Pokoj

Tma.

     Neuvěřitelná tma a chlad všude kolem. Nemůžu se hýbat, necítím nohy ani ruce. Otevřenýma očima bloumám kolem ale tma je tak tmavá, že mám pocit, že je hmotná. Cítím, nebo mám pocit, že ležím, ačkoli to nedokáži s určitostí říct.

     V hrudi mám svíravý pocit, jakoby přese mně něco leželo.

     Nemohu pohnout ani prsty – mám jen pocit, že jsou položené na něčem měkkém. Stejně jako má hlava. Cítím to – myslím.

     Nedokáži ani říct, kde jsem nebo jak velké to tu je. Ale mám strach.

     Najednou, z ničeho nic.

     Snažím se vzpomenout si jak jsem se sem dostal, ale nic mě nenapadá, vůbec na nic si nevzpomínám. Jediné na co si vzpomínám, je mé jméno – Brian Burke.

     Poslouchám. Je ticho. Vše ruší jen tep mého srdce a i když se snažím zaposlouchat se a uvolnit se sebevíc, cítím jen blízký šum nebo něco jemu podobné a tep vlastního srdce ve spáncích. Cítím zatuchlinu, vždy když se nadechnu.

     V uších mi znělo pištění a jízlivé skřeky, špitání a bublavé naříkání – otřásl jsem se.

     Snažím se otočit hlavou, ale nedaří se mi to. Jako by mě tělo vůbec neposlouchalo.

     Je divné, že tu není alespoň trocha světla, divná místnost bez oken, nebo dveří, napadlo mě.

     Kdybych jen dosáhl na své hodinky.

     Hlavou mi bleskla myšlenka na stříbrné rolexy s vyrytými iniciály BB. Na straně je tlačítko, stačilo by jej stisknout a rozsvítilo by se modré lithiové světlo. I ta trocha by stačila na to, abych viděl, kde jsem.

     Začínal se u mě projevovat pocit beznaděje a bezvlády. Mé tělo se nehýbalo, ruce ani nohy mě neposlouchaly. S nádechem mě stále více tížilo na hrudi.

     Čekal jsem. Oči jsem měl otevřené a bezmocně jsem jimi mžoural do tmy. Do tmy tak tmavé, že jsem si neviděl ani na špičku nosu, natož na druhý konec místnosti, ve které jsem ležel. Projel mnou mráz – první záchvěv mého těla za dobu co jsem se probral.

     Jenže jsem se stále nedokázal pohnout. Už jsem cítil nohy i ruce, ale jen proto, že mě bolely svaly a klouby. Křečovitě se mi svíraly prsty u rukou i nohou, bodavá bolest mi vystřelovala až ke kolenům. Ruce už jsem měl téměř sevřené v pěst, když začaly svaly opět povolovat a prsty se v jemném třasu vrátily do původní pozice.

     Z ničehož nic jsem měl pocit, že je celá místnost daleko menší než si myslím. Dokonce i tak malá, že bych mohl být uzavřen ve skříni, bedně nebo v kufru auta.

     Ale proč ? Že by únos ? Kdo by měl zájem o můj únos pro Boha ?    

     Jenže i v kufru auta by bylo světlo, aspoň někde u zámků.

     Tep mého srdce se zrychlil. Roztřásl jsem se – ale nebylo to chladem kolem mě.

     Něco uvnitř mě se choulilo. Třáslo se a chvělo. Snad to byl jen zárodek strachu. Sémě klaustrofobie. Měl jsem pocit, že odsud už není úniku. Už nehrálo roli jestli mám oči otevřené nebo zavřené, tma byl stále stejná. Chtělo se mi křičet.

     Kupodivu, když jsem se o to pokusil, ozval se tlumený výkřik. Tlumený a zároveň jakoby dutý a následovaný hučivou, krátkou – téměř nepatrnou – ozvěnou. Vylekal jsem se.

     Chtělo se mi otřást se, ošít se celým tělem, ale nešlo to. Došlo mi, že jsem uvězněn v nějakém malém prostoru a nemohu se pohnout.

     Čím více jsem se ale snažil se pohnout, tím více jsem měl pocit, že jsem uzavřen v něčem zatraceně malém. Ale už jsem dostával cit do konečků prstů a dokonce i do celých nohou.

