Mezi mužem a ženou

  Odcházela. Nemohl jsem to pochopit. Seděla krásná na svém ušlechtilém vraníkovi, (kterého jsem jí daroval), a svýma nádhernýma rukama zlostně svírala otěže, až jí zbělely klouby. Byl jsem bezmocný jako dítě. Nemohl jsem jasně myslet a jediné co mi pulzovalo v mozku, bylo to, že mne opouští. Nádherný kůň vycítil tísnivou atmosféru mezi námi a plašil se. Ona, má Luisa-Marie, ho však dokonale ovládala pouhými stisky štíhlých nohou. Zachytil jsem se jednoho třmenu, stejně jako se chytá tonoucí podávané záchrany.

 „Ach Luiso-Marie, neopouštěj mne, víš že bez tebe jsem pouhá mrva! Nemohu bez tebe být, život mi zšedne, má lásko, což jsem tě miloval málo?“

  Pyšně na mne zhlédla ze své výše. Vždycky nade mnou byla – jako královna. Teď jí však na rtech pohrával opovržlivý úsměšek. A já si najednou uvědomil, že ten škleb tam byl vždycky. Vždycky a kdykoliv na mne pohlédla. Zahalil mne chlad a já zděšen ustoupil.

  „Nech mne jít, ty proklatý, ubohý, ubohý blázne!“ vyštěkla. „Vždyť o mně nic nevíš.“

  „Vím, že tě miluji a vím, že mi do srdce vrážíš nůž a vrtíš jím v čerstvé ráně, ty krutá. Miluji tě a chci aby ses vrátila ke mně.“

  „Rogere, bylo mi s tebou nádherně.“ Hlesla, a já měl na chvíli pocit, že země zase obráží zelenými výhonky přesladké naděje.

  „Byla jsem s tebou, dokud jsi měl peníze, a ty ti teď došly.“

  „Nevěřím, že jsi se mnou byla jen kvůli penězům, říkalas tak často, že jsem tvé všechno, přece jsi mi nelhala.“ Bránil jsem zoufale tu trochu štěstí, co mi ještě mohla zbýt.

  „Vždyť co jsem dělal, vše bylo kvůli tobě. Tobě jsem kupoval koně, pro tebe jsem zařídil vilu u Paříže, nakupoval jsem ty nejkrásnější a nejlepší šaty a přepychové šperky – jen a jen pro svou lásku, pro svou Luisu-Marii.“

  „Já se nenechala koupit.“ vzkřikla „A už vůbec ne od tebe. Co mi ještě můžeš dát? Nic nemáš, s nikým se nestýkáš, sedíš zakopaný v téhle díře a nepohneš se odsud. Ne, nepokoušej se mne tady držet, tvůj ptáček ti ulétne ze zlaté klece.“ Škubla uzdou a tryskem odjela po cestě vedoucí od našeho…tedy, od mého venkovského sídla.

  Vrátil jsem se do domu. Byl tak tichý, tak ponuře klidný. Procházel jsem jím a vnímal jeho atmosféru. Po Luise-Marii tu nezbyla ani stopa. Nechala si odvézt všechno svého pařížského bytu, (který jsem jí koupil a zařídil). Jediné, co zde zůstalo jako připomínka její tak vzrušující přítomnosti, byla vůně konvalinek, květin tak nádherných a voňavých, které však dávají smrtelně jedovaté plody. Květin, jako je Luisa-Marie. Nemohl jsem to dále snášet. Klesl jsem do lenošky z tygří kůže a upadl jsem do mdlob.

  Dlouho jsem se nemohl probrat ze svého neštěstí. Chodil jsem po domě jako tělo bez duše a bez dobré správcové, paní Mochettové, bych zřejmě zemřel žízní a ve špíně. Neodpovídal jsem na dopisy přátel a nereagoval ani na ústní vzkazy mé dobré zaměstnankyně. Válel jsem se ve svém zármutku, jako hroch ve své kaluži. Pořád jsem doufal, že se Ona vrátí. Že to byl snad nějaký krutý žert. Ale žádný dopis, který přišel nebyl od Ní. Uvažoval jsem o sebevraž-dě. Jednoho pošmourného rána jsem se, oholen a oblečen paní Mochettovou, opět utápěl v sebemrskání, když tu se rozletěly dveře a dovnitř vpadl jako vítr Jean-Luc.

