Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seDeník
Autor
Gagarin
Za oknem lije jako z konve. Provazy deště bubnují na mou okenní římsu, občas oblohu prosvětlí bílé blesky a zdálky zazní ohlušující rachot hromu. I přesto, že je odpoledne teprve krátce po obědě venku je tma jako v pytli. Naštěstí nemusím jít nikam ven. Seděl jsem u krbu ve své knihovně a čekal na své hosty. Přišel můj sluha, dolil mi do poháru vína a pak jsem ho poslal domů. Své hosty obsloužím sám. Ale abych pořád jen neříkal mí hosté, dovolte mi je trochu blíže představit. Thomas Kid je to můj starý dlouholetý známí. Potkali jsme se na vojně, už v základním výcviku a od té doby nás osud táhl podobnou cestou. Během vojny jsem si na Thomase dost zvykl. Je to klidný člověk, kterého by muselo něco moc hodně velkého rozrušit, aby ho to vyvedlo z jeho pověstného klidu. Thomas měl vždy a stále má sportovní postavu. Měří skoro dva metry a není divu, že se stal už od malička hráčem basketbalu. A že mu tenhle sport docela dobře šel. Když nás armáda osvobodila ze svých služeb, šli jsme s Thomasem každý svou cestou ale stejně nám bylo souzeno potkat se. Když jsem jel krátce po vojně na služební cestu do sousedního města LowerTown potkal jsem ho v bance, kde jsem měl schůzku se svým obchodním partnerem. Ukázalo se, že Thomas také pracuje ve světě financí, takže naše zájmy byly velmi podobné. Od té doby se stávám u Thomase častým hostem a on na oplátku mým. Dnes také přijde pan Ralf Hill . Pan Hill je velmi konzervativní pán , nosí sebou elegantní hůlku i když jí nepotřebuje. Spíše se stává otázkou jeho image. Ralf si velice zakládá na svém vzhledu a je nutno podotknout, že jsem nikdy neviděl lépe upraveného člověka. Nikdy by nemohl vyjít ven jen v trošičku pomačkané kravatě nebo mít nenaleštěné značkové polobotky. Ralf je také velmi dochvilný člověk každé i nepatrné zpoždění považuje za velmi trapnou situaci. Dá se o něm říci, že chodí přesně na minutu. S Ralfem se znám už od university, kde jsme spolu studovali a dokonce bydleli i v jednom pokoji na koleji. Ralf také bydlí v Seedfallu jako já jenže na opačném konci města. Ne že by to bylo nějak moc daleko zhruba půl hodiny městskou dopravou, samozřejmě, že autem mnohem rychleji. A poslední, kdo dnes přijde na šálek dobré kávy bude pan Jonathan Bourqe. Jonathana znám ze všech nejméně. Stal se mým přítelem teprve nedávno, když mě navštívil ohledně jedné finanční transakce. Bylo to hodně peněz a Jonathan potřeboval někoho, kdo by mu pomohl. Hned, při našem prvním setkání jsme si padli do oka. Jonathan je mladý sympatický muž s plnovousem a neustálou potřebou nikotinu v krvi. Má mladou hezkou sotva pětadvacetiletou manželku. Pochlubil se mi se svou tříletou holčičkou Margaret. Myslím, že jméno pro ní vybral velice dobře, protože Margaret bude jednou určitě půvabnou dámou no zkrátka po mamince. Hodiny visící na stěně vedle portrétu mého pradědy ukazovaly za pět minut dvě hodiny. Pomalu jsem vstal a přešel k oknu. Přes hustý déšť jsem skoro nic neviděl, ale podařilo se mi zahlédnout, že na mé soukromé malé parkoviště právě přijelo auto Ralfa Hilla. Než jsem stihl dojít ke dveřím zazvonil zvonek. Otevřel jsem dveře a za nimi se zubil promoklý Ralf. „Bože Paule proč mě ženeš v takovém počasí, copak je to tak moc důležité?