Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Sudička mi předpověděla, že logika má být mou druhou matkou. Mám ve všem vidět logiku věcí. Ta mě má ochránit a provést úskalími života. Jenže jak to v sudbách bývá, bylo tam utajené „ale..", o kterém jsem samozřejmě nevěděl.
Když mi bylo asi šest let, přišlo varování, které jsem nepochopil. Přesto mi utkvělo v paměti.
Dědeček mi věnoval prastará sluchátka. Vevnitř byla jen cívečka a plechová membrána. Děda mi ukázal, jak ožužlat drátky a zastrčit je do zásuvky, kam se strkala šňůra od rozhlasu po drátě. Nevěřil jsem, ale ono to fakt hrálo. Slyšel jsem to jenom já. Přižmoulal jsme ke sluchátkům delší šňůru, schoval ji pod koberec a sluchátka dal pod polštář. V noci jsme mohl tajně poslouchat rádio.
Pak jsem provedl první (a málem taky poslední) logickou úvahu, na kterou se pamatuji. Když se sluchátka strčí do zásuvky na rozhlas, slyším rozhlas. Takže když strčím drátky do zásuvky, kam se strká šňůra od televize, uslyším televizi. Logicky. Budu moci poslouchat pořady, na které mě rodiče nenechají dívat.
Vyčkal jsem, až bude čistý vzduch a vykonal svůj tajný plán. První drátek jsem vložil do zásuvky úspěšně. Při druhém jsem dostal ránu, až to se mnou praštilo. Ležel jsem na koberci a vracející se vědomí nechápalo. Co se to stalo? Proč ta rána? To nemělo logiku.
Bohužel, tento neúspěch mě nepoučil. Nepochopil jsem, že logika někdy prostě nefunguje. Dál jsem kuchal budíky a zkoumal, jak do sebe zapadají kolečka. Viděl jsem logiku v matematických vzorcích, v přírodě, v rodině.
Občas jsem se zamilovával. To patřilo logicky k pubertě. Oženil jsem se - z lásky, i v tom byla logika zachování rodu. Hezký dámský zadeček mě ani pak nenechával v klidu. To bylo v pořádku. To jen do krevního oběhu odkapávaly hormony žláz s vnitřní či vnější sekrecí.
Logika utrpěla smrtelný úraz před půlnocí 18. července 1997 ve věku čtyřiceti let. Ležel jsem u ohně jako ostatní a poslouchal nějaké tlachy. Ona si opřela hlavu o mé koleno. Najednou jsem cítil, jak se moje ruka sune k jejím vlasům. Nebyly to hormony. Nebyla to ani gravitace. Bylo to cosi mnohem silnějšího. Nešlo to zadržet.
„... píchne se o vřeteno a umře ..."
Logika umírala. Dál jsem používal vzorce, ale logika v nich už nebyla. Myslel jsem přitom jen na Ni a viděl Ji stále před sebou.
Logika se snažila zachránit si život: "Proč? Vždyť už ses reprodukoval. Tvé geny jsou rozdány!" Nezabíralo to. Pak ve smrtelné křeči sáhla k ráně pod pás: „Vždyť máš rád svou ženu. Tak co to děláš?" Umřela bez odpovědi, protože odpověď není.
„... a do hrobu dána
siroty po ní zůstaly ..."
Nechala mě tu samotného. Samotného v jiném světě, kterému nerozumím a ve kterém se nevyznám ...
Písmák