Znásilnění

Holky, bacha!

Postel zaskřípala v ledovém oblaku prachu který zvířil on a ona s ním v ní. Ten v zápětí roztál pod náporem jeho touhy a oba je polila smršť ohnivých kapek jenž je ještě více popoháněla k cíli, až za hranice jejich možností. Stalo se to tak náhle, tím spíš, že to ani nečekala. Jeho vzdechy a její nářky vyletovaly vysoko vzhůru, mísili se spolu s decentní rumovou esencí, a pak dopadaly těžce na zrcadlovou plochu dlaždiček skrývajících svoji všímavost ve stínu lože. Hluk tříštících se pocitů byl tím větší, čím více se oba poznávali. Hodinky se začaly předbíhat a ticho ložnice se pomalu vytrácelo.
Až najednou, jako blesk, protl stupňující se atmosféru její výkřik. Ale to už ji svlažuje stříbrná řeka plná výplodů mužské fantazie a jiných orgánů, jenž v soutěsce nabírá nepředstavitelný spád, a strhává s sebou křížek s nějakým atletem jenž, na krku nošený, měl střežit její čistotu. Pokojem burácí násilníkův smích: „Ani ten už ti nepomůže. Potopil jsem ho až na počátek života. Teď se protlouká směsí mých vlastností a základů genetiky“ ! Ještě chvíli se něco dělo, ale už ne s takovou vervou, a pak odešel.
Prostupující ticho se ztrácelo v jejím pláči. Nemohla dál. Nevěděla co! Převalovala se na posteli a i by křičela, nebo vykřikovala své nepopsatelné pocity zabalené ve špinavém papíru sprostoty. Jenomže hlas jí vypověděl. Spadla z místa činu na zem, špinila své poskvrněné tělo ještě více v neomalenosti jeho vzdechů a poslední cáry oděvu jí spaloval 40% rum. Už jí to bylo jedno. Další utržená sedmikráska, která do rána stejně uvadne…

---