Zmizení aneb ADaD

Chapter I.

Jejda!

Přišli jsme do Nashkelu, já a Avalach. Na ulicích se to hemží amnskými vojáky, kteří na nás vrhají ty neposedné pohledy, jako by tušili. Jako by tušili že jeden z nás je temný elf, Drow. Avalach se zatím nenechal vyvést z míry, tvář hlubokou skrytou v kápi, své bílé vlasy ukryté v copu, a já pachtíc se před ním a prorážíc dav, skvělá dvojka. Jeden z tisíce temných elfů, který je dobrý a já ho potkám. Stalo se to asi takhle…

            Já a mí tři bratři, všichni stateční elfové, jak jinak, jenom jejich nejmladší bratr, to jako já, úplně nezkušený a poprvé ve světě. Všichni spolu a ještě několika našimi druhy jsme se vydali na cestu do podtemna, prý vyprášit kožich „temnejm“ elfům. Jenže… Oni nejsou temní pro nic za nic. Pokusím se to shrnout, jsem jediný kdo to přežil. A to jen díky tomu, že mi Avalach zachránil život. Těsně před vstupem do podtemna jsme narazili na jednoho malého hobita, úplně malého, takový drobeček to byl. Koukal se na nás, my na něho a pak zařval. Drowové mají vynikající sluch, a hlídky jsou velmi silné. Přiběhla celá hlídka, asi dvacítka drowů, ani se moc nevybavovali a hned na nás zaútočili, všichni zemřeli i ten maličký hobit, mí bratři, přátelé, já málem taky. Ležel jsem na zemi a pak někdo mi přinesl trochu vody a ovázal rány. Když jsem se probral, nade mnou se skláněl temný elf,načež jsem mu skočil po krku, v jeho očích se objevil strach a pak překvapení. Jediným mávnutím ruky mě setřásl, a pak jenom tak tiše povídá: „Od kdy se takhle chováš k příteli,“ na tváři měl přitom sarkastický úsměv, a po očku mě sledoval. „Přítel, zabili jste mi bratry a já teď zabiju tebe.“ Soustředil jsem své magické schopnosti a vypustil jsem magickou střelu. Ta zasáhla cíl ale nic mu neudělala. Byl jsem zničen, drowové jsou přece imunní proti magii, sedl jsem si na zem a jen vzdychal, přišel jsem úplně o všechno. Bratry, magii a za chvíli i o život. Nahmatal jsem dýku, kterou jsem si vložil pod zápěstí a doufal, že se ten parchant přiblíží a já se pomstím. On ale nic takového neudělal. Místo toho přiložil na oheň, a nabídl mi jídlo. Kousek pečeného masa. A začal vyprávět o sobě, kdo je, jak našel jediného přeživšího té bitvy a odnesl ho pořádný kus cesty od podtemna a jak mu zachránil život. A tak jsme začali cestovat spolu, já abych se vrátil domů a otci i matce mohl říct tu nešťastnou zprávu a on, nevím, své důvody mi nikdy neprozradil.

            Teď jsme byli tady a doufali, že si odpočineme, nakoupíme zásoby a dozvíme se nějaké novinky. První cesta mířila jak jinak do místního obchodu. A pak hned jakmile jsme nakoupili co jsme potřebovali, vydali jsme se do místního hostince. Při vstupu jsem zaregistroval poměrně pestrou společnost, elfy, stráže, několik hobitů a tak. Vzhledem k svému společníkovi jsem vybral stůl daleko ode všech zvědavých pohledů, a také celkem ve stínu. Sedl jsem si zády ke zdi a pečlivě pozoroval všechny místní, Avalach si sednul přímo proti mně a také zády k ostatním lidem, prozíravý jako vždy. Bude lepší na sebe  neupozorňovat. Hostinský dorazil během chvíle, a byl samý med samá chvála a hlavně chtěl vidět peníze, jako všude v tomhle světě. Objednali jsme si kuřátko, které jak sliboval bude propečené a několik sklenic piva. Všechno bylo velmi nadějné. Žaludek mi kručel jako trpaslíkovi, a šilhal jsem hlady jako nějaká šilhavá potvora. Ale ne..

