Krása a prokletí magie

Chapter I.

Hups!

            Dnes pozoruji Abserga při jeho práci, složité pohyby rukou, jemný zpěvavý hlas a tempo, které okouzluje. Byli jsme v jeho domě na konci města, matka již šla domů a já tajně zůstal v naději, že se stanu svědkem některého z mnoha magických rituálů.

On byl v hlavním sále jeho domu, na podlaze načrtnuté magické obrazce a svíčky vrhajíli tančící stíny na zdi. Vše vířilo. Uprostřed místnosti je červeným pískem namalovaný obraz pentagramu a na okrajích jednotlivých rohů plápolají svíčky. Mágův hlas sílil až se rozléhal celou místností, a já se jen skrčil a začal vyzývat samotného Aoa, aby ochránil mou dubovou hlavu, za drzost kterou jsem prokázal mícháním se do záležitostí tohoto mága. Plameny svíček, krátce zaprskaly a v místnosti zavládla tma. Tma absolutní a zlá. Jeden po druhém plamínky svíček za zvuku hlasu, který se velmi podobal hlasu z nitra pekel, začaly chytat. Modrým a chladným plamenem. Absergova tvář byla ztrhaná vnitřním úsilím, a ozářena modrým plamenem připomínala tvář ďábla. Písek na zemi začal žhnout a pentagram který znázorňoval, začal zářit červenou barvou krve. Proklel jsem sám sebe až do patnáctého kolena.

Jak jsem si mohl jen myslet, že vyváznu živ. Hlas se změnil v naříkavý až přešel do děsivého sopránu. Popolezl jsem a sledoval jak se mezi pentagramem zhmotňuje stín v podobě hrozivého démona. Výška přes 3 sáhy nebyla sice tak impozantní, ale vše vynahradil pohled. Oči rudě zářily a mě se zdálo, že když do nich pohlédnu, zemřu, nebo a z toho jsem měl skutečnou hrůzu, zůstanu naživu pološílený šokem. Přesto mě něco vábilo a nutkalo tam pohlédnout, má temná stránka duše toužila připojit se k tomu všemu zlu, které ty oči ztělesňovaly, ale něco ve mně z dobra přece jen zůstalo a to se vzbouřilo, NE! Nepohlédnu tam! Nezatratím jediný majetek, který skutečně vlastním, svou duší. Odlezl jsem pryč z této místnosti, a za rohem padl vyčerpáním.

Když jsem se probudil, vykřikl jsem hrůzou, nebyl jsem na místě, kde jsem padl, ale venku, na tržišti, lidé se kolem mne hemžili a nikdo se nezastavil, aby zjistil co mi je a proč křičím. Byl jsem dokonale anonymní. A všem lhostejný. Pomalu jsem se opřel o zeď a s určitou námahou se pustil do přemýšlení, proč jsem zde? Za několik vteřin přišlo řešení, a bolelo jako facka. Mžitky se mi rozzářily před očima a v hlavě zazněly zvony. Několikrát. On to VÍ! On ví, že jsem tam byl, on ví že jsem ho viděl ale nemá strach. Takže mě jenom vynesl na tržiště, nebo magicky poslal, ale nezabije mě. Úleva se rozšířila mým tělem a tak jsem byl schopen vstát a dojít domů. Sice pomalu, ale dojít. Doma jsem se svalil a dlouho spal, ve snu mě však pronásledovaly ty velké rudé oči a hlas, který mě varoval „Příště nepřežiješ!“ Zároveň jsem však pocítil mravenčení v celém těle, které tyto oči i s hlasem odehnalo a já už jen spal.

Chapter II.

Prepadení

            Spal jsem přes celý den a tak jsem nemohl navštívit hodiny šermu mého otce to zase bude ostuda. Pomalu jsem se vyhrabal ze své postele a rozhlédl jsem se po své místnosti, dvě okna, stůl, svícen s několika lojovými svícemi, a postel, velká pohodlná měkká postel. Vše to byl sen, tak strašný, že jsem radši zapomněl a rád. Vydal jsem se za svými denními povinnostmi a doufal, že vše bude v pořádku.

            Po krátkém pohovoru s otcem na mé oblíbené téma, kdyby byl tak zodpovědný jako já nikdy by nevedl městskou stráž. Dal jsem mu za pravdu a on mi dal úkol abych pochopil, že život není tak jednoduchý.

