Bouřka

 V odlehlém penzionu na chorvatském pobřeží už druhým týdnem pobývaly české děti na ozdravném pobytu. Organizace Chobotnice, vzniklá před několika málo lety za přispění Červeného kříže a mnohých sponzorů, pořádala každé léto pobyty pro děti a mladé lidi ve věku od deseti do dvaceti pěti let. Chodilo se především koupat na nedalekou pláž, ale kromě toho se hrály mnohé hry, dělaly se výlety do okolí, během pobytu několikrát došlo i na táborák a všechna družstva se vystřídala ve vyjížďce na lodičkách.

Dvanáctiletý Honzík stál u okna a díval se na temné nebe a šumící stromy. Mezi stromy bylo vidět šplíchající moře. Kapky deště těžce dopadaly na listy rostlin. V rohu malého dlážděného prostranství stála vysoká košatá lípa. Zablesklo se. Za Honzíkem se ozval šramot a klaply dveře. V setmělé místnosti se objevil drobný chlapec s pískovými vlasy.

„Nazdar Honzo, ty už jsi byl na všem?“

„Ne, kuželky jsem vynechal. Ale jinak jsem byl všude a ty?“

„Já se právě vracím z pexesa, představ si, že jsem porazil i toho moulu ze sedmého oddílu! Podívej se, za dnešek už mám padesát tři chobotňáků,“ chlubil se Bořek a ukazoval malé papírky různých barev, všechny s obrázkem chobotnice Amálky.

„Já jich mám jenom dvacet šest. Nikde jsem nebyl ani nejhorší ani nejlepší. V dámě jsem sice nejdřív převálcoval Pavla, ale potom jsem to naprosto projel, když jsem hrál proti Janě. A tak nějak to bylo i v pexesu a ve skládání puzzlí a prostě ve všem. Za blbé navlékání korálků jsem dostal dokonce jen dva chobotňáky.“

„Nic si z toho nedělej, dáme ty peníze dohromady a za to snad večer něco slušného vydražíme. Stejně je škoda, že jsme dneska nemohli jít na ty lodičky.“

„To teda jo. Doufám, že už zítra bude hezky a nebude se to muset ještě dál odkládat. Myslím, že další den plný takovýchhle her bych už ani nevydržel.“

„Já teda taky ne. Teď jsem si vzpomněl, víš se kterým oddílem máme jet?“

„Ne, s kterým?“

„S devátým! Jak je tam ten kluk, co se umí dobře trefovat do terče! Ten, jak má světle hnědé vlasy, víš o kom mluvím?“

„Myslíš Dana?“

„Jo, to je on. Víš co, já jsem ještě nebyl na Člověče, nezlob se, pojď tam se mnou a já pak s tebou zajdu na ty kuželky.“

„Tak jo, jdeme.“

Za okny se ozvala ohlušující rána. Oba byli skokem u okna, a dívali se ven do tmy, co se to vlastně stalo. Košatá lípa v rohu u plotu byla rozštěpena ve dví, houstnoucí déšť rychle hasil mihotavé plamínky mezi jejími listy. Honzíka najednou rozbolela hlava.

„Myslím, že s tebou nikam nepůjdu. Už mě zase bolí ta hlava.“

„To nevadí, tak si odpočiň, já tě na kuželkách omluvím.“

                                                      * * *

Den nakonec dopadl dobře. Honzíka hlava přestala bolet ještě než se Bořek vrátil zpátky a po večeři společně vydražili jeden obrázek, dvě lízátka a malého umělohmotného dinosaura. Mnohem věší radost ale měli ráno, když jim vychovatelky řekly, že dnes se už na lodičky půjde. Pršet už přestalo, tu a tam se mraky protrhávaly a vykukovaly z nich pruhy zářivě modré oblohy. Na koupání to ještě nebylo, ale už se nemuseli schovávat uvnitř.

