Písmák Monstra horší než jsem já (Část 2)
Rozhodla se, že si čekání ukrátí čtením, ale když se už poněkolikáté přistihla, že jen zírá na písmenka a stejný odstavec musela začít číst už potřetí, vzdala to. Zabalila se do bílého kožíšku, který dostala své první ráno na Strachově, a posadila se do výklenku vokně. Bylo tam chladno, ale vrychle ubývajícím světle působil jako lákavé útočiště.
Zavřela oči a přemýšlela o portrétu v obrazárně, který jí včera ukázala Gerta.
Monstra horší než jsem já (Část 1)
Když byla Ysabel ještě holčička – mohlo jí být osm nebo devět let – spadla do napůl zamrzlé řeky a na pár okamžiků zemřela. Nepamatovala si, že by ledová voda, která jí zaplavila hrdlo, způsobovala velkou bolest. Do těla se jí na tisíci místech zabodly mrazivé jehličky, ona zalapala všoku po dechu a pak už jen byla všude zima. A nakonec už ani to.
Lidská přirozenost
Toho dne Trin poslal na tisíc mužů na smrt, věděl to moc dobře. Dalo se zvyknout na to, že lidi kolem něj žili stejně snadno jako umírali. Na to, že znal víc mrtvých lidí než těch živých. Nebylo mu ještě ani osmnáct a viděl věci, které si někdo nepřál vidět, dělal věci, kterých by se nikdo neměl dopustit.
Vzkaz tajemnému pisateli do knihy Třetí přání
Říká se, že někdo čte mezi řádky. Já ráda čtu to, co je napsané vedle těch řádků a těsně pod nimi. Abych to vysvětlila: Znáte to, domů si přinesete zknihovny nový úlovek, začtete se do něj a najednou si všimnete, že někdo, kdo si ty stránky četl před vámi, určité pasáže tužkou nebo propiskou zvýraznil nebo podtrhnul. Někteří takoví pisálci si dokonce dělají poznámky na okraje stránek.
Probuzení
Představte si Benátky. Gondoly na zelenkavé lodě a na nich gondoliéry vpruhovaných tričkách, kteří ten oděv nosí podobně jako herci svoje kostýmy. Náměstí svatého Marka tepe životem, desítky různých řečí se tu mísí svrkáním místních holubů. Jejich peříčka dosedají na kopečky zmrzliny a do maličkých hrnků skávou.
Indiana Jones a království křišťálové lebky
Co vlastně říct kpokračování trilogie, která mě kdysi naučila milovat film. Lucas a Spielberg mnuvili o čtrvtém díle už tak dlouho, že jsem to posledních deset brala spíš jako tak trochu sadistické hrátky. Lucasovi přišlo důležitější stvořit další Star Wars trilogii a Spielberg už dlouho točí vážnější filmy. Inu, tak dlouho mi přišlo nereálné, že čtrvté dobrodružtví Henryho Jonese vůbec vzniklo, až jsem tomu uvěřila až vkině.
De profundis (Z hlubin)
Světla vté zemi bylo ještě pramálo a kronikáři se nejspíš ruce třásly zimou, když zapisoval tenhle příběh, co začíná skoro jako pohádka. Král Rufus měl totiž dvě dcery. Mladší, Kristina, byla krásná, usměvavá a výbušná. Starší, Agnes, byla roztomile praktická, výřečná a nekonečně moudřejší.
O lovcích a kořisti
Jaro bylo toho roku štědré a mokré a vlesích plno zvěře. Když se Jindřich vrátil od královského dvora na Bitštejn, poručil svému purkrabímu, aby se sdružinou vydal na lov. Kvečerní hostině si představoval srnku nebo třeba jestřába. Purkrabí měl skromnější odhad.
Tichá noc
Už dávno se setmělo, ale u nich jako vždycky přípravy Štědrého večera teprve vrcholily. Matka pobíhala kolem jako splašená. „Kdy že mají přijít. “ ptala se a ruce se jí rozlétly kolem těla jako ptáčci.