            Jeden ze strážných vstal a šel očividně k nám, sakra. To není dobré. Usmál jsem se a čekal až se přiblíží. Celkem solidně stavěný chlap, v barvách Amnu. Kdyby tady nebyl Avalach tak bych si to celkem i vychutnal. „Tvůj přítel je trochu podezřelý, u nás se totiž nikdo neskrývá.“ Pokynul jsem Avalachovi, aby se uklidnil a dal mu tím najevo, že situaci zkusím vyřešit sám. „Můj přítel, je jako každý jiný, může si dělat co chce, ale pokud chceš vědět proč je oblečen tak jak je, důvod je jednoduchý ošklivé popáleniny obličeje s nimiž se žádný elf nechlubí.“ „Opravdu? Radši se přesvědčím.“ Vytáhl meč a pomalu jej sunul ke kápi mého přítele s popáleninami temných elfů. Avalach vše ostatně jako vždy pozorně sledoval a sevřel meč vojáka s nebývalou silou. Z pod kápě zazněl jeho hlas. „Důvody znáš, tak nás nech na pokoji.“ Voják se zarazil, tohle opravdu nečekal. Jeho pohled zabloudil k veliteli který seděl nedaleko, ten vstal a vzal si sebou ještě několik vojáků, tohle se mi už ale opravdu přestávalo líbit. Sprostě přišel a strhnul Avalachovi kápi. Jejda. Jejda a ještě jednou doprdele. Co teď? Celá hospoda pohlížela naším směrem a nechápavě zírala na stvoření, které měla před sebou, totiž Avalacha. Šedá kůže, bílé vlasy no no prostě takový temný elf. Přesně takový temný elf, který je akorát tak vhodný na to aby se upálil, nebo pověsil na nejbližším stromě. A jeho přátelé s ním. Ne že bych je nechápal, temní elfové jsou opravdu strašidla nejen pro malé děti, ale tohle byl Avalach, pořádnej kus chlapa no elfa ale pořádnej kus a hlavně zachránil mi život ne jednou, ale během našeho putování hned několikrát. Měl jsem takovej pocit že to nebude ten správný argument, který by chtěli slyšet. Jeden z rytířů, který seděl nedaleko seděl, jako by vyslyšel mé prosby, povstal a přešel k nám, na jeho tváří se zablesklo radostí, že dostane tohohle zlýho temnýho elfa, soustředil se a úsměv mu lehce poklesl v koutcích. „Veliteli to není on a koneckonců stojí na stejný straně jako my.“ „Sakra, ale využít je můžeme.“ „Pánové“obrátil se na nás „máme tady malý problém, někdo přepadá pocestné jdoucí k nám. A vy to vyřešíte, půjdete tam a zjistíte kdo a proč a jak. Tento elf vás doprovodí k tomu lesu.“ V tu chvíli přišel hostinský, který vůbec nic netušil a přinášel křupavoučké kuřátko a několik korbílků piva. Trochu se zarazil, když zjistil kdo jsme ale kromě ztráty úsměvu se mu nic nestalo a s klidem pokračoval k nám. Jídlo položil před nás a rychle se vytratil, přece jenom, kdo ví jestli by toho temného nějak neurazil. V klidu jsme pojedli a doprojednali detaily našeho úkolu. Pak šťastni, jak se nám to povedlo ustát, vydali jsme se na tuhle vynucenou misi.