“ „No víš Ralfe pojď dál vysvětlím ti věci až v klidu a suchu mého domova.“ Vedl jsem Ralfa do mé knihovny, kde jsem ještě před chvílí popíjel znamenité červené víno. „Čekám další hosty Ralfe, ale nemusíš se znepokojovat Thomase i Jonathana přece znáš.“ Jen jsem dořekl tuto větu zazvonil zvonek a pak znovu a zase. „Už jdu, jen se nezblázněte“ houkl jsem ke dveřím. Sotva jsem otevřel dveře hned na mě spustili. „Paule to se dělá, nechat slušné lidi čekat u dveří v takovém lijáku?“ Musel jsem se začít smát. Humor byl naší společnou zálibou. „Jen nekecejte a pojďte dál a prosím dejte mi vaše mokré pláště rád se o ně postarám.“ „Už jsi na tom dost špatně Paule, když nemáš ani sluhu, ale rád ti svůj plášť přenechám.“ Řekl Jonathan zatímco se svlékal. Thomas byl o pár chvil rychlejší a jeho kabát už jsem měl v rukou. „Ty vaše zmoklé klobouky si pánové pověste sem.“Ukázal jsem na starý vyřezávaný věšák v hale, ale nebylo toho třeba, protože Jonathan i Thomas se v mém domě celkem vyznají. „A co se týká toho služebnictva, tak jsem je již poslal domů, nemám potřebu aby poslouchali za dveřmi a také si nejsem jistý, zda by nám nepřekáželi, ale asi nevíte o čem mluvím.“ „Často mluvíš z cesty Paule, není to nic co bychom u tebe neznali.“ Víte musím říct, že tihle pánové když jsou spolu, tak mají často dost zvláštní humor a většinou jako terč jim sloužím já. Jinak je tomu, když na návštěvu přijde pouze jeden z nich. Dnes jsem byl ale nucen pozvat všechny tři dohromady, okolnosti, které mě k tomu vedli se dozvíte za chvíli. Během hovoru jsem Jonathana a Thomase přivedl do knihovny. Když viděli sedícího Ralfa měli nemalou radost. „Ale koho pak to tu vidíme, není to sám pan Ralf Hill?“ „Zdravíčko pánové copak venku prší?“ „Ne, ne Ralfe tak moc tam svítí slunce až jsme z toho celý zpocení.“ „Tak prosím nechte toho chlapci. Thomasi, Jonathane posaďte se támhle a já zatím skočím pro kávu.“ Věděl jsem, že zatím co vařím kávu ti tři se tam budou dobírat navzájem. Naštěstí z toho ještě nikdy nevznikla žádná hádka. Je to opravdu jen tak z legrace jak se říká. „Kávička pro pány se už nese a kdyby jste se neurazili nabídl bych vám kubánský doutník.“ „Ty mě dovezl můj strýc, který dělal cestu kolem světa a musím říct, že při výběru dohlížel na tu nejvyšší kvalitu.“ „To si nechám líbit sem s ním Paule“, přihlásil se Ralf jako první. „Myslím, že to není špatný nápad dát si pravý kubánský doutník“, ozval se Thomas. „No a co ty Jonathane ty nerad doutníky?“ Moc dobře jsem věděl, že Jonathan dá přednost radši cigaretě než doutníku. Taky místo odpovědi už vytahoval svou plechovou krabičku, kde ty své smradlavé holky přechovával. „Nu Paule vaříš skvělou kávu, ale určitě jsi nás nepozval v tak strašném počasí jen tak bezdůvodně že?