Nikdy nevyhánějte žížaly

  Paní Žížala žila v jednom malém zaprášeném obydlí ? díře v zemi. Kupodivu. Každý den se vysoukala z tohoto vysoce nehygienického prostředí, aby mohla hned vedle vyhloubit další jamku.

  A tak to pokračovalo, dokud nevytvořila spleť vzdušných (a k bydlení velmi nepraktických ) chodbiček, což ovšem velmi naštvalo pana Brebera. V jednom leporelu si totiž přečetl, kdo ty chodbičky v zemi dělá a začal se okolo svého záhonku plížit se vzduchovkou.

  Jenže mezitím (pan Breber je velmi zaměstnaný člověk a na čtení nemá moc času) paní Žížala záhadným způsobem objevila pana Žížala, s kterým ještě záhadnějším způsobem v jedné

z nejzáhadnějších chodbiček zplodila malá Žížalata. A tak měl brzo pan Breber záhonek plný těchto malých potvůrek.

  Napadlo ho: "Tak vzduchovka asi nebude to pravý vořechový, sakra! Tož zkusím to chytat do beliku." Vzal si kbelík a počíhal si u jedné z chodeb. Čekal půl hodiny, čekal hodinu (zmeškal během toho příchod do jednoho ze svých zaměstnání), když tu se objevila paní Žížala. Pan Breber ji chytl a chtěl jí zakroutit krčkem. Dlouho, opravdu dlouho, hledal ten zpropadený krk. "To je divný", broukal si pod vousy. "Vždyť v tom leporelu žížala měla oči, nos a taky kolem krku šálu, protože jí byla zima, sakra. Ták... a teď bych rád věděl, kde vůbec vzala šálu a... KRUCINÁÁÁL!" Z křoví vylezl Šimek zahalený mlhou a s tajemným výrazem v obličeji.

 "Já vás vidím, pane Breber. To byste neměl dělat," říkal vemlouvavým hlasem.

  "Co ty vo tom sakra víš," chtěl vědět Breber, znechucený tím, že byl podveden.

  "No... víte, když žížalu nenecháte v zemi, tak se stane taková děsivá věc. Chcete vědět, jaká?" Šimek mu to řekl.

  A vyděšený Breber už se od té doby nikdy, nikdy nebude chtít přiblížit k žížale.