Balada o Soghomunu Tehlirianovi - V.

…všecko je poplatné jen našim mravům a klimatu, v němž žijeme. Co je zločinem zde, je často o kousek dál ctností a ctnosti druhé polokoule by naopak u nás mohly být za zločiny. Není zvěrstva, které by nebylo někde zboštěno, ctnosti, která by nebyla špiněna…

D.A.F. de Sade: Filosofie v budoáru

…historie Malé Asie, to je historie divošství a krveprolití. Jak vypověděli zde přítomní svědkové, byla v roce 1915 vyhlášena svatá válka. Bylo tedy nanejvýš přirozené, že jakmile Turci a Kurdové viděli, že Arméni – příslušníci jiného národa a jiného vyznání – jsou hromadně deportováni, okamžitě to pochopili jako pozvánku k beztrestnému vraždění a páchání ukrutností.

Za zvěrstva, páchána na Arménech, tedy nelze činit odpovědným Talaata Pašu. Ani dokumenty s jeho údajným podpisem, o kterých zde byla řeč, mě o ničem nepřesvědčily. Všichni dobře víme, že takový podpis se dá snadno padělat. Zrovna tak verikt válečného tribunálu, konaného v Konstantinopoli, nemůže být v žádném případě považován za důkaz, neboť se jednalo o proces vítězných mocností s představiteli poraženého státu. O jeho nezaujatosti lze tedy mít značné pochybnosti.

Vraťme se ale k dnes projednávanému případu vraždy. Jak jsem zde již nastínil, byla základním motivem obžalovaného pomsta. Nic proti pomstě. Touha po pomstě provází člověka od samého počátku jeho dějin.

Jenomže jednal-li obžalovaný z touhy po pomstě, pak to znamená, že jednal uvážlivě a tedy se dopustil úkladné vraždy. On sám zde konec konců přiznal, že ho myšlenka zabít Talaata napadla nejméně čtrnáct dní před činem. Přiznal i to, že veškeré jednání pak směřovalo k uskutečnění této myšlenky – opustil svůj dosavadní byt a přestěhoval se do Talaatovy bezprostřední blízkosti. Sledoval pak svou oběť z oken svého bytu a čekal na vhodnou příležitost. Když se mu naskytla, neváhal, a okamžitě běžel vykonat, co si naplánoval. Dohonil Talaata, ale místo, aby hned vystřelil, jej nejprve předhnonil, aby si jej mohl prohlédnout ze předu a ujistil se, že se jedná o správný cíl. Ani pak ale hned nevystřelil, protože nechtěl riskovat neúspěch, ale nechal svou oběť zase přejít a zastřelil ji zákeřně ze zadu. S výstřelem nespěchal ale dobře zamířil a zasadil Talaatovi jedinou smrtící ránu.

Vidíme tedy, že čin byl proveden nejen po předchozí přípravě, ale byl rovněž proveden s ledovým klidem.

Podívejme se však ještě na povahu a temperament obžalovaného. Jedná se o osobu vznětlivou? O někoho, kým cloumají vášně a jehož nálady se rychle mění? Nikoliv. Obžalovaný je člověk tichý, do sebe uzavřený, melancholický. Své myšlenky si nechává pro sebe. O všem nejprve důkladně přemýšlí, než to udělá.

Já jsem na základě uvedených skutečností přesvědčen, že zde mám co dělat s úkladnou vraždou. Ani to však nestačí pro vynesení rozsudku. K tomu musíme ještě zvážit, zda v případě obžalovaného neexistují takové polehčující okolnosti, které by jej zbavovaly odpovědnosti za jeho čin. Náš trestní zákon připouští pouze jednu takovou možnost – článek 51 praví, že pachatel vraždy nemůže být za svůj čin potrestán v případě, že jej spáchal v takovém stavu mysli, kdy nebyl schopen vědomě kontrolovat své jednání. V takovém případě – jako je třeba vražda v afektu – nenahlíží zákon na zabití jako na vraždu, ale považuje ji spíše za nešťastnou náhodu – jako když někoho kopne kůň a on následkem toho zemře, například. V takovém případě zde tedy není viník v pravém smyslu slova a nikdo tedy nemůže být za takový čin potrestán. Naším úkolem zde je tedy posoudit, zda můžeme článek 51 použít ve prospěch obžalovaného.

Vážení porotci, v tomto ohledu jste vyslechli několik odborných posudků. Pokud by se všechny tyto posudky shodovaly, pak by soudu nezbylo, než se podle nich zařídit. V tomto případě však, bohužel, se naši experti neshodli. Je tedy povinností tohoto soudu zvážit, zda bude či nebude vzat v úvahu článek 51.

Tři z pěti předvolaných odborníků se vyjádřili v tom smyslu, že podmínky článku 51 zde splněny nejsou, zatímco ostatní dva zastávají názor, že splněny jsou. Všichni se shodují v tom, že obžalovaný trpí duševní poruchou, která se projevuje epileptickými záchvaty, během nichž není obžalovaný svým pánem. V období mezi záchvaty je však naprosto normální a tedy plně zodpovědný za své konání.