“ Ti jsou ale netrpěliví budu jim to muset hned říct. Poklepal jsem kávovou lžičkou o mramorový stůl a sjednal si tak ticho a pozornost ostatních. „Dobrá tedy, když už se nemůžete dočkat, co vám vlastně chci říct, musím s tím ven teď hned. Ještě nikdy jsem se s tím nikomu z vás nesvěřil, ale teď když jste tu všichni, tak vám to řeknu. Jde o to, že v mém domě se někdy ozývají divné zvuky. Dalo by se říct, že velmi vzdáleně připomínají volání nebo tak něco, ale nevím.“ „Paule cos pil, žes slyšel nějaké zvuky?“ „ Tím se netrap, hlasy v hlavě občas slyšíme všichni, vezmi si prášek na spaní a bude to dobré.“ Stalo se, co jsem předpokládal, nikdo mi nevěří a ještě navíc jsem jim pro smích. „Já tady mluvím o něčem opravdu skutečném co se ozývá v noci, ale jestli mě nechcete poslouchat, tak můžeme změnit téma!“ „Omlouvám se Paule za všechny, promiň od teď tě budeme pozorně poslouchat“, řekl Ralf, ale bylo vidět, že se snaží skrýt úsměv. Thomas i Jonathan na sebe mrkli okem a také jim přelétl přes obličej letmý úsměv. „Takže děkuji vám pánové za svolení pokračovat. Už jsem vám kdysi říkal, že jsem byl ženatý, ale neřekl jsem vám proč se semnou žena rozvedla. Bylo to právě kvůli těm zvukům co se v noci někdy ozývají. Chtěla, abychom šli bydlet do jiného domu, ale já jsem se tady narodil chápete a mám k tomuto domu svůj vztah, necítil bych se jinde dobře to vím aniž bych se musel stěhovat. Často jsme se kvůli tomu hádali až nakonec to došlo tak daleko, že jsem dostal na vybranou. Buď se s mou ženou odstěhuji, nebo se odstěhuje sama a dáme se rozvést. Pro mě bylo snazší opustit ženu než opustit tenhle dům. Stejně jsme neměli žádné děti, takže nakonec opravdu došlo k rozvodu a teď pár let tady žiji sám. Nedávno jsem se rozhodl přestavět nábytek v knihovně. Už hezkou řádku let s tím nábytkem nikdo nehýbal, ale já jsem chtěl trošku změnu. Protože to jsou opravdu těžké kusy nábytku a knih je víc jak tisíc, musel jsem si najmout pár chlapů na pomoc. Když jsme odsunuli jeden díl knihovny, uviděl jsem něco, co leželo na zemi právě pod tou knihovnou. Bylo to strašně zaprášené. Nejprve jsem si myslel, že jde jen o nějaký kousek papíru, ale když jsem to důkladně prostudoval, zjistil jsem, že je to deník. Bohužel za ta léta byl už jen velmi málo čitelný a některé stránky se už skoro rozpadly. Podle datumu v tom deníku tam ležel skoro dvě stě let. Bohužel šlo o dost nekvalitní papír, takže se nezachovalo úplně všechno. Nad deníkem jsem strávil mnoho večerů. Dával jsem dohromady rozpadlé části papíru a to, co bylo čitelné jsem opisoval, aby mi vše dávalo smysl. Po několika měsících jsem byl hotov, ale věřte mi, že smysl m to nedávalo vůbec žádný. Abych byl přesný. Smysl to dává, ale nemůžu tomu prostě věřit. Dnes jsem vás pozval právě proto, abych vám deník mohl přečíst a vy sami posoudili, co na tom může být pravdy. Byl to deník nějakého Erika, který zde sloužil před dvě stě lety. Ještě než začnu číst deník, rád bych vám řekl ještě jednu novinku. Moji předkové byly šlechtici a i na mě se nezapomnělo. Jmenuji se sice Paul Rogger ale šlechtickým jménem jsem Desjardien De Roggero. Ale říkejte mi prosím Paul, jako dřív, ano? A teď už k tomu deníku. Budu vám číst co je tu napsáno. Tak poslouchejte.
