Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Pro všechny mé příznivce jedna z mých prvních. To na rozloučenou. Ale jen na tři týdny, jedu na dovolenou. Tak ať se Vám líbí!
Horké maliny
U stolku v letní předzahrádce malé útulné cukrárny seděla dívka. Byla štíhlá, přiléhavé sexy tričko a bílé džíny zdůrazňovaly její ztepilou postavu. Dlouhé plavé vlasy jí v přirozených vlnách padaly do tváře. Vydávaly zlatou zář zesilovanou slunečními paprsky. Oči skrývala za tmavými brýlemi. Určitě je však měla blankytně modré.
Seděla sama, vědoma si svého úžasného zjevu. Nikoho si nevšímala a nastavovala tvář i dlouhé opálené paže vstříc horkému letnímu slunci. Budila zaslouženou pozornost.
K vedlejšímu stolku právě usedli dva mladící. Podivně odění podle „poslední módy“ teenagerů ve vytahaná trička, krátké džíny s roztřepenými nohavicemi a obuti v mohutné boty, kterými by nepohrdl ani kyrysar rakousko-uherského jezdectva. Jejich vlasy měly zvláštní barvu, která svítila do daleka. Prozrazovala, že jejich snaha výrazně se odlišit od ostatních, byla korunována úspěchem. Také jejich obličeje byly malými uměleckými dílky. Kroužky v obočí, v uších, na rtu a cvočky v nose. Při pohledu na ně měl člověk pocit, že dobrovolně podstoupili středověké útrpné právo.
Jakmile mladíci zaregistrovali dívku, začali si potichu šuškat. Pak jeden z nich obdivně hvízdl a pronesl křaplavým hlasem : „Vole, to je kus. Slečno, sedněte si k nám!“ Dívka se zachvěla, trochu pootočila hlavu k mládencům a malinko, téměř neznatelně se usmála.
Vtom se ve dveřích cukrárny objevil číšník s nádherným zmrzlinovým pohárem. Přišel k dívce a se slovy :
„Tak tady jsou ty horké maliny, slečno“, postavil pohár na stolek. Dívka tiše poděkovala.
Abyste rozuměli, to, co měla právě před sebou, je něco božského. I když snad ani bohové na Olympu něco takového nikdy neokusili. Voňavá vanilková zmrzlina, horká směs malin a jakéhosi alkoholu, to vše ozdobené pořádným kopcem šlehačky, vaflí a karamelem.
Dívka se hned do té dobroty pustila. Malou hranatou lžičkou požitkářsky nabírala zmrzlinu a pomalu ji nechávala rozpustit na jazyku. Byla radost se na ni dívat.
„Slečno, dejte nám ochutnat. Přece to nesníte sama“. Mladíci ji povzbuzovali tak vydatně, jako kdyby dobíhala do cíle nějakého strašně důležitého závodu na mistrovství světa.
Když vyjedla z poháru poslední zbytky zmrzliny, labužnicky se protáhla. Pak z malé peněženky vylovila pár mincí a položila je na stolek vedle prázdného poháru. Vstala, aby opět předvedla světu svou krásnou postavu. Popadla malý batůžek a … bílou hůl. Opatrně se vyhnula vedlejšímu stolku a jemně poťukávajíc holí vyšla z předzahrádky na ulici.
Škoda, že neviděla do tváří užaslých mladíků, kteří už neřekli ani slovo. Zvedli se od stolu, aniž si cokoli objednali. Houpavým krokem odešli opačným směrem do nějakého restauračního zařízení, aby se vzpamatovali z prožitého šoku.
BOMBA! Já prostě MILUJU takovýhle povídky. Je dokonalá, výtečná, jako ty maliny:-) Ježíš, ta mne dostala:-) Zařazuju mezi svá NEJoblíbenější díla a dávám tip!
Písmák