            Po nějaké době cesty lesem nelesem, cestou necestou, jsme se dostali na cestu, kde se ten elf zastavil, s tím že s námi už dál nepůjde ale prý je to tady. Někde poblíž se stávají ty přepady. Pak se vytratil do přicházející tmy. Chvíli jsme se koukali kolem sebe, a uznali , že hledat cokoliv v tomhle lese, za současných podmínek je naprosto zbytečné, marné a hlavně dle mého názoru, by to podstatně mohlo zkrátit můj život. Asi tak na současný věk. „Veritasi, utáboříme se poblíž cesty, ty budeš dělat návnadu a já budu poblíž čekat na ně.“ „Díky, Avalachu já hned věděl, že jsi můj dobrý přítel.“ Přes mou skepsi i sarkasmus byl to jediný nápad, který jsme měli.

            Vybrali jsme malou mýtinu nedaleko cesty, já rozdělal oheň, a Avalach vylezl na jeden z místních mohutných stromu. „Neboj budu tě krýt, umím to skvěle s lukem.“ „Já ti věřím.“ Skutečné myšlenky byly však někde úplně jinde, jehelníček, bude ze mě jehelníček. Už jsem nemohl udělat vůbec nic, tak šel jsem spát s nadějí, že až se probudím budu ještě alespoň trochu živý.

Letěl na mě černý drak a já se bránil, soustředil jsem ve svých rukách magii nastřádanou za roky příprav. Vlastně jsem se probudil a viděl jak se na mě řítí sto a více kilové prase. Najednou uhnulo ze směru na mě a rozhodlo se zmizet někde v houští. No drak to nebyl, ale zvalchoval by mě více než dost. Tiše jsem zahrozil do míst, kde jsem tušil Avalacha a doufal, že to nebyl nějaký drowský žert, který jsem ještě neznal, ale pouhá shoda náhod. Znova jsem usnul.

Posadil jsem se a pak jsem to uviděl a protřel si oči ono to tam bylo pořád to tam bylo, velký hnusný prdelatý hovado, jedno leželo mrtvý na zemi a druhý běželo ke stromu kde byl Avalach. Zkusím vám jej popsat, hodně ale hooodně ošklivej chlap, s postavou kováře a inteligencí tříletýho dítěte. To byli oni ogrilloni. No nic. Zkusím pár triků. Mezitím co mi toto vše běželo hlavou, ogrillon doběhl ke stromu kde byl Avalach a začal stromem zuřivě třást. Pak se stalo něco co si budu ještě hodně dlouho pamatovat, Avalach, v černém plášti, v rukou zářivý meč, lesknoucí se v záři dohasínajícího ohně, letí dolů ze stromů a dopadající za záda ogrillona. Jako anděl pomsty. Zkusím mu pomoct. Začal jsem shromažďovat magii kolem sebe a pomalu přetvářet jemné předivo do něčeho čím toho ogrillona trochu poškádlím. Avalach provedl výpad a jeho meč se zabořil do slabin našeho nepřítele. Ten sevřel mohutným máchnutím sevřel dlaně, a jen o několik palců minul Avalachovu hlavu, která se zrovna skláněla. Právě v ten okamžik se mi povedlo vytvořit angazanův žár, ten úzkým paprskem ohně zasáhl ogrillona přímo do hlavy, lehce to zasyčelo a pak bylo ticho. Kdyby Avalach neuhnul, byl by to on kdo by dostal zásah. Ehm, snad si toho nevšiml. „Nebylo to špatný Veritasi“ ozval se Avalach „ale zkus to příště na jiném místě než budu já. Díky.“ Do záře našeho skomírajícího ohně vstoupil elf, který nás doprovodil až sem, „Pojďte, tady je už hotovo.“ Vydali jsme se zpět do Nashkelu. Moc dobře jsem nespal a večeře taky za moc nestála, nezbylo mi nežli doufat, že cesta proběhne v klidu a v pohodě, byl jsem příliš unavený, než abych bojoval s draky, skřety a tak jak my hrdinové máme ve zvyku.

Chapter II.

