní, plození potomků, nebo agrese a šla si to přečíst – takže marná snaha.“

   „Usuzuji, že nebudeš najatý žoldnéř, když smýšlíš takto,“ ozval se Gloern. „Kdo tedy jsi?“

   „Usuzuje!“ zasmál se hlas nepokrytě. „Opice usuzuje! Jaký to děsivý přelom! Nebolí tě něco, hraničáři? Slyšel jsem, že vám myšlení, nebo zapojení mozku, přináší obrovská muka. Už teď tě lituji. Za moment tě jistě zachvátí agónie.“

   „Já mu rozbiju hubu,“ navrhl Glandragor s úsměvem.

   „Kdo jste?“ opakoval Gloern nevzrušeně.

   „Pohleď na zázrak zašlé slávy, blázne.“

   Ze tmy se bez sebemenšího šelestu, či jiného zvuku, vynořila vysoká, štíhlá postava. Déšť perlil na lesknoucí se zbroji z černých plátků jakéhosi materiálu, vyhlížela ostnatě, nebezpečně a sálalo z ní cosi zapomenutého a dávno mrtvého, co jim vzalo dech.

   Kapky vody stékaly po dlouhých, světlých vlasech, které na brnění spočívaly, špičaté, jemné tváři a orlím nose. Déšť hladil čepel dvouruční falangy, pokryté nespočetnými řadami vlasových znaků - elfí zbraně se záštity prostou rukojetí, na níž přímo navazoval jednostranně broušený, mírně směrem k hrotu zahnutý břit. Elegantní zbraň dávných elfských kovářů, která se sice ještě vídávala i v dnešních časech, ale fortel a um upadly v zapomnění.

   Pod paží svíraná helma se matně třpytila.

   „Nějak se ti protáhl obličej, hraničáři; nezačíná to snad zase bolet, jak se snažíš chápat, kdo před tebou stojí?“

   „Moc pěkná zbroj,“ zhodnotil Glandragor. „Asi bude pevná… Zkusíme to?“ Potěžkal sekeru.

   „Uklidni se,“ doporučil mu Gloern. „A ty, pane elfe, či jak tě mám oslovovat, mi prosím pověz, pokud pro tvoji vznešenost nejsou lidé více než jen pouhá zvířata, co děláš tady? Proč stojíš na těchto hradbách a chystáš se nasazovat svůj život za lidské krále, abys chránil říše lidí, když jimi tak nepokrytě opovrhuješ?“

   Na chvilku se zazdálo, že elf Gloerna snad udeří. Neudeřil. Sklonil hlavu a v očích mu doutnaly plameny.

   „Jsi příliš mladý, než abys to věděl. Všichni lidé jsou příliš mladí, aby si to pamatovali,“ promluvil tiše, že jeho slova sotva pronikala hukotem deště. „A ty ses asi historii příliš nevěnoval, viď.“

   „Z čeho soudíš?“

   „Kdyby ano, asi bys tady neseděl s lukem v rukou a nečíhal na zajíce, ale v zaprášené knihovně s čepcem na hlavě studoval prastaré letopisy. Vyveď mě z omylu, křivdím-li ti.“

   „Nu dobrá, tak jsme mladí, no a co?“ zaduněl Glandragor. „Má to snad něco znamenat? Nechlubím se svojí chytrostí a přiznávám, že hraničář je bystřejší, než já, ale o posledních pěti stoletích toho vím docela dost. A nepamatuji se na žádnou událost, která by ti mohla změnit pohled na nás všechny.“

   „Pět set let,“ vyprskl elf sardonicky. „Pět století… Raději mlč, sekerníku.“

   „Průměrný elf,“ řekl Gloern mírně. „Se dožívá přibližně pěti, se štěstím šesti století. Více ne. Co je tedy k smíchu?“

   „Průměrný elf,“ opakoval dlouhovlasý trpce. „Tak já jsem nakonec průměrný elf. Proč ne, jen suďte, opice. Posuzujte, kritizujte, ryjte do mě jak chcete. Až vy budete na posteli klepat nohama ve smrtelné křeči, jako uslintaní staří dementi, přijdu se vám zasmát.“

   „Myslím, že jsem slyšel dost,“ zvedl Glandragor Erdyn a rozkročil se. Elf se nepohnul.

   „Podruhé ti říkám: uklidni se!“ chytil hraničář sekerníka za rameno. „Nevíš, proti komu stojíš.“

   Elf povytáhl obočí.

   „A proti komu tedy?“

   „On je ze Vznešených.“

   Hrom otřásl pevností, blesk rozsekl nebe jako přízračná kosa olbřímí smrtky.