Na pláži se shromáždil hlouček dvanáctiletých, třináctiletých, šestnáctiletých a sedmnáctiletých dětí u dvou vychovatelek. Jedna měla vlasy jako havraní peří a stále se usmívala, ta druhá měla krátké světlé vlasy a na rukou nesla svého dvouletého synka. Loďky byly jen o něco větší než obyčejný rybářský člun, ale šest lidí se do každé z nich pohodlně vešlo. Začalo se nasedat. V každé loďce musel být alespoň jeden člověk ze starších dětí, aby těm mladším pomohl s veslováním. K Honzíkovi a Bořkovi se přidaly Eva a Zuzka z jejich oddílu a pak ještě Petr a Adéla z devátého. Petr je odstrčil od břehu a pak naskočil, Hanka jemně pročísla vlny a počkala až se kluk chopí vesla a začne kormidlovat. Zpočátku  se jejich loďka několikrát neobratně srazila se třemi dalšími, ale pak už všichni zvládli řízení svých loděk a všichni začali vychutnávat krásu jízdy po hladině.

Vánek jim cuchal vlasy a drobné slané kapičky jim stříkaly na nohy. Pluli k ostrůvku, který bylo vidět na obzoru. Chvíli se na něm zastavili, aby si ho mohli prohlédnout zblízka. Strmé skály z jedné strany byly naprostým protikladem k zeleným pastvinám ze západní strany. Některé děti hledaly kamínky, aby měly na ostrov památku. Pak ještě chvilka strkání u lodiček a už jejich loďky opět poklidně prorážely mořské vlny. Teď byl na přídi Honzík a na zádi Bořek. Pluli přibližně na jih. Na obzoru nebylo dlouho nic vidět, až se jim před očima jakoby přímo z mořských hlubin vynořil ostrov větší než ten první. Vítr začal foukat o něco silněji a i mořské vlny byly o něco vyšší. Na ostrově se naobědvali a opět se vystřídali ve veslování. Vychovatelky se nedůvěřivě dívaly na oblohu.

„Mně se to nějak nelíbí. Myslím, že pojedeme už jen na ten malý ostrůvek s kapličkou a pak se vydáme zpátky.“

„Jestli bychom neměli jet domů radši rovnou.“

„Tím ostrůvkem se nemůže nic zkazit. Na dohled od něj je pobřeží. Kdyby něco, můžeme se vylodit tam a po bouřce pokračovat podél pobřeží.“

„Tak dobře. Jedeme! Děcka, nasedat!“

Oblohu začala pokrývat mračna a moře se vzdouvalo čím dál mocněji. Někde se zablesklo a spadly první kapky. Moře pěnilo a ozývaly se hromy. Prudce se rozpršelo. Brzy byli všichni promočení až na kůži. Honzík si uvědomil, jaké má štěstí, že teď nevesluje on. Veslování bylo čím dál náročnější. Blesk z jednoho mraku se vnořil do vedlejšího. Loďky se plnily vodou z nebe i ze zdivočelých mořských vln. Kdo zrovna neměl v ruce veslo, nabíral vodu do dlaní a vyléval přes palubu. Byla to poměrně marná snaha. Blížila se hrozivě velká vlna. Honzík se přikrčil. Když je vlna vynesla do výše, myslel si, že je to jeho konec. Vzápětí se jejich loďka naklonila a sjela po vlně dolů. Ostatní loďky na tom byly podobně.

Když si Honzík uvědomil, že žije, opět začal vylévat vodu z loďky. S hrůzou zjistil, že už mu dosahuje nad kotníky. Vítr divoce foukal a smýkal loďkou. Už dávno ztratili přehled o tom, kterým směrem plují. Z vlasů jim stékaly potoky vody. Další vlna je vynesla do vzduchu. Prudká jízda z vlny dolů za hlasitého běsnění živlů, a pak najednou ticho. Pod vodou byla bouřka tišší a jakoby pomalejší. Honzík najednou nevěděl, kterým směrem je hladina a kterým dno. Prudce zakopal nohama a najednou zase mohl dýchat. Jeho sandály se ztratily v nekonečných mořských vodách.

S očima plnýma zoufalství se snažil prohlédnout bílé provazce vody dopadající na hladinu a podivně kontrastující s okolní temnotou. Opět se zablesklo. Honzíka najednou napadlo, co by se asi stalo, kdyby blesk uhodil do vody. Najednou se vedle něj vynořil Petr a něco na něj křičel. Honzík se snažil k němu připlavat blíž, ale další vlna ho od něj oddálila a ponořila ho pod vodu. Když opět vyplaval, nevěděl, kterým směrem má plavat. Chvíli jen tak bezcílně plaval a snažil se udržet na hladině. Sliboval si, že až se přes něj vlna převalí příště, neztratí směr. Voda mu cákala do obličeje, oslepovala ho a dusila.