  Musím vám o Jean-Lucovi něco povědět. Byl to můj nejlepší přítel, ještě ze studií na Sorbonně. Vždycky jsme byli jako jedno tělo, jedna duše. Byl vždycky živější, společenštější nežli já. Ovšem, oproti mně si méně hleděl studia. Ale velmi jsme si pomáhali. On mne uváděl do společností, kam bych se jinak nedostal, a já jeho doučoval všemu, co nestihl nastudovat sám. Tenkrát jsme bez sebe neudělali ani krok. Jean-Luc však nebyl tak dobře hmotně zabezpečen jako já a musel přijmout místo v jedné z našich kolonií, které mu držel jeho bohatý bratranec. Od té doby jsme se neviděli. Teď stál na prahu a patřil na mne, vyhublého a – přes všechnu snahu paní Mochettové také zanedbaného.

  Zůstal na mne překvapeně hledět, nemoha najít dostatečně vhodné slovo.

  „******“ řekl nakonec. Přes všechnu otupělost, které jsem v sobě měl velmi mnoho, mne to udivilo a – ano, i pohoršilo. Neslyšel jsem Jean-Luca vypustit takové slovo z úst, co jsem ho znal, a ani ve snu by mne nenapadlo, že bych ho od něj někdy uslyšet mohl. Překvapeně jsem na něho pohlédl.

  „Všedobrotivý Bože“ zvolal Jean-Luc, „Co se ti stalo můj příteli? Neodpovídáš mi na moje dopisy a já už se bál, žes snad zemřel! Paní Mochettová mne nakonec požádala, abych přijel.Všechno mi pověz, proč jsi v takovémto politováníhodném stavu?“ V jeho modrých očích jsem viděl upřímnou starost a strach o moje zdraví. Kvůli tomu, ne kvůli sobě, jsem vstal a smetl ze sebe vrstvu prachu.

  „Příteli, jak je mi líto, že tě nemohu řádně přivítat, že tě nemohu přivinout k hrudi. Jsem k smrti nešťasten. Doufám, že jsi nezapomněl na naše přátelství a pomůžeš mi vykonat čin, k němuž bych snad sám neměl odvahu.“

  „Rád ti pomohu se vším, co tě vysvobodí z tvého zármutku, drahý Rogere.“ Řekl ten dobrý muž.

  „Nuže, chci odejít z tohoto světa, neboť mne zradila žena. Zradila mé srdce a přivedla mne na mizinu. Zbyl mi jen tento dům a z něho splatím všechny své dluhy. Pak odejdu na věčnost.“

  Zůstal na mne hledět, jsa zděšen. Byl bledý jako stěna.

  „Uděláš to pro mne, můj příteli?“ Vytáhl jsem revolver, který jsem v těch dnech nikdy neodkládal, a který mi dodával jistotu, že jednám správně. Přistoupil ke mně a vzal mi ho z ruky. Zamyšleně ho potěžkal a pak na mne pohlédl svýma moudrýma očima. Topil jsem se v jeho očích a cítil k němu nesmírnou lásku, jaká může být jen mezi dvěma muži, nikdy mezi mužem a ženou, nebo dvěma ženami. Lásku, která překračovala roky, miliony kilometrů a odcizených citů. Od onoho osudného dne až do dneška jsem neprolil ani slzu. Teď však se mi začaly řinout z očí jako vodopád. Padl jsem Jean-Lucovi do náruče a vzlykal v ní jako malý chlapec, který po hodinách bloudění, kdy už myslel že je ztracený, našel svého milovaného otce. Jean-Luc mne hladil po zádech a mlčel. Co také říkat? Vše mezi námi bylo vyřčeno. Slova nebyla k ničemu. Nakonec mne pustil a drže mne za ramena, pohlédl na mne zpříma.

  „Odjedeme spolu do Paříže, drahý Rogere. Musíš se dostat do společnosti, abys zapomenul. Zapomenul na tu, která mohla zradit tak báječného člověka, jakým jsi ty.“

  „Jean-Lucu, když jsi tu ty, svět se zdá růžovější!“ zvolal jsem a opravdu to tak bylo, „Pojedeme do Paříže, do Lyonu, kamkoliv si jen budeš přát. Navštívíme staré známé.“

  Byl jsem ještě příliš rozrušen z toho nervového otřesu a odešel jsem si lehnout nahoru. Jean-Luc se pustil do příprav na cestu s paní Mochettovou. Druhý den jsme byli připraveni.