   Glandragor spustil sekeru. „Je to pravda?“

   „Tvůj přítel je bystřejší, než jsem předvídal. Gratuluji. Ano, vskutku jsem ze Vznešených elfů. Nebo jsem z nich alespoň býval,“ do hlasu se opět vkradla nabroušenost, „Než mne lidé, ne nepodobní vám, odsoudili k tomu nejhoršímu utrpení, jaké existuje. K utrpení, delšímu, než věčnost.“

   „Řekneš nám více?“

   „Pokud budete poslouchat.“

2.

   „Aeh irren, londiel Finregwilleth.“

   „Aeh irren.“

   Generál All‘sius Finregwilleth zvedl oči od studovaného skripta a pohlédl na příchozího. Vysoký elf tmavší pleti si ovinul kol paže azurový plášť se stříbrozlatou výšivkou překříženého listu a meče a s pravou rukou na hrudi vysekl poklonu v uctivém gestu. Napřímil se, černé kroužky zbroje zachrastily o hrudní kyrys z téhož materiálu, a vyčkával na udělení slova.

   „Co tě sem přivádí, důstojný ewh-beraythe?“ zeptal se generál formálně. Ani odpověď nepotřeboval. Tento nadporučík k němu, do jeho soukromého stanu, zavítával velice často a to ne zrovna tím nejvybranějším způsobem.   

   Nenaučil se klepat.

   „Přicházím ve věcích rozkazů od velekrále Dalryetha,“ odvětil nadporučík stroze. „Ve věcích nesplněných rozkazů a neakceptovaných výtek, generále Finregwillethe. Mám tedy přímé pověření vám sdělit následující fakta. Poslouchejte dobře, nehodlám se opakovat. Za pravé…“

   „Za prvé,“ vybuchl Finregwilleth, jehož právě důstojníkova arogance a povýšenost přestaly bavit, „bych ti rád připomněl, s kým hovoříš, chlapče. A ujistil tě, že podobný výstup si už u mě nezopakuješ – tímto tě zbavuji hodnosti ewh-berayth. A upozorňuji tě, že jestli jenom jednou jedinkrát překročíš práh tohoto stanu bez patřičného ohlášení a úcty, neručím za to, že odsud odejdeš živ.“

   „Vyhrožujete mi?“ zbledl bývalý nadporučík jako čerstvě nahozená stěna. Finregwilleth si všiml, že zatíná pěsti, až o sebe plátky kovu skřípou. „Vy mi vyhrožujete?“

   „Nevyhrožuji,“ opřel se generál klidně do svého křesla z ebenu. „Konstatuji. Teď vypadněte, desátníku. Pohled na vás už mne omrzel.“

   Snědší elf se otočil na patě, avšak u východu se ještě zastavil. „Velekrál se to dozví. Dozví se to a vy budete…“

   „Ano, dozví se o vaší degradaci a já sám mu mile rád osvětlím důvody. Myslím, že Dalryetha navštívím velmi brzy.“

   Novopečený desátník zaskřípal zuby a vyrazil ze stanu, snažíce si uchovat alespoň zbytky svého majestátu a hrdosti. Seřval prvního povaleče, kterého uviděl.

   Generál si setřel pot z čela a sáhl pod stůl, kde měl ve slámou vystlaném pouzdře schovaný demižón nejčistšího Zlatého vína a pohárek. Chutě si nalil a jediným douškem kalich vyprázdnil. Zrovna si chystal nalít druhý, když se ze stínů podél plachty ozval hlas:

   „Nepřeberte, generále, víte, co to s vámi dělá. Tři a budete vyvádět – s takovou asi těžko na velekrále uděláte dobrý dojem, myslím lepší, než ten, co jste ho před momentem vyhodil.“

   „Tinsvyare,“ vydechl Finregwilleth. „Neslyšel jsem tě přijít.“

   „Nechtěl jsem, abyste slyšel.“

   Z přítmí vystoupila hubená postava v šedém plášti, špičaté uši nesly břemena zlatých náušnic, černé vlasy se mastně leskly.

   „Vaše reakce mi přišla drobátko nepřiměřená, ve vší úctě,“ nadhodil. „Pít někomu krev je jedna věc, ale takový trest za aroganci?“

   „Kdyby se to stalo jednou, dvakrát, dokonce i potřetí bych to ještě toleroval, ale on se tak choval pokaždé, když jsem ho viděl. Má problém s uznáváním autority, vyléčil jsem ho z něj.“

   „Nezdálo se mi, že by vám šel pro kytici, na výraz díků,“ poznamenal Tinsvyar, ale dále věc nerozváděl.

