Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Ukousla si velkej kus noci a ve tmě zablýskla zubama. Byla překrásná. Dávno už neměla rozmlácené rty a vlasy jí zhoustly tak, že vypadaly jak hrubé konské žíně. Havraní křídla pročesaná střepy probdělejch let. A jenom vzadu za ušima jí začínaly těžknout stříbrným prachem. I upíři stárnou. Líbila se mi. Pořád, jako před lety. A byl jsem jí vděčnej, že mi nerozmlátila tu vzpomínku na krásnou subtilní havranovlásku. A byla to pořád ta samá vlčice smutný postavy. Zoufale krásná a to tak, že mě to až bolelo, že mě to studilo pod košilí a chtělo se mi před ní radši utéct. Jako už před lety. Všimnul jsem si, že mě pozoruje. Asi věděla co se mi honí hlavou a zabodla se do mě borůvkovým pohledem:,,Víš, já... Přišla jsem ti vysvětlit, proč jsem tenkrát před lety od tebe utekla. Bylo to nedorozumění. Tak mě napadlo, jestli bysme nemohli pokračovat tam kde jsme přestali." Pokrčila nosem a vyčkávavě se na mě zadívala. Vytřeštěně jsem se na ni koukal, paralyzovanej tou drzostí. Měl jsem chut vstát a zatřepat s ní... S tím sobeckým egocentrickým spratkem, kterej za mnou přišel ted po 200 letech a myslel si, že stačí říct jednu větu a všechno bude zase v pořádku. ˇZe se smaže to mezidobí, kdy jsem ji neměl, hledal a prosil, aby se ke mě vrátila, abych jí odpustil, že mě na 200 let zabila... Já ji nenáviděl, já ji... a těd si klidně příjde s nějakým banálním vysvětlením a chce se ke mně vrátit a ani ji nenapadne, že já bych už mohl mít nějaký jiný život. Věděl jsem, že tedka musím jediný, že musím vstát, zaplatit a odejít z tý zpropadený restaurace, kde jsem ji potkal a víckrát už ji nevidět. Bylo by šílenství rozbít si kvůli ní to, co mám dneska. Opustit Nastridan, odejít s ní, znovu bejt upírem... Ariskovat, že jednou zase odejde. Zavrtěl jsem hlavou a vstal a současně slyšel sám sebe jak se ptám, kdy ji budu moct zase vidět...
Písmák