Jmenuji se Erik. Jestli najdete někdy tento deník, tak už určitě budu po smrti. Musím se snažit, aby mé zápisky nikdo nenašel. Jsou totiž věci, o který nesmím mluvit tak, si je píšu sem, ale to je to samé, jako bych to někomu řekl. Je mi dvacet dva a let a sloužím v rodině Roggerových. Je to velmi bohatá rodina šlechtického původu. Pan a paní Roggerovi mají dvě děti. Dceru a syna. Nathalii je patnáct let a Frederick je o dva roky starší. Správně se spolu nesmíme moc bavit a už vůbec ne kamarádit, protože oni jsou z bohaté rodiny a já jsem jen sluha, ale ve skutečnosti jsme dobří kamarádi a když nejsou Roggerovi, doma tak hrajeme spolu různé hry. Do svého deníku nechci psát žádné datum pro jistotu, že by jej někdo našel. Každý den po službě chodím domů. Bydlíme s mámou na konci vesnice. Táta zemřel, když jsem byl ještě malý. Naše vesnice je dost velká. Čítá čtyřicet osm domů. Největší dům ve vesnici má pan Vrchní soudce a pak hned Roggerovi. Jsem rád, že u nich mohu pracovat. Dostávám dost peněz, abych uživil mámu i sebe. Máma se jmenuje Elsa, ale už nepracuje, protože je příliš stará. Skoro pořád sedí doma. Jen někdy jde navštívit tetu Johanu. Teta Johana je taky stará, ale ne tak moc, jako moje máma. Mám před všemi jedno velké tajemství, ale nevím, jestli ho tady můžu napsat. Ale asi jo, protože když někdo najde tento deník tak už stejně budu dávno po smrti. To tajemství se týká mého nalezu v domě v kterém sloužím. Úplně přesně ale musím říct, že je pod domem v jeho sklepení. Jednou jsem při úklidu pod kobercem našel místo, kde byla podlaha vyřezána. Nebyl to až tak velký otvor ale dost na to, aby se člověk protáhl dovnitř. Dveře poklopu, který díru zakrýval byly zamknuté. Vzpomněl jsem si, že jsem před dvěma lety našel rezavý klíč. Bylo to na zahrádce před domem, když jsem ryl kolem růží. Ten klíč jsem od té doby nosil u sebe. Vytáhl jsem klíč z kapsy. Už nebyl tak rezavý jako když jsem ho našel, protože jsem ho každý den, když jsem měl volnou chvíli leštil. Byla to má nejoblíbenější hračka. Musel jsem ale zjistit, zda klíč, který u sebe tak dlouho nosím pasuje do tohoto podivného zámku. Měl jsem trochu strach otevřít zámek, věděl jsem moc dobře, že z rodiny Roggerových o tomto sklepě nikdo neví. Pomalu jsem strčil klíč do zámku. Zámek zavrzal a klíč šel jen z tuha otočit. Konečně se mi podařilo úplně otočit klíčem až zámek povolil. Opatrně jsem sejmul zámek z petlice ale cosi mi našeptávalo, že bych měl zámek vrátit, zamknout a rychle z tohoto místa zmizet. Naneštěstí jsem byl hodně zvědavý a moje zvědavost byla silnější než strach z neznáma. Otevřel jsem poklop a z temnoty pode mnou se vyvalil tlející smrad. Odněkud ze spodu vál vítr, který nesl smrt. Zdálo se mi, že slyším nějaký hlas jakoby malého děvčátka, které mě volalo mým jménem. Rozhlédl jsem se kolem sebe, ale nikde jsem nespatřil živou duši. „Pomoc.