Vytrucované vzpomínky

Seděl jsem za stolkem a opět jsem nemohl odlepit oči od pomyšlení, že se mi ten číšník vážně líbí. Trochu to nabourávalo moji neohrozitelnou jistotu o heterosexualitě, ale kdykoliv jsem pohledem zabrousil k baru, čekal mě tam chápavý a přívětivý úsměv. Dosud jsem takové zrcadlo emocí spatřoval jen v ženských, které při ranním rozdechu nebývaly tak přitažlivé jako večer. Přesto jsem si k nim i za tu krátkou dobu, kdy se v rychlém sledu událostí dozvím o jejich tělu a starostech víc, nežli jsou po probuzení schopny přijmout, vytvořil skoro zbožný vztah. Krátké, jakoby rozechvělé doteky vrátí myšlenky zpět do správných míst, nedorozumění se zdá být opět bezvýznamné. Probouzel jsem se do toho citového rozbřesku téměř každý večer. Jen jednou jsem plakal. To když moje žena rodila. Byl to kluk.

Kdykoliv mi na rameni usínala nějaká o poznání mladší dívka, neodpustil jsem si vytáhnout fotografii syna a pochlubit se jím. "Jako kdyby ti z oka vypadl," bombardovaly mě zaručenými klišé. Do rána se mi bouřily myšlenky, hlavou mi chodily sem a tam celá vojska Pročů a ptaly se na cestu. Obvykle to s dívenkami nestálo za moc. Ani se mnou to nebylo nic moc. Přesto stačilo poslat po shovívavém barmanovi krémového panáka a další cizokrajný večer byl na obzoru. Unavovalo mě to, bylo to příliš snadné. Pointa zvracela na záchodě a některá slova stála v koutě na hanbě.

V úterý bylo vždy nejméně lidí. Nejméně obětí. Když jsem se po šesté tequile rozhlédl, to nejhezčí v mém zorném pásu byla reprodukce Modiglianiho následovaná číšníkem. Neměl tak olověné oči, proto byl až na druhém místě. Vzrušovala mě představa, že bych právě dnes poslal panáka jemu a že by jej přijal s povzdechem, proč jsem tak dlouho váhal. Cestou domů jsem si koupil v trafice časopis pro gaye a v obýváku na gauči unaveně listoval. Když jsem se probudil, byl pryč. Žena mi přinášela čaj, musela si dávat velký pozor, aby na sobě nenechala nic znát. Vždycky měla na krajíčku, ale vymlouvala se na alergii. I v lednu. Když jsem šel pozdravit Erika do jeho pokojíku, byl už na cestě do školy. Jako každé ráno, když jsem přespal doma, ustlal jsem mu peřinu a narovnal polštáře. Pod matrací měl večerní časopis. Sedl jsem si k oknu a uvědomil si, že už je mi petatřicet. Pětatřicet let, o dvacet pět měsíců jsem přežil Ježíše a o sto osmdesát svou nenarozenou dceru. Bylo mi pětatřicet a byl jsem nenapravitelný heterosexuál, bez vidiny na nějaké dobrodružné rozuzlení mých úletů, na jakoukoliv výmluvu. Původně jsem chtěl učit své jediné dítě hrát baseball a kulečník, místo toho jsem ho dost možná posunul do společnosti sice často milých, ale přesto trochu vyděděných lidí. Sešel jsem dolů. Akorát zaklaply dveře za mou ženou. Nechtěl jsem se vracet do historie našeho soubytí, dopil jsem čaj, vyhonil si ho a zamířil do baru.

Bylo jedenáct dopoledne. Mezi pozdními snídaněmi a předčasnými obědy mi pivo přišlo neskutečně ranní. Probděl jsem skoro celý den, každou hodinu jsem kontroloval Modiglianiho a telefon. Byl jsem sám a jediný, kdo měl důvod mě mít alespoň trochu rád, byl barman. Měl rád mě a pana Dýško. Obraz pořád visel na stěně, číšník se stále usmíval, hudba byla ztichlá jako nikdy předtím a atmosféra tlumená jako ucpaná trumpeta.

