Zloděj

ZLODĚJ

        Aroth se probudil. Do jeho cely pronikalo malým okénkem u stropu denní světlo. Zvedl se ze svého lůžka vystlaného slámou a vrhl se ke džbánu s vodou a kusu tvrdého chleba, které sem položil strážný. V poledne měla přijít poprava… Odsud, z vězeňských kobek tohoto království, bůh ví, jak se vlastně jmenovalo, ještě nikdo sám neutekl a ani Aroth nebude výjimkou. V poledne měla přijít poprava…

            Narodil se před třiceti jedna lety na východě království na malé vesnici v chudé rodině. Měl devět sourozenců a otec nedokázal rodinu uživit. Otec totiž pracoval v nedalekém zlatém dole a kvůli špatným podmínkám se brzy dal na pití. Matka nejdříve sama obdělávala malé políčko, později jí pomáhaly děti. Ze všech dětí nakonec přežil jen Aroth, jeho dva starší bratři a mladší sestra. Ostatní buď zemřeli hlady nebo uhořeli při požáru, který strávil celý jejich majetek, když bylo Arothovi sedm let. Na otce tehdy spadl hořící trám, když běžel zachránit zbytek rodiny. Matka spala a uhořela i se čtyřmi dětmi. Čtyři zbylí sirotci bez domova a bez majetku se vydali do hlavního města, kde čekali lepší životní podmínky.

            V chodbě se ozvalo chřestění drátěné košile a dupání těžkých bot.

            „Hej!“ zavolal Aroth na strážného.

            „Co chceš?“ zeptal se strážný.

            „Pusť mě. Odměním se ti.“

            „To sotva. Přišel bych o práci a možná i o život, kdybys utekl. A jestli ne, tak by mě později stejně zabili tví lidé.“

            „Mí lidé tě zabijí spíš, když mě nepustíš. Umím být vděčný.“

            „Nevěřím ti a nechci se s tebou bavit.“

            Aroth se svými sourozenci došel do hlavního města až po deseti letech. Ne, že by to bylo tak daleko, ale po cestě bylo několik statků, kde je vždy na chvíli zaměstnali, než našli někoho lepšího a také nějakou dobu žebrali v různých městech, než je hlad a nenávist místních lidí vyhnaly pryč.

V hlavním městě byla situace horší, než kde jinde. Málem si nemohli nabrat vodu ze studně a po třech dnech, kdy nic nejedli, se rozhodli pro krajní řešení. V noci se s pomocí nástrojů, které si obstarali už v jiných městech, vloupali do zbrojířství, tam se narychlo ozbrojili a vtrhli do zlatnictví. Hlídač se ani nestihl bránit. Nabrali, co se dalo a chtěli zmizet, ale u všech východů už stáli vojáci městské stráže. Chytili je a měli popravit, ale šéf místního podsvětí podplatil hlídače, aby je pustil. Tak se dostali do zlodějské gildy.

            Po dvou letech celkem obstojného života na nižších místech gildy přišla velká akce městské stráže zaměřená proti gildě. Prohledali každý dům několikrát od sklepa po půdu a nazpět, denně se konaly velké popravy. Starší z Arothových bratrů se pokusil ujet z města, vojáci ho zastřelili. Všechny vedoucí osobnosti gildy popravili.

            Čtyři měsíce se Aroth s bratem, sestrou a malou skupinou přátel z gildy skrýval ve sklepích a skladech, živili se tím, co ukradli na tržišti a v nocích si dělali zásoby vody na další den. Nakonec zůstal naživu jen on, jeho sourozenci a dva přátelé. Po těch čtyřech měsících se situace uklidnila. Aroth se dal do budování nové gildy. Našel slibné jedince a dal jim na výběr: buď práce pro něj nebo okamžitá smrt. Gilda se znovu rozrůstala a vzkvétala.

            Slunce stoupalo po obloze. Aroth snědl poslední kousek chleba a vypil zbytek vody. Sedl si na kavalec a zíral do prázdna. Dlouho tak nevydržel; brzy se zvedl a přecházel po cele. Za chvíli si lehl a sledoval, jak na plesnivém stropě pavouk tká svou síť.