Pokud tedy spáchal svůj čin v době, kdy u něj probíhal takový záchvat, pak za něj nemůže být stíhán. Pokud jej však spáchal v normálním stavu, nese za něj plnou odpovědnost.

Tři z pěti odborníků se opět domnívají, že obžalovaný v době činu žádný záchvat neměl, s tím ostatně souhlasí i zbývající dva, kteří se nám zde pokoušeli vysvětlit, že obžalovaný nemohl ani tak své jednání kontrolovat.

Je tedy na vás, abyste rozhodli. V úvahu přitom musíte vzít osobnost obžalovaného, jak jste ji měli možnost poznat během tohoto líčení. Já osobně jsem nabyl dojmu, že se jedná o člověka s vysokou inteligencí. Jeho odpovědi byly vždy rozhodné a věcné. Obžalovaný se po celou dobu choval klidně a rozumně. Očekávali bychom, že člověk duševně chorý bude mluvit z cesty či se bude chovat podivně. U obžalovaného jsme nic takového nepozorovali. Obžalovaný žil až do spáchání svého činu naprosto běžným způsobem života, který je odpovídající jeho věku. Vzhledem ke své finanční situaci nebyl nucen hledat nějaké zaměstnání. Navštěvoval přátele a příbuzné a dokonce chodil do tanečních. Obě jeho bytné jej popsaly jako klidného a spořádaného člověka. Vidíme tedy, že kromě krátkých okamžiků, kdy jej přepadl některý z jeho záchvatů, se obžalovaný choval naprosto normálně, jako každý druhý z nás. Z toho důvodu se i já domnívám, že článěk 51 zde použít nemůžeme.

Vážení, možná je vám známo, že se připravuje nový trestní zákon, který uznává polehčující okolnosti i v případě úkladné vraždy. Vzhledem k těmto polehčujícím okolnostem pak může být trest smrti nahrazen mírnějším trestem. Pro nás zde však stále platí trestní zákon stávající, který zná za úkladnou vraždu jediný trest – trest nejvyšší – a žádné polehčující okolnosti v případě úkladné vraždy nepřipouští. Přestože chápu, že některým z vás se to může zdát kruté, žádám vás, abyste obžalovaného shledali viným z úkladné vraždy.

Při zvažování verdiktu totiž nemůžeme brát ohled pouze na obžalovaného, ale také na jeho oběť. Ať už byly okolnosti jakékoliv, byl zde zmařen lidský život. Pro zabitého truchlí jeho vdova a jeho příbuzní a přátelé. Muž, který se stal obětí zde projednávaného trestného činu, byl znám jako velký vlastenec a čestný muž, který se těšil mezi svými krajany a souvěrci všeobecné úctě.

Konečně, vážení porotci, tento soud není pro obžalovaného poslední instancí. Existují-li v případě obžalovaného okolnosti, na základě kterých mu může být jeho čin odpuštěn, nechť jsou vzaty v úvahu při jeho žádosti o milost. My se zde, prosím, podržme zákona.

Proto tedy ještě jednou navrhují, aby byl obžalovaný Soghomon Tehlirian shledán vinným z úkladné vraždy Talaata Paši.

Závěrečná řeč obhajoby: Vážení členové poroty. Pan státní žalobce vás právě vyzval, abyste neváhali odsoudit obžalovaného Soghomona Tehliriana k smrti s tím, že náš pan preziden mu nakonec stejně udělí milost.

Já osobně si myslím, že takováto kalkulace je u soudu naprosto nepřípustná. Shledáte-li obžalovaného vinným, bude odsouzen k smrti a nikdo z nás zde nemůže s jistotou tvrdit, jak se rozhodne či nerozhodne pan prezident. Úkolem poroty je zvážit předložené důkazy a na jejich základě a na základě svědomí každého z vás rozhodnout bez toho, aniž byste se snažili domyslet, zda bude či nebude obžalovaný omilostněn.

Jsem rád, že zde mohu v osobě pana státního žalobce – mého váženého kolegy – přivítat nadšeného příznivce Talaata Paši. Pan státní žalobce nepovažuje Talaata Pašu za viníka masakrů, protože mu někdo – koho se zde ani neobtěžoval jmenovat – něco řekl.

My jsme zde předvedli očité svědky masakrů a slyšeli jsme jejich výpovědi. Kromě toho máme k dispozici ověřené autentické dokumenty, které účast Talaata Paši zcela jasně dokládají. Tyto dokumenty jsme byli připraveni zde předložit, ale na žádost pana předsedajícího jsme tak neučinili, neboť se, stejně jako on, domníváme, že posláním tohoto soudu není zkoumat vinu či nevinu Talaata Paši, ale vinu či nevinu obžalovaného. Jsme přesvědčeni, že pro účely tohoto soudu není rozhodující, zda byl Talaat Paša za zde vylíčené zločiny skutečně zodpovědný, ale, zda jej za hlavního viníka považuje arménský lid včetně obžalovaného. A toto zde bylo mimo vší pochybnost prokázáno.