Cizinec

Bez nehody jsme se dostali zpět do Nashkelu, kde nám poděkovali za splnění tohoto naprosto dobrovolného questu,J který byl nutný pro klidné fungování a obchodování města. Ze strážnice jsme šli rovnou do útulné hospody, ale jelikož zde nebyla žádná jiná zamířili jsme rovnou do té hospody ve které bylo vše už profláknuto. Snad to lidem nebude vadit. Doufám. Celé odpoledne jsme bloumali po městě, které nám nabízelo veškeré vymoženosti, jen mít peníze, a těch jsem měl v tuhle chvíli ale opravdu málo. Všehovšudy 30 stříbrných, tj. 3 zlaťáky. Na umření moc, na zábavu málo. S povzdechem jsem vrátil peníze zpět do váčku a doufal, že časem se naplní na velikost malého selátka. Potřásl jsem hlavou a vrátil se zpět do hospody, kde jsme se měli s Avalachem setkat. Byl zde jako vždy a všude včas. Jak to jen dělá? „Hostinský, korblík piva pro přítele a pro mě pohár vína. A ať má řádnou míru.“ Kde se vzal tu se vzal stál tu korblík, přetékající pivem s bohatě nakadeřenou pěnou, prostě pro nás jen to nejlepší. „Nepůjdeme se projít, je zde přece jen trochu těsno.“ řekl jsem Avalachovi aniž bych čekal na jeho odpověď, popadl jsem svůj pohár a vydal se ven. Ven z tohoto dusného a stísněného prostoru. Někam pod širou, hvězdnou oblohu, kde budu blíž přírodě.

            Po chvilce chůze, jsme došli na začátek, nebo konec Nashkelu, prostě do míst kde stojí most přes řeku, a tiše pozorovali přírodu okolo sebe. Před námi se táhla krajina zvlněná kopci, na kterých rostly mohutné stromy a ševelili radostí, že jsou tu s námi. Zaposlouchal jsem se do jejich písně, písně oslavy života. Vzpomínal jsem na své bratry, dobu vyrůstání, bylo mi přece jen 115 let a přece jsem se cítil mladý. Na elfa to byl nízký věk a mnozí starší pohrdali námi mladými. Těšil jsem se až zestárnu a poznám moudrosti, léčky a pasti tohoto světa.

