Vesnice Veltrusy, je malá, hezká víska u Prahy. Jediná věc, co ji kazí, je škola postavená v komunistickém realismu, takže jak asi každý tuší,tahle budova připomínala dvě veliké krychle spojené dohromady.Přesně splňuje moje představy o vězení. Nicméně lidé v ní byli velmi přívětiví. Jen co jsme přijeli (dvěma karosami „de luxe“) se oknům téhle základní školy seběhlo skoro všechno žactvo a zuřivě nám mávalo.To všem zvedlo náladu, protože počasí nám od rána nepřálo a mraky,stahující se nad školou, se na nás hrozivě šklebily. Když jsme si odložili věci, následovali jsme ředitele do místní tělocvičny. Vzorně se postavili do řady naproti místnímu žactvu. Nějaká paní, nejspíše učitelka, pronesla úvodní řeč a poté se postavila do pozoru a zakřičela:„Sportu ZDAR!“ a my měli odpovědět: „NAZDAR!“, což byl ale kámen úrazu. Veltruští to nacvičeně zakřičeli, ale my jsme na to jaksi nebyli připravení ani srozumění s tím, že bychom měli něco takového provádět, a tak v našich řadách jen něco tiše zašumělo a paní se na nás jen s tázavým pohledem podívala. Naštěstí to nechala být a rovnou zvala dívky do Sokolovny na turnaje ve vybíjené a přehazované a chlapce na fotbal apod. A tak se stalo, že jsme šli skoro přes celou vesnici do baráku,jenž se nazýval Sokolovna. Přišel čas vybíjené pro nejmladší dívky (tuším 3. a 4. třídy). Na oba dva konce se postavila dvě mužstva. Na jednom konci hubené, malé a drobné dívky s roztomilýma culíčkama(Klánovice) na druhé mohutné, robustní dívky připomínající osmačky(Veltrusy). Jak asi každý tuší, naše dívenky dostaly pořádně co proto, že se vůbec odhodlaly do Veltrus. Tento zápas připomínal boj mezi tygrem a králíčkem. Další, kdo byl na řadě, byla přehazovaná osmé ročníky. Tenhle zápas byl mnohem vyrovnanější, ale i tak nám už docházeli síly a nevěděli jsme, jak je povzbudit, tak jsem ze zoufalství začala křičet, že máme alespoň hezčí hráčky a Terka to ještě trošku přibarvila a vzniklo z toho: „My máme modelky! My máme modelky!“ Taky se na místě činu podařilo vymyslet pokřik: „Klánovice jsou MŇAM, Veltrusy jsou FUJ, smrděj jako hnůj.“ Ale když jsme zahlédli nenávistný pohled místních roztleskávaček,rychle jsme toho nechali. Pak jsme přišli na řadu my: přehazovaná devátých tříd. Dívky, které proti nám nastoupili, byste s klidným svědomím mohli přirovnat ke kobylám. Šel z nich strach. Naprosto jsem nechápala, kde Veltruští mají kořeny, jestli někde u Bivoje, nebo jsou každý den dopováni nějakými hormony. Přestože většina z nich nebyla příliš štíhlá nebo byla vysoká, nechyběla jim hbitost a rychlost. O zápase jsme byli pozvaní do školní jídelny na oběd. K obědu jsme dostali kuře nejspíše s bramborovou kaší, nějakou polévku, jednu skleničku pití a blumu. Tohle všechno jste si mohli odnést na plechovém tácu, který vypadal jako ze školních dílen,do místnosti, kde bylo židlí asi pro padesát žáků. Když jsme se posadili na dřevěné židle ke stolu s igelitovým ubrusem a dali se do našich obřích porcích, hned nás začala peskovat místní učitelka, že nejsme v restauraci, ale v jídelně, ať s sebou hodíme. Po vydatném obědě jsme byli ředitelem vyslány do místního květinářství, abychom koupily kytku pro ředitelku. Místní nám ukázali cestu, ale zároveň nám pohrozili, že je to daleko. Květinářství bylo asi 700 metrů od školy.Paní květinářka byla příjemná paní, se kterou jsme se ochotně bavily a já nenápadně prohodila,že proti nám v přehazované nastoupily kobyly. A paní se na mě mile podívala a s úsměvem prohodila, že jedna z těch kobyl byla mimochodem její dcera. A tak jsem usoudila, že bude lepší, když do odjezdu budu zticha. Po kulturním představení, kde měly také tancovat dívky, které řediteli po příjezdu slavnostně oznámily, že si zapomněly hudbu, jsme se všichni nalodili a vyčerpaní našim neúspěchem se dali na cestu k domovu. Cestu ke Klánovicím.

PS:Všechny zápasy jsme brutálně prohráli, až na fotbal mladší žáci.