Když jsem si jí všimnul, rychle jsem uhnul pohledem a zadíval se z okna. Moje úskočná taktika nevyšla. Neměl jsem nic v plánu, byl jsem unavený jako člověk, který si právě uvědomil, že přežil Ježíše. Stejně mě donutila přehodnotit situaci. Číšník byl rázem na třetím, Modigliani na druhém místě. Mlátila mě do očí jako když probíháte smrkovou houštinou. Byla to ženská s olověným pohledem a byla jiná. Nedala se srovnávat ani s těmi děvčátky, ani s mojí ženou a naší nenarozenou dcerou dohromady. Obestíralo ji neonové světlo a stěny kolem ní bledly svou přebytečností. Celý prostor stál jen na jejím vzdechu a umíral v kouři, který se vytrácel z jejích rtů. Byla úchvatná a krásná a já jsem byl v prdeli.

Podříznul bych vlastního syna, jenom kdyby obětovala jeden usměvavý pohled. Zíral jsem a čas se sypal. Připadal jsem si lechtivý, po celém těle se mi rozlévala dětinskost. Nepoznával jsem ani sebe, ani svůj úpěnlivý pohled. Četl jsem její postavu a rysy a vyhlazené vrásky u očí a všechno jsem viděl písmenko po písmenku. Neušel mi jediný detail. Každý pohyb jsem zaregistroval jako šelma čekající za mezí. Utápěl jsem se v té drápavé představě dvě tequily. Hladil jsem ji v chodbičce mezi záchody, pročesával jí vlasy, vyhrnoval šaty a ona ochotně a dětsky vzdychala. Seděl jsem za stolem, pomalu upíjel a cítil tu vůni. Olizoval jsem prsty od soli a raději jsem ruce schoval do kapes. Zazvonil jí telefon. Až ten zvuk mě vytáhl z němého střízlivění. Byla nabroušená jako postřelený pes, v každém slově bylo tolik vzteku, že mluvila jako ze zpomaleného záznamu. Vypnula telefon silou, kterou by uškrtila dospělého člověka a klepala se jako právě narozené telátko. Kousala se do rtů, víčka se jí třásla a já jsem zaklonil hlavu. "Mamrd," probruslilo barem od mantinelu k mantinelu. Osazenstvo zpozornělo. Po chvíli ticha se s mrknutím omluvila ukloněním hlavy. Automaticky jsem pohlédl na barmana. Jako by můj pohled čekal už byl v pohybu směrem ke mně. Jako vždy mi podal tužku a já napsal vzkaz. Jako vždy odcházel dřív, než jsem mohl říct, co to bude tentokrát. S gracií přinesl pití s přeloženým papírkem k jejímu stolu. Trhla sebou. V prvním okamžiku se asi polekala. Nedůvěřivě svraštěla čelo a četla. "Od mamrda," řekla si polohlasem a já jí odezíral ze rtů. Několik vteřin se ani nepohnula. Usmála se, na čele stále ještě vrásky. Podívala se mi do očí. Možná se dívala do blba, ale já to tak cítil. Kopnula do sebe panáka, zvedla se, přehodila přes sebe kabát a odcházela. Trochu mě zaskočila. A provokovala. Cestou kolem mého stolu přejela prstem po vedlejší židli a hluboce se nadechla. Byl jsem v prdeli. Ježíší, kolik už jsem toho viděl, ale teď jsem byl v prdeli. Zatajil jsem dech a mermomocí se snažil najít nějaký bod na zdi, který by mě mohl alespoň na krátkou chvíli spoutat do smyčky. Hodiny urputně tikaly, bar už nebyl tak ztichlý a prázdný a venku řval klakson. Okna rezonovala pod tíhou decibelů a vzduch se vlnil jako voda. Ze zdi jsem uhnul pohledem na číšníka. Opět se usmíval. Kývl hlavou a ukázal ven.

Vyšel jsem na chodník. Posunula se na vzdálenější sedadlo a čekala. Její kůže v potemnělém taxíku svítila jako noční reklama. V krku se mi pomalu rozvazovalo jedno slovo za druhým, ale celou tu cestu nepadlo nahlas ani jediné. Taxikář byl trochu zmatený, neustále nás v zrcátku pozoroval, jako by se nás snažil přistihnout. Myšlenky mi proudily hlavou jako po dálnici, ale ona se neodbytně dívala ven. Vzpomínal jsem, jaké to bylo poprvé. S Elenou.