            „Au!“ Proč mě bije? „Co se děje?“ Kouknul jsem se na Avalacha a sledoval jeho pohled, který vedl pryč od Nashkelu směrem ke kopci, který se před námi rozkládal. A na něm dvě postavy. Jedna očividně utíkala pryč směrem k nám a prchala před tou druhou, která jak jsem viděl držela v ruce meč a mávala s ním, jako by chtěla toho neznámého rozčtvrtit a dát si ho do guláše. Prchající byl oblečen do kdysi bílého roucha, které teď kolem něho vlálo a dávalo mu zjev démona, navíc v rukou držel hůl, se kterou mával ze strany na stranu a teď když si nás všiml se vydal k nám. Copak to řve? Aha, co jiného by mohl řvát člověk, ten ubohý arogantní tvor, když se dostane do nebezpečí? „Pomóóóóóóc, pomožte mi kdokoliv, on jde po mě!!!!!!!“ Když dobíhal k nám, Avalach se zhoupl v kolenou, tasil meč a ladným obloukem srazil muže, který pronásledoval muže v bílém. Přiložil mu meč na krk, a mě pokynul abych mu sebral zbraně. Měl u sebe jen meč a dýku. Ty jsem mu sebral a otočil se směrem k neznámému v bílém. Ozvalo se asi tohle: „Heh, heh heee díky, nějak mě chtěl heh dohonit.“ „Kdo jsi?“ „Jmenuji se Raistlin a toto je bandita, který mě pronásledoval dolů z toho kopce. Asi chtěl moje peníze, ale nemyslím si že teď nám může ublížit, když nemá zbraně, mohli by jste jej pustit?“ „Pustit?!“ vydechli jsme s Avalachem současně. „No dobrá.“ Řekl Avalach a pustil meč s mužova hrdla, ten vyskočil a ihned šel Raistlinovi po krku. Sice beze zbraní ale zato s vervou. Nakopl Raistlina do rozkroku, asi jako poděkování za jeho štědrost, nebo blbost. Ten se zlomil v pase a zorničky se mu rozšířili překvapením. Avalach se zřejmě dobře bavil, protože zůstal sedět na zábradlí a jen se potutelně usmíval. Tak mu pomůžu já. Napřáhl jsem svou hůl a jednoduše jej udeřil zcela zákeřně a nepokrytě zezadu. Jenže hůl měla na ten zákrok svůj vlastní názor a vychýlila mě ze směru takovým stylem, že jsem se otočil kolem vlastní osy a jen stěží udržel rovnováhu. Bandita se otočil a udeřil mě přímo do tváře, to mu nesmí projít! Rozmáchl jsem se a chystal se mu rozdrtit jeho ošklivý obličej na kaši, kašičku pro miminka. Hups, já jsem ho netrefil. Avalach se mezitím začal opět zajímat o náš o boj. Povstal, vykasal si rukávy a evidentně se nám chystal pomoc. „Chceš pomoct?“ Ohlédl jsem se jen na jediný zlomek vteřiny a pohlédl Avalachovi do očí: „Ne, díky to zvládnu.“ (Přemýšleli, jste někdy nad tím, že říkat určité věci přináší smůlu? Ne? Já už ano.) Když jsem otočil hlavu zpět viděl jsem jen úder na solar plexus, který předcházel úderu přímo do tváře. Poslední myšlenka, která mi bleskla hlavou zněla asi takhle „Když jsi debil tak jsi debil.“

Probudil jsem se vedle mostu, nade mnou se skláněl onen cizinec a snažil se mě přivést k životu. Poléval mě vodou a třásl ramenem v marné snaze mě přivést k vědomí. Zase ostuda. „Jó, už jsem v pořádku.“ Posadil jsem se a po chvilce, když přešli barevné skvrny v jednu velkou šmouhu, která se slila v několik nejasných tvarů a poté, když jsem zaostřil jsem opět viděl svět takový jaký je. Bandita ležel v prachu, ruce svázané a Avalach jej právě popadnul za nohy a začal táhnout směrem k strážnici, kde mu snad ujasní pozici vězně, do které se právě dostal. „Počkejte na mě v hospodě, já za chvíli přijdu.“ A pokračoval ve snaze odtáhnou banditu za nohy dále, hlavička mu poskakovala v prachu, jak jej Avalach táhnul a tvořil za sebou pořádnou šmouhu mastnoty, jak se dlouho nemyl.

Seděli jsme v hospodě a čekali na Avalacha až přijde a řekne nám jak dopadl. Mezitím jsem měl čas si našeho Raistlina, jak se nám představil, prohlédnout lépe. Byl o trochu vyšší než já, vlasy měly svou délku podobné mé tj. až na ramena, ale jejich barva byla hnědá a vytvářela velmi příjemný odstín pleti, který byl takříkajíc akorát, ani příliš bledý a ani příliš opálený. Na svém bílém plášti měl v zadu vyšitý jakýsi symbol, který připomínal něco bych měl znát ale neznal jsem. Zatím.

Náš rozhovor se zatím točil okolo naprosto bezvýznamných věcech až do chvíle, kdy přišel Avalach. Ten se podíval na znak našeho cizince a ze rtů mu splynulo jediné slovo, které znají snad všichni mágové, co jich na světě je. Nethril. Království tak mocné, že samotní bohové způsobili jeho zkázu. Mágové této doby používali magii tak mocnou, že je od božství dělili jen pouhé zlomky energie. A to způsobilo jejich pýchu, chtěli dosáhnout božství a poté následovala nevyhnutelná zkáza. Poučení pro nás všechny. Jen několik mágů se zachránilo a od té doby se snažili o obnovu jejich ztraceného království. Raistlin měl na svých zádech znak jedné z těchto rodin, byl to šlechtic a to z velmi významné rodiny. „Raistline, co pak nám o sobě povíš?“ Raistlin se podíval na mého skoro-bratra, lehce usmál a začal své vyprávění.

