Rozhovor

Rozhovor Pohyblivé schody přivážely cestující do nitra země k vlakům nejrychlejší pražské dopravy. Byl všední pracovní den. Většina z nás spěchala do zaměstnání, do školy, k lékaři a bůh ví, kam ještě. Někteří netrpěliví cestující rychle sestupovali po schodech v domnění, že už žádná další souprava nepojede. Jiní trpělivě stáli a čekali, až je schody dovezou dolů. Dívka v módním černém flaušovém kabátě si mobilem domlouvala na večer schůzku, starší obtloustlý pán se začetl do novin. Mladá maminka držela v náručí plavovlasou holčičku, která byla velmi dobře naladěna. Smála se na zamračené cestující projíždějící kolem směrem nahoru a mávala jim. Chvíli jsem všechno pozorovala a pak jsem se zamyslela. Tu zprávu, kterou mám dnes předložit šéfovi, musím ještě poopravit. Závěry nejsou zcela bezchybné. Musím sebou hodit, aby to do devíti stihla. A už jsem dojížděla dolů a vydala se směrem k mému „oblíbenému“ sloupu na nástupiště. A vida, vlak asi právě odjel, nástupiště bylo prázdné. V tom jsem se ale mýlila. Od vedlejšího sloupu jsem zaslechla jakýsi vzrušený hovor. A byl tak hlasitý, že mi nezbylo nic jiného, než poslouchat. „Říkám Ti, že chci ty peníze zpátky. Půjčili jste si je vloni a už jste je měli dávno vrátit“, ozval se vzrušený soprán. „Ale my jsme teď ve finanční nouzi. Holka, možná, že přijdu o práci. A víš, jak je to dneska s místy“, odpověděl o něco tišší alt. „Jitko, nevykládej mi, že jste v nouzi. Nedávno jste si koupili nové auto a každý rok jste na dovolené u moře. My jezdíme na chalupu k babičce a vlakem!“, nedal se soprán. „Tak, kdy ty peníze dostaneme? Víš, že náš kluk pojede do lázní! Potřebujeme každou korunu“. Trochu jsem vykoukla, abych si diskutující prohlédla. Spatřila jsem dvě dámy středního věku. Sametový alt patřil ošuntělé seprané bundě, koupené na některém z vietnamských tržišť, sešmajdaným mokasínám a veliké díře na punčochách, která se vesele smála na kolemjdoucí. Jejich další hovor zanikl v hukotu přijíždějící soupravy a já se nedozvěděla, kdy bude dluh vyrovnán. Obě dámy se rychle rozloučily. Alt nastoupil do stejného vagónu jako já a sedl si na sedadlo vedle mě. V duchu jsem si pomyslela, že to asi opravdu nemá jednoduché. A ta dnešní nezaměstnanost! Člověk si musí umět vážit, toho, co má. Na protějším sedadle se vesele bavil mladý pár a já jsem se pomalu myšlenkami vracela k mé zprávě pro šéfa. Najednou jsem zjistila, že altová dáma si prohlíží nějaký papír. Se zřejmým zalíbením se do něj začetla. Hodila jsem okem vedle a vida: „ Jitka Čermáková – Výplatní lístek za jakýsi měsíc 1998“. To mě začalo zajímat. Jitka se ani nepokoušela papír schovat a zálibně, jako by se chlubila svému okolí, si v něm četla. Tak jsem se začetla s ní. Přelétla jsem řádky srážek na dani a pojištění a mé oko se zastavilo na poslední číslici, udávající čistou mzdu. To není možné, musím si vyměnit brýle, pomyslela jsem si rychle. Zaostřila jsem a znovu koukám. Ne, nemýlila jsem se. Trochu se mi zatočila hlava nad číslicí, kterou jsem uviděla. Příjem to byl skutečně vysoce nadprůměrný. Vlak přijel do centra města. Jitka rychle zavřela kabelku a vystoupila. Na příští stanici jsem vystoupila i já a zkoprnělá jsem se ubírala ke svým každodenním pracovním povinnostem.

---