O Janečku

Janeček je velmi zvláštní osoba. Každý den si jako malý hrával se svým vozíkovým padostrojem, a když se mu povedlo vozík rychle rozpohybovat, radostně se smál a tleskal. Dokud...

  Jednou zrovna Janeček, cucaje si palec, sledoval, jak si to vozík rovnoměrně zrychleným přímočarým pohybem uhání přes dva metry dlouhou dráhu a na konci udělá jemné BUM, když zpoza padostroje pozvolným krokem vykročil pan Breber. A začal:

  „Hele, Jáňo, já ti tady promažu ložiska, na tom tvojem... hračičce, oukej, a ty si za to přestaneš na chvíli hrát. Hlavně to teď, sakra, nespouštěj.“

  „Ano, pane,“ pípl nepříliš přesvědčivě Janeček.

  No ovšem. Jakmile pan Breber zmizel pod padostrojem, připlížil se Jáňa, ten filuta, k vozíčku, čehož si pan Breber nevšiml – byl příliš zaměstnaný!

  A šlo do tuhého. Janečku, Janečku, co jsi to jen provedl?!

  A vozík jede, jede se zrychlením 0,1m/s, JEDE A BUMMM! Odrazil se od Breberovy hlavy (protože pan B. odstranil od vozíčku zábranu, vyletěl vozíček z dráhy) !!!

  „Do***ele! Já toho zas**nýho Janečka zabiju, fakt že jo, SAKRA!!!“

  Janeček si zděšeně přikryl ústa rukou. Pan Breber rudne, fialoví... no, v konečné fázi to vypadá tak, že páně Breberova modře žíhaná tvář se nakloní na dva centimetry od Janečkova obličejíku,který se třese od hlavy k patě.

  „Tohle – už – nikdy – nedělej,“ usekává Breber. Protože... víš co se stane, když to ještě jednou uděláš?“

  „Ne...?“ Janeček si zděšeně přikryl ústa rukou. Dělal to opravdu často.

  „Tak to nechtěj vědět, sakra.“ 

  Nikdy se už nedozvíme, co by se mohlo stát, ani Janeček to nezjistí. Ale od té doby, co viděl pana Brebera takhle zblízka, už má panickou hrůzu z použití padostroje.

  Pan Breber  byl po té ráně trochu malátný,  ale ustál to a šel dělat DJ na diskotéce na své zahrádce. Kedlubny, jak už to mají ve zvyku, radostně poskočily,  až se zatřáslo obydlí Žížalích Monarchů...