O koncích lásky

Konec jedné lásky

Je tak vesmírně vzdálená  

houpající se na olejnaté hledině

ztracená, a bez posádky

kdo si ještě vzpomene.

Přes celý oceán na pohublých vlnách

vrak lodi bez ducha poskakuje

stožár čnící do výšky trhá oblohu

do podpalubí se těžkost prosakuje

zapomenout na tu skořápku nemohu

když hledím k obzoru, jak azurem se potahuje.

Vítr cáry plachet tahá za nitě

loutkohra zahraná v rytmu věterného poryvu,

drží tě, drží mě – tak nás oba

loutky přivázané na nitě.

Až pak jednoho dne

potká se útlá příď

s tvrdým hrotem skalního útesu

rozčísnutá - hřeben v účesu

spolyká plnými doušky mořskou hladinu

pak za tichého bublání pomalu

sveze se do hloubky

jaképak zklamání, náhrobní pomníky.

Vítr už netahá cáry za nitě

loutkohra skončila, zklamu tě

rozčísni hřebenem, mojí pěšinku

pak jdi si hledat ztracené vraníky

na olejnaté hladině

houpá se pomník mezi pomníky.