Vyhnanec

Vyhnanec

Hledaje v sobě životaslávy,

častokrát nevíš, pro co máš žít.

Zda-li vlevo, vpravo, stát, či snad jít.

Mozek zmaten, srdce s lihem v láhvi.

Klíč od dveří božího soudu ten,

ve vlastní melancholii bývá.

Jak šťasten, jak smuten, o čem snívá,

kdo vrátit chce svou rodnou hroudu jen.

Všechna slova zní toliko cize

a počtení žádné, v cizí knize,

smutek trestu do duše se vrývá.

Do duše zmuchlané tisícem slov,

bodajíc do slabin jak ostrý kov.

Žal ze zrady, ten těžko se skrývá.