Konečná

Konečná

Bila srdce

a mé ruce

zrychlovaly tvoji krev

U lavičky na konečné

čisté chvíle spolu…

Odjela jsi

Neřekla jsi

„dnes tě líbám naposled“

Šly měsíce nekonečné

pochyb, snů a bolu

Druhá zlehka

se mne dotkla,

pohladila po vlasech

Zašeptala „doufej ještě“,

ač mne sama chtěla

Pozdě bycha

honit, vzdychat

Uvízla jsem v tenatech

Ze samoty nezvolené

když jsem uletěla

Rozum velí

dosti snění

bezpečný ber přístav, břeh

Srdce prvé zaslíbené

buší uvnitř těla

Se třetí jdu

Jiskra v troudu,

na konečné plamen šleh

U lavičky opuštěné

svědomí mne čeká

K třetí nesmím,

s prvou toužím

vzdušné zámky získat zpět,

u druhé jsem zakotvená…

Co jsem za člověka?!