Měli jste možnost slyšet pan biskupa Balakiana, který pod přísahou vypověděl, že viděl telegram podepsaný Talaatem. Bylo zde prokázáno, že během jediného roku bylo deportováno okolo jednoho a půl milionu Arménů, z nichž byl minimálně jeden milion brutálně povražděn. Ptám se vás – opravdu si myslíte, že takové masové vraždění může být pouze dílem nějaké zfanatizované lůzy? Je možné povraždit během jediného roku milión lidí, aniž by to někdo pečlivě naplánoval a připravil? A i kdyby snad ano, byla snad turecká vláda tak bezmocná, aby nemohla Arménům zajistit ochranu, kdyby chtěla? Já osobně si rozhodně nic takového nemyslím.

Vážení, jako důkaz proti obžalovanému zde byly uvedeny jeho výroky bezprostředně po činu, které však byly následně zpochybněny. Proto vás žádám, abyste tyto výroky nebraly v úvahu. Sám tlumočník, který byl přítomen výslechu, zde uvedl, že odmítl protokol podepsat, neboť měl vážné pochybnosti o tom, zda obžalovaný rozuměl tomu, na co se ho ptají a zda věděl, co odpovídá. Podle výpovědí všech očitých svědků byl obžalovaný po činu rozrušen takřka k nepříčetnosti a navíc byl zle potlučen lidmi, kteří jej zadrželi. Byl psychicky natolik vyčerpaný, že na všechny otázky odpovídal kladně, jen aby už měl klid.

Obžalovaný se narodil v Pakariji a přestěhoval se do Erzingy, když mu byly čtyři roky. Toto město, které je jedním z nějvětších v oblasti, leží asi 100 kilometrů západně od Garinu, na jednom z ramen Eufratu. Táhne se tudy široké údolí směrem k jihu, do pouště, kam měli být Arméni vyhoštěni.

V Erzinze žilo okolo 20 000 Arménů a přibližně 25 000 až 30 000 Turků. Rodiče obžalovaného byli příslušníci střední vrstvy. Jeho otec byl úspěšným obchodníkem a rodičům se podařilo nastřádat slušné jmění. Tehlirianovi byli početná a spořádaná rodina. Válka se jen nepatrně dotkla jejich podnikání, ale jinak se jim až do roku 1915 vedlo dobře.

Pak náhle, jako blesk z čistého nebe, přišla zpráva, že Arméni mají být deportováni. Během jediného týdne si měli zbalit vše, co dokázali unést a připravit se k opuštění města. Deportace byla zahájena 10. června. Nejprve byli vystěhováni ti nejbohatší, kteří měli koně a povozy. To byla první skupina. Obžalovaný a jeho rodiny byli odvedeni ve druhé skupině. Za městem k nim byli připojení Arméni vystěhovaní z okolních vesnic. Karavana byla tak dlouhá, že nebylo možné dohlédnout jejího konce. On sám kráčel asi uprostřed společně se svou patnáctiletou sestrou, svou starší sestrou a jejím dítětem, svými třemi bratry a konečně se svou matkou a otcem. Celá rodina tak kráčela pohromadě se svým vozíkem.

Kousek za městem pak byli všichni prohledáni a byly jim odebrány veškeré zbraně – dokonce i deštníky. Pak byli obráni o peníze, zlato a cennosti. Dívky – včetně sester obžalovaného – byly brutálně znásilněny. Po té, co byly dívky odvlečeny, už je nikdy nikdo nespatřil živé. Obžalovaný později objevil mrtvolu jedné ze sester. A co jeho bratři? Nejstaršímu bratru rozťali hlavu sekyrou přímo před očima obžalovaného. Hned na to padla jeho matka zasažena kulkou. Ostatní prostě zmizeli. Veškeré pozdější snahy obžalovaného někoho z rodiny najít, vyzněly naprázdno. Obžalovaný má tedy všechny důvody se domnívat, že z celé rodiny přežil vraždění pouze on sám.

Sám obžalovaný utrpěl při masakru četná zranění na hlavě a končetinách, po kterých má ještě dnes jasně patrné jizvy. Pozbyl vědomí a probral se až za jeden nebo dva dny pod hromadou tlejících mrtvol. Mrtvá těla ležela všude kolem, kam až oko dohlédlo. Široko daleko nezůstal nikdo na živu. Obžalovaný se s vypětím posledních sil odplazil do hor, kde se ho naštěstí ujala soucitná rodina Kurdů, kteří o něj pečovali, dokud se nezotavil. Následoval strastiplný útěk k ruským hranicím, během kterého neměl často co jíst a neustále se musel skrývat. Nakonec se obžalovaný dostal bezpečně až do Persie, kde našel práci u arménského obchodníka.