S několika jeho muži se vydat do Murannu a tam provést nezbytné nákupy pro naši městskou stráž. Pojedu jen proto, abych se poučil co to znamená za někoho odpovídat. Pojedeme lesem. Přes tři dny cesty. Na koni a s těmi žoldáky. Krásnější zážitek je už jen v mučírně hradu.

„Otče, kdo se mnou pojede?“ „Mí dva nejlepší muži Web a Black John.“ V hrdle mi vyschlo, „Black John?“ Jednalo se o muže se kterým být pět minut o samotě se rovnalo několika hodinovým přednáškám o čistotě řádu, kterému sloužil. Řád zářícího srdce, pomocníci boha cti Torma a hlavně ochránci všeho dobra na této zemi. „Ano, je to dobrý muž i když někdy poněkud natahuje svou řeč.“ Velmi pěkně řečeno, natahuje svou řeč, to si musím zapamatovat.

            Hned druhý den jsme vyjeli k východu,a ještě za tmy opouštíme naši městskou bránu. Tři statní koně, já, Black John v naleštěné plátovce a starobylým obouručákem a jako vždy zamlklý Web, je až neuvěřitelné, že tito dva mohou být přátelé, upovídaný a hluboce věřící John s Webem, který je synonymem ke slovu ticho. Web má v ruce svůj oblíbený luk a zkouší tětivu, zda dobře pne, z jeho výrazu je jasné že čeká problémy, toulec plný, u boku krátký meč se zlatě vykládanou rukojetí, znázorňující mohutný strom. Je celý v šedém dlouhém plášti, který je pouze krycí vrstvou pro jeho hnědé a zcela nenápadné brnění, jenž je udělané z kůže některého ze zvířat ze severu odkud k nám přišel.

John nám opět vykládá, abychom sledovali východ slunce, protože je to podívaná stvořena bohy pro bohaté i chudé a prostřednictvím východu slunce nám sdělují samotní bozi, že tu jsou s námi. AO!! Helme!! Torme!!  Proč jen jste mu nenechali zarůst pusu. Kdo to má poslouchat?! Výklad východu slunce na 2 hodiny proč?! Web jen sporadicky přikyvuje a radši sleduje okolní terén. Takže se obrací na mne.

„Věz, mladý muži služba je pouze jediná cesta jak dosáhnout souladu a je snad něco krásnějšího než sloužit Bohu? Ano, je. Sloužit mu celým srdcem.“ A znova a znova. Na obzoru se pomalu vynořuje sluneční kotouč a sluneční světlo letí pomalu k nám, napřed se zaleskne v kapičkách rosy, pak se odrazí od plátovky, od několika mých spon a pak se konečně objeví i samotné slunce. Je to opravdu podívaná pro bohy. John zastaví a sleze z koně,

„Johne je vše v pořádku?“

„Ano, je ale teď je čas pro mou modlitbu, promiňte.“ Snažil jsem se ho neposlouchat, ale přesto jsem zaslechl, jak si šeptá:

Torme! Bože!

                                                           Dovol mi sloužit!

                                                           Nedovol porušit čest!

                                                           Mou ruku veď ke tvé velikosti,

                                                           ne k mé! Nechť jsi a já též,

                                                           silou dobra a rukou spravedlnosti.

                                                           Těm kdo slouží, dovol to i dnes.

                                                           Ať zbraň má zůstane ostrá a rozum bystrý.

                                                           Ať jsme silní, i každý zvlášť, ale dohromady

                                                                       NEPORAZITELNÍ!!

                                                           Děkuji, za to že mohu sloužit Tobě i Dobru.

                                                           Dovol mi najít bratra, a ochraň i jeho.

Poslední slova, jsem téměř neslyšel, tak tiše byla řečena, ale jejich důsledek mě poněkud zarazil. Black John má bratra?!

Vydali jsme se na cestu a já zapomněl na bratry i modlitby, měl jsem strašný hlad a tak vše šlo stranou. Zastavili jsme a Web rychle rozdělal oheň John mezitím obešel a důkladně obhlédl tábořiště, sehraná dvojka rozehrála své naučené akordy táboření. Já jsem byl mezitím pověřen „královskou činností“ dojít pro vodu. Web se na mě usmál a pak řekl krásnou větu: „Myslím si, že potok je asi 10 – 20 kroků do lesa tímhle směrem“ a podal mi kotlík.