Povídka o čase
Městská doprava měla výluku, a tak musel nějakou dobu chodit do práce jinou ulicí. Nepromluvila na něj první den, jenom stála ve vstupních dveřích. „Kolik je hodin, prosím vás. “ vyhrkla ta stará paní, když kolem procházel druhý den.
Jak se vám líbí
Vodka, absint, víno, pivo… račte si vybrat. Ničím mě neurazíte
Posadil se vedle mě, protože jinde nebylo místo, ale dlouho se díval na blondýnu, co seděla o dvě židle dál. Moje kamarádka si odskočila. A blondýna se zavěsila do chlápka, co vypadal jako ulíznutý hrdina ztelenovely.
Jak na věc
Jak zůstat pozadu, protože se bojíš být sám
Jak sklonit hlavu a couvnout, když ucitíš problém
Jak z někoho udělat svůj klon a otroka
Jak se flákat, zatímco se před tebou zapíraj
K sobě patříme
Rychle se blížil soumrak, ale nad světlem ještě nezvítězila tma, ne úplně. Byl ten zvláštní čas mezi dnem a nocí, kdy se prý probouzejí lesní skřítkové a škádlí procházející cizince…
Nevšiml si, jestli jí první do cesty vstoupil on nebo ona jemu. Jen věděl, že kůň ho málem shodil ze sedla, když zatančil na zadních. Když se podíval na toho nezvaného vetřelce, ona stále ještě uklidňovala svou hnědou klisnu.
O úplňku a zlaté kleci
Princ Eist měl nádherný pokoj plný skvostných hlavolamů, obrazů a hraček. Jak už ale tak bývá, měl je vrukou příliš často, než aby ho nezačaly nudit. A tak nakonec vždy skončil na saténem potažené posteli sduší dychtící po všem novém, po poznání. Jen na jednu věc ve svém pokoji nedosáhl, černočernou, dokonalou a drobnou vílu, co se nakláněla zjedné mahagonové skříně.
Za zrcadlem
Byla tma, bezhvězdná noc, kterou se prohání studený vítr. Stála tu už velice dlouho, stála vzpřímeně a oči upírala na dveře… čekající dárek. Velice hezky zabalený, aby kníže zAllistoru na první pohled nepoznal těch pár jejích kazů. Jeho země se jí líbila asi jako měsíc starý sýr.
Potomci lidí
Představte si budoucnost, ve které je jisté, že za sto let nebude na světě už ani jeden člověk. Že všechno, co lidstvo získalo a vynalezlo za tisíce let, nebude mít komu předat. Že svět kolem vás se kvůli tomu hroutí. Že nejmladšímu člověku na světě je osmnáct let.
Spal
Spisovatel našel černou díru do příběhu a nemohl přestat. Klepal neúnavně do stroje, zatímco kolem se setmělo. Přestával vidět, co píše, ale psal všemi deseti prsty po paměti. Naučil se nevnímal otupující zvuk, který klávesy vydávaly.
Zjevení pátého dne 2/2
Den třetí…
Vnoci měl Filip zvláštní sny. Byla vnich spousta křiku, ran a šepotu. Probudil se před svítáním. Službu měl až vnoci, ale nebavilo ho zůstávat doma sMonicou.
Zjevení pátého dne 1/2
Den první…
Filip už skoro zapomněl na to šero a vlhkost. Dalo se na to zvyknout, ale stejně měl vždycky pocit, že se mu tělo potáhlo druhou kůží, mastnou a chladnou. Na okamžik se čelem opřel o dveře a zhluboka nasál železitý pach rzi. Otočil klíčem a vešel.
Holubice
Nebyl lovec čarodějnic, věděl to moc dobře. Byl básník. Kdysi chtěl být rytířem a možná i tím lovcem čarodějnic a draků. Jenže příroda mu nadělila jen jemné ruce, nevhodné pro držení meče, a mysl, která byla jednou částí stále kdesi voblacích.
Stín anděla
Mariella se vrhla proti hladině a zasáhla ji sprška pěny zobrovské vlny. Vznesla se znovu vysoko nad moře a nechala se oslnit sluncem. Měla chuť se smát, takovým tím způsobem jako na horské dráze, hlasitě a zprosté radosti. Chtěla vykřičet do světa, jaký je to pocit.
