no comment...

Možná bych nebyla tak šílená, kdyby lidem
okolo stačily náznaky...
Mám strach, závidím a jsem slabá.
Chci "tak trošku ublížit" a pak uklidnit a
utěšit. Chci si dokázat že mám moc vzbudit
pocit viny i útěchu.
Ani jedno se mi nedaří. Jsem jen obtížný
hmyz odehnaný mávnutím ruky.
Koho vlastně nenávidím?
Čeho se bojím?
A kdo za to všechno může?

Z mého pera teče nenávistný ingoust, ale když je
nenávist na papíře, aspoň mi nekoluje v krvi.
Každý, kdo se přiblíží, je buď připoután
tak,že nemůže dýchat,
nebo odkopnut pryč.
Každý kluk
A zase ta samá písnička:
Kdybych si byla jistá jeho přátelstvím, nemusím
být zlá a nenávistná.
Nejsem. "Otravuju"
Čí je to vina?
Kdo to může změnit?
Já...? Jak?

Mám slzy v očích.
Nemá cenu plakat, když kolem není nikdo,
kdo by mě obejmul
(a nejde jen o ten prostý pohyb)
není kolem nikdo, kdo by rozuměl, proč mi
teče z očí ta slaná voda...

Neteče. Zastavila se na půli cesty a já
mám bezvýrazný obličej.
Přejde to. Jako všechno.
Ale radši krizi a pláč, než obličej
bez výrazu a hradbu uvnitř.
Radši nenávist a vztek a hlouposti, než
to všechno vzdát
Radši rozbít celý svět napadrť,
než mít rozumný výraz způsobený apatií.
Otrokyně
Zabila bych otrokáře, ale neznám jej
Miluje mě?

Ukaž mi, jak vypadá svoboda

---