“ Uslyšel jsem další zavolání. Ačkoliv do chodby v podzemí nevedl žádný žebřík zhoupl jsem se dolů do té černé tmy. V tu chvíli mě ani nenapadlo, že kdyby tady byl někdo živý, tak by musel umřít, protože by se pomoci nedovolal. Byl jsem dole, ale neviděl jsem skoro nic byla úplná tma. Ohmatal jsem stěny kolem sebe a zjistil, že chodba může mít na šířku tak dva metry. Stěny byly studené a vlhké. Náhle jsem uslyšel slabý šelest. Zůstal jsem stát nehybně jako sloup. Sotva jsem dýchal. Byl slyšet jen můj dech a ještě něco. To něco lezlo po mě. Měl jsem to ve vlasech. Rychle jsem zatřepal hlavou ve snaze shodit to, co po mě lezlo ze sebe. Ano sklouzlo to, ale na můj obličej. Cítil jsem několik malých nožiček a odporný zápach. Byl to pavouk velký asi jako lidská dlaň. Setřásl jsem ho ze sebe a otřepal se odporem. Dech se mi zrychlil a já si přál být odsud co nejrychleji pryč. Už jsem se chystal, že se vrátím když v tom najednou zase ten zvuk. „Pomóóc“ Zvuk přicházel z nitra sklepení. Ač jsem byl rozklepaný hrůzou vydal jsem se po zvuku. O něco jsem zakopl. Byla velká tma, takže jsem nemohl vidět co to je, ale zvedl jsem to a hmatem jsem zjistil, že je to lebka člověka. Ať už to bylo jakkoliv nebylo v tomto sklepení nic dobrého. Sehnul jsem se a položil lebku nazpět. Při tom jsem se otřel o velkou pavučinu. Šel jsem dál za tím hlasem, který neustále volal. Zdálo se mi, že čím víc jsem v podzemí, tím je větší světlo. Už jsem dokonce viděl, že za chvíli chodba končí a rozšiřuje se do velké místnosti. Šel jsem tedy ještě o kousek blíž, abych viděl co to tam je. Zdálo se mi, že vidím stůl a za ním sedět nějakou postavu. Než jsem ale vešel do oné místnosti zastavil jsem se na konci chodby. Ona postava se dívala upřeným pohledem na mě. Byla celá zahalená v plášti a ani obličej nebyl zřetelný. Počal jsem cítit vliv nějaké magie či kouzla, které se vznášelo ve vzduchu. To kouzlo mě poroučelo jít dál do místnosti, vzít se stolu obrovskou sekyru a useknout si levou ruku. Bylo to neodolatelné. Pod vlivem kouzla jsem viděl, jak si sekám ruku, jak padá na zem a z rány stříká má rudá krev, kterou nenasytně hltá ona postava. Pro to stvoření to je oživující nápoj, který mu dodává sílu a energii. Udělal jsem krok vpřed ale pak jakoby kouzlo náhle pominulo. Před očima mi přeletěl netopýr a měl jsem co dělat abych se vyhnul jeho drápům. Udělal jsem čelem vzad a rychle utíkal zpět. Při tom rychlém úprku jsem zakopl o lebku, kterou jsem tu nechal. Rozbil jsem si nos a začala mi téct krev. Ohlídl jsem se za sebe. Postava zahalená v plášti mi byla v patách. Běžel jsem dál a znovu se ohlídl. Viděl jsem, že to stvoření se zastavilo na tom místě, kde jsem spadl a začala mi téct krev z nosu. Utíkal jsem dál, naštěstí jsem už viděl poklop, kterým jsem se dostal sem dolů. Dokonce se mi povedlo najít nějaký shnilý ale ještě celkem pevný žebřík po kterém jsem se vyškrábal nahoru. Srdce mi bilo jako zvon. Rychle jsem našel v kapse klíč a zamkl ten rezivý zámek. Bože co to bylo? A bylo to skutečné? Ještě chvíli jsem seděl už nad zamknutým otvorem a nemohl se vzpamatovat. Ale hlavní bylo, že jsem odtamtud vyvázl se zdravou kůží. No teda skoro až na ten rozbitý nos, který mě bolel. Ale i tak to mohlo dopadnout mnohem hůř. Přemýšlel jsem, jestli o tom mám někomu říct. Bylo by to asi rozumné jenže jsem nechtěl vypadat jako blázen a stejně by mě nikdo nevěřil. Ten klíč, který byl od zámku hrůzy jak jsem ho nazval jsem zakopal před domem tam u zídky v místě, kde je socha svatého Viléma. Doufám, že už nikdo nenajde ten otvor a nebude hledat klíč. Nikomu bych nepřál takový děsivý zážitek. Už uběhl skoro rok, od té doby kdy jsem byl v podzemí a teď už vím, že umřu. Nevím jaký vliv na mě měla ona osoba tam dole, ale já se ztrácím na tomhle světě. Jsem těžce nemocný u Roggerových už nepracuji protože jsem příliš slabý na