Vážení členové poroty, zážitky obžalovaného jsou tak hrůzné, že většina z nás se jeho vyprávění zpočátku zdráhala uvěřit. Před několika dny se mi dostal do rukou spisek nazvaný Tajemství vraždy Talaata Paši. Jedná se o nechutný pamflet. „Mladý Armén,“ praví se v tomto spisku, „se ujal úkolu zavraždit Talaata Pašu“ (zde auto naznačuje, že se zde jedná o nějaké velké spiknutí) „a stal se tak nástrojem barbarského fanatismu, který je pro tuto rasu, která má ve zvyku jednat bez rozmyslu a uvažování, typický. Jeho dojemná historka o tom, jak Turci údajně vyvraždili celou jeho rodinu má pouze jediný účel – získat na jeho stranu sympatie poroty.“ Přál bych si, aby zde autor tohoto blábolu byl s námi, když jsme poslouchalil neméně děsivému svědectví paní Terzibashianové. Chci doufat, že by pak svá neomalená slova vzal zpět.

A to zde, vážená poroto, máme několik dalších svědků, od jejichž předvolání jsme nakonec z časových důvodů upustili, neboť jsme měli za to, že to, co zde o masakrech zaznělo, je pro účely tohoto soudu postačující. Přímo zde v soudní síni sedí například dvě německé milosrdné sestry, které byly v době masakrů v Erzinze a podaly o nich zprávu na našem ministerstvu zahraničí.

Paní Terzibashianová zde pod přísahou vypověděla, jak byl její transport veden přes vylidněná města a vesnice, jak museli cestou překračovat mrtvoly těch, kteří byli pobiti před nimi, jak byly děti házeny do řeky a jak jí bylo její vlastní dítě zabito v náručí, když nechtěla být po vůli tureckému vojákovi. Vážení porotci, to, o čem nám vyprávěl Soghomon Tehlirian, je smutná pravda a nikoliv nějaká senzační historka. Možná bychom si přáli, aby tomu bylo naopak.

Když Rusové osvobodili Erzingu, obžalovaný se tam ihned nedočkavě vypravil v naději, že tam snad potká někoho z rodiny či přátel. Našel však jen spáleniště rodného domu. Když to obžalovaný spatřil, obestřely ho mrákoty. Co ještě nalezl obžalovaný v Erzinze? Že z celé dvacetitisícové populace Arménů zde zůstaly pouze tři rodiny, které přežily jen díky tomu, že se obrátily na islám.

Rodný dům obžalovaného byl dokonale vyrabován, ale peníze, které otec prozíravě ukryl, byly stále na svém místě. Obžalovaný si peníze vzal a s jejich pomocí pak nějaký čas cestoval a snažil se studovat. Postupující duševní choroba mu však nedovolila zůstat dlouho na jednom místě. Nakonec se Tehlirian rozhodl, že zkusí studovat strojní inženýrství a tak přicestoval přes Ženevu do Berlína. Zde se ubytoval u paní Stellbaumové a začal se stýkat s dalšími Armény. Ihned se také svědomitě začal učit německy. Protože byl neustále velmi sklíčený, jeho noví přátelé se jej snažili rozptýlit a přemluvili jej, aby se zapsal do tanečních. Tehlirian souhlasil, ale vůbec při tom nevyhledával seznámení s dívkami, jak by bylo v jeho věku přirozené. Mluvil s nim jenom proto, aby se procvičil v němčině.

Když byl doma, trávil svůj čas většinou hrou na mandolínu a zpěvem tklivých arménských písní. Zkrátka a dobře – z jeho chování nic nenasvědčuje tomu, že by měl po celou dobu jiné úmysly než naučit se německy natolik, aby se mohl zapsat na techniku. Zpočátku mu šlo učení snadno a on dělal značné pokroky, ale později jej začaly záchvaty epilepsie trápit natolik, že musel vyhledat lékařskou pomoc. Vedlejší účinky předepsaných léků mu pak zabránily pokračovat ve studiu. Přestože dále nedocházel na lekce, snažil se dál studovat němčinu jako samouk. Vidíme tedy, že i přes vážné zdravotní potíže nadále sledoval svůj záměr studovat.

Další věc, která jistě stojí za zmínku, je skutečnost, že Soghomon Tehlirian jen zřídkakdy mluvil o tom, co jej a jeho rodinu postihlo. Dokonce i když byl někým přímo dotázán, odpovídal vyhýbavě a snažil se převést řeč co nejrychleji jinam. On sám na toto téma utrousil jen tu a tam nějakou poznámku, jako například tehdy, když ho na hodině němčiny jeho učitelka vyzvala, aby ji německy zkusil vyprávět o svém rodišti. Tehdy Tehlirian odvětil: „Já už nemám žádné rodiště. Celá moje rodina byla vyvražděna.“ Jinak však hovořil o tom, co prožil, pouze s paní Terzibashianovou, která prošla stejným peklem jako on a se kterou si proto v tomto ohledu jako s jediným člověkem dokonale rozuměl.

