Balada o Soghomonu Tehlirianovi - I.

A proto posílám na Východ pouze své elitní jednotky SS s jasným rozkazem zabíjet bez slitování všechny muže, ženy i děti polské národnosti. Pouze takový postup nám totiž může zajistit tolik potřebný životní prostor. Cožpak si dnes ještě někdo vzpomene na vyhlazení Arménů?

Adolf Hitler v proslovu k velitelům německé armády 22. srpna 1939, Obersalzberg

Na základě rozhovorů s předním tureckými politiky jsem získal následující dojem: většina Ittihaditů (Mladých Turků) zastává názor, že nový turecký stát musí být založen na principech Islámu a Pan-turkismu. Nemuslimské a neturecké obyvatelstvo má být buďto násilím islamizováno nebo zlikvidováno. Všichni ti pánové, se kterými jsem měl možnost hovořit, mají za to, že nadešel čas pro realizaci tohoto plánu. Jako první má dojit k vyhlazení Arménů. Na mezinárodní scéně hodlá Ittihad svůj postup obhajovat vzpurností arménského obyvatelstva a jejich spiknutím proti říši. Za tím účelem jsou naplánovány četné provokace, které mají vést k občanským nepokojím ze strany Arménu. Tyto nepokoje pak mají posloužit jako záminka pro rozsáhlé represe a masové deportace. Deportace budou prováděny tak, aby při nich Arméni co nejvíce strádali zimou, žízní, hladem a únavou. Navíc budou transporty cestou neustále přepadávány pro tento účel zvlášť organizovanými bandami, složenými převážně z propuštěných trestanců.

hrabě Max Erwin von Scheubner- Richter, německý vice-konsul v Turecku (1914)

Výbor Sjednocení a Pokroku požaduje úplné vyhlazení zbytků Arménské populace. Vláda jim nejspíš vyjde vstříc…

hrabě von Wolff-Metternich, německý velvyslanec v Turecku (1919)

15. března 1921 vyšel sedmačtyřicetiletý Mehmet Talaat Paša ze svého exilového příbytku v Charlottenburgu v Berlíně. Neušel víc než pár kroků, když se k němu zezadu přiblížil neznámý mladík a bez ohledu na to, že ulice byla tou dobou plná lidí, mu přiložil mu pistoli k zátylku a stiskl spoušť. Kolemjdoucí kupodivu zareagovali nezvykle pohotově – vrhli se na útočníka, povalili ho na zem a začali ho bít.

„Já cizinec, on cizinec, to nic proti Německo. To ne vaše věc…“

Nakonec byl čtyřiadvacetiletý Armén Soghomon Tehlirian předán policii, obžalován z vraždy a postaven před soud. Na počátku to vypadalo jako jasný případ úkladné vraždy. Vrah byl chycen při činu, viděla ho celá řada svědku. Zdálo se, že není moc co řešit. Že tomu tak nebude, naznačil hned v úvodu přelíčení Tehlirianův obhájce von Gordon: „…u tohoto soudu, vážení porotci, budou předloženy důkazy, s jakými jsme u žádného soudu v Německu dosud nesetkali. Proto si vymiňujeme předvolat nejen svědky, kteří mají co říci k činu samotnému, ale také nejrůznější odborníky na situaci v Turecku v době války i svědky, kteří nám budou schopni více přiblížit povahu Arménů…“

Státní žalobce: K tomu bych chtěl podotknout, že tento incident se neodehrál v Arménii ale v Berlíně. Podle mého názoru jsou zde tedy názory nějakých odborníků na Arménii či Armény zcela irelevantní. Protože však byli tito svědkové již předvoláni, nezbývá nám, než abychom je v souladu s našim právním řádem vyslechli. Přesto bych chtěl obhajobu vyzvat, aby se nesnažila sem zatahovat problémy, které s naším případem bezprostředně nesouvisejí.

von Gordon: Pokusíme se držet v rozumných mezích. Na druhé straně však prosím všechny zúčastněné, abychom nic neopomněli. Věřte mi, prosím vás, že je v zájmu celého Německo, abychom nic neopomněli.

Předsedající soudce (po několika nezbytných formalitách): Nyní přikročíme k vlastnímu líčení. Jako první nechť předstoupí obžalovaný. Jmenujete se Soghomon Tehlirian, narozen 2. dubna 1897 v Pakariji?

Obžalovaný: Ano.

Předsedající: Čím se zabývali vaši rodiče?

Obžalovaný: Byli obchodníci.

Předsedající:Kde jste bydleli?

Obžalovaný:V Pakariji.

Předsedající:Pořád?

Obžalovaný:Když mi byly asi dva roky, přestěhovali jsme se do Erzingy.

Předsedající: Kolik jste měl sourozenců?

Obžalovaný: Dva bratry a tři sestry.

Předsedající: Až do roku 1915 jste všichni žili pohromadě?

Obžalovaný: Všichni až na jednu sestru, která se provdala.

Předsedající: Kam jste chodil do školy?

Obžalovaný:Do Erzingy.

Předsedající:Jak dlouho?

Obžalovaný: Osm nebo devět let.

Předsedající: Složil jste úspěšně závěrečné zkoušky?

Obžalovaný: Ano, složil.

Předsedající: Byli na tom vaši rodiče finančně dobře?

Obžalovaný: Ano, velice dobře.

Předsedající:Když vypukla válka, poškodilo to nějak jejich obchod?

Obžalovaný: Dokud nezačaly masakry, tak se nás válka výrazněji nedotkla. Obchody sice už nešly tak dobře jako dřív, nicméně pořád šly velice dobře.

Předsedající: Jeden z vašich bratrů byl voják turecké armády, je to tak?

Obžalovaný: Ano.