Letopisy Narnie vol. 1
Nejslavnější tvář filmu, herecký veterán Jim Broadbent, stráví na plátně cca 3 minuty. Ve spojitosti s Letopisy Narnie prakticky každá recenze skloňuje jméno známého a kolegy C. S. Lewise, duchovního otce této říše.
Sladký hlas a vlčí zuby
Dřevo vkrbu se rozhořelo a zalilo podlahu oranžovým světlem. Položil lékařský kufřík do křesla a posadil se na kraj postele. Schoval obličej do dlaní a promnul si čelo. Nedalo se říct, že by bolest polevila, když zavřel oči.
Lepší zítřek
Rheged byla vždycky chudá země, která přijímala pomoc. Táhl se od hor na severu a svažoval se k pobřeží sjeho vesnicemi plnými křivých bílých domků smodrými oblinami místo střech a slesklými majáky zářícími na slunci do dálky. Ty se klonily nad moře tak rázně, že každému návštěvníkovi připadalo neuvěřitelnější, než by zdravé mysli přijít mělo, že ještě stojí. Těm bystřejším rychle došlo, že vRhegedu snad nenajdou pravý úhel.
Až skončí déšť
Palácové stráže ve snech dlí,
jen jejich pochodně ozařují vlhkou letní noc.
Nad temným horizontem visí bouřková hrozba
a celý celičký svět ozařuje jen slabý srpek Měsíce.
Jelen
Zezačátku to byl takový hezký podzimní melancholický den. Vesele jsem si hopkal a jak už to tak u jelenů bývá, přitrouble jsem se usmíval nad tím, jaký je dnes výjimečně pohledný den. Pokud bych tušil, že tento den mám životnost lumíka v depresi, možná by podumal nad údělem jeleního bytí nebo nad obecným smyslem evoluce. Ale já myslel na tu starou rašpli a vyšeptalou škebli, paní Jelenovou, která mi hned ráno namluvila, že venku sněží, aby mi zkazila náladu.
Co oko nevidělo
Bylo-nebylo, rozhodněte sami.
Hodiny ukazují osm večer a do místnosti vniká jenom měsíční světlo. Anemarie netrpělivě mumlá, hraje si smotýlí broží u krku a opírá se o dalekohled. Na stůl se vyšplhá Kay.
12
Naši předci nám zanechali (vyjma Karštejna, Krumlova a Prahy, ámen) takové ošklivé cosi. Promiň, praprapradědečku, ale říkal sis o to – říkal sis o to.
Pro začátek… leden. Vážně originální název pro měsíc, který se nás rafinovaně snaží zabít chřipkou a dvojitou zlomeninou nohy o náledí.
O myších a lidech
Vdobě, kdy John Kennedy byl ještě senátorem, královna Alžběta stále mladá a líbezná a Beatles hráli vliverpoolských dělnických klubech, žil vměstě jménem Edinbérk smolař Pierpont. Bydlel vmalém bytě nad kavárnou uprostřed místního náměstí a po dvaadvaceti letech profesorování měl rád svůj klid, který málokomu dovolil narušit. Jednoho předvánočního dne skláněl svoji bílou hlavu nad křížovkou, slupou vruce a svítězným úsměvem.
Vyrušilo ho, až když se za oknem ozvalo zamňoukání.
Desatero pro literární bohy
Takže aby mezi námi bylo jasno: nepovažuju se za literárního génia a nejsem tak dobrá, abych se odvážila někoho poučovat. Jenže píšu už nějakých šest let, od svých čtrnácti, a za tu dobu jsem se dost naučila (o psaní. ¨). Takže nabízím pár rad a ti, kdo by rádi poskočili zúrovně amatéra, můžou souhlasit a přidat vlastní.
Tvůrčí blok
Vulicích bylo dávno šero, nepříliš vlídno. Miranda Huckettová šla rychlým krokem, spěchala domů ztěch otravných nákupů. Ona tu sice byla teprve druhý týden, ale docela chápala proč na ni jako na nováčka ostatní svalili ten úkol. Levou ruku jí kzemi táhl přecpaný košík sjídlem, vpravé opatrně držela dřevěnou krabičku spřevzácným zbožím.