„Pocházím z města Waterdeep, které se nachází na severu Faerunu a tam jsem se narodil, vystudoval a poté odešel. Bylo mi svěřeno proroctví, že skrze mne povstane království Nethril znova, ale již dokonalé, bez pýchy a pohrdání. Někde tady okolo, někde okolo Nashkelu, Beregostu a jiných blízkých měst se nachází první stopa, která mě snad dovede dál. Vydal jsem se na cestu, přesně dle proroctví a na cestu najal dva žoldáky, kteří se měli o mě starat. Cestou z Beregostu do Nashkelu nás přepadli, co se stalo mým žoldnéřům nevím, já jsem stačil jen taktak uprchnout, prchal jsem do Nashkelu, pro pomoc ale po chvíli jsem za sebou uslyšel dusot koní, tak jsem se schoval v lese.“ Při tom se podíval na svůj sněhově bílí plášť a v očích mu blesklo zklamáním, protože teď byl již lehce špinavý zřejmě od toho lezení v lese. Raistlin zvedl svou hlavu a pokračoval dále. „Shodou okolností se mi povedlo vyváznout a pak jsem pokračoval dále, jenže oni to nevzdali a na cestě mě během chvíle dohonili dva z nich, oba na koních a slušně ozbrojení. Otočil jsem se abych jim čelil, a když zaútočili, neměl jsem na výběr, zkusil jsem je uspat, jeden z nich upadl i se svým koněm do klidné dřímoty a pod tím druhým usnul jen ten kůň, on sám pokračoval až sem pěšky, byl to ten muž, který mě pronásledoval. Toť vše a co vy?“ Celý jeho výstup dokončil mohutným upitím ze své sklenice vína. „Zajímavý příběh, nemyslíš můj světlý bratře?“ Avalach se obrátil ke mně a docela nenápadným gestem mi předal slovo. „Ano, velmi. Jmenuji se Veritas Derman a toto je můj společník.“ Avalach si nemohl odpustit toto teatrální gesto a když jsem ukázal na něj, každý očekával elfa, mého bratra a přítele. A on si shodil svou kápi. Rastlina to docela překvapilo že místo elfa, vidí Drowa. „Neboj vše je v pořádku, je celkem mírný a milý když chce.“ A vrhl jsem pohled na Avalacha, tyhle ty procedury by si mohl odpustit. Ale nevadí. Chvíli jsme ještě probírali nedůležité věci a rozhodli se že pomůžeme Raistlinovi v jeho hledání.