Popadl jsem kotlík a vydal se naznačeným směrem, Když jsem se přiblížil k lesu, něco mě zarazilo, něco v tom lese bylo a nemělo mě to rádo dokud jsem byl živý, ale mrtvý jsem se mohl stát celkem oblíbený, což nebyla moc pěkná myšlenka. Ještě pár kroků  a vstoupím do lesa. První, druhý, a …

Tma. Kde jsem? Táboření, les, Black Johny, Web. Pomalu otvírám oči a snažím se něco zachytit. Zorničky se mi rozšířily hrůzou, byl jsem svázaný a kousíček ode mne ležel Web, chudák, z prsou mu trčelo několik šípů a o kousek dál leží John, je svázaný tlustým provazem a zuřivě sebou zmítá. Za ním jsou narovnána těla několika banditů a jednoho obra, všichni jsou téměř rozsekaní na kousíčky a z několika těl trčí šípy, zřejmě Web ještě několikrát stihl vystřelit. U ohně, který tak láskyplně zapálil, se hřeje přibližně 15 mužů a opékají naše zásoby. Největší z nich, s páskou přes oko, vysoký a statný pořízek, vlasy rozpuštěné a mastné, on sám se příliš dlouho také nemyl a pohazuje jakýmsi měšcem. Vlastně smrdí to tady, krví a špínou. „Pane, je vzhůru.“

Proč jen mě napadlo, že to čím mě vůdce obdařil není usměv ale spíš jako když monstrum cení zuby. „Tak mladej, je to jednoduchý, jak se jmenuješ?“ Pravda nebo lež. Lež! Nesmím zemřít. Ještě ne! „Jmenuji se Sir Tent mladší, ty křupane!“ Zahlédl jsem jak John, jen vyvalil oči a pak kývl hlavou. Mám tedy spojence ve své lži.

Hluk rázem zmlkl a všichni se obrátili na mě. Pozornost mě normálně těší, ale tohle je zvláštní situace, kdy jsem chtěl být tak malý až bych byl nejmenší na světě.

„Sir Tent?“ vyvalil oči šéf bandy. „U všech temnejch mágů, vy utrejchnosové, vy naprostí křupani, u temných bohů u …!“ „My ho máme!“ V táboře se div nestrhl absolutní chaos jak všichni něco pokřikovali a radovali se.

„Dobře mladej, na kolik si ceníš svůj ubohej život?“ „Na 100 zlatých?“ Vůdce vyvalil jediné oko, které má a počítal. „To je celý bohatství, vy utrejchnosové! Jsme bohatý!“

„Dobře panáčku a jak si myslíš, že by bylo nejlepší tě předat? Ne, že bych nevěděl jak, ale jde koneckonců hlavně o tebe, že.“ On je hloupý! U slávy boží! Štěstěna se na mě usmála. „Myslím, že ti a tví muži mě napřed rozvážete, aby se můj otec příliš nerozhněval a pak nám dáte najíst!“ „Ale pane?“ „Tak bude to! Jsem šlechtic!“ „Šéfe, voni to fakt tak dělaj, takovýhle serepetičky, odvaha, čest no a tak, měli bysme ho radši poslechnout.“ Obdařil jsem úsměvem tohoto znalce historika, v roztrhaných hadrech, hubou plnou polovičních zubů a dechem smrdícím, no medvědi to za sebou nechávaj. Šéf se poškrábal za uchem, pak stáhl kousek omastku ze svých vlasů, podíval se na něj, a zahodil jej. „No, tak jo!“ Osobně vytáhl nůž a přeřízl mi má už beztak chabá pouta. „Díky teď něco k jídlu!“ „No no slečinko, aby se nám voni netentonc.“

„Tady máš a žer.“ Můj historik mi podával kus jídla, asi to bylo maso, ale nevím. Mohlo to být i cokoliv jinýho. „Díky.“ S opravdovou nechutí jsem se zakousl a snažil se tvářit alespoň trochu šťastně. Chutnalo to opravdu podivně. Rozhlídnu se a vidím, všichni se smějí. Někteří se i smíchy válejí. Bože teď mi to došlo, to nebylo maso. To bylo lidské lejno ztvrdlé a usušené na slunci změněné k nepoznání. Klekl jsem si na kolena a už jen zvracel. V životě mi nebylo tak špatně. Po chvilce mi přestali věnovat pozornost a vrátili se ke svému jídlu. Skutečnému jídlu. Dali přece nafrak šlechtické slečince. Já se ale nedám. Kousek od místa kde skončila má večeře, oběd i snídaně, ležel Web, a za pasem měl stále ten malý užitečný meč.