   „Přijmeš mé pozvání a napiješ se? Ten parchant mi hnul žlučí jen co je pravda.“

   „Musím odmítnout, nedělá mi dobře pít silný alkohol takto brzy po ránu.“

   „Není silný,“ vypil generál druhý pohárek. „Jenom něco kolem osmdesáti procent, říkají jedni. Počítáno v jednotkách lidí, samozřejmě.“

   „Jiní zase říkají,“ přisadil si špeh Tinsvyar Aggostin Reanth a nonšalantně se opřel o jednu z nosných podpěr stanu. „Že je to sto osmdesát – ti skeptičtí, samozřejmě. Ale, jakkoliv vám hnul nebo nehnul žlučí, přece se neztřískáte do němoty, kvůli takovému patetickému chudákovi.“

   „Chudák budu možná já,“ sahal Finregwilleth znovu po demižónu, který mu však špeh obratně odstranil z dosahu. „Jestli si bude stěžovat kruhu vyšších hodnostářů, budu tu mít peklo na zemi.“

   „Pochybuji,“ zavrtěl hlavou špión. „Velekrál není ukvapený, patetický blázen, aby naslouchal takovému slizu, jako mu bublá do uší pomluvy a urážky. Navíc jste přátelé. Pochopí. A mimo to,“ usmál se Tinsvyar sarkasticky, „copak to tu už teď nevypadá jako na hranicích Bhaalovy říše?“

   „Máš pravdu,“ odložil Finregwilleth pohár, s nímž si dosud pohrával. „Jako vždy máš pravdu, můj milý, osobní arcišpehu. Je až nevěřitelné, jak, na někoho s tak nízkým původem, vidíš do věcí.“

   „Někdo,“ zazubil se ze stínu Tinsvyar a jeho chrup zazářil odleskem světla, „přece musí být nejlepší.“

   Hromová rána a otřes země tak prudký, že generál div nesletěl z křesla a špeh měl co dělat, aby zabránil nosníku je oba pohřbít pod vrstvou plachty, když se sloup chtěl náhle zhostit své funkce.

   Křik a shon. Dupot nohou. Třeskot zbraní. A řev. Strašlivý, démonický řev, z výše nad nimi.

   „Co to, při bozích…“ vrhl se Finregwilleth ke vchodu, úzce následován Tinsvyarem, jemuž se v rukou náhle zjevila dvojice elveenových schiavon.

   Nevyběhli však ven. Do cesty jim vběhla nepříčetně ječící postava ve zbroji a vtrhla do stanu, porážejíce všechno, co se jí připletlo do cesty. Plála jako fakule.

   Generál duchapřítomně shodil s ramen plášť a skočil za hořícím. Přehodil přes něj drahou látku a srazil ho k zemi, zuřivě se snažíce udusit plameny. Hořící kvílel, řval, vyl a ječel.

   „Na stranu, pane!“ zvolal špeh a Finre taktak uhnul chrstnutému proudu vody, za nímž okamžitě následoval další. Z postiženého se vyřinula oblaka páry a křik ustal. Generál se napřímil a stáhl z nebožáka plášť. Elf byl mrtev, ale i přes značné stádium zuhelnatění Finregwilleth poznal znak zkříženého listu a falangy.

   „Glew‘ arredan ivree,“ ulevil si prudce a přidal pár dalších nadávek. Na udusané hlíně před ním ležel novopečený desátník, jehož před chviličkou vyhodil. Generál se ani nepokoušel bránit trpkému úsměvu – jeho slib se naplnil.

   „Můj pane,“ ucítil pevný dotek na rameni a odvrátil zrak od mrtvoly. „Venku je vás třeba. Pojďte.“

   „Tinsvyare,“ řekl hluše. „Tahle válka mě přestává bavit – náš protivník má tak odporný smysl pro humor, že bych mu ho nejraději narval do chřtánu i se všemi těmi jeho pohůnky.“

   „Budete mít možnost. Jsme totiž pod útokem.“

3.

   Venku je přivítala směsice prachu, kouře, křiku a zápachu spáleniny – všechno vířilo vzduchem. Generálův stan byl na mírné vyvýšenině, takové odlišení v případě nenadálého útoku sice nebylo zrovna nejšťastnější, ale o přehled bylo postaráno.

   V ležení zavládl zmatek a panika se šířila mezi vojáky jako oheň v suchém lese. Sem tam probleskla skupinka, která se dokázal zformovat do jakési obrané pozice a nyní, zpoza barikád z povalených beden s proviantem, výzbrojí a ostatní výbavou, pálila v neurčitých směrech, jimiž tušila útočníky. Jediné, čeho tím bylo dosaženo, bylo bezpochyby plýtvání šípů, nebo zraňování vlastních, neopatrných řad. Finregwillethovi se dokonce na chvilku zazdálo, že vidí dvojici barikád, kterak jedna druhou ostřeluje šípy s plátěnými hroty a oba dva týmy podléhají bujarému veselí. Když si protřel oči, nepodařilo se mu je už znovu najít.

   Zbytek mužů panicky pobíhal sem tam jako králíci, zbaven jakékoliv morálky nebo poslušnosti. Pár nižších důstojníků se pokoušelo zastavit pobíhající hysteriky, avšak s tou smůlou, že se postavili do cesty onomu zástupu. Vlna běžců se přes ně převalila a strhla je s sebou.

