Cesta vůle - část třetí: Prach

Hodiny na zdi se náhle zdály vydávat obrovský hluk. Měl pocit, že jejich tikot musí být slyšet až na druhém konci světa. Ale jak se zdálo, nikdo jiný je neslyšel ? jen on. Doma nikdo nebyl. Kdyby ano, snad by to něco změnilo. Ale doma nikdo nebyl. Ne tady.

Brýle mu sjely o něco níž a on si je automaticky poposunul zpět. Pohlédl na hlučné hodiny, povzdechl si a odložil knihu na stolek. Ani se nenamáhal si založit místo, kde skončil. Věděl, že tu knihu už nedočte. Nebyl čas. Zbývalo necelých pět minut.

Sáhl po láhvi vína, chvíli si ji prohlížel a pak potěžkal v ruce otvírák. Špunt z hrdla lehce vyklouznul. Tak lehce, jak duše z těla, proběhlo mu hlavou přirovnání jakéhosi spisovatele, jehož dílo měl nejspíš v knihovně.

Vzal do ruky broušenou sklenku a nalil ji až po okraj. Poslední čistá sklínka - tak si ji alespoň užije. Nikdy moc víno nepil, tak ať!

Minuta a půl.

Opět nalil víno do sklenice a opět ji vyprázdnil tentokrát na ?EX?.

Potěžkal v ruce těžkou kovovou pistoli. Beretta. Dostal jí od ní ? prý oblíbená značka. A jeho jedinou odpovědí bylo:?Proč ne?? Měl sice problémy s tím, dostat ji do vlaku, ale on zvládl všechno. Téměř všechno.

Velice nerad však říkal ne.

Další pohled na hlučné hodiny a pak do ústí zbraně. Povzdechl si a zavřel oči. Prstem pevně obemknul spoušť a vybavil si úvodní sekvenci z jednoho cyberpunkového filmu. Duch v mušli, hořce se usmál. Třeba tak, blesklo mu hlavou.

Chvíli na to ztěmělým pokojem bleskl malý plamínek a pak už bylo jen znovu šero.