  Přestože Jean-Luc byl ochoten dělit se se mnou o své peníze, já nebyl ochoten snášet dále jeho dobrosrdečnost, nechtěl jsem ho tolik zneužívat. Vydávali jsme se proto za umělce a ubytovali se spolu na Mont-Marteru  v jednom hotelovém pokojíku. Jean-Luc stihl už po svém návratu z kolonie obnovit staré známosti a svým vrozeným šarmem nám získal pozvání do jednoho z nejznámějších literárních salonů, u paní Darquamarnexové.

  Právě u ní se scházela smetánka Paříže a všichni lepší cizinci, kteří přicestovali do Paříže, se k ní dříve či později vydali na návštěvu. Paní Darquamarnexová si z nich mohla vybírat. A vybírala si. Byla čest i pro ty nejbohatší, sednout si u ní a dát si šálek výborné kongšské kávy.

  Vešli jsme dovnitř nádherně vyřezávanými dveřmi a okamžitě nás obklopilo teplo přepychu.

Paní Darquamarnexová nás přišla uvítat a její kulatý obličej zářil štěstím.

  „Pan Jean-Luc Dalroy, jaká radost, pamatuji si vás ještě jako studenta, ach, jaká byla tehdy doba!“ Smála se, až se jí pohupoval podbradek a mně bylo jasné, že její vztah k Jean-Lucovi nebyl jenom přátelský.

  „Pojď odsud,“ šeptl jsem Jean-Lucovi, „cítím, že se stane něco zlého.“ Překvapeně se na mne podíval.

  „Co by se mohlo stát můj příteli. Jen tvůj přirozený ostych a ta nedávná hrozná příhoda ti brání se uvolnit. Pojď, představím tě pár úžasným lidem a za chvíli přijde i Jarloux, pamatuješ se na něho? Náš spolužák, odešel ve druhém roce studia, měl radši ženy než vzdělání.“ Dodal trochu smutně.

  Opravdu. Zdálo se, že je všechno v naprostém pořádku a já se začínal bavit. Kongšská káva byla vynikající a společnost zábavná. Mluvilo se hlavně o nové poezii, ale já přidal pár vtipných glos a rychle jsem zapadl mezi ostatní. Vše bylo, jak mělo být.

  Asi za hodinu odešla paní Darquamarnexová do haly pro přišedší hosty. Stál jsem zády ke dveřím a otočil se, až když všichni přítomní na chviličku zadrželi dech. Obrátil jsem se. Ano. Přišel Jarloux. Ale ten zcela zanikal ve stínu ženy, oblečené do zářivých rudých šatů, (které jsem jí koupil a které nosila vždycky jen pro mne), a ozdobené briliantovými šperky (ty byly půjčené, zapomněl jsem je vrítit). Ale ani šaty, ani šperky nemohly svým žárem překonat krásu Luisy-Marie, ano laskavý čtenáři, neboť to byla právě ona, kdo vkročil do sálu, zavěšena do olysalého a slyzského Jarlouxe.

  Zatím si mne ještě nevšimla. Mohl jsem trochu uklidnit své rozbušené srdce a obrátit se na Jean-Luca. Ten se usmíval a hleděl za Luisou-Marií.

  „Viděl jsi ji?“ zeptal se, „Jarloux si takovou krásu snad ani nezaslouží. Je ale bohat a takové ženy bohatství vábí lépe než upřímná láska.“

  „Ani nevíš, jakou říkáš pravdu příteli. Věz, že to je ta žena, která mne oklamala, pošlapala a zradila. To ona mne přivedla na práh smrti a ožebračila. A já se celý třesu, jak se odsud vytratit? Vždyť to nelze.“ Jean-Luc se na Luisu-Marii zadíval s nenávistí v oku. Pak se prudce otočil zase ke mně a planul potlačovanou zuřivostí.

  „Nikam neodejdeme, Rogere. Zůstaneme tady a ty se té ďáblici postavíš. Jinak se nikdy nezbavíš svého smutku. Nikdy se nepřekonáš, pokud tu hadici nezašlapeš teď. Počkejme, až nás hostitelka představí.“

  Paní Darquamarnexová už k nám také plula, i s Luisou-Marií. Jarloux zůstal u stolku s pečivem. Skryl jsem se poněkud za Jean-Luca. Když pak hostitelka odešla a  Luisa-Marie předstoupila, aby si nechala políbit ruku od mého přítele, vystoupil jsem do světla. Ta zrádná žena zbledla a dech jí unikl trochu syčivě mezi zuby. Její obličej na krátký okamžik ztratil své kouzlo. Vzápětí si zase obratně nasadila masku klidu. Bylo to však jen zdání. Tentokrát já nad ní měl převahu. Já mohl zničit ji a ne ona mne. Usmála se na mě.