Teta Elena bydlela na venkově v údolí hor. Vždycky se opila, pohádala se s mými rodiči a vyhnala nás do protějšího domu. Říkám nás, ale mě vždycky přitiskla k prsům a nechtěla mě pustit. Musel jsem se rozhodnout a bylo jasné, že budu muset vyměnit zatajený dech za pohlavek. Teta Elena se pak zamkla, vysvlkla donaha a na posteli dál popíjela gin. Byla jím celá nasáklá a mně se skoro pokaždé motala hlava, ale jakýkoliv její dotyk mrazil víc než všechny fantazie a sny, ze kterých se člověk nechce probudit. O půlnoci jsem stál jako obvykle u okna, s vyschlým krkem ji pozoroval a myslel na tu nesnesitelně sladkou vůni. Bylo mi třináct a téměř všechnu energii jsem vkládal do představy, jaké to je, když mě obepne to měkké teplo. Postupně jsem byl čím dál víc sebevědomý, bičoval se k tomu, abych se nekrčil. Bylo jasné, že mě musí zahlédnout. Byl jsem připraven. Vrávoravým krokem přišla k oknu. Oči mi vlhly vzrušením. Byl jsem připraven přijmout tu sladkou odměnu za mou dospělost a odvahu. Otevřela, chvíli se mi dívala upřeně do očí a vlepila mi facku, že mi ztuhnul zátylek. Nedokázal jsem to pochopit. Tekly mi slzy a nejvíc ze všeho se mi chtělo utíkat. Po několika metrech jsem se skácel a pruhy zářivkového světla mě rozřezávaly na úzké, životaneschopné části. Těžký nasládlý vzduch občas prorazilo zabučení. Teta Elena všechny krávy pojmenovala po sobě. Jenom několik jich bylo vzhůru.

Pořád se dívala bezhlesně ven. Na zdi domů se mi promítaly tváře lidí, které jsem měl opravdu rád. Moje žena v sobě měla tolik poezie, že jsem byl ochotný udělat cokoliv, aby to cítila stejně. Byl jsem čerstvě ze školy, dva týdny po první výstavě a druhém autorském čtení. Cítil jsem, že jsem někdo výjimečný, ale s ní jsem trochu přestřelil. Byla dokonalá. Opravdová. Ženská krásná jako smrt, která svou ryzostí dostávala své okolí do rozapků. Byla nádherná. Čistá, klidná hladina a já ji obdivoval. Dokud jsem se nestal jedním z nich. Bylo tak těžké přijmout, jaká jsem nula, že už jsem se nedokázal chovat jako chlap. Trápilo ji, když jsem mlčel a já v tu chvíli, kdy jsem si to uvědomil, nedokázal promluvit. Po porodu si připadala tlustá a já ji nedokázal obejmout. Kdykoliv jsme se pohádali, odešel jsem do baru a celou noc bloudil městem. Tolik jsem se snažil, aby něco nebylo v pořádku, až se mi to povedlo. Byli jsme jako dva sourozenci, kteří spolu musejí bydlet v jednom malém pokojíku, nemají si co říct, ale koluje v nich krev se stejným čárovým kódem. Vždycky se tolik těšila, když jsem se dal do malování, snášela jakékoliv řeči a výpady a cokoliv, jen aby mi vytvořila co nejpřívětivější podmínky k tvoření. Ale já jsem ani nedokázal vzít do ruky štětec a to byly chvíle, kdy jsem ji dokázal rozplakat tak, že umírala.

Byl jsem nahý mlhavý stín, jehož každou minutu kontrolovaly oči nervózního taxikáře. Seděla jako ženská z obrazu, šaty jí odhalovaly skoro celá stehna a rukama se způsobně hladila po kolenou. Každý detail na jejím těle byl pečlivě upravený, zastřižený, opilovaný, nalakovaný, čistý, s přesností namalovaný, natočený, obroušený, dokonalý. Všechno mělo pevné místo, každý pohyb za sebou táhl vůni půvabu a harmonie. Začal jsem se potit. Skleněné kapky mi pomalu stékaly po krku a blyštěly se v odrazu okna. Ani jsem nezaregistroval, že auto stojí. Vystoupila. Řidič se otočil, významně pozvedl obočí a při pohledu na mou nepřítomnou tvář trochu znejistěl. Ty čtyři vteřiny mu musely přijít neskutečně dlouhé, zvlášť když ženská, za kterou se každý ohlédne, stála venku a čekala. Na blbečka, který se zasekl na zadním sedadle taxíku. Zaplatil jsem a chlapácky přibouchl dveře. Zpomaleně jsem sledoval, jak zvedá víčka a hledá moje oči. Letmo si upravila pramen vlasů, rukou přejela po tváři a konečky prstů pohladila si rty. Zdálo se mi, že ovládá snad všechna kouzla. Neměl jsem sílu na to, abych jakkoliv zasahoval do sledu věcí. Unášelo mě to jako první tahy štětce. Barvy si se mnou hrály jako s papírovou skládačkou, která čeká, až ji někdo zarámuje. Vše se odehrávalo beze slova, v bolestné tichosti.

