Sebevrah

Vychází slunce,

začíná nový den

jeho život však končí,

jako zlý sen.

Nahoře, až u oblohy samé,

tam, kde lehký větřík vane,

na skále, stojí člověk,

kterého život zlomil.

Rodiče neměl, ztratil lásku

nebavil ho svět a začal pít

v práci mu dali poslední pásku

přišel o všechnu chuť dál žít.

Nabírá odvahu, dýchá zhluboka.

snad to dnes vyjde, mluví sám k sobě,

Divá se potřetí, dolů, do potoka,

konečně přijdu, smrti, k tobě.

Dole se sbíhá dav, na představení,

které se nevidí každý den,

kvůli němu nikdo tu není,

zajímá je trocha krve jen.

přistoupil k okraji skály,

napnul svaly a skočil,

dal do toho zbytek síly,

nestojí o to aby přežil.

Vítr mu čechrá vlasy

a on padá, padá dál,

ten let má v sobě tolik krásy,

neví, proč se ho tak bál.

Padá jak z hnízda ptáče,

co létat se neučilo,

jen malé dítko pro něj pláče,

radši ho vidět nemělo.

Stále padá, na zem z nebe,

nekonečný let před tvrdým dopadem.

tolik prostoru má jen pro sebe,

co nezpočítáš odhadem.

Oči zavřel  kousek nad zemí,

a trochu se usmál zdá se mi.

Bum, rána o zem,

skončil život, jenž špatně začal

se zlomeným vazem,

leží tu ten, jenž žití jen načal.

Srdce mu přestalo bít,

duše se oddělila od těla,

v němž nemohla dál dlít

a letěla, jen letěla...

A to je konec, divadlo končí,

diváci dou si za prací,

jen černá dodávka stojí na silnici,

na silnici u potoka.