Miluji...

Krásné letní odpoledne. Sluníčko se opírá do zdí, do betonových chodníků… do celého velikého města, Prahy.

Na Staroměstském náměstí, kde je v tuto dobu asi nejvíce turistů, se to hemží lidmi, jak v mraveništi. A tam, ruku v ruce se prochází dvojice mladých lidí.

Na první pohled je vidět, že jsou šťastní, nemůžou se sami sebe nabažit a skoro nemohou uvěřit, že tu jsou spolu…

Pomalu se k sobě stulí na jednu z nedalekých laviček a pozorují holuby, děti, které jim házejí kousky rohlíků, a všechno to hemžení kolem. Jsou šťastní, ale…

„Sáro… já, rozhodl jsem se! Dneska jí to řeknu. Řeknu jí, že už k ní nic necítím a že chci být na tomhle světě s tebou. Už mě nebaví jí pořád lhát do očí, dělá se mi z toho zle!“ řekl rozhodně mladík. Bylo vidět, že ho ta věta stála hodně úsilí a přemáhání.

Dívka se pomalu zvedne a skoro nevěřícně se na něj podívá. „Ale… já vím, že to myslíš dobře, ale ona je nemocná. Těžce… ale tobě je to teď jedno, co? Já vim, počkej, nepřerušuj mě… máš mě rád, nechceš nikomu lhát, ale nenecháš to na jindy? Moc času už jí nezbývá, tak jí dopřej těch posledních pár dní štěstíčka…“

Přemýšlí, ale ví, že už se rozhodl. Ne, nebude měnit své rozhodnutí…

„Rozhodl jsem se! Prosím, nepřemlouvej mě, dneska jdu za ní. Já chci být s tebou… láska se nedá lámat přes koleno.“

Jako důkaz jí políbil. Už ho nepřemlouvala.

Dům zmiňované dívky se nacházel až na samém konci Prahy. Milionářská vilka tam vyčuhovala i s velikou zahradou, kde bylo všechno vybavení, včetně bazénu. Už je to dlouho, co se tu spolu koupali…

Tichou ulicí kráčel chlapec. Pod žlutým tílkem mu na zádech stékaly slabé čůrky potu. Byl pevně rozhodnut vyplout na povrch s jeho a Sářiným vztahem, a tak se snažil ničit překážky. A tou jednou byla i Karolína…

Krásná holka, nad kterou si pánbíček vyhrál, když jí tvořil. Měla všechno, co by každá holka měla mít, ale něco jí chybělo. Zdraví. Nedávno se u ní našel nádor na mozku, který bohužel nešel už nijak odstranit. Doktoři jí dávali nejvíc tak rok života. Víc ne. Nebylo jí souzeno žít na tomhle světě dlouho…

Rozhodně stiskl zvonek u dveří. Byl připraven! Obhájí svou lásku. Dlouho se nic nedělo, až asi po důkladném třetím zazvonění přišla její matka.

„Je… mohla byste mi zavolat Káju?“ řekl a čekal. Něco tady neklapalo, tak, jak si představoval. Karolíny maminka měla v očích slzy a vesele nevypadala.

„Ona, ona je v nemocnici. Včera jí odvezli. Je to s ní moc zlý. Zajdi za ní, to pořád tebe si přeje. Nikoho jiného nechce…copak my pro ní nic neznamenáme?“ dořekla a zabouchla mu dveře před nosem…

Vstoupil do pokoje nedaleké nemocnice a lekl se. To, co leželo v posteli, nebyla Karolína. Takovou jí neznal… Tohle byla hubeňoučká dívka s bílým, až průhledným obličejem… smrtka. Všude bylo plno hadiček a divných přístrojů. Odvaha, se kterou vešel do pokoje pomalu, ale jistě vyprchala.

„Ahoj miláčku…“ posadil se vedle ní na postel a stiskl studenou ruku, na které prosvítaly modré žíly. „Chtěl jsem jít s tebou ven, ale koukám… změnila jsi nám plány.“ nasadil co nejoptimističtější tón.

Ticho. Její hlava se pohnula pomalu k němu. Rty se rozkmitaly. Mluvila namáhavě, jako stará paní a ne šestnáctiletá holka…

„Povídej, jak je venku? Co se děje tady za těmi stěnami?“

„Svítí sluníčko. Je tam krásně. Představ si naší lavičku v parku. Dneska je v obležení květin. Všude řvou ptáci. Nemůžeš tu jen tak ležet. Musíš se na tu nádheru jít podívat. Půjdeme spolu…“ zašeptal a bylo mu těžko. Tady tý holce chtěl ublížit. Jako by mu chyběl cit a svědomí se někde zapomnělo.

Z velikých modrých očí se jí vykutálely slzy.

„A taky půjdeme do centra, do kina. Do naší oblíbené hospůdky, a třeba do bazénu. Společně…“

Nevěděl, co má dělat, co říct. Najednou se jí zrychlil puls, začala se dusit.

„Řekni mi, že mě miluješ, že mě máš rád…“

Rychle zmáčkl tlačítko, aby zavolal sestru.

„Mám tě rád a miluju tě. Jsi moje princezna a dostaneš se z toho, věř mi. Musíme se ještě všude podívat. Nezapomeň, že jsme jeli stopem do jižních Čech. Příště chceme do Itálie. Nesmíš mě tu nechat samotného!“ teď už byl úplně mimo.

„Takže mě miluješ? Já tebe taky. Miluju tě, víš?“ řekla a dívala se na něj.

Pomalu vzal její hlavu do dlaní. Umírala mu v náručí.

„Prosím, neodcházej…“

„Já miluju tebe a ty miluješ mě!“ zašeptala s úsměvem na rtech a… a vydechla naposledy. Ale byla spokojená, věřila mu.

Najednou ho vzala něčí ruka v bílém plášti a odvedla na chodbu. Nemohl se vzpamatovat. Pořád si opakoval její poslední větu. „Já miluju tebe a ty miluješ mě.“