            Mříž cely se otevřela, strážný dovnitř postavil další džbán vody, vzal si ten prázdný a beze slova odešel. Aroth zvedl džbán a hltavě pil.

            Dvanáct let žil obklopen vším, co mohl mít. Se svým bratrem a sestrou vládl zlodějské gildě. Za dvanáct let uloupili hory zlata a v podstatě ovládli město. Každý se před nimi třásl, snad s výjimkou městské stráže, ještě opojené úspěchem z rozbití staré gildy. Nová gilda měla přes dvě stě členů a zasahovala i do okolních měst. Pokud byl někdo příliš nepohodlný, nikam se neschoval. Nikdo si nechtěl Arotha rozhněvat.

            „Hej, ty tam!“ zavolal na něj strážný. „Je čas jít. Na náměstí jsou prý davy lidí.“

            „No a co?“

            Zachrastily klíče a strážný otevřel celu. Aroth se zvedl a nechal si spoutat ruce. U východu z vězení se k nim připojili dva vojáci. Vedli ho na náměstí a už v přilehlých ulicích stály zástupy. Tolik lidí nebylo v ulicích ani při korunovaci krále!

            A za všechno mohl ten skrček. Nebyl to trpaslík, protože neměl vousy, ale na člověka byl příliš malý. Pracoval jako alchymista. Gilda hodně potřebovala alchymistu a tenhle byl jediný, který byl k dispozici. Objevil se náhle a umožnil tak provedení už dlouho připraveného plánu, bez alchymisty příliš riskantního. Šlo o vyloupení trpasličí pokladnice. Získali by miliony zlatých a tuny drahokamů. Kdyby se to všechno nepokazilo.

            Alchymista dostal vše, co potřeboval a vyrobil si lektvary a podobné věci, které museli mít. Potom se s ním a několika pomocníky Aroth vydal do trpasličích hor.

Dorazili tam bez problémů a bez problémů vešli i do podzemního města trpaslíků. S pomocí lektvaru neviditelnosti prošli kolem stráží až k síním trpasličího krále. Neviditelní obešli řady hlídačů před pokladnicí a dostali se k prvním vnitřním dveřím. Informace, které sehnala Arothova sestra, hovořily o hesle v trpasličí řeči a nutné době mezi dvěma úplňky, ovšem nic přesnějšího neměli. Alchymista použil nějakou hůl a dveře odemkl. O druhých dveřích nevěděli nic, takže jim alchymista dal nějaký lektvar, po jehož vypití by mohli procházet zdmi. A právě tady se stala chyba. Nemohli tušit, že dveře jsou chráněny zaklínáním. Nejen že neprošli, ale dveře vydaly skřípavý zvuk a hlídači se k nim rozeběhli. Aroth a ostatní rychle vypili další lektvar neviditelnosti a snažili se utéct k bráně, jak se předtím dohodli. Když účinky lektvaru pominuly, alchymista s nimi už nebyl. Bez něj se nemohli pokusit o další proniknutí do pokladnice, a tak chtěli opustit podzemní město. Bránu našli zavřenou. Několik dní se skrývali, ale nakonec je vojáci našli. Předvedli je před trpasličího krále. Vedle trůnu stál alchymista a zlověstně se usmíval. Arothovy pomocníky trpaslíci popravili, Arotha vydali království, v němž žil…

            Aroth si stoupl na stoličku a kat mu kolem krku navlékl oprátku.

            „Poslední přání?“ zeptal se.

            „Chci vám jen říct,“ řekl Aroth a zesílil hlas, „že všichni, jak tu stojíte, jednou taky zemřete. A nebude to dlouho trvat!“ Otočil se k horám na severu a zakřičel: „A ty, skrčku, zemřeš ze všech nejhůř! Proklínám tě!“

            „Všechno?“ zeptal se kat.

            Aroth si odplivl a řekl: „Ano.“

            Kat podkopl stoličku, Aroth zalapal po dechu a jeho tělo se ještě dlouho houpalo…