Ten tak dostat. Jeden skok a už jsem jej držel v ruce. Nikdo se stále nedívá. John je necelé dva metry ode mne, na kolena a plížením plazením vpřed. Dostal jsem se až za něj a provaz na několika místech lehce nařízl, bože ten meč je ale ostrý.

„Meč, můj meč.“ Rychle se rozhlédnu a skutečně Johnův meč leží na druhém konci tábora. „Tam se nedostanu, máš zatím jen tohle.“ A vtiskl jsem mu do ruky webův zabiják. „Kliď se, budu tě krýt.“ John vyskočil a s naprostou tichostí se dostal za záda prvnímu z banditů, který zemřel rychle a bezbolestně. Celé to trvalo jen několik málo vteřin, během, kterých mi nikdo nevěnoval pozornost. Teď to mělo teprve začít. John dostal několik banditů, jasnými a cílenými seky, a já myslel že je to jen mluvka, teď začínám tušit co to znamená být paladinem, znamená to chránit svou víru, dobro kdykoliv a jakkoliv.

Banditi se vzchopili a vrhli se na svou obranu. Jiskry odletují a já jenom nechápavě zírám jak je John zraněn a vypadá to že brzo poklesne v kolenou.

Vztek mi zavírá oči. Napřáhnu ruku a před očima vidím zlatým písmem napsané zaklínadlo, chci je všechny zničit, nesmí mu ublížit. Pomalu se můj hlas dostává k nebeským výškám a já cítím energii svého vzteku, jak se mění v něco jiného, nadpozemského. Žár mě srazil k zemi a cítím, jak mě opouští vědomí.

„Chlapče, no tak vstávej.“ Někdo mi obličej polévá studenou vodu a já cítíl přicházející vědomí. Když otevřu oči vidím dobrácký obličej Johna. Usmívá se na mě a za ním je vidět slunce které na se na obloze prohání s docela slušným kvaltem.

„Dokázal jsi to!“

„To je skvělý, ale co?“

 „Zničil jsi je!“

„Opravdu? To mám radost.“

„Chlapče, když jsi začal čarovat, nebo co, tak mě zamrazilo v zátylku, ale oni vzali do zaječí i když já jsem se taky celkem bál. Hlavně o tebe.“ Usmál se na mě a pak přiložil své mohutné ruce a začal se modlit ke svým bohům, cítil jsem jak jeho prostřednictvím mi do žil vnikala síla, síla která měla moc léčit, ale i ničit. Za chvíli jsem na to vše mohl zapomenout a probrat se k životu.

Stále jsme ještě byli na tábořišti, ale teď už byl den a okolo nás byl nádherný majestát přírody, který ještě podtrhoval mocný bručivý hlas, který vycházel z Johnova hrdla, znělo to jako nějaká melodie. Kousek od nás stál čerstvě zasypaný hrob, a několik banditů leželo na zemi očividně vážně zraněných, ale Johnova péče je zřejmě dá brzo do pořádku. Ostatní zmizeli, kdo ví kam.

„Johne, kam zmizeli všichni ti mrtví bandité?“

„Byl jsem vykopat hrob dál od této mýtiny, aby nerušili klid mého přítele Weba.“ Téměř se mi zdálo, že při posledních slovech se Johnovi zachvěl hlas. Ale trvalo, to jen nepatrný okamžik. Pak se opět usmál, ale nebyl to ten jeho klasický úsměv radosti, ale takový vážný úsměv plný bolesti ze ztráty přítele.

„Veritasi, víš ohledně té tvé magie, buď velmi opatrný při jejím využívání, myslím, že to nemáš tak úplně pod kontrolou a nerad, bych skončil jako flambovaná topinka, jen kvůli tomu že máš špatnou náladu. Ta ohnivá koule, kterou jsi na nás poslal, mi moc neublížila, ale na lodi by to mohlo způsobit katastrofu.“

 „Johne, já nevím jak jsem to udělal.“

„Cože! To je jasné znamení bohů, to oni ti dali moc, abys nás dostal z problému.“ „No, to taky není přesný.“ Pronesl jsem s jistým úšklebkem,

„Jak přesný?“

„Víš, trochu jsem se o to snažil už dřív, ale chyběla mi ta píle studovat to do hloubky. A teď v nebezpečí se mi to zaklínadlo vybavilo, aniž bych ho pořádně znal, budu to muset ještě prostudovat.“

„Buď opatrný a dej na znamení bohů.“ John mě při těchto slovech pevně uchopil za rameno a usmál se na mě, snad aby mi dodal odvahu, snad aby zaplašil své nejistoty ohledně mého magické nadání.