Napouštěla vanu. Ten monotechnický zvuk mě opět odhodil hluboko pod hladinu. Teta Elena umřela nahá v posteli. Udusila se zvratkami. Moje matka se zabila v autě, když odjížděla z chalupy. Moje dcera se ani nenarodila a spadla do toho taky. Najednou bylo kolem mě tolik Smrti, že jsem začal pochybovat o realitě. Stál jsem na chodbě jejího domu, ona s dětským úsměvem procházela, oblečená jen v poloprůsvitném županu, a voněla jako první milování. Saténový karmín se jí svezl po kůži a ona tam stála taková, jakou jsem si ji představoval ještě řed tím, než mi myšlenky potají vystřízlivěly. Růžová. Nemohl jsem uvěřit, že jí můžu pohladit pěnou po zádech a políbit na krk nebo kamkoliv jinam. Doteď jsem byl já ten Mesiáš, který na počkání rozváže oči, ale když jsem se ráno vedle těch těl probudil, byl jsem vyprahlý na prach a byl jsem sám. Náhle tu bylo něco jiného - živého, plného inspirace, zvláštní něhy a současně hrubosti a k tomu všemu jsem to měl nadosah. Tak blízko, že jsem byl ochoten přepočítat všechny zbylé roky a každý lichý darovat jí. Kdyby se jí nad hlavou rozžhnula svatozář, zřejmě by to jen potvrdilo mé tiché vytržení. Schovávala se pod pěnou, rozdávala teplo a její pohledy mě pálily až na samém konci. Očima probrouzdala koupelnu.

Bloudil jsem po domě, hrdinsky nechával zhasnuto a opakoval si pro sebe "o-suš-ku". Mnul jsem konečky prstů o sebe a na každém druhém kroku k nim přivoněl. Vybavily se mi nepříliš povedené prázdniny na horách a okamžik, kdy jsem hodiny okouněl při stáčení medu a chodil okolo bubnu a kdykoliv se děda otočil, strčil jsem ruce do kapes a dělal, že se mě to netýká a jen vdechoval tu vůni. Dostal jsem chuť na krajíc chleba s medem a přistihl se, že opět myslím na něco nesmyslného. Když jsem se pokoušel milovat s opilými dívkami a snažil se být nenuceně vzrušený jejich laskavým vzdycháním, často jsem se při tom zapomínal v krajině úvah nad pravopisem, úhlovým řezáním lišt nebo klikou od dveří. Všechno tohle mě zachránilo od předčasného křečovitého vzdechu a pocitu zahanbení, že kdejaký student vydrží víc a že už to ví celá dívčí kolej. Posadil jsem se na schodech a dlouze prořezával očima tmu. V ruce jsem držel osušku, aniž bych tušil, kde jsem ji nakonec vyhrabal a nohy mi těžkly a kameněly stářím. Tyhle chvíle šeptavým hlasem odčítaly proužky promarněných let a já cítil, jak mi šedne kůže a křehnou kosti. Vstal jsem, ručník úhledně srovnal, položil na stolek s telefonem a sešel ke vchodovým dveřím. Všude za sebou jsem cítil mlhu, ale neopovážil jsem se ohlédnout, aby mě nepohltila všednost dnů. Dveře potichu a neomylně zaklaply.

Pouliční osvětlení právě odsloužilo svojí směnu. Celé město postupně potemnělo a nechalo se sevřít klenbou hvězd. Byl jsem si skoro jistý, že se rozplakala. Roky jsem nedokázal cokoliv procítit hlouběji než k druhé slupce. Teď to bylo jinak. Neměl jsem pochyby. Ostatně: plakala celou tu dobu, co se snažila být dokonalá.