  „Rogere, tebe bych tady nečekala. Myslela jsem, že jen nerad opouštíš svůj zámeček.“

  „Musel jsem ho prodat, všechny peníze padly na jednu padlou ženu.“ Pronesl jsem pomalu a docela normálním hlasem. Hosté v našem okolí zpozorněli.

  „Bože můj, Rogere, to přeci nemusíme projednávat tady. Před tolik a lidmi,“ sykla, „ Pojďme vedle do soukromého salonu.“

  Já hlupák, nebral jsem ohled na varovné pohledy, které ke mně vysílal Jean-Luc, myslel jsem, že Luise-Marii udělám služby, když jí odpustím v soukromí, doufal jsem, že ji přivedu na lepší cestu. Avšak ona byla žena a nechtěla, abych jí odpouštěl. Chtěla mne mít ve své moci, myslela snad, že když jsem si mohl dovolit přijít k Paní Darquamarnexové, že ještě nejsem zcela chud.

  Svedla mne a já vyšel ze salonku ještě ubožejší, než jak jsem do něho vešel. Společnost se mezitím téměř rozešla. Jean-Luc na mne čekal, zmítán úvahami nejhoršího druhu. Když mne spatřil, pochopil jsem, že před svým vynikajícím přítelem neutajím svou nízkost a slabost. Hleděl na mne bez výrazu.

  „Jean-Lucu, co mám dělat? Stále ji miluji. Je mým srdcem, mými plícemi, mými játry. Nezbavím se té vůně konvalinek, nezbavím se jedovatých plodů. Bože, za co mne trestáš láskou k ženě tak hříšné?“ Volal jsem a lomil rukama. Jean-Luc stále nepromluvil, bylo to horší, než kdyby mne zahrnul výčitkami a zlostnými slovy. Věděl jsem, že jsem ho zklamal, že jsem zradil naši bratrskou lásku. Ale také jsem věděl, že mne nepovažuje za slabocha. Poznal, že Luisa-Marie je žena s velikou mocí. Byl ovšem rozzloben. Málokdo to na něm dokázal poznat. Já však ano. Bylo to něco ve způsobu, jakým se mu napjalo čelistní svalstvo a celá postava se mírně nahrbila, jakoby ke skoku. Vyhlížel potom jako právě natažená, smrtící past na medvědy. A já věděl, kdo bude ten medvěd, kterého sevře ocelový stisk jeho spravedlnosti.

  „Ne! Jean-Lucu, nesmíš to udělat, nesmíš! Sebe bys tím zničil, sebe i mne. Zapomeňme na to. Pojeďme do Konga. Začneme nový život!“ Nedbal. Upřel na mne svůj planoucí zrak. A řekl tiše, záštiplně, že jsem ho téměř neslyšel:

  „To by nepomohlo. Ona nad tebou bude mít moc, pořád, až do konce světa.“ Chtěl odejít, ale já ho chytil za nohu a nepustil jsem ho, dokud se neuklidnil. Ve svém vzteku by mohl Luise-Marii dokonce i ublížit. Nechtěl jsem, aby si špinil ruce.

  „To je dobré, příteli“,řekl po chvíli, „ Už jsem se uklidnil.“ Ulevilo se mi. Pustil jsem jeho nohu a narovnal se. V tom se mi zatmělo před očima a vzápětí se dostavila silná bolest. Dostal jsem ránu do hlavy. Poslední, co jsem slyšel, bylo smutné:

  „Odpusť příteli. A s Bohem.“

  Probudil jsem se. Ležel jsem na lůžku v saloně paní Darquamarnexové. Ošetřovala mi hlavu.

  „To bych do pana Dalroye nikdy nebyla řekla. Byla tady policie a představte si, co mi řekli! Zabil slečnu Luisu-Marii. Chudinku. Měla těžký život víte? Ach, a představte si, že to udělal vaším revolverem. Zastřelili ho na útěku. Tady mi ho pro vás dali, tu pistoli, že vám ji mám vrátit. Vážně bych to do něj neřekla…“

 Poděkoval jsem jí, vzal zbraň a odešel jsem do hotelu na Mont-Marteru. Sedl jsem  si na postel a díval se na lůžko, kde ještě včera spal i Jean-Luc. Podíval jsem se na revolver. Přátelství by nemělo být tak pevné, aby kvůli němu muži zbytečně umírali. To byla má poslední myšlenka.