Po malé chvíli, kterou jsem strávili v rozhovoru o zcela nepodstatných věcech jsme byli nuceni přejít k vážnějšímu tématu. Co teď?

 „Johne myslím, že bychom měli dojet do města pro pomoc, ale kdo z nás?“ Cesta zpět byla nebezpečná, ale zůstat taky nebylo nejbezpečnější.

„Chlapče myslím, že je to poměrně jasné, vezmeš si jednoho z našich koní, a cvalem odjedeš do města, tam si vyžádáš otce, ten rozhodne co dál. Já zde musím zůstat, oni potřebují mou pomoc.“ Kousek jsem odstoupil a znovu si prohlédl tohoto ušlechtilého muže, který je ochotný ošetřovat nepřítele, za cenu vlastní krve, muže, který se nebojí žádné bitvy a muže, který je i přes svou upovídanost tak neskutečně šlechetný až mi to zaráží dech.

„Johne souhlasím, když pojedu dostatečně rychle snad nikdo na mě nezaútočí a zpět už přivedu posily.“ Usmál se na mě jako by má odpověď sňala neskutečné břemeno z jeho ramen. A od pasu vytáhl webův meč.

„Chlapče, je to jednoduchý, tohle je tak ostrý, že se nebudeš muset bát až někoho pořádně sekneš. Vem si jej, jemu by už k ničemu nebyl a tobě možná zachrání život. Stejně jako mě můj obouručák po otci. Teď už ale jeď!“

S úžasem jsem převzal tento meč a důkladně jsi jej prohlédl. Bylo to důkladně nabroušené ostří, zakončené jílcem vyzdobeným do podoby stromu, který začínal růst směrem od ostří a rozvětvoval svou mohutnou korunu přesně tak aby padl do ruky. Koruna byla zdobena zabroušenými smaragdy a několika rubíny, které nevyčnívaly ale ladně splývali s rukojetí a tak vytvářeli dojem stromu obtěžkaným ovocem. Vytvářelo to nádherný dojem symbolu plodnosti. Ostří bylo zbarvené do modré barvy, po které přebíhalo slunce a vytvářelo duhové pablesky.

Volnou chůzí jsem došel k svému koni, a věnoval poslední pohled mýtině za sebou. Black John už obcházel raněné a snažil se je ošetřit, jak jen mohl, tu ovázal ránu, tu navlhčil rty raněného a tam se zase pomodlil. Celkem tam leželo něco okolo desítky raněných. Otec měl pravdu, že je to muž na svém místě.

Vyjel jsem vpřed, vlastně vzad, teda zpátky a popředu.Za několik hodin, jsem již viděl vlající prapory našeho města a mohutnou pevnost chránící celé město před útokem z pevniny i z moře a chrám vystavěný na počest jakýchsi bohu, teď přesně nevím kterých. Dojel jsem až k bráně a tam to začalo. „Proč se vracíš?“ „Jaký je důvod návštěvy našeho města?“ „Jsem Veritas Derman, stačí jako vysvětlení nebo budeme muset zavolat mého otce? Bude mít neskutečnou radost, že znáte jeho syna.“ „Ehm, ehm pane my to tak nemysleli, samozřejmě jste vítaný.“ Pobídl jsem koně a vjel do města, znal jsem jej jako své boty, rovně přes tržiště a těsně na konci zahnout do leva, a po chvilce se přede mnou objevila kasárna, kde úřadoval můj otec.