Předsedající: Kde bojoval? Na které frontě?“

Obžalovaný: Nikdy nebojoval. Byl v kasárnách v Kharpertu, jižně od Erzingy.

Předsedající: V roce 1915 by váš bratr doma?

Obžalovaný: Ano. Byl zrovna na dovolené, když začaly masakry.

Předsedající: Ty masakry, o kterých pořád mluvíte, co to bylo zač? Překvapilo vás to, nebo jste něco takového očekávali?

Obžalovaný: Měli jsme určité obavy. Mezi lidmi už nějaký čas kolovaly zvěsti o hromadných vraždách.

Předsedající: Co ještě lidé říkali?

Obžalovaný: Víte, takové věci se děly už v minulosti. Od chvíle, co jsem se narodil a začal brát rozum, jsem se tu a tam doslechl, že někde byli zabíjeni lidé.

Předsedající: Kdy naposledy?

Obžalovaný: Přímo v Erzinze došlo k velkému masakru v roce 1894.

Veliká a mocná byla Osmanská říše. V průběhu staletí se Turci podmanili nejeden národ – Řeky, Kurdy, Armény, Bulhary, Srby, Chorvaty, Makedonce a další. Koncem 19. století se však toto mocné impérium začalo otřásat v základech. Podmaněné národy se začaly domáhat samostatnosti. Nespojeni se svou vládou začali být i sami Turci. Tu a tam začaly propukat národností nepokoje. V devadesátých letech devatenáctého století se sultán Abdul Hamid II rozhodl předhodit nespokojeným Turkům obětního beránka – Armény. Při následujících pogromech zahynuly statisíce Arménů. To však byl teprve začátek.

Předsedající: A když došlo k masakru v roce 1915 – očekávali jste něco takového?

Obžalovaný: Již nějakou dobu jsme žili v trvalém strachu.

Předsedající: Jaké byli důvody těchto masakrů?

Obžalovaný: Prosím?

Předsedající: Vysvětlit vám někdy někdo, proč se to děje?

Obžalovaný: Říkalo se, že to všechno dělá ta nová turecká vláda.

V roce 1908 vypukla v Turecku revoluce, při které hnutí Mladí Turci, reprezentované Výborem pro Sjednocení a Pokrok, svrhlo sultána Abdula Hamida II. Pokus o vytvoření konstituční monarchie ztroskotal v roce 1913, kdy se Mladí Turci pučem chopili moci. Mehmet Talaat byl jmenován ministrem vnitra a okamžitě začal pracovat na konečném řešení arménské otázky.

Předsedající:Vážení přítomní, na základě toho, co jsme až dosud vyslechli, považuji za správné vzít události, ke kterým došlo v Turecku v roce 1915, v úvahu při zvažování viny či nevinny obžalovaného.

Žalobce: Podle mého názory bychom je měli naopak ponechat zcela stranou a soustředit se čin jako takový.

Předsedající (po krátké poradě s přísedícími): Tento soud se usnesl na tom, že dáme obžalovaném příležitost aby nám dopodrobna vypověděl o všem, čeho byl v roce 1915 svědkem a jak byla postižena jeho rodina. Prosím (k obžalovanému), můžete začít.

Obžalovaný:V roce 1914 začala válka a v podstatě všichni mladí Arméni byli povoláni do armády. V roce 1915 přišlo nařízení, že všechny arménské školy mají být zavřeny a učitelé, stejně jako čelní představitelé arménské komunity mají být internováni.

Předsedající: Víte, kde byli internováni?

Obžalovaný: To nevím. Prostě je odvezli pryč. Všichni jsme o ně měli strach. Když je odvezli, přišel někdo se zprávou, že ti, které již dříve odvezli z ostatních měst, byli do jednoho zabiti. Později jsme dostali telegram, že ze všech odvezených z Ezringy přežil pouze jistý Mardirossian.

Genocida (to slovo v té době ještě neexistovalo) začala 24. dubna 1915 – tehdy byli pozatýkání představitelé arménské inteligence a arménští politici. Všichni byli zabiti. Muži, povoláni v roce 1914 do armády, byli umístěni do internačních táborů a posléze pobiti. Následovaly pochody smrti.

Obžalovaný: V červnu 1915 pak přišlo nařízení, že se všichni máme sbalit, a že budeme přemístěni. Peníze a cennosti jsme měli odevzdat. Za tři dny na to začaly odsuny.

Předsedající:Ve velkých skupinách?

Obžalovaný:Ano. Začali nás shromažďovat za městem, kde nás rozdělovali do skupin. Pak jsme se vydali na pochod.

Předsedající. Měli jste nařízeno vzít si s sebou všechny své věci?

Obžalovaný: To nebylo možné. Neměli jsme totiž žádný povoz, na kterých bychom věci naložili.

Předsedající:Kolik dní trval pochod?

Obžalovaný:To nevím. Ale hned první den pochodu byli oba mojí rodiče zabiti.

Předsedající: Kam vás vedli?

Obžalovaný:Na jih.

Předsedající:Kdo vás doprovázel?

Obžalovaný: Policie, dragouni a další vojáci.

Předsedající:Bylo jich hodně?

Obžalovaný: Stáli hustě po obou stranách cesty, byli vpředu i vzadu.

Předsedající:Takže nikdo nemohl uniknout?

Obžalovaný: Přesně tak.

Předsedající:Jak zahynuli vaši rodiče a vaši sourozenci?

Obžalovaný: Jakmile jsem došli kousek za město, byl dám rozkaz zastavit a policisté nám začali brát naše věci. Chtěli vše, co mělo nějakou cenu.

Předsedající: Vojáci se olupování účastnili také?

Obžalovaný: Ano.

Předsedající: Jak vám své počínání zdůvodnili?