Cesta vůle - část první: Tunel

Noha jí podklouzla a ona i tentokrát málem upadla. Ale naštěstí se jí i tentokrát podařilo udržet rovnováhu, a tak s tichými kletbami klopýtala dál.

Milovala dlouhé černé šaty a vysoké kozačky na štíhlých věžích podpatků, ale teď by dala celý svůj šatník (jehož cena se počítala ve stovkách tisíc) za ošoupané džíny, obyčejné tenisky a hloupou péřovou bundu. Ale teď už se stejně nedalo nic dělat. A vlastně už to bylo jedno.

Vykasala si sukni a pokusila se popoběhnout. Marně ? vysoký podpatek se jí beznadějně zabořil do hlubokého sněhu. Ale už zbývalo jen pár metrů. Posledních pár kroků, které však bylo za těžko udělat, neboť do té chvíle se mohla vrátit. Pak už ne. Ale zvládla to, téměř na poslední chvíli, jak jí prozradil letmý pohled na hodinky.

Rychle seběhla schody do podzemí ? nedbajíc na to, že si šlape na sukni a tahá ji za sebou, máchajíc ji v té břečce.

V podzemí nebyl téměř nikdo.

Na okamžik se zastavila pod schody, aby si prohlédla ostatní. Ale nenašla nikoho známého. Kdyby ano, možná by to mohlo ještě něco změnit, ale takhle?

Toužebně se zadívala do hloubi temného tunelu ohraničeného jen temnými stěnami.

Čekala dlouho a o to více byla nervózní. Po několika nekonečně dlouhých minutách se na nedohledném konci tunelu objevilo světlo, které se matně odráželo od jeho vlhkých stěn. Čekala ještě chvíli, než se světlo (nyní již bylo poznat, že jsou to dva světelné body) přiblížilo a zalilo i jí svým teplým světlem. Pak se nadechla, aby si dodala odvahy a stala se jeho součástí.

Vlak metra se zahoukáním prudce zastavil.