O hromadě hulení a Polární Záři

Trip on the Trip

O hromadě hulení a Polární Záři.

"Taková kupa hulení! Co s tím budu dělat?" přemýšlel jsem, když jsem před sebou na stole uviděl čistý zisk z kytky. Dostal jsem ji před hodinou za páďo. Šel jsem zrovna městem, když mě oslovil člověk v kapsáčích, mikině s kapucí a bombru: "Hele, kámo, nechceš nějaký pálení?" Chvilku jsem na něj nechápavě zíral. Nakonec ze mě vypadlo: "Kolik za kolik?" "Za páďo." Řekl jsem si, že páďo není moc a dal mu ho. Typ se rozhlédnul a vrazil mi do ruky igelitku, ze které se linula příjemně nasládlá vůně kvalitního hulení. Než jsem stačil něco říct, rozběhnul se a naskočil do autobusu, který už zavíral dveře. Bylo to asi nejrozumnější, co mohl udělat, protože kolem projelo policejní auto a se zapnutým majákem vyrazilo za autobusem. Rozhlédl jsem se. Viděl jsem několik pochůzkářů a minimálně dva tajný. "Musím zmizet," blesklo mi hlavou, "jinak mě zatáhnou s hulením i s deklama!" Vyrazil jsem směrem pryč a zamířil do jedné hospody, o které jsem věděl, že tam tolerujou skoro všechno. Vytáhnul jsem z kapsy nůžky a pytle a začal zpracovávat. Za chvíli předemnou leželo čtyřicet pytlů plných gáni.

"To se snad ani nedá zhulit, co s tím?" rozmýšlel jsem nad pivkem. "Musím se toho nějak zbavit, jinak z toho budu mít jenom problémy. Ale jak?" Byla jenom jediná možnost. Rozprodat. Ale než se pustím do obchodování, musím vědět, co jsem vlastně dostal. Smetl jsem dohromady zbytky po stříhání a zjistil, že je toho dost minimálně na dva buřty. Stočil jsem z jedné čtvrtiny hodně férovýho osobáka a podpálil ho. To kouření bylo fakt moc hustý. Dopil jsem a odcházel, když jsem si všimnul jednoho z tajnejch, co jsem viděl už předtím. Stál zády ke mě u výčepu a bavil se s hospodským. Ten najednou zpozorněl, podíval se na mně a řekl něco tajnýmu. Než se stačil otočit, už jsem byl venku a zdrhal jako o život. Už jsem párkrát před bengama zdrhal, ale tajnej se mě držel jako klíště. Nakonec jsem se mu ztratil v bandě turistů.

Zapadnul jsem do jednoho klubíku, sednul k baru a protože mi z toho běhu vyschlo v krku, objednal jsem si pivko. Abych zkrátil dlouhou chvíli, zamotal jsem brko. Odpálil jsem, pohulil si a podal špeka barmanovi. Ten párkrát potáhnul a pochvalně kývnul hlavou. Zeptal se: "Máš toho víc?" "Kolik chceš?" "Za kolik?" "Pytel za kilo." odpověděl jsem a vytáhnul z kapsy jeden. "Oka, tak mi dej tři." Vylovil jsem zdalší va a podal mu je. "Díky." dal mi tři kila. "Tady máš jedno pivko na podnik." řekl a postavil ho na bar. Seděl jsem u baru, kalil bajry, občas dal brko a čekal na zákazníky. Nebylo jich málo a za tři hoďky sem rozproddal skoro všechno. Zaplatil jsem, dopil pivo, sežral dva papíry na cestu a vyrazil do ulic.

Procházel jsem ulicemi a hledal nějaký pohodový kout, kde bych si mohl v klidu ulítnout, když se zpoza rohu vynořila barevná záře a přiblížila se ke mě. Řekla: "Zdarec, co děláš?" Nechápavě jsem na ni zíral. Uvnitř záře se začala formovat postava, přesněji řečeno, silueta tvořená prázdným vzduchem, lemovaná září. "De to. Jo...já jsem Blaz. A kdo seš ty?" Přemýšlel jsem, jestli je kdo to správné slovo, ale postava to vyřešila za mně: "Já jsem Polární Záře. Hele...nemáš náhodou na špeka?" Na špeka jsem samozřejmě měl. Víc než na jednoho. "Klidně, ale kam?" Rozhlédnul jsem se. Zřejmě jsem během své procházky dorazil na kraj města. Po pravé straně vedly koleje a za nimi se rozprostíral les. Na jeho kraji bylo hřiště s několika lavičkami. Usadili jsme se a já vytáhnul špeky. "Můžu to umotat?" zeptala se záře. "Klidně, budeš potřebovat něco kromě hulení?" zeptal jsem se. "Stačí ty brka." Podal jsem bytosti sakl. Uchopila ho do výběžku prázdna, který jsem považoval za ruku. Pytel se pokryl září a zmizel. Zůstal z něj jen obrys barevného světla. "Sakra, neměl bych s těma papírama aspoň na pár hodin přestat?" přemýšlel jsem, když obrys sakle zmizel v jasném světle. V ruce se objevil obrys špeka a pytle. "Tady máš ten sakl...jo, a nemáš náhodou oheň?" Špek se přesunul do míst, kde bych u člověka předpokládal ústa. Vzal jsem si zbytek hulení a připálil rakušákem, který mám vždy po kapse. Prázdný prostor uvnitř záře se začal zaplňovat kouřem. Brko se přemístilo zpátky do ruky a přiblížilo se ke mě. Vzal jsem špeka a záře okolo něj okamžitě zhasla. Byl férově umotanej a dobře našláplej. Pohulil jsem si a podal ho zpátky. Postava si ho nevzala. "Už nehulíš?" obrátil jsem se k ní. Polární Záře se vytratila neznámo kam. Seděl jsem sám na pokáceném stromě uprostřed lesa se špekem v ruce a vůbec jsem nevěděl, kde jsem se tam vzal a kam se poděla tajemná postava, pokud vůbec existovala. Dohulil jsem a zvednul se. Po chvíli bloudění jsem dorazil na cestu. Jeden konec vedl kamsi do neznáma a druhý plynule přešel v mýtinu. Protože na mýtině nebylo nic zajímavého, vydal jsem se pryč.

?2003 Blaz - blaz42@atlas.cz - uto.no-ip.org

Edit 17.12.2010: Tuto povídku najdete také na http://triponthetrip.com, kde budu pokračovat v psaní dalších příběhů. (Blaz)