Jinak se, jak už jsem řekl, obžalovaný tomuto tématu spíše vyhýbal. Jednou dokonce jednomu ze svých přátel vzal z rukou knihu dr.Lepsia se slovy, že není třeba se obírat chmurnou minulostí, ale žít dál.

Obžalovaný se tedy se všech sil snažil uniknout mučivým vzpomínkám a vypořádat se s minulostí, ale čím víc a urputněji se snažil, tím více trpěl a jeho duševní stav se zhoršoval.

K náhlému a nečekanému zvratu pak došlo někdy počátkem března, když Tehlrian poznam v jednom z náhodně kolemjdoucích Talaata Pašu. Toto setkání na něj velice silně zapůsobilo a on na ně nemohl přestat myslet. Přesto o něm s nikým nemluvil a snažil se s tím opět vyrovnat po svém. Nejdříve ho ani nenapadlo Talaata zabít. K tomu došlo až o pár týdnů později, když se mu náhle v polospánku zjevila jeho matka a vyčítala mu, že nechává Talaata, který je zodpovědný za její smrt, na živu.

Pro člověka západního, takzvaně racionálního smýšlení bude možná obtížné pochopit, jak takový sen či vidina na Tehliriana zapůsobil. Arméni jsou lidé podstatně spirituálněji založení než my a sny rozhodně neberou na lehkou váhu. Koneckonců i v bibli je nejednou psáno: „… a anděl se mu (jí) zjevil ve snu…“ A Tehlirianovi se matka nezjevila pouze jednou, ale opakovaně. A pokaždé vyčítala. Říkala mu: „Jestli s tím něco neuděláš, nejsi můj syn.“ Dokud obžalovaný nepotkal Talaata Pašu na ulici, trápili ho vzpomínky, pocit nespravedlnosti a marnosti a celá řada dalších pocitů, které měly své kořeny v událostech z června 1915, ale neměly konkrétní podobu, konkrétní tvar. Nyní se to vše spojilo v osobě Talaata Paši. „Musíš ho zabít!“ poroučel Tehlirianovi matčin přízrak. A právě tehdy začal obžalovaný ztrácet svou svobodnou vůli. Ještě si nedokázal představit, že by prostě šel a zabil člověka, nicméně se přestěhoval, protože byl k Talaatovi doslova přitahován.

Když měl Talaata denně na očích a stačilo v podstatě kdykoliv sáhnout do kufru pro nabitou pistoli, najednou se nečekaně ozvalo jeho vlastní já: „Jsi přece křesťan – cožpak nevíš, že zabít je smrtelný hřích?“ Blízkost, zdánlivá neodvratnost a snadnost činu jakoby ho vrátila zpět do reality. Má Talaata v podstatě již na mušce – stačí opravdu málo, a vše bude vyřízeno – zatímco Talaat nemá o jeho existenci nejmenší tušení. Talaat Paša, člověk, který má na svědomí přes milión nevinných lidských životů. Klidně si žije v tom krásném velkém domě se svou ženou, obklopen přáteli, nechává si veřejně říkat Pašo, vůbec se neskrývá. Cítí se bezpečně. Nic se mu nemůže stát. On, Soghomon Tehlirian, to může změnit – opravdu může? Jakým právem? A znova se mu zjevuje jeho matka na pláni kousek za Erzingou. Všude kolem leží povraždění příbuzní, přátelé, sousedé, jeho bližní. Mrtvolný zápach je tak silný, že Tehlirianovi se dělá špatně. „Zabij ho! Zabij ho, jinak nejsi můj syn!“ veli matka. „Nemohu! Nemohu! Jsem křesťan! Zabít je hřích!“ brání se Soghomon. Záchvaty teď má i několikrát denně. Ani trochu teď není svým pánem. Snaží se dál vést normální život – studovat němčinu, hrát na mandolínu, navštěvovat své přátele. Příliš se mu to však nedaří.

15. dubna se Soghomon Tehlirian už od rána cítil sláb. Vlastně se tak cítil již den před tím, a tak si koupil láhev koňaku, který si přimíchával do čaje. Také onoho rána vypil šálek čaje s koňakem a chvíli jen tak seděl. Pořád mu nebylo dobře, a tak vstal a šel k oknu, aby se nadýchal čerstvého vzduchu. Jenže v tom okmžiku spatřil Talaata, jak vychází ze svého domu. Okamžitě se mu přitížilo. Jeho mysl se zatemnila a on už byla zase v pustině ze Ezringou a cítil mrtvolný zápach. A náhle věděl naprosto přesně, co má dělat – vzal tedy revolver, vyběhl na ulici, dohonil Talaata a střelil ho do týla.

Panuje zde určitá nejasnost v tom, zda obžalovaný střelil Talaata rovnou, nebo zda jej nejprve předběhl, prohlédl si ho, a teprve potom ho zastřelil. Podle mého názoru to však není vůbec důležité.

