Narozeniny

Narozeniny Barevnými vitrážemi gotického okna nesměle nahlíželo do malého venkovského kostelíka zimomřivé předjarní sluníčko. Několik minut před druhou hodinou odpolední jsme seděli tiše v lavicích. Někteří byli pohrouženi do myšlenek a byli rádi, že ti druzí nevědí, nač myslí. Jiní zírali na špinavé stěny kostelíka a nemysleli na nic. Hluboké ticho občas přerušil hluboký vzdech a vzlyk z první řady. Přemýšlela jsem o tom, jak dlouho bude trvat, než se zase dostaneme ven, uvnitř byla totiž hrozná zima. „Ještě abych se tady nastydla“, pomyslela jsem si, „ radši jsem měla zůstat stát vzadu“. Sešli jsme se, abychom vyprovodili na poslední cestu našeho švagra, bratra, manžela, tatínka… Krátce před druhou hodinou vešel do kostelíka pan farář. Všechny zraky se upřely na jeho mohutnou, mírně obtloustlou postavu, oděnou ve vlající černý šat. Zaujal pozici před rakví a začal hovořit. Přiznám se, že jsem ho moc neposlouchala. Zdálo se mi, že řeč nemá připravenu a spíše improvizuje. Začala jsem vzpomínat na zemřelého. Jak jsme jej párkrát navštívili po těžké operaci na jednotce intenzivní péče v jedné z pražských nemocnic. Jak jsme jej utěšovali, že to bude dobré, že i s jednou třetinou plic se dá žít. Leč, jak se brzy ukázalo, nedá. Pan farář zřejmě mluvil srdceryvně, protože při každém oslovení zemřelého křestním jménem, se z první lavice ozval hlasitý nářek. Při modlitbách se z lavice za námi ozývaly syté hlasy jakýchsi pokorných oveček, které odpovídaly panu faráři. Upřela jsem oči na rakev a kytici z bílých květů. Slabý sluneční paprsek dopadal právě na stuhu s věnováním od vnoučat. Trhla jsem sebou, pan farář začal zpívat. „Panebože, ať už to skončí“, modlila jsem se v duchu a cítila jsem, jak mi tuhnou nohy a táhne na záda. Asi po dvaceti minutách byl obřad ukončen. Pan farář důstojně vykráčel ven. Kamarádi myslivci vzali rakev se svým druhem mezi sebe a za zvuků lesního rohu namířili také k východu. Uvnitř kostela nastal najednou zmatek, všichni se chtěli honem dostat ven. Mávali kyticemi a strkali do sebe. Možná, že chtěli, aby jim něco neuteklo ze smutečního průvodu, nebo jim byla také zima. Před kostelíkem bylo najednou lidí jako o májové pouti. Obloha se rychle zatáhla, zvedl se vítr a během několika minut se spustil liják. Lidé seřazení do smutečního průvodu byli rádi, že hřbitov, malý jako dlaň, leží hned vedle kostela. Obaleni blátem a mokří na kost jsme došli k připravenému hrobu. Řečí už nebylo moc. Rakev byla spuštěna a zaplavena věnci a kyticemi. Zařadili jsme se do dlouhé fronty kondolujících. Stanula jsem tváří v tvář vdově důstojně oděné v černém. Pohlédla jsem jí do tváře poznamenané dlouhým utrpením. Zadívaly jsme se jedna na druhou a já jsem s překvapením zahlédla v jejích očích obrovskou úlevu. Padly jsme si do náruče. Odcházela jsem ze hřbitova se zvláštním pocitem lehkosti. Ani jsem už nevnímala, že mi v botách čvachtá voda a teče za límec. Na silnici jsem se ocitla mezi mým mužem a jedním z mých švagrů. Manžel mě vzal za loket a řekl: „Tak už to má za sebou a my taky. A jdeme slavit.“ Švagr se na mě podíval, šibalsky se usmál a řekl: „Ty prý máš dnes výročí. Ale vypadáš pořád dobře. Tak všechno nejlepší!“ Vzpomněla jsem si, že v ledničce je připraven nádherný dort a chladí se šampaňské. Přidali jsme do kroku, abychom již byli doma a jako ti šťastnější, kteří přežili, oslavili mé narozeniny.

---