Ladným skokem jsem seskočil z koně a vydal se přímo do jeho kanceláře. Mohutné okované dveře jsem málem vyrazil a vpadl přímo na poradu, otce a barona. „Omlouvám se za vyrušení pánové, ale v lese jsme byli přepadeni a já jedu pro pomoc.“ Na očích otce i barona se mihlo zděšení, ale ihned zavládl pořádek a řád. „Kde, kolik a kdo to přežil?!“ „Přežil jsem pouze já a Black John, Web je mrtev. A s ním i několik banditů, kteří nás přepadli. Ti kteří to přežili ošetřuje John a máme mu ihned přijít na pomoc. Zbytek Vám řeknu cestou. Musíme vyjet rychle.“

Za několik hodin se setmělo a my jsme se pomalu ale jistě blížili k zatáčce, kde se odehrálo naše přepadení. Byl jsem velmi unaven, málem jsem padal z koně, ale to mě neodradilo od toho, abych jako první seskočil a rozběhl se na mýtinu, kde jsem zanechal Black Johna a jeho zajatce. Na mýtině hořel jasný oheň, kolem kterého leželi naskládáni zajatci a kolem dokola obcházel temný stín Johnovy mohutné postavy i s jeho ještě mohutnějším obouručákem.

„Johne! Už jsme tady!“ zařval jsem na něj a už jsem viděl, jak se na mě řítí s úsměvem a radostí vepsanou do tváře. „To jsem rád, že jste tady, začínal jsem se nudit, vod tý doby co jsme jim zlámali kosti, přestali bejt vtipný.“ „Johne, co to má být, kde je tvá čistota řeči?“ „Chachá zmizela, jsem přece jen z vesnice.“ Pak jsem jen sledovali jak vojáci, které jsme vzali sebou připravují bandity na cestu do města a pak na šibenici.Tu připravili nosítka a tam doobvázali ránu. Otec to vše sledoval z koně a jenom stručně udílel povely.Když práce začala běžet sama od sebe, přijel k nám a slezl z koně poté tiše objal Black Johna. „Je mi to líto, Johny, Web byl i můj přítel.“ „Já vím, ale jeho smrt již byla pomstěna více než si bohové žádali, a tak jeho duši nebude nic rušit ve věčném spánku.“

Chapter III.

Candelkeep

            Uplynuly téměř dva roky od oněch osudných chvil strávených v lese s Black Johnem a smrti Weba. Dva dlouhé roky, kdy jsem nezapsal ani řádku, písmenko nebo čárku. Neměl jsem čas. Studoval jsem Umění.

Ale veškeré studium bylo absolutně k ničemu. Nemám Talent a to ani jiskřičku. Přečetl jsem veškeré knihy, které jsem měl, prováděl nezvyklé rituály, některé temné a jiné k uctění bílé magie a NIC. Jak mi řekl mistr nikdy nezažil aby jeho student tak selhal. Nevím čím to je. Opravdu netuším.

            Po událostech v lese, se zdálo, že všichni uznávají můj magický potenciál, přece jen jsem dokázal seslat kouzlo a zachránit tak naše životy. Otec s matkou mě proto poslali studovat do Candelkeepu, protože zde je největší knihovna známého světa a soustředili se zde ti největší z mágů.

Black John mě doprovázel celou cestu až sem, a ač to nebylo jednoduché povedlo se mi, aby mě jeden z mistrů přijal do učení. Black John se vrátil domů a já osiřel.

Mistr, který se mě ujal, měl jméno Runt Infidel.

            V jednom z jazyků, který jsem prostudoval to znamenalo Zakrslík Bezvěrec. Sedělo to beze zbytku. Jediné v co opravdu věřil bylo Umění. Dávalo mu vše co potřeboval a on jemu dal vše co měl, celý svůj život. Nikdy nevyvolával démony ani jiné bytosti, iluze tvořil jen výjimečně a bleskům i ohni se jen smál. On magii nepoužíval ale tvořil. Byl její součástí.

Mezi studenty ve městě se šeptalo, že i samotný Elminster k němu několikrát přišel pro radu. Ale i přes jeho skvělou pověst jsem se nic nenaučil. On sám mi do hlavy základní poučky vtloukal dennodenně a výsledek byl nikde. Můj čas u něj se krátil a zatím jsem nedokázal seslat ani jednoduchá kouzla. Oba dva jsme už byli zoufalí.

            „Veritasi, mistr chce s tebou mluvit. Máš za ním ihned přijít.“

„Dobře Zonre, kde je?“ Zonr na mě upřel své velké tmavé oči, unaveně se pousmál a s klidem odpověděl: „Mistr provádí rituál v laboratoři, a kvůli něčemu tě tam potřebuje.“ Tiše a tajuplně se zasmál a odešel. Já zavřel deník, který ještě voněl čerstvým inkoustem, zvedl jsem se ze židle a pak jsem se vydal tmavými chodbami k laboratoři. Co mi asi bude mistr chtít? Co když se chce se mnou rozloučit, protože si myslí, že jsem absolutní antitalent na magii?