Pan státní žalobce má za to, že způsob, jakým byl čin proveden, svědčí o tom, že se jedná o úkladnou, chladnokrevně spáchanou vraždu. Já jsem přesvědčen, že to nesvědčí naprosto o ničem. Uvědomme si, že v okamažiku, kdy obžalovaný vyběhl z domu s pistolí v kapse, byla celá jeho mysl zaměstnána jednou jedinou myšlenkou: zabít Talaata, pomstít smrt svých blízkých. Soghomon Tehlirian v tom okamžiku vůbec nejednal jako myslící člověk, nýbrž jako stroj.

Po výstřelu neodhodil zbraň a nedal se na zběsilý útěk, jak tvrdí pan státní žalobce, ale, jak vyplývá z výpovědi očitých svědků, ale nechal pistoli volně spadnou na zem a chvíli nerozhodně stál, jakoby nevěděl, co dál. Teprve když viděl, jak se k němu sbíhají lidé, dal se na útěk, což byla naprosto přirozená reakce.

Jeho výrok: „Já jsem cizinec, on je cizinec, to není záležitost Německa,“ rovněž nesvědčí o tom, že svůj čin plánoval. Vyjadřuje prostě jeho smýšlení o činu, který vykonal.

Vážení členové poroty. Slyšeli jste, co se stalo, slyšeli jste, co činu předcházelo. Zde je člověk, který se činu dopustil. Nyní tedy zbývá vyřešit otázku, jak jeho čin posuzovat.

Jednalo se skutečně o úkladnou vraždu? Abychom na tuto otázku mohli správně odpovědět, musíme si nejprve náležitě vysvětlit, co náš trestní zákoník považuje za úkladnou vraždu. Nejlepší bude, když porovnáme, jak tento problém řešilo dřívější pruské právo a jak je eší stávající úprava. My víme, že myšlenka zabít Talaata napadla obžalovaného poprvé přibližně čtrnáct dní před činem. Podle pruského práva by tato skutečnost sama o sobě stačila k tomu, aby byl čin posuzován jako úkladná vražda. Naše současné trestní právo však nepovažuje za rozhodující časový okamžik, kdy došlo k rozhodnutí spáchat čin, ale psychický stav obžalovaného v době jeho vykonání.

Vážená poroto, mohl nyní bych zde mohl dlouze hovořit o tom, co je a co není úkladná vražda, ale nechci. První otázka, na kterou máte odpovědět, totiž zní: „Je obžalovaný vinen…“ Nemáte tedy odpovědět na to, zda se obžalovaný činu dopustil či nikoliv – všichni zde víme, že ano. Na vás je ale posoudit, zda za něj nese vinu. To znamená, že hned vaše odpověď na první otázku v sobě bude obsahovat rozhodnutí o tom, zda je obžalovaný za svůj čin zodpovědný či nikoliv. V této souvislosti jste vyslechli několi odborných posudků od našich předních psychiatrů a neurologů. I pro vás muselo být jistě zajímavé sledovat, jak zde přítomní lékaři formulovali své teorie. Všichni až na doktora Störmera dospěli ke konečnému závěru až zde, v soudní síni. Pouze doktor Störmera si zpracoval svůj posudek dopředu a soudu jej předložil dokonce písemně. Doktor Störmer je náš velice zkušený soudní lékaře, nicméně není psychiatr. Dospěl k závěru, že obžalovaný trpí běžnou epilepsií, a na tom pak založil svůj odborný posudek.

Přestože ostatní soudní znalci diagnózu doktora Störmera v podstatě vyvrátili, stojí za zmínku skutečnost, že i doktor Störmer ve své zprávě říká: „Epilepsie zásadním způsobem ovlivňuje emoční stabilitu pacienta, takže svobodná vůle je omezena, nikoliv však zcela potlačena.“

Ostatní čtyři soudní znalci se shodli na tom, že Soghomon Tehlirian trpí tzv. epilepsií mentální, která je způsobena psychickým otřesem, který obžalovaný utrpěl. Tato nemoc, přestože má některé příznaky podobné jako fyzická epilepsie, je však ve skutečnosti něco docela jiného. Na rozdíl od fyzické epilepsie, kdy postižený sice trpí občasnými záchvaty ale jinak je schopen vést normální život, se v případě mentální epilepsie jedná o vážnou duševní poruchu, která neustále zásadním způsobem ovlivňuje myšlení, vnímání i jednání postiženého.

Profesor Liepmann zde prohlásil, že obžalovaný žil pod trvalým psychickým tlakem, přičemž záchvaty se u něj vyskytli v okamžiku, kdy jeho mysl už nebyla schopna tento tlak unést. Přesto profesor Lipmann došel nakonec k závěru, že svobodná vůle obžalovaného nebyla zcela potlačena. Poznamenal však k tomu, že podle jeho názoru obžalovaný trestně odpovědný není, neboť přestože u něj svobodná vůle nebyla úplně potlačena, byl jeho duševní stav takový, že prostě nemohl jednat jinak než jednal. Ke stejnému závěru došel také Tehlirianův ošetřující lékař doktor Cassirer. Profesor Forster ve své zprávě mimo jiné naznačil, jak je těžké převést odborný názor lékaře do strohé řeči zákona, načež se přiklonil k názoru, že obžalovaný byl v době spáchání zcela zbaven svobodné vůle. Konečně doktor Hake na totu otázku bez zaváhání odpověděl kladně.

