Kocovina z běžného dne

Ležím si na ulici, tak těžká jak jen můžu být. Lidé prochází skrze mne. Nadávají mi. Nevšímám si jich. Rozpínám se dál. Rostu dál. Převaluji se z boku na bok. Otravuji tím víc a víc lidí. Zavírám oči, abych se ponořila do vlastní šedi.  Já sama ubírám realitě barvy. Vše kolem šedne. Lidé si protírají oči, ale je jim to málo platné, na mě je to málo. Prodírají se mnou na vrchol kde uzří paprsek jako výbuch orgasmu. Zaplavím je. Otřese jimi. Opustí mou chladivou vlhkou náruč. Bez otočení. Vztahuji po nich ruce,napínám je jak nejvíc můžu. Jsem průhledná.  Začínám být je stínem sobě samé. Pomalu se zvedám z chodníků. Nechce se mi. Vrávorám pár centimetrů nad zemí. Z mých hlubin se vynoří další člověk a odejde s kletbou na rtech pryč. Jako by mi svým odchodem vytrhnul vnitřnosti. Chci se svinout do klubíčka. Stáhnout se do sebe. Snažím se zmenšit. Zabrat co nejmíň místa. Navíc mi nemilosrdné slunce vyhlásilo bitvu a začalo do se mě opírat tak moc že opět klesám na zem. Teď se plazím po zemi. Břichem hladím dlažbu. Pomalu se vplazím do kanálu. Načichnu zde tak, že to ani svítání nového dne nesmyje. Tady to snad ve společnosti pár krys přežiji do dalšího útoku.  Jsem přece ta kdo se jen tak nevzdává. Jsem přece mlha! alespoň pro dnešní den...