Najednou někdo rozrazil dveře a vpustil dovnitř trochu čerstvého vzduchu, který rozvířil zatuchlost vevnitř. Poté vstoupil paladin, jenž identifikoval naši neškodnost a zároveň nám tím zachránil život. Pohledem přelétl osazenstvo hospody a vykřikl: „Někdo na nás útočí, musíte nám pomoct!“ Několik mužů včetně nás se sebralo a vydalo vpřed zachránit město, před neznámými útočníky. Vyběhli jsme ven a následovali paladina, který nás vedl vpřed k mostu přes řeku, kde jsme potkali Rastlina. Během chvíle, jsme viděli desítku amnských vojáků, kteří byli připraveni bránit Nashkel. Proti nim stálo asi čtyřicet ozbrojených lapků, banditů a jiných potulných živlů. Vojáci vypustili první salvu šípů a několik banditů padlo pod jejich přesnými zásahy. Bohužel pro vojáky, na další salvu nezbyl čas, byli příliš blízko. Došlo na boj muž proti muži. Avalach se do něj hrdinně zapojil a kosil jednoho za druhým. Paladin, který nás sem dovedl se otočil do zadu a vykřikl na Rastlina „Doveď sem kněze z Lathanderova chrámu! Snad nám pomohou!“ Ten se otočil a rozběhl se naznačeným směrem. Já zatím sledoval boj a přemýšlel jak mohu pomoci aniž bych přitom umřel. Nedaleko mě se mohutný paladin rozkročil a zasáhl jednoho z banditů přímo do hlavy, mozek se rozstříkl všude po okolí. A můj žaludek na to reagoval obracením jeho funkcí. Začal jsem předvádět svou večeři. Na kolenou v prachu cesty, jsem tiše zvracel a doufal že se mi udělá lépe. Jednou. Mezitím se Raistlin vrátil i se čtyřmi knězi Lathandera, ti byli oděni v plátové zbroje, které se leskly v záři pochodní a ihned se zapojili do bitvy, právě v kritický moment kdy nepřátelé začali získávat výhodu. Já zatím stále zvracel a Raistlin sledoval probíhající bitvu, která se začala vyvíjet ve prospěch obránců. Za chvilku byl pobit i poslední útočník ale za strašnou cenu, na naší straně nikdo neskončil nezraněn, kromě mě a Raistlina. Paladin se otočil, unaven dlouho bitvou se podíval na Raistlina, který stál na mostě a celou dobu sledoval bitvu. Očividně jej to rozlítilo a způsobilo mu to nemilé vzedmutí citů. Vydal se přímo k Raistlinovi a s opovržením v očích se na něj zadíval a pravil: „Proč jsi nebojoval, když zde umírali mí přátelé, aby zachránili tvůj život.“ Raistlin se na něj upřeně podíval a pak řekl: „Neměl jsem dostatečně silnou zbraň, abych jim mohl ublížit.“ Paladin se na něj vytřeštěně podíval jako by ho viděl poprvé v životě a vytrhnuvši mu hůl z rukou, kde ji Raistlin křečovitě svíral jej o něj zlomil. „Tohle je zbraň, a takhle se používá.“ Pak odešel pryč. Já se sebral ze země, kde jsem lízal prach a trochu namáhavě se vydal do hospody, kde jak jsem doufal najdu klid a odpočinek. Raist a Avalach šli se mnou.

V klidu jsme si najali pokoj a šli spát. Zhruba tak o půlnoci jsem uslyšel lehké klepání na dveře. Vzal jsem svou hůl a šel potichu otevřít. Za dveřmi stál elf, který nám dělal průvodce na naší cestě za ogrilony. „Potřebuji tvou pomoc, chystám se objasnit kdo nás napadl a proč. A budu potřebovat tvou pomoc.“ „Ale Avalach by ti jisté byl lepší společník,“ namítl jsem. Zavrtěl hlavou: „V jiných případech možná, ale zde půjde o použití magie, tam mi můžeš pomoct jen ty. Doufám.“ „Počkej, vezmu si věci a půjdu.“ Lehkou chůzí jsem došel k Avalachovi a vzbudil jej. „Bratře, budu muset odejít s naším přítelem elfem, chceme prošetřit kdo nás napadl a proč. Bude potřebovat mé magické znalosti. Snad mu pomohu.“ „Ať tě Solonor opatruje.“ S těmito slovy jsme se rozloučili a já se vydal na cestu.

Když jsme odcházeli pryč z Nashkelu, ohlédl jsem se a doufal, že až se zpět vrátím, budu moci označit viníky nočního přepadení. Vydal jsem se společně se svým elfím průvodcem vpřed do lesa, který ….

Zde zápisky končí, zbytek je k nepřečtení nebo byl ztracen během věků. Labelas Enoreth s tebou Veritasi.