     Mohl jsem jimi hýbat sice jen pomaličku, ale i to stačilo, abych zvedl neobyčejně těžké nohy co nejvíce to šlo – tedy do doby, než se zastavily o překážku. Zatraceně nízkej strop, napadlo mě, když se má bota zastavila jen několik centimetrů nad mým nosem. Došlo mi, že celé mé vězení má do výšky sotva půl metru. Stejné do bylo na šířku. Když jsem se pokusil nohy rozkročit, téměř okamžitě se zasekly o boky mého vězení – taky minimálně půl metru.

     Proboha, kde to jsem ?

     Znovu zaznělo to sípavé jízlivé šeptání a bezeslovné prosby.

     Na kufr je to moc velký, tam se člověk sotva vejde schoulený do klubíčka, natož klidně natažený. Starost mi však dělala pouze má nehybnost a necitlivost. Třásl jsem se více a více.

     Když jsem se nadechl, lehce jsem zasýpal. Tlak na hrudi nemizel, spíše se zvětšoval. Už jsem získal cit v prstech a jemným poťukáním ukazováčků, jsem zjistil, že mě na hrudi tíží právě mé ruce. Ještě chviličku a možná rozsvítím i své hodinky, ujišťoval jsem se.

     A opravdu. Ruce jsem měl zkřížené přes sebe, a když jsem ruce trošku povolil, dosáhl jsem na hodinky. Prsty jsem přejel přes kovový pásek, a za chvíli už jsem tiskl tlačítko světla.

     Lithiové světélko se rozblesklo a vydalo matnou, světle modrou barvu.

     Hnul jsem rukou pomaličku sem a tam – modré světlo lehce obarvovalo jakési bílé polstrování, které bylo po malých kusech upnuto jakýmisi knoflíčky, takže to vypadalo jako bizarní křížové stehy. Všechno kolem vypolstrované a měkké. Bílé a nad mou tváří umělá červená růže – tedy podivně fialová ve světle lithia.

     Červená růže, bílé polstrování … vylekaně jsem svraštil tvář.

     Tentokrát jsem zdvihl nohu o něco rychleji ve snaze kopnout do stropu.

     Zaznělo duté, téměř dřevěné lupnutí.

     Červená růže, bílé polstrování, dřevěné stěny … závity v mém mozku pracovali rychle, i když snad částečně omámeně. Na jazyku jsem měl podivnou pachuť, rty a hrdlo vyschlé.

     Další jízlivé skřeky a bublavé prosby. Šepot a vysoký pisklavý hlásek.

     Být světlo, viděl bych jak se mi s bolavým zjištěním rozestoupily zorničky.

**

     Šedou oblohu proťal blesk, chvíli po něm zahřměl hrom. Netrvalo dlouho a začalo pršet. Velké kapky začaly bubnovat o šedé náhrobní kameny. Jeden z nich, po stranách obklíčený mramorovými andělíčky, byl nový. Zlaté písmo se lesklo novotou a celý nápis jemně světélkoval. Dvojice postávající před ním – žena a muž v sobě byly zaklíněni a tiše si šeptaly.

     „Kolik jsi mu toho dal ?“ zeptala se tmavovlasá žena v černém.

     „Dost na to, že se bude válet jak lemra ještě zejtra večer.“

     „Zajímavej jed – na týden udělá z člověka mrtvolu, a ani doktoři nepoznaj, že furt žije…“

     „Jed z nějaký asijský ryby…“ zamručel muž a přitiskl ženu k sobě.

     „No hlavně, že jsme se ho zbavili.“ dodala žena.

     Dvojice se objala, políbila a odkráčela pryč ze hřbitova.

     Tmavá alej vysokých smutečních vrb je přikryla svými pařáty a ukryla je ve svých stínech.

     A hrob Briana Burka zůstal sám uprostřed řady mramorových náhrobků. Kapky se rozráželi o jeho lesklý povrch a zanechávaly za sebou dlouhé špinavé linie.

     Hlína nad rakví se rozmáčela v tmavé blátivé rochniště pro červy a žížaly.

**

     Jsem v rakvi pro Kristovy rány, ale já nejsem mrtvej. Bože já nejsem mrtvej !

     Jenže Brianův hlas se skrze hlínu neprodral a neprodere, stejně jako bušení jeho pěstí.

     Už bylo pozdě.