   Ze zástupu se odpojilo několik elfů a namířili si to ke generálovu a arcišpehovu stanovišti. Finregwilleth toho chutě využil, aby s pomocí Tinsvyara jednoho z nich povalil a několika důraznými ranami mu vrátil soudnost.

   „Lie serrain ar edthen wille!?“

   „Ně-ně-někdo nás napadl, pane,“ vykoktal elf. „Pře-kvapivý útok, v táboře v-vládne cha-chaos, pane.“

   Řečený arcišpeh se nepokrytě zachechtal, generál elfích pluků, All’sius Finregwilleth, se chytil za hlavu.

   „Kdo nás napadl?“ setřel mu Finre prach a špínu s hodnostního nárameníku. „Zmocněný Ayathoane Druhé Lučištnické brigády Avea Inthearvy?“

   „N-n-n-n…“

   „Wree‘adyoll tyr‘raen, la’quess inhirre!“

   „N-nevíme to přesně. Plameny, všude je žár… Musíme utíkat, utíkat pryč... Plameny z nebes... Neunikneme... Nemůžeme uniknout... Gl’anre ath minri alveand... Všichni tu umřeme... Stín na obloze... Blíží se... Ne... Neee!!“

   Elf se zazmítal v generálově sevření, v koutku úst mu vyvstala pěna, oči náhle zrudly žárem šílenství. All’sius, ačkoliv se to o elfech často povídalo, nebyl slaboch a v síle se mohl měřit s mnohými lidmi, ale prudký, spontánní výbuch agrese jím zacloumal a byl by povolil, kdyby mu špeh nepřispěchal ku pomoci.

   Držený sebou šil, bojoval a dokonce se chtěl zakousnout do Finreho náloketníku, avšak spojené síle dvou elfů neodolal. Po nějaké chvilce marného zápasení rvačku vyřešil Tinsvyar – jílec jedné z jeho schiavon spočinul na šílencově spánku a příjemce rány okamžitě ochabl. Pomohl generálovi na nohy.

   „Plameny z nebes...“ opakoval zamyšleně Finregwilleth. „Stín na obloze... Všichni umřeme... Co tím myslel?“

   „Nehledal bych spojitost ve žvatlání šílence,“ přisadil si arcišpeh a sledoval cosi pod klenbou mračen. „Ale díval bych se na to, co je zcela zřejmé.“

   „Co vidíš?“

   „Pod mraky obchází stín,“ ukázal Tinsvyar a Finre uviděl. A zděsil se.

   Jako tančící temný obrys se pod černými oblouky nebeské katedrály pohyboval majestátní tvor. Nepokořená síla a moc sršela z každého mávnutí mocných perutí blanitých křídel. Byl jako temnota a jako soumrak. Jako bezhvězdná noc, plná vražd a křiku. Z černých šupin vyzařovala strašlivá aura nepoznané zloby a hrůzné nenávisti, z níž byl tento tvor stvořen. Temný drak přirazil končetiny těsně k trupu a jako černá, krvavě opalizující předzvěst zatracení se řítil na chaotické voje. Proletěl nad táborem jako vichřice a stěna plamenů přesně značila dráhu jeho letu. Mířil na generála, jehož na moment zcela ochromil děs.

   Leč nezaútočil. Chtěl si hrát. Uťal proud ohně těsně před pahrbkem a mihnul se kolem nich. Mohl je zabít, kdykoliv chtěl, aniž se musel bát jakékoliv hrozby. Věděl to a oni také.

   Finregwilleth se svalil na záda pod nárazem vzduchového taranu. Tak, že stačil zahlédnout, jak drak cení zuby v úšklebku. Zahlédl i jeho zlatošedé oči. Blýskaly prastarým, vkořeněným pohrdáním. A tehdy elf pochopil. Vše. Zmatek, šílenství muže, i svůj náhlý strach.

   V ovzduší to málem jiskřilo využitou magií.

   „Jestli nás teď napadnou...“ Sbíral se Tinsvyar ze země.

   „Padneme a nebudeme mít možnost obrany,“ přitakal generál. „Vím. Dokud tu ten bastard bude, bude působit i zakletí a jestli ho udrží do příchodu svých příbuzných i samotného Zaghwa’nnarilla, nezlomí to ani přímý boží zásah! Rillfiagane, stůj při mě v hodině mé smrti, neb mé tělo není připraveno odejít a má duše nechce projít branami Eddenu.“

   Arcišpeh se na něj zděšeně obrátil. „Co chcete dělat, generále?“ Hlas se mu chvěl.

   „S mrtvými se sejdeme tak jako tak. Dříve, nebo později. Stejně to jednou přijde.“

   „Kam jdete a co chcete dělat?“ vykřikl Tinsvyar, tuše, co má Finre v úmyslu. Arcišpionovy oči se leskly.