Unášen podobnými myšlenkami jsem došel až přede dveře laboratoře. Vzduch byl nasáklý těžkou vůní železa a vyzařoval zvláštní druh tepla. Jako by přede mnou byla žhavá výheň. Otevíral jsem dveře a z pootevřené škvíry mě udeřil šílený žár. Málem jsem upadl. Krátkou chvíli jsem měl pocit, že musím vzplanout, ale když se tak nestalo, vešel jsem dovnitř.

Mistr stál v pentagramu obklopen plameny, které šlehaly až do výše pasu a zpíval zvláštní melodii beze slov. Bylo to úchvatné divadlo. Tiše jsem stál a jen pozoroval jak se před ním zhmotňuje obrys brnění. Napřed se ve vzduchu jen tak vznášel prsním plát a k němu se přidávaly další a další části brnění. Pomalu se otáčely a vířily ve vzduchu bez sebemenší příčiny. Pak se začaly spojovat. Plameny uhasínaly až uhasly docela a před mistrem stálo nejdokonalejší brnění jaké jsem kdy viděl. Brnění stvořené pouze magickou cestou, bez jediného dotyku lidské ruky. To největší umění.

            „Vítej Veritasi, a zatím se posaď támhle do křesla, ještě musím něco zařídit.“ Poslušen mistrova příkazu jsem usedl do křesla v rohu místnosti a sledoval Mistra. Pootočil hlavou, zdvihl ruce nad hlavu a co nejsilnějším hlasem začal pronášet kouzelnou formuli. Přitom ruce spouštěl dolů a když byli v úrovni hrudi vytryskl z nich proud bílého světla, světlo obalilo brnění a pak zmizelo, společně s  brněním. Mistr spustil ruce, usmál se a přešel ke mně. Přitáhl si křeslo, které stálo nedaleko a posadil se naproti mně.

„Veritasi co mám s tebou dělat? Magii neovládáš mým způsobem, to je jisté. Ale stejně tak jisté je že ji ovládáš. Jsem v koncích a proto jsem se rozhodl, že půjdeš studovat do Athkatly.“Na tváři mi začal narůstat úsměv, já půjdu do jednoho z největších měst na celém mečovém pobřeží! Athkatla, město tisíce nocí a miliónu zázraků. „Nevidím jediný důvod abys ses začal usmívat. Právě naopak. Ve městě je jakákoliv magie zakázaná. Jediná magie patří Zahaleným čarodějům. Ti jediní ji mohou používat, ale všichni jsou to jen holobrádci co se magie týče, za nimi bych tě nikdy neposlal. Tvoje cesta bude daleko zajímavější. Půjdeš totiž k mistrovi, který učil i mě. Jedině on dokáže probudit tvoje nadání. Jestli selže, selžou i ti ostatní. Zde jsem ti připravil pověřovací listiny s pečetí Candelkeepu, pomůžou ti dostat se z města a v Athkatle ti zjednají určitou úctu.“ S těmito slovy mi podal svitek, převázaný modrou stuhou na jejímž konci se houpala pečeť města Candelkeep. „Nyní budeš muset jít. Já jsem unaven a půjdu si již lehnout. Ráno až vstaneš, přijď, dám ti podrobnější instrukce.“ Mistr se ke mně otočil zády a šouravou chůzí odešel do svých pokojů. Já zůstal užasle sedět a nevěřícně zírat před sebe. V rukou jsem držel oficiální listiny, které prokazovaly že patřím mezi vážené občany města Candelkeep a že mi má být poskytnuta veškerá pomoc, která přísluší k tomuto stavu

            Po chvilce strávené uvažováním nad touto novou a nezvyklou situací jsem se vrátil zpět do svých pokojů a tam usnul neklidným spánkem.

            Otevřel jsem oči, dnes v noci to nebylo poprvé a očividně ani naposled, starosti mi nedovolili spát a jen jsem zíral na strop. Byl bílý a ještě na něm byly vidět stopy štětce který nanášel barvu. Mihotala se na něm záře loučí venku z chodby a vytvářela abstraktní obrazce i neuvěřitelné stínohry.