V temnotě před sebou najednou spatřil obrys. Připlaval blíž a pohlédl člověku do tváře. Byl to Bořek! Snažili se překřičet příboj, ale neměli šanci. Bořek to vzdal a rukou naznačoval směr. Honzík přikývl a společně plavali v místa, kam Bořek ukazoval. Plavali jenom chvilku, ale jeho zemdlelému tělu to připadalo jako hodiny. V cloně vody se objevila loďka. Bylo na ní nějak moc lidí. A pak začal Honzík rozeznávat tváře. Byla tam jejich vychovatelka Hanka, kluk od nich z pokoje a další, kteří na té lodi dosud pluli. Byly tam ale i někteří z jejich loďky a také druhá vychovatelka. Kromě nich se asi potopila ještě další loď. Něco na ně křičeli, ale nebylo jim rozumět. Vedle Bořka se do lodi překulil Petr.

Na lodi už nebylo skoro žádné místo, přesto se na ni snažili Bořka a Honzíka vytáhnout. Nebyli tak obratní, aby se tam zvládli dostat sami. Přišla další vlna a vytrhla jejich zápěstí z rukou zachránců. Ti teď navíc měli problém udržet loďku na hladině. Vlnu následovala druhá a odnesla Bořka i Honzíka z dohledu loďky. Snažili se vrátit zpátky, ale mořské vlny teď přicházely jedna za druhou a odnášely je stále dál.

Po jejich levici to vypadalo, jakože někdo zápasí. Když se dostali blíž, zjistili, že to je Eva z jejich oddílu, která se ze všech sil snaží udržet vychovatelčina syna nad hladinou. Bylo vidět, že už jí ubývá sil, a nemohli ji v tom nechat. Snažili se ze všech sil k ní doplavat a s malým Martínkem jí pomoct. Tentokrát se to podařilo. Rozpršelo se ještě víc a nebylo vidět na krok. Jejich jedinou snahou bylo udržet se pohromadě, protože stejně nevěděli kterým směrem by měli plavat. Vlny jimi smýkaly a udržet se na hladině bylo stále náročnější. Honzík cítil, že ho nohy přestávají poslouchat. Brzo se mu začaly zavírat oči námahou. Chvílemi ho napadalo, že odevzdat se do náruče spánku, by bylo nejlepší. Strach o život svůj i jeho přátel mu však vždy dodal energii bojovat. Ovšem i zásob energie, o jejichž rozsahu vůbec netušil, postupně ubývalo. Nakonec mu byla veškerá snaha marná, a on vplul do temnoty spánku a možná i smrti. Nechtěl zemřít a jeho mysl se tomu bránila, ale už neměl dostatek sil. Temnota brzy obklopila i jeho smysly a jeho bezvládné tělo bylo unášeno vlnami bůhvíkam.

                                                      * * *

 Temnota začala ustupovat. Bylo mu teplo a zdálo se mu jak si hraje doma na zahradě. Pak si uvědomil sám sebe a procitl. Sluneční svit ho oslepoval. Do tváře ho tlačila zrnka písku. Kde to jsem? Co se stalo? V tu samou chvíli, kdy si položil otázky, si vybavil události předchozího dne a po zádech mu přeběhl mráz. A navíc, bylo to skutečně včera? Jak dlouho už tu ležím a jak dlouho jsem byl na moři?

Zvedl hlavu, aby si prohlédl své okolí, a ostrá bolest mu projela namoženými zády a rukama. Převalil se na druhý bok a uviděl vedle sebe spící Evu a Martínka, Bořka se právě snažil probudit nějaký hnědovlasý vysoký kluk. Byl k němu zády a tak ho zprvu nepoznal, ale když se otočil, zjistil, že to je Dan, kluk, kterého Bořek tak obdivoval. Navzdory namoženým svalům po celém těle se přiměl vstát. Malou písčitou pláž, na kterou je moře vyvrhlo, obklopovala nespoutaná změť přírody. Stromy, keře, vysoká tráva, liány a rostliny s ohromnými květy. Sice netušil kde jsou, ale žili a mohli si být jistí, že je někdo bude hledat. Stačilo jen čekat, až okolo popluje nějaký záchranný člun. Nebo kterákoli jiná loď.

Sluníčko příjemně hřálo, moře jemně šumělo a nic jiného v tu chvíli Honzíka nezajímalo.