   „Sám víš. Je jeden způsob, jak zabít Temného draka. Jedno umění to dokázalo. Páni magie jsou mrtvi do jednoho, nepomohou. Jen jedna možnost tedy zbývá.“

   „Takhle ne, Finre,“ zašeptal Tinsvyar, hlas se mu dočista zlomil. „Takhle ne.“

   „Už to tak je, můj příteli. Světlo mého života dohasíná, soumrak přišel. Nesmutni. Mnozí přijdou po mne a ty budeš u toho, abys je uvítal. I tato válka jednou skončí. Já nebudu u toho dne, ale pokud ty ano, nezapomeň na mne a věnuj mi občas nějakou tu myšlenku. Budu tě čekat v Eddenu. Crie‘ valacriam.“

   „Crie‘ valacriam.“

   „Dalryethovi řekni, že se mu moc omlouvám, ale nebudu moci přihlížet narození jeho dcerky.“

   „Vyřídím...“

   Finregwilleth se naposled otočil ke stojícímu příteli a položil si ruku šikmo na hruď v dávném pozdravu. Pak se odvrátil. Žádný další pohled už nazpět neupřel. Nechtěl, aby jeho přítel viděl, jak mu po ušpiněných lících stékají praménky slz.

   Finregwilleth běžel troskami tábora, kročeje vysokých bot zvedaly oblaka šedého prachu. Běžel vyrovnaně, tvář nenesla stopy pochybností. Smířil se s osudem. Musel to udělat. Nikdo, krom něho nemohl. Generál si matně vzpomínal na místo, kde zanechal svůj luk, když putoval k tajemné vědmě, a již se pro něj nestihl vrátit, když nepřítel zaútočil. Stařena mu předpověděla smrt – nic jiného od ní ani nečekal – co ho však zarazilo byl způsob, jakým měl ze světa sejít.

   Až tvé tělo nebude schopno nésti břímě nesmrtelného života a tvá mysl bude již znavena věčným blouděním v samotě, vyhledej místo, kam putují duše tvých předků a z vlastní vůle se k nim připoj.

   Jediné vysvětlení, které ho napadalo, jak stoupal po strmém svahu holého kopce, bylo, že se stará žena zmýlila. Proč by měl kráčet v samotě? Nedávalo to smysl. Finre věděl, že jeho život se chýlí ke konci z jeho vlastní, nevyhnutelné vůle. Ale břímě nesmrtelnosti? Věčné bloudění?

   Vrcholek kopce mu otevřel výhled na novou překážku – rovnou skalní stěnu, jíž bylo bitevní údolí hraničeno ze západu. Po ní by se nahoru nedostal žádný tvor, neb byla jako vyleštěné sklo – bez úchytů a prohlubní. Zvedala se do výšky mnoha desítek sáhů a kdo by přec vyšplhal nahoru, měl by dolinu jako na dlani. Finre byl šťastný, že tam tentokrát nemusí.

   Seběhl kopec a zastavil se dole, při korytu nehlubokého, kalného potoka, jejž však lemoval vymletý břeh. A právě pod ten břeh generál sáhl. Hledal. Prohraboval prsty mazlavé, černé bahno. Pomalu cítil hemžení ničemných tvorů, kteří v tom bahnisku žili, na své kůži, když zavadil o cosi pevného, tvrdého.

   Nahmatal podlouhlé pouzdro i druhou rukou a po chvilce zápasení jej vyprostil ze slizkého hrobu. Položil úlovek na břeh a malou chvilku zvažoval, zdali stojí zato si opláchnout ruce v potoku. Nestálo. Přišel na to zrovna v momentě, kdy kolem, ve vodě, proplouvala chcíplá vrána.

   Otevřel pouzdro a opatrně odrhnul záhyby šarlatové látky, v níž spočívalo stříbrnými rytinami zdobené lučiště reflexivní skládané šedesátiliberky. Bylo nepoškozené. Mimo luku se v pouzdře nacházel ještě jeden předmět. Šíp se zvláštně tvarovaným hrotem, nesoucím dvojici znaků.

   Finregwilleth si hodil luk přes rameno, uchopil šíp a lehkým klusem se dostal zpět na vrcholek pahorku. Odsud měl docela podrobný přehled o dění na bojišti. Tábor byl v troskách. Ruiny stanů doutnaly, z povozů zásob zbyl popel. Avšak zmatek mezi muži zanikl. Vyrovnané šiky v lesklých zbrojích metaly salvu za salvou na černý stín, který se jako nestvůrný had proplétal mezi desítkami střel. 

   Generál se snažil najít důstojníka. Toho odvážlivce, kterému se podařilo zvládnout chaos a obnovit řád. Našel ho. A široce se usmál.

   Velitel byl oděn do vznosné zbroje ze slitiny dvou kovů, která zářila v chmurné šedi jako slunce na úsvitu. Ze směsice zeleného a bílého, z kombinace evleenu a mithrilu. Jen jeden ze Vznešených elfů nosil takovou zbroj. A Finregwilleth ho znal.

