Ráno bez úsvitu

Je ráno, těsně před úsvitem,

mrtvé ticho duní bytem

a jen slabé víček chvění

prozrazuje tvoje bdění.

Tma prázdná, sladká, mámivá,

myšlenka, co zvolna tvaru nabývá:

"Spi dál, neprocitej ani,

je to přece tvoje přání!

Proč zmítat se na tenkém lanku,

když navždy můžeš v klidném spánku

odejít od slz, od soužení,

nechat se obejmout blahem zapomění...?"

K ránu blíž, avšak hvězdy stále na obzoru,

když stojíš tu na cizím voru

a podáváš peníz kostře s dlouhou holí.

Jen letmý dotyk, studí to a bolí...

Dostáváš strach a tak raději

obracíš se zpět - máš však naději?

Otáčíš se, běžíš zpátky,

bezmocmě lomcuješ zamčenými vrátky...

Klíč je ztracen a mosty zbořeny,

nadějě poslední na návrat zmařeny -

a přitom jedno slůvko, jedno pohlazení

mohlo odvrátit to pokušení...

Jen znovu cítit tak na tváři

závam větru, slunce záři -

klíč je však ztracen a mosty zbořeny,

nadějě poslední na návrat zmařeny...

Je ráno, ráno bez úsvitu,

ležíš ve tmě, v tichu svého bytu

a jen rybnatost pod tvými víčky

odráží plamínek hasnoucí svíčky.