Vážená poroto, jelikož se odborníci nedokázali jednoznačně shodnout, zbývá rozhodnutí na vás. Váš úkol rozhodně není lehké. Jeden člověk již zemřel a na vás je rozhodnout, zda ten, kdo jeho smrt způsobil, má zemřít také – přestože toho ve svém krátkém životě již vytrpěl mnohem více, než my všichni zde dohromady - nebo být naopak propuštěn na svobodu a násilná smrt člověka tak zůstane nepotrestána. Na vaše rozhodnutí navíc čeká celý svět a Německo bude na mezinárodním fóru hodnoceno podle toho, jak rozhodnete.

Obhajoba zastává názor, že Soghomon Tehlirian má být propuštěn na svobodu, neboť jeho čin je trestně nepostižitelný. Jsme rovněž přesvědčeni, že tento názor s námi sdílí převážná část jak německé, tak světové veřejnosti.

Ve svém stanovisku se přitom obhajoba zdaleka nespoléhá jen na článek 51 trestního zákona. Dovolte mi nyní, abych vám naše argumenty náležitě vyložil. Začněme třeba právě relevantnostní člániu 51, které zde byla věnována největší pozornost. V trestním zákoně je výslovně stanoveno, že rozhodnutí o tom, zda byla u pachatele trestného činu potlačena svobodná vůle či nikoliv, nenáleží soudním znalcům ale právě porotě. Soudní znalci, stejně jako další svědkové, mají porotě pouze pomoci případ lépe pochopit a tím jí usnadnit rozhodování. Porotě zas dává zákon jasné instrukce, jak si má při svém rozhodování počínat. Jak již bylo řečeno, obhajoba trvá na tom, že obžalovaný má být zproštěn viny. Jsme rovněž přesvědčeni, že stejně to cítí i porota. Někteří z vás však moho mít s osvobozujícím verdiktem problémy. Koneckonců, byl zde zabit člověk a vy máte pocit, že to není možné nechat jen tak. Naprosto vám rozumím. Není pro běžného občana není skutečně jednoduché smířit se s tím, že člověk, který připravil o život druhého člověka, by měl z této soudní síně svobodně odejít a žít dál svůj život jako by se nic nestalo. Pokusím se nyní toto vaše morální dilema vyřešit, přičemž se nebudu opírat o nic jiného než náš trestní zákon. Ten výslovně stanoví, že porota má vynést verdikt „vinen“ pouze v případě, že se její členové jednomyslně shodli na tom, že obžalovaný spáchal trestný čin, za který je souzen, a že neexistuje žádná závažná pochybnost, že tak spáchal dobrovolně, uvážlivě a v době, kdy byl plně zodpovědný za své jednání. Vy tedy nemusíte být zcela přesvědčeni o tom, že obžalovaný byl skutečně v době spáchání činu zcela zbaven svobodné vůle, abyste jej mohli s klidným svědomím zprostit viny. Právě naopak – jen pokud nemáte důvodnou pochybnost o tom, že obžalovaný nebyl zcela zbaven svobodné vůle, smí váš verdikt znít „vinen“. Pokud o tom třeba jen malinko pochybujete, musíte jej zprostit viny.

Ale jak již jsem předeslal, článek 51 není zdaleka jediným argumentem obhajoby. Náš trestní zákon hovoří rovněž o tom, že člověk nesmí být za zabití druhého člověka trestán, jedná-li v nutné sebeobraně. Možná byste mi teď namítli, že o nutné sebeobraně nemůže být řeč, když oběť obžalovaného nijak neohrožovala, ba dokonce k němu byla otočena zády. Jenomže my nemusíme chápat nutnou sebeobranu pouze jako reakci na bezprostřední ohrožení vlastního života. Shrňme si, prosím, pouze strohá fakta:

Talaat Paša byl členem vlády, která v době, kdy byla u moci, usilovala o úplné vyhlazení arménské populace v Turecku, aby tak naplnila svou vizi výhradně tureckého a islámského státu, přičemž neváhala použít těch nejbarbaštějších a nejbrutálnějších metod. Můžeme zde diskutovat o tom, do jaké míry byl Talaat osobně zodpovědný za zvěrstva, která byla na Arménech spáchána. Podle francouzských myslitelů Gustave Lebona a Henriho Barbusse působí v každé společnosti jakési neviditelné sily, které ovlivňují jednání každého jednotlivce. V důsledku jejich působení pak ve společnosti převládají názory a koncepce, které mohou být spravedlivé i nespravedlivé, a které vedou ke skupinovému jednání, při kterém má jednotlivec roli pouhého pěšáka na šachovnici. Těmto tajemným principům jsou podřízeny i vůdčí osobnosti každé společnosti, které sice mohou mít dojem, že jednají na základě svého svobodného rozhodnutí, ale ve skutečnosti jsou jen vykonavateli vyšší moci¸ která má svůj původ v neviditelných silách, které převládají v dané společnosti.