            Do stínohry se přidal další stín, zvětšoval se a když dosáhl své plné velikosti, bylo jasné že se jedná o stín lidské postavy. Pomalu se plížila a přibližovala k mému pokoji. Stín odhaloval další a další detaily, přes hlavu měla kápi, v ruce držela tasený krátký meč a byl to jeden ze studentů, Zonr! Lehce jsem otočil hlavu a skutečně, jednalo se o Zonra. Černé havraní vlasy, studený pohled a věčně uhrovatý obličej. Zonr byl můj vrah! Souvislosti mi docházely velmi pomalu. Chce mě zabít. Asi mu jde o listiny.

Zbraň. Musím najít nějakou zbraň. Okolo lůžka, byly rozházeny knihy, které jsem nestihl zabalit, někde tady musí být Webův meč. Nestihl jsem ho dát do prvního zavazadla a tak zůstal venku.

Pomalu jsem spouštěl ruku na okraj postele a nechal ji šmátrat do stínů.

Jílec mi sám vklouzl do ruky a já cítil, že teď mám naději. Nechal jsem čepel opustit pochvu a vzal si obnažený meč k sobě.

Už jsem slyšel jak Zonr dýchá, pomalu se blížil a teď to byla otázka vteřin.

S napřaženým mečem jsem provedl výpad směrem, kde měl stál Zonr. Ostří mu zajelo hluboko do těla a krev vytryskla z rány, kterou zanechal meč. Tiše zachraptěl, padl na kolena a pohlédl na mne. Chladné oči mi hleděly do tváře nic nechápajícím výrazem. Jeho ruka pustila meč, ten zazvonil o kamennou podlahu a okamžitě jej tam následoval i Zonr.

Mezitím co jeho tělo pomalu vychládalo, jsem se vzpamatovával z šoku, který mi Zonr svou úkladnou vraždou uštědřil. Nebylo to příliš jednoduché, i když jsem se Zonrem dennodenně setkával na chodbách knihovny, příliš jsme se neznali. Vlastně jsme si příliš do oka nepadli. On se mi zdál příliš chamtivý a na temné straně, což mohlo vyústit jedině v nesnáze pro oba dva.

Vlastně ono to v nesnáze vyústilo, on ležel mrtvý a studený na zemi a já byl jeho vrahem. Zhluboka jsem si oddechl, mohlo to být i obráceně. Zatracené listiny. Jejich hodnota na černém trhu ve městě byla téměř nevyčíslitelná, dalo se za ně dostat i několik tisíc zlatých. Což bylo víc než stál lidský život.

Věděl jsem že tuto noc již neusnu a tak jsem se pustil do balení, Zonra jsem odnesl na chodbu a důkladně setřel krev, která po něm zůstala. Meč jsem si dal pro jistotu k pasu a listiny uschoval do tuniky, tak aby je nikdo nenašel. Poté jsem dobalil zbytek zavazadel, odchod bude velmi rychlý. Vražda na půdě knihovny to byl skandál první třídy. Stráž to bude vyšetřovat a já potřebuji co nejrychleji odejít, hledat velmistra.

Sotva se první sluneční paprsky dotkly rosy, a já zahlédl slunce jak vystupuje z mlžného oparu nad lesem, vydal jsem se za mistrem.

Prošel jsem knihovnou a ocitl jsem se přímo před dveřmi k mistrovu pokoji. Dveře byly natřené lehce modrou barvou a bylo na nich klepadlo v podobě stočeného hada, občas když si mistr přál aby jej nikdo nerušil, dokázal had syčet, kroutit se a vyděsit každého neznalého věci. Doufám že dnes to bude jiné.

Uchopil jsem klepadlo a několikrát zabušil na dveře. Rány se nesly celou knihovnou, připadalo mi to jako alarm na zloděje, vždyť to musí probudit všechny spáče. Ale nic se nestalo.

Dveře se klidně otevřely a já vešel do mistrova pokoje, ten byl vyveden v modré barvě, která byla o odstín tmavší nežli barva dveří. Okolo stěn byly rozestavěny stoly, na nichž se vařily přísady pro nejroztodivnější kouzla. Křivule nejrůznějších barev svítily, přetékaly a měnily přísady v nich obsažené. V nejvzdálenějším rohu místnosti stál mistr a pobíhal okolo jakési lahvičky, zuřivě přeléval její obsah do další a zpátky.

„Pane, dostavil jsem se jak jste mi nařídil.“ „Ah, Veritas,“ odložil lahvičku a nabídl mi místo k sezení. „zatím se posa%