Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seZe života červa Antonína díl 3.
Autor
Cyklín
Nebyl to však zrak, který ujistil červa o tom, že žije. Čich sice bývá považován za smysl méně podstatný, tentokrát se ale o slovo přihlásil velmi razantně. Páchlo to tu tak, že ani ten největší bezvěrec a rouhač by si netroufl srovnávat s nebem. “Možná ani v pekle to takhle nesmrdí,” napadlo červa.
Užuž si chtěl udělat poznámku do svojí biografie (bylo to něco o síře a o víře), když v tom si uvědomil okolnosti, za jakých se zde ocitl.
Okamžitě ho polil studený pot, čůrky slané tekutiny s příměsí dalších sloučenin stékaly a postupně hasily stále ještě planoucí světle modré ohníčky na konečcích Antonínových intimních partií.
Do široké škály pachů tím přibyl další, velmi podobný škvařeným vlasům. Ve skutečnosti bohužel mnohem intenzivnější.
Červovo kroužkovité tělo totiž nedisponovalo končetinami, a tak během plazby pohlcovalo pachy a nečistoty jako elektrostatický mop. Antonín už zapomněl, kde všude se během svého nízkého života plazil, ale odporný smrad mu paměť rychle osvěžil.
Od zápachu to nebylo vůbec přátelské.
...........
Mezitím, co se červ probíral svou historií v pachových značkách, se závozník Karásek probíral svým futuristicky tvarovaným nosem. Šlo o kombinaci typu římský císař a nalomený kapraděrost. Výsledný efekt byl zvýrazněn několika zlomeninami a nežidem velkým jako průměrná papežská stolice. Opravdu olbřímím.
“Já se z tý rýmu snad okotim,” zabručel Karásek a mohutně kýchl. Čelní sklo si od rána už po dvacáté páté povzdechlo, že ještě nikdo nevymyslel stěrače i z druhé stany.
..........
Zanechme teď na chvíli popisu nosní přepážky, její čas teprve přijde, a připomeňme si, že materie Vesmíru je stále křivá jako zuby pumpařky Irenky a že se schyluje k dramatu. K tatrovce se totiž neuvěřitelnou rychlostí blíží stará otřískaná skládačka a na ní cosi, co kdysi mohlo být průměrně ošklivou babou Pádilovou. Kde jsou však ty časy?
Z báby se stala zrůda. Netvor rozsévající strach a paniku.
Šat se jí vpletl do řetězu a potrhal. Hnáty se zkřivily v představě praskajících obratlů a ústa, donedávna velmi výmluvná, se stáhla do křečovitého “amerického úsměvu” akčního hrdiny.
Dokonce i přerušovaná čára značící předěl mezi jízdními pruhy se raději spojila a tiše odsunula ke krajnici, taková byla síla babina hněvu.
Brzy ho měl na vlastní kůži pocítit i Karásek. Ten se však zatím bohulibě šťoural v nose. Chvíli prsteníkem, chvíli palcem, jak mu to dovoloval stav silničního provozu a nosní přepážky. A právě nos se stal Antonínovi osudným...
..........
Když Karásek spatřil babu poprvé, myslel si, že jde o halucinaci. Byla totiž velmi podobná známému estrádnímu baviči Petru Novotnému smějícímu se vlastnímu jistě vypečenému vtipu. Oba byli červení jak rajská jablíčka a oba měli prasečí očka stažené do tenké linky, u které jeden nikdy nepozná, zdali je veselá nebo smrtelně rozhněvaná. Karásek Novotného miloval.
“Dneska mám štastnej den, doufám, že se mi podepíše. To budou chlapi v hospodě čumět,” zaradoval se Karásek a začal přibrzďovat.
Vzdálenost se zkracovala stejně neúprosně jako čára života na řidičových rukou.
Antonín se hystericky rozesmál...
V náprsní kapse totiž nebyl jenom pomatený červ, ale i notně poznamenaný kus pleny, sloužící Karáskovi jako kapesník. Štěstěna se s Antonínem rozhodla hrát betla...
........
Proč se Karásek rozhodl vysmrkat zrovna ve chvíli, kdy se Antonín přemisťoval na okraj kapsy, aby se vrhnul do propastných hlubin a volným pádem ukončil svůj mrzký život, už asi nikdy nezjistíme. Pro nás je hlavní, že Antonín byl nabrán a nezadržitelně se blížil ke dvěma obrovským dírám, na jejichž konci vládla černočerná tma.
Naneštěstí byl Karásek alergický na roztoče.
Místo výdechu a uvolnění cest dýchacích následoval nádech. Spolu se zbytky divokých snů a odpadem z tabáku vdechl závozník i nebohého Antonína. Ten po nekonečném letu dopadl do čehosi měkkého. Ocitl se v plicním sklípku.
Kolem byla kopa dehtu, olovo a několik neustále metastazujících rakovinových buněk. Byly zhruba tak velké jako červ a poměrně úspěšně pracovaly na penetraci plicní stěny. Vzniklou dírou vysílaly velké rakoviny malé rakovinky do krevního oběhu.
Bylo to vyloženě záporné hrdinky.
Antonín se s nimi velmi rychle spřátelil....