Ať už tedy byla Talaatova míra osobní zainteresovanosti na pronásledování a masakrech Arménů jakákoliv, důležité je, že byl za tyto zločiny shledán vinným válečným tribunálem a odsouzen k smrti. Pravda, nebyl to německý soud ale anglický, a nejednalo o soud civilní ale vojenský. Osobně mám proti tzv. válečným tribunálům značné výhrady, neboť nevidím důvod, proč by měly vedle sebe existovat dva typy soudů, ale to neznamená, že neuznávám verdikt takového soudu. Rovněž si nemyslím, že bychom zde měli právo zpochybňovat nezaujatost onoho tribunálu – předsedali mu zkušení a renomovaní britští právníci a britské právo je všeobecně přijímáno jako jedno z nejvyspělejších na světě.

Talaat Paša utekl před rozsudkem do Německa, kde žil pod falešným jménem. Opět můžete namítnout, že když byl sám nucen skrývat se v emigraci pod cizím jménem, nemohl obžalovému dále škodit. Není to pravda a obhajoba to může dokázat. Přestože byl Talaat Paša odsouzen jako válečný zločinec, stále měl v Turecku mnoho příznivců a také zde, v Německu, udržoval čilé politické styky a usiloval o návrat k moci. Když ne v Turecku, tak někde jinde. Svědčí o tom případ Envera Paši, někdejšího mladotureckého ministra války a rovněž tak odsouzeného válečného zločince. I ten pobýval nějaký čas v Německu pod falešným jménem, ale před časem odcestoval do Ruska, aby tam pokračoval v pronásledování a zabíjení Arménů – tentokrát ve službách bolševiků. Na příkladu Envera Paši vidíme, že lidé jako Talaat představovali pro arménský lid trvalou hrozbu, takže jeho zabití můžeme zcela legitimně považovat za akt sebeobrany.

Vraťme se nyní k tomu, že Talaat byl uprchlý zločinec, odsouzený k smrti. Já osobně nesouhlasím s trestem smrti stejně, jako nesouhlasím s vraždou. Nevěřím rovněž, že trest smrti nějakým způsobem snižuje počet vražd, ale naopak k vraždění podněcuje tím, že v jednom případě zabíjení legalizuje a v jiném zakazuje. Zastávám stanovisko, že zabíjení je špatné za všech okolností. Soghomon Tehlirian však měl, jako někdejší občan Turecka, nejen právo, ale dokonce povinnost uprchlého zločince, kterého poznal na ulici, zadržet. Pravda, to jej sice v žádném případě neopravňovalo jej zabít, ale jelikož zde vzhledem k okolnostem neexistoval žádný orgán, na který by se mohl obrátit a který by Talaata zatkl (na německou policii se spoléhat nemohl, neboť Talaat zde žil se souhlasem našeho státu), neměl v podstatě jinou možnost.

Konečně je zde ještě otázka, jak na celý incident na Hardenbergstrasse nahlížet. Pan státní žalobce tvrdí, že podstatné je pouze to, že zde byl spáchán trestný čin na území Německa a všechno ostatní je vedlejší. Obhajoba s tím opět nesouhlasí. Pokud tento případ nebudeme zkoumat ve všech jeho souvislostech dostaneme velice zkreslený obraz a důsledky, které s toho mohou vzejít, mohou být dalekosáhlé.

Kdyby Německo neposkytlo Talaatu Pašovi azyl, nemohl by ho Soghomon Tehlirian 15. dubna zabít a žádný případ by neexistoval. Část odpovědnosti tedy padá i na německý stát a německý národ, který něco takového připustil. Události, ke kterým došlo během války v Turecku, byly hrozivé, a to, k čemu došlo 15. dubna na Hardenbergstrasse, je přímým důsledkem těchto událostí. Celý arménský národ nesmírně strádal a více než polovina všech Arménů, žijících v Turecku, byla brutálně zabita nebo zahynula v důsledku útrap. Ušetřeny nebyly ani těhotné ženy a malé děti. Záleží nyní jenom na vás, vážení členové poroty, zda k těmto nesmírným křivdám, spáchaným na arménském národě, dnes přibude další, nebo zda se Arméni, díky prozíravosti německého soudu, konečně dočkají alespoň malého kousíčku spravedlnosti. Proto vás žádám, abyste jak ve jménu spravedlnosti, tak ve jménu lidskosti odpověděli záporně již na první otázku.

Předseda poroty (po návratu z poradní místnosti): Porota zvážila všechny okolnosti a dospěla k rozhodnutí. Naše odpověď na otázku: „Je obžalovaný Soghomon Tehlirian vinen či nevinen tím, že 15. dubna 1921 úmyslně zabil Talaata Pašu?“ Zní „Nevinen!“