   Velekrál Dalryeth mil Levhenae pozvedl paži a máchl jí k zemi. Na jeho gesto odpověděly stovky luků. Tětivy zazpívaly a nové mračno šípů nutilo draka kličkovat.

   Finre ještě jednou pohlédl na svého vladaře a poklekl na jedno koleno do prachu. Strhl s ramen luk a vložil šíp do tětivy. Leč nenapnul svou zbraň.

   Nad bojištěm se rozezněl zvuk rohu a jako kopí prořízl chmurnou holé pláně. Nebyl to roh nepřítele.

   Z jihu přicházela pomoc. Spojené šiky trpaslíků a lidí pod vedením horského pána Krevaigna a krále Esalnora, třímajícího v ruce planoucí Thryenwir, Jižní hvězdu, svatý meč.

   Drak znejistěl. Nepřátel bylo moc, než aby je mohl zničit sám. Měl však příkaz vyčkat a nehodlal jej porušit kvůli jakémusi hemžení v hlubinách pod jeho mocnými křídly. Ničení elfího tábora ze vzduchu jej dávno omrzelo. Prahl po ječícím mase, zbroceném krví, které se ještě škube na jazyku. A dole čekala kořist.

   Uviděl generála a okamžitě se k němu stočil. Svinul se ve vzduchu jako obří, tmavě planoucí stuha, až ucítil jak mu zapraštěly obratle. Touhou se mu zježily z páteře rostoucí ostny. Zrak zalila rudá mlha. Máchl perutěmi a rychleji než myšlenka se spustil z oblohy.

   Finre si všiml nenadálého zájmu o svou osobu. Zvedl luk. S ledovým klidem napnul tětivu až k uchu. Nespěchal. Věděl, že má-li padnout Temný drak, on musí zemřít také. Bylo jestli v dračí tlamě, nebo strašlivým úbytkem síly, jež mu šíp po výstřelu způsobí.

   Zamířil. Střela, jakoby měla vlastní vůli, si uvědomila moc terče a dvojice run zasvitla oslnivou září. Elf lehce přimhouřil oči. Na čele mu vyrazil pot. Už zřetelně slyšel svistot, jak se k němu vzduchem řítilo obrovské tělo. Už vnímal poryvy drakova dechu. Už mu viděl do očí.

   Drak si pozdě uvědomil, že udělal smrtelnou chybu. Pozdě si vzpomněl na moc podobných šípů. Vzaly si energii střelce, doslova ho vysály, ale jejich oběť nikdy znovu nespatřila úsvit. V poslední zoufalé snaze se pokusil přetočit – ztratil kontrolu a bezmocně se řítil. Nyní neplachtil, teď padal jako meteor.

   Finregwilleth vypustil střelu. Temná, krvavá aura okolo draka explodovala výšlehem bílých plamenů. Drak zařval. Krátce, bolestně. A rozdrtil svým rozervaným tělem pahorek, na němž Finre stál.

   Aliance trpaslíků, elfů a lidí vypukly ve strašlivý jásot.

   Finregwilleth to už neslyšel.

4.

   Déšť zmírnil, přešel v nepříjemné mrholení, které sebou přinášelo lezavou, trýznivou zimu. Noc se zvolna nachýlila, šedé mraky však halily úsvit. Mezi strážemi vládla pochmurná nálada, zvečera padající vtípky a slovní hříčky přešly v tiché, či hlasité klení – podle toho, jak kdo měl pod brněním teplý oděv.

   Jen na první hradbě, mezi bránou a první ze strážních hlásek, sedělo ticho jako vyzáblý přízrak. Mlčeli – nebylo třeba slov. Glandragor s Gloernem necítili potřebu hovoru, nechtěli narušit atmosféru dávných časů, která je během noci zcela obestřela, Finregwilleth mluvil celou noc, odpočíval. Nyní již chápal i sekerník bolest, smutek a žal, vrytý hluboko do elfí tváře. Nedokázal si představit tisíce let samoty, kterými Vznešený prošel, tu bídu, osamělost a nekonečnou trýzeň. Avšak, stejně jako hraničář, tak i on chápal, že stejně jako jakékoliv omluvy jeho, nebo jiného z lidí nevrátí již vykonaný skutek, tak je ani elf nepřijme.

   Nedivil se mu. Pochopil, proč bývalý generál pod přímým velením jen samotného velekrále přišel bránit lidskou pevnost do zdánlivě prohrané bitvy. Proč se elf vysokých ideálů, které však před věky odešly v šlépějích lidské bezohlednosti, odhodlal vstoupit na vrcholky těchto chladných zdí z kamene.

   Přišel sem, aby dosáhl svého klidu. Přišel sem umřít.