to abych mohl vůbec chodit. Celý se rozpadám. Moje kůže je popraskaná a na některých místech již úplně odpadla. Přestal jsem slyšet a můj zrak se také pomalu ztrácí. Cítím, že umřu. Už to nebude dlouho trvat. Psaní mi dělá problémy, tužka je moc těžká, je to vysilující. V hlavě se mi stále ozývají stejné zvuky. Je to ono volání, které jsem slyšel tam dole. Je to deprimující, mám pocit, že se mi každou chvíli rozskočí hlava na tisíc malých kousků, mozek se rozplácne na zeď a moje tělo v křečích sebou bude škubat a zmítat se jako ulovená ryba. Už to fakt nebude trvat dlouho. Týden jsem již nic nejedl, nemám sílu polykat. Celé dny ležím na posteli a v hlavě pořád ty strašné zvuky. Dnes cítím že umřu. Bolest hlavy i zvuky jsou pryč. Je mi najednou dobře. Jsem klidný, spokojený na ničem už mi nezáleží. Začínám se modlit a v duchu si zpívám písně, které jsem se naučil. Cítím se jako pták. Bez tíže pozemského života. Moje duše poletuje lehce jako ptačí pírko ve větru. I když jsem sám samotu necítím. Jsem obklopen přírodou, vším co žije, co dýchá. Nejsem sám. Najednou se mi zdá, že už všemu rozumím. Slyším zpěv ptáků a rozumím o čem si povídají. Taky jsou bezstarostní a volní jako já. Dávám se s nima do řeči, už se vůbec nedivím, že jim rozumím a oni rozumí mě. Vykládáme spolu dlouho dobu, ale nevím jak dlouho, čas už nehraje žádnou roli. Lítám si světem, vidím východ slunce a teprve teď dokážu naplno vnímat jeho jedinečnost, krásu, jeho zář, která obklopuje celou naši malou zemi. Když slunce pohladí mou duši svými posledními večerními paprsky a pak zmizí za vrcholky zelených hor přichází pan měsíc. Je ledový, chladný, bezcitný, vážný, ale i plný pochopení. Má několik tváří a pokaždé jako by na mě mluvil hlubokým hlasem starého básníka. Pan měsíc vidí vše, co se v noci děje, ale nikomu o tom nevykládá. Vše si nechává pro sebe. Moc ho nebaví dívat se pořád na tenhle svět, ale je to jeho životní úkol. Ráno měsíc pomalu mizí a může jít spát. Vždyť nám tady svítil celou noc, zaslouží si odpočinek. Ale to už zase vychází ještě ospalé sluníčko. Probudí všechny živé tvory na zemi a oni vědí, že je čas vstávat. Vědí že nastal nový den plný života, krásných zážitků, ale pro někoho možná i den smrti. Moje duše letí jen kousek nad zelenou loukou. Letím pomalu a sleduji život v trávě. Spokojené mravence, kteří hbitě pracují a prožívají své denní starosti. I včela se už vydala do práce a sedí si na sedmikrásce a klábosí s motýlem, který se usadil na vedlejší květinu. Nespěchají, nemají kam. Letím dál a u staré jabloně pozoruju hada. Jen tak se opaluje v ranním sluníčku. Večer si ulovil tučnou kořist na celý den a teď může odpočívat. Poslouchá šustění trávy v lehkém vánku a je rád na světě. Ach jak by se mi ještě nádherně lítalo, ale musím se vrátit. Vrátit se do té mé ubohé tělesné schránky, která leží bezmocně na posteli a už se rozpadá. Jsem ale šťastný, protože vím, že za chvíli budu volný. Moje pouť v tom těle Erika končí. Už jsem zase doma v tom starém polozbořeném baráku se svou matkou, která ani neví, jestli ještě žiju. Je jí to jedno. Má svou kočku a o nic jiného se nestará. Vím že už mi zbývá posledních pár minut života. To čekání je fakt nekonečné. Tady psaní končím. Dávám sbohem mému tělu, ale nikoliv této planetě. Ještě se uvidíme…
Dokončil jsem čtení a rozhlédl se abych viděl obličeje svých přátel. Tvