Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seMoje cesta
Autor
Jolina
I cesta může být cíl.
O. Janota
Studené slunce pomalými tahy maluje na jarní modrou oblohu rudé červánky, den se chýlí k západu. Sedím na pohodlném, houpavě uspávajícím sedadle oprýskaného automobilu. Sama. Volant pevně svírám v ruce. Bystrýma očima sleduji zrcátko, ve kterém se odráží klikatá silnice podobná plazící se zmiji. Utápí se za mnou v nekonečné dálce zelených lesů a v nekonečnosti se opět objevuje přede mnou. Stejná, ale jiná. Snad ji namaloval malíř svou pevnou rukou, snad ji však čas dokreslil viditelné maličkosti, kterých se dokáži všimnout pouze a jenom já.
Výkřiky hladových ptáků, zbytky umírajícího sněhu, vykvetlé sněženky a první zlatá hvězda na černém plášti obklopují mou cestu, doprovází mě na dlouhém lidském výletu. To je můj svět. Má cesta. Točím tím uzavřeným kruhem, kruhem stálého rození a umírání bez konce, který ovládá každý můj další krok, další minuty putování na této cestě. Jedu s koly pevně přimknutými k černému koberci. Dýchám. Cítím se živá. Žiji. Nic si nenamlouvám. To je má cesta. Můj svět. Jenom můj cíl. A to jsem já, kdo řídí těžko změnitelné zákonitosti kolem sebe.
Silnice přede mnou utíká stále dál. Pozor! Nezapomeň odbočit. Auto zamrká pravým okem, přibrzdí si, změní svou rychlost.Hezky s klidným rozmyslem, neunáhlit se a vychutnat si i tu zapeklitou křižovatku, na které může čekat i velké a těžkou předvídatelné nebezpečí. Můj přítel na čtyřech kolech zhasl své oko, pokračuji v jízdě plynulým přidáváním plynu. Auto postupně zrychluje dech a jako nafouklý balónek uhání vstříc dalším rozcestím. Problém v mé hlavě zmizel, jsem ráda, že je vyřešený bez jakýchkoli šrámů. Ale třeba byl tak složitý, jak se zprvu zdál.
Sama dobře vím, že svět je plný všerůzných křižovatek, mohu si vybírat z mnoha cest, cestiček, ulic, uliček, silnic a silniček. Několikrát se člověk splete a vybere nesprávnou cestu, zařadí šatnou rychlost. Potom mu však v srdci vyskočí zlatá jiskra, která svým teplem opět rozsvítí novou naději. Vycouvat však ze slepé a prázdné ulice je nejtěžší. Zpětná zrcátka se zamlží, nebe sešle na zem hustou mlhu. Oběť je pohlcena bezvýznamností dalšího nuceného putování. Chvíli se bezradně rozhlíží, kam by se před zradou počasí ( či sebe sama ) skryla, ale nakonec stejně nezbývá nic jiného. Zkusí se vrátit tam, kde bude s úsměvem na tváři stát na rovné a opět nekonečné silnici. Potom stačí čelit už jen těm vysokým dopravním značkám, které na naší cestě životem neminou nikoho z nás.
Slunce už uzavřelo svůj žár do nebeského pokoje, nebe se posypalo milióny hvězd. Ptáci utichli, vše je pomalé, klidné, ale já se svým živým neutuchajícím mládím utíkám po své cestě stále nebojácně vpřed. Co to? Instinktivně prudce zabrzdím a srdce se mi rozklepe, jako by se chtělo rozpadnout na spousty lesklých střípků. Před předními koly auta proběhne srna. Hledíme na sebe, tiše, s porozuměním, snad jsem správně pochopila to její upřímné děkuji. Mladá, rychlá, trochu divoká, ale zdvořilá kráska odběhne do tmavého lesa ve stráni. Jde po své cestě, kterou jsem pro ni dokázala zachránit.
Každý v sobě má brzdu nebo je alespoň připoután bezpečnostním pásem. Neskáčeme a nevrháme se po hlavě i do těch nejhlubších vod, sami dobře víme, že křižovatek je mnoho, ale jedna z nich, jedna nenápadná cesta může být ta konečná, ta, kde čtyřkolý přítel nebude chtít pokračovat v cestě. Život nám oběma, stejně jako spolehlivá myčka aut, ukáže černou tabuli s čitelným nápisem : STOP. Tuto černou tabuli s pekelně červeným písmem uvidíme v životě pouze jednou , tam, kde končí všechny cesty, tam, kde vyhasnou všechny naděje, odejdou všechny cíle.
Silnice utíká stále vpřed. Povzbudím auto a vyrážíme vysokou rychlostí do dálek. Bezhlavě rozrážíme studený noční vzduch. Pocit hlídané volnosti, neužitečnosti, ale důležitosti. Alespoň jednou si nevšímat dopravních značek, které před nás život nenápadně staví, alespoň jednou se vymanit z pravidel obyčejné cesty a poznat nový, ještě nezažitý pocit. Zároveň však rychlou rukou hlídat brzdu, kdyby rozjásané nohy vypověděly službu. Cesta je můj cíl, jedu se svým cílem v zádech, ale další nedosažené sny vyrůstají jako mrakodrapy před námi. Život nám vyl svěřen, život je nesplnitelný cíl…
Spolknuti životem stojíme a popojíždíme nekonečnou cestou, spletenou z mnoha hadích provázků, které se jako neposedné horské potůčky rozbíhají do rozmanitého a překrásného světa. Dýcháme, myslíme, prožíváme, hodnotíme, odsuzujeme… jdeme. Jdeme dál těmi prašnými cestami, vybíráme správné i nesprávné směry, stavíme na červenou. Stále jsme však velmi zvědaví, co nového, nepoznaného nám další křižovatka přinese. Jen se nebát, vždyť cesta je náš cíl…
3.4.2003