P. má vždycky pravdu
Malá Polly uhladila pokrývku na posteli i svoji růžovou košilku. Pak zašilhala po hodinách. Přijdou tak za deset minut, aby je tu všechny probudili, ještě měla čas. Narovnala tedy malý stoh dopisů (všechny psané jejím kostrbatým nevyrovnaným písmem) na postel vedle sebe, aby si je naposledy prošla.
Earl Grey
Šklíba se přikrčila a okamžik nehybně vyčkávala. Pak se co nejvíc přitiskla kzemi a začala splížením. Samozřejmě že na to byla stará, vždyť už jí bylo dvanáct let, ale stále ji to bavilo. Většina jejích vrstevnic byla mrtvá (vždyť její druh taky vede pořádně nebezpečný život) nebo tak ztloustly, že dokázaly jen celé dny pochrupávat na koberečku před krbem.
Jak jsem se stala literátem
Bylo mi asi deset let, když vtelevizi proběhla zprávička o jednom klukovi zBelgie. Vosmi letech psal bestsellery o upírech na svojí škole a já to nechápala. Cože. Ten hajzlík je mladší než já a dokáže napsat knížku.
Jedi a špatná znamení
Kdysi dávno vjedné určité galaxii…
Judea roku 33, 15 března, 12 hodin a 27,6 minut – před 98 vteřinami si všem jistě dobře známý Pilát poručil kobědu rybu (mečouna pokapaného šťávou způlky řeckého citronu, strochou malinkatých rajčátek ze Sicílie prodávaných pouze na rohu Třídy velkého Julia Cézara aNazaretské vobchůdku Bena Hara). Poskok pro všechno a momentálně pomocník podavače druhého kuchaře Jehuda J. Jedi právě rozráží dveřekuchyně, aby doběhl pro chybějící rajčátka, a zakopává o mourovatou kočku Mínu, která se přesně v 12:29 a 14 vteřin otře o nohu svého pána, sluhy Padese alias Pádla, který ji pohladí.
Jehuda J.
Půlnoční host - 2. dějství
„Zbytečné krutosti,“ zazněla ode mě francouzština, ale sama jsem to stěží zaslechla. Proč mě to napadlo. Jako by se ta slova ztratila ve výdechu.
„Neodvažuj se víckrát říct, že byly zbytečné, malá,“ zaryl nehty do dřeva, „Zajistily nejrychlejší cestu k pořádku.
Půlnoční host - 1. dějství
Odněkud zdálky se ozvala zvonkohra ohlašující půlnoc a naplnila studenou halu ozvěnou. Zaposlouchala jsem se do těch tónů, ale shrbená záda starého sluhy se mi mezitím vzdálila. Pospíšila jsem si za ním. Muž pomalu vystupoval po širokém schodišti, vysoko nad hlavou držel lucerničku smastnými skly, co vrhala slabé, nesmělé světlo na hrubě opracované stěny zkamene, občas zdobené tapisériemi a pavučinkami, jejichž vlákna odrážela záři svíčky způsobem, jaký by spíše slušel slunečním paprskům, nejspíš nevítanému hostu vezdejším panství.
Griffův odraz
Kdysi dávno, vtemných časech, do nichž už lidská paměť nesahá, vdalekých dobách, o kterých nenajdete zápisy vžádných starobylých kronikách, vrozlehlé zemi zasněžených hor, rozeklaných prašných skal a hlubokých údolí plných temných hustých lesů leželo jedno velké království, hrdé a mocné. To království mělo starodávné jméno Nemmeh, ale jeho obyvatelé jej nazývali Těšírádsko, protože se učili ho milovat už od dětství a být pyšní na svůj národ. Těšírádsko bylo bohaté díky svým řemeslníkům a skalám protkaným zlatými žilami a hlubokými doly.
Tyto řádky neoslavují říši Nemmeh nebo některého zjejích moudrých vládců, pouštíte se do četby příběhu o jednom malém človíčkovi, na první pohled bezvýznamném a slabém.