Kdybych maloval její portrét, ani bych nedokázal nic přikrášlit. Kdybych o ni psal povídku, byla by to holá romance a fandil bych jí až do samého konce. Teď ale byla jenom pocitem, který mě provázel ulicemi a plnil úlohu škrobeného sluhy - poplácával mě po ramenou, vykal mi a nadával na mě jen v uzamčené prádelně. Nebyla na tom o nic lépe než já, což jsem jí nedokázal odpustit. Bylo tak jednoduché udělat ze sebe mučedníka a rozmlouvat o vyšších řádech. Bylo tak jednoduché zadívat se tajemně do očí, zaplatit taxíka a zašukat si. Bylo tak jednoduché hledat osušku a nechat orámovanou dokonalost v pěně a odejít. Objala mě ulepená shovívavost a vláčela mě lesem frazémů a klišé a hesel a gest a dokončených vět, k nimž není co dodat. Na jedné straně jsem si naplno uvědomoval svojí nicotnost a hovadskost přehrávanou zištnost, ale bylo mi to k ničemu. Hrdlo mi proschlo nevyřčenými slovy a tvářilo se dál jako hvězda večera. Žilo si vlastním životem, ostatně jako všechny další části mých útrob. Byla to hodně ukecaná noc a mně se chtělo zvracet.

Když jsem otevíral prosklené dveře, na baru seděl jediný host. Bylo syrové studené ráno a pomalu  svítalo. Styděl jsem se podívat komukoliv do očí, bál jsem se, aby neviděl tu ubohost a lži, o něž  jsem se tři desítky let opíral. Číšník jako obvykle správně vyhodnotil situaci a mlčky čekal, až myšlenkově rozmrznu.

Proboural jsem se až do dětství. Každý na mě něco hrál. Byl jsem citlivý k jakýmkoliv strukturám a všemu, co se opakovalo. Systematické otázky a odpovědi ve mně vzbuzovaly nedůvěru. Musel jsem říkat "děkuji" a "prosím" a být slušně vychovaný a i přesto mě dávali za vzor sousedovic Pierotka. Nikdy se nemračil a vždy se ochotně vítal s tetami a babičkami a tisknul se k nim. Byl to můj první opravdový nepřítel. Plán na jeho odstranění mi dlouho ležel za skříní. Když jsem jej při stěhování našel, sousedé už nebydleli v našem městě dobrých patnáct let. Balicí papír hustě popsaný barevnými pastelkami s načrtnutými obrázky. Vyděsila mě ta důslednost. Pochopil jsem, že mám talent na sviňárny a že se budu muset držet zkrátka. Od té doby jsem při konfliktech ustupoval, mlčky odcházel od nedopovězených vět, naučil se raději necítit žádnou zášť. Bylo to však stejně složité jako prosit o něco, co bylo moje, ale hodný Pierotek si to půjčil a chtěl hrát tu hru, na jejímž konci mě správňácky chytil za rameno a řekl: "Vezmi si to, vždyť je to tvoje. Nemusíš prosit, to já děkuji." Děkuji. Vždycky kladl důraz na tu koncovku -ji a všichni pokyvovali hlavou, hrdě se po sobě dívali a roztékali se nadšením. Dořekl -ji a hned se rozhlížel po obýváku a sklízel pochvaly.

Moji rodiče mě milovali. Tak se to alespoň říká ve filmech. Máma doopravdy. Říkala mi to, když byla opilá. Táta ještě opravdověji a málem ho za to zavřeli. Moc si z toho období nepamatuji, ale občas mě v nějakém uzavřeném prostoru obestře něco nevyslovitelného a já to dokážu zařadit jen časově. Většinou je to jen vůně nebo fuga nebo prostorový obrazec. Pouhá část linie okamžiku, který nejde komplexně zachytit.

Snažil jsem se vzpomenout na tu dokonalost. Seděl jsem ve stejné židli a chtěl si vytrucovat nějakou vzpomínku. Myšlenky mi však doklouzaly jen do chodby mezi záchody. Měla vyhrnutou sukni, čelo v extatické křeči a naléhavě vzdychala. Podíval jsem se na ruce. Byly prázdné, bez paměti. V receptorech nemohly nalézt žádný zápis o doteku. Vytratily se z nich všechna minulá pohlazení i teplo. Byly cizí.

Vstal jsem a cestou k baru se je snažil rozhýbat. Číšník si dával velký pozor, aby se nedíval podezíravě nebo zvědavě. Měl jsem ho rád. Tušil jsem, že něco opravdu umí a je důvod si ho vážit. Přitočil se ke mně a naslouchal.

"Některý věci se dějou...a my přesně víme, jak dopadnou. Všichni ty situace známe. Jenom nevíme proč."