   Po stálé ještě šerem zahalené hradbě zaklapaly spěšné kroky. Muži zvedly hlavy, elf nehnul ani brvou. Z přítmí se vynořila postava obránce v prošívané brigantině, přes níž měl ledabyle navlečenu špatně padnoucí kroužkovou košili přepásanou řemenem, na němž se houpala pochva s mečem.

   Žoldnéř se uklonil legendárním válečníkům, málem až bouchl čelem helmy o ochoz. S legendárními válečníky to nikterak nehnulo – byli na podobné jednání od vojínů, kteří je znali, zvyklí.

   „Jak jste na tom, vážení?“ zeptal se vojáček uctivě. „Po ránu bývá na hlídce vždycky zima, nechcete přinést něco k pití? Zahřát se po dlouhé noci? Mám u provianťáka slíbenou flašku kořalky,“ mrkl spiklenecky na Glandragora.

   „Myslím, že ne,“ odpověděl s nechutí válečník. „Z večera bych si dal, teďka mě ňák přešla chuť.“

   „Jak to jde s přípravami?“ předstíral zájem Gloern. „Má už zásobovací četa vybalenou tu zásilku střeliva? Neptám se ze zvědavosti, musím v tom mít pořádek – za případné chyby se zodpovídám velení. Neměl jsem asi brát ten flek velitele lukostřelecké podpory.“

   „To nevím,“ přiznal voják. „Mám to zjistit?“

   „Velice bys mě potěšil,“ řekl Gloern s nadějí v hlase, že otravný prvek zmizí z jejich blízkosti.

   „Zařídím to pro vás. A kdybyste snad cokoli...“

   „Nepotřebujeme!“ řekli hraničář i sekerník zároveň.

   Vojín otevřel ústa, jakoby chtěl ještě něco říct, ale rozmyslel a rychlým krokem se vzdálil.

   „Zas bude chvilku klid,“ liboval si Gloern.

   „Hleďte!“ ozvalo se, zřejmě jako odpověď na hraničářovu úlevu. „Opice! Máme, zdá se, problém!“

   „Jak ten problém vypadá?“

   „Jako pár tisíc pochodní, můj drahý idiote,“ hleděl elf pod hradby. „Asi jsi je v návalu bolesti z úvah nad mými slovy, přehlédl.“

   „Zase začíná,“ zavrčel Glandragor a podíval se také. A okamžitě zvedl sekeru.

   Dole, pod hradbou, v naprosté tichosti vířily zástupy pochodní, pokrývající ne malý úsek, ale celou pláň před pevnostní hradbou. Zahlédl odlesk zbraní, brnění. Uviděl jak přes černý, vlnicí se dav, proudí žebříky. Stál jako zkamenělý.

   „Pane Gloerne?“ ozvalo se jim za zády. „Mám pro vás ty informace, jak jste chtěl...“

   Hraničář se probral jako první. „Jsme napadeni, vojáku. Okamžitě běž vzbudit vrchního kondotiéra a Sledha, toho důstojníka s dlouhým knírem... Dělej!“ poslední slovo již vykřikl.

   Vojáček se chvíli jen nerozhodně potácel, jak stravoval zprávu, jíž právě dostal. Jakmile pochopil, vytřeštil oči a skoky se hnal dolů s hradby, řvouce: „Poplááách!“

   „Je to tady, sekerníku. Pro něco jsem sem přišli, tak to splníme,“ stáhl Gloern z ramen toulec a vysypav šípy vedle, poklekl u mezery mezi dvěma zuby cimbuří. „Vyřešíme neřešitelné. Než většina těch líných smradů zvedne prdele, budou uvnitř a rozsekají nás na kusy. Víš, co máš dělat?“

   „A ty to víš?“

   „Kryju ti záda, ty uděláš zbytek.“

   „Velmi dobře.“

   Glandragor potěžkal sekeru a zkusmo rozťal vzduch. Otočil hlavu a hodlal se elfa zeptat, zdali ho poctí svou společností. Nezeptal se. Na hradbě krom nich totiž nikdo nestál.

   Sekerník se vrhl k okraji zdi a okamžitě našel, co hledal. Do skřetích vojů se jako úzká čepel zabijácké dýky do těla nic netušící oběti vnořil tmavý stín. Světla pochodní se matně odrážela na jako noc černé zbroji.

   „Hrom do toho!“ vykřikl Glandragor. „Hraničáři! Změna plánu, kryj můj postup.“

   „Cože?!“

   „Jdu navštívit kámoše z řad Vznešených elfů.“

   Finregwilleth se zatočil na patě a protáhlým úderem falangy rozpáral nejbližšího skřeta. Vnitřnosti vyhřezly do ranního šera, jekot bestie se nesl ovzduším. Chtěl na sebe upozornit, nebyl tady, aby dával pozor, zda se mu něco stane. Byl zde pro odplatu. Za všechny křivdy, za všechny ty roky samoty, které se zdály delší, než věčnost. Za všechny ty probděné, bezhvězdné noci, jež musel trávit v opovržení, nenávisti a žalu. Za hříchy těch dvanácti čarodějů, kteří ho přivedli zpět k životu. Těch, kteří pak leželi v krvi na podlaze svého laboratoria. Těch, kteří v něm zažehli tuhle nenávist.

   Čepel se mihla a odsekla hrot útočníkovy píky. Elf se dvěma kroky přiblížil a úderem podél dřevce skřetovi usekl ruce. Z obratu setnul hlavu jinému a uhnul máchnutí zakřivené šavle. Bodl a trhnutím vyprostil zbraň ze skřetí lebky. Šlapal po mrtvých, tvář mu zalila krev. A pronikal stále hloub a hloub do živé masy nepřítele. Stále blíž a blíž k okamžiku vlastní smrti.

   Falanga mu klouzala v rukou, údery se zpomalily. Leč stále neúprosně dopadaly a zabíjely. Provlékl se mezi dvěma halberdami a strašlivou ranou doslova přepůlil nosiče ze zvířecích lebek a kůží zhotovené zástavy. Pak ho sevřeli. Obklíčili ze všech stran. Už nebylo, kam dál postupovat. Okamžik, na nějž čekal, se přiblížil. Utvořili kolem něho kruh. Neměl potuchy jak, ale věděl, že kolem něho jich stojí dvanáct.

   Svět kolem se zavlnil a pak znovu zaostřil. Už nestál proti skřetům. Obkličovalo ho dvanáct čarodějů. Těch dvanáct, kteří mu kdysi způsobili, že každý prožitý den se zdál delší, než věčnost. Pozvedl vlasově ostrou, zahnutou čepel, uchopil ji obouruč a široce rozkročen čekal. Dočkal se okamžitě. Několik jich srazil, pak se však vrhli proti němu, chytili ho, odzbrojili. Čtveřice silných paží ho přimáčkla k zemi. Cítil se náhle slabý, bezmocný. Dostanou ho, jako před lety. Nikdy se nepomstí...

   Jeden z čarodějů sebral ležící kopí, doposud svírané uťatými pažemi, a rozkročil se nad ním. Byl to jen okamžik a přece se elfovi zdál delší, než sama věčnost. Jak zíral na rozeklaný hrot kopí, čas se zastavil...

   Finregwilleth stál na okraji lesní paseky, tančil s elfími dětmi v kruhu a smál se štěstím... Děti zmizely, byl na tom samém místě, jen ve zbroji, a loučil se s plačící elfkou... Cesta přes Moře Dálav... Obrovské vlny, zmítající flotilou lodí, jakoby to nebyly více než ořechové skořápky... Klidné, nehybné moře, plné trosek... Bitva na planině, oběť, smrt... A nový život, vražda, krev, msta... Nenávist, strašlivá nenávist... To kvůli nenávisti musím zemřít, ptal se sám sebe. Jen kvůli nenávisti?

   Čas se rozběhl. Čaroděj nad ním se hluboce zaklonil a bodl kopím. Zařval a vychrlil proud černé krve. Kopí se svezlo po černých plátcích zbroje, rozrylo hlínu a zmizelo v ní na tři stopy. Finregwilleth nechápal, co se děje. Měl být přišpendlen jako brouk. Paže ho pustily, dva další mágové zachrčely s šípy v hrdlech.

   Glandragor vytrhl sekeru ze skřetího hrudníku a vztáhl k Finremu ruku. A elf, poprvé po tisících letech záště, přijal ruku člověka. Zvedl se, nabral na špici nohy svou v zarudlé trávě ležící falangu a vyhodil si ji do ruky.

   „Člověk se o tebe musí furt starat,“ utrousil Glandragor.

   „Za tuhle starost ti děkuji,“ odvětil elf bez známky sarkasmu. „Děkuji ti, sekerníku... Děkuji ti, člověče...“

   Půlobratem se vyhnul ráně halapartny, přiskočil a čaroděj šel na zem, tisknouce si rozervaný krk. Sekerník nelenil a podťal nohy jinému, když předtím přerazil jeho zbraň ve dví. Poslední čaroděj se obrátil k útěku. Elf odsekl v zemi vězící kopí a vrhl je po něm jako oštěp. Trefil se mezi lopatky.

   Z čarodějů se stali opět skřeti. Finregwilleth se rozhlédl po jejich mrtvých tělech, po masách, které čekaly, po Glandragorovi a jeho sekeře. Necítil žádnou zášť a v tom okamžiku, o němž si přál, aby trval déle, než věčnost, se konečně upřímně usmál.

   „Budeš tam jen tak stát, nebo mi přijdeš pomoct?“ hulákal Glandragor a točil sekerou ve strašlivých úderech.

   „Už jdu, sekerníku!“ křikl a zvedl falangu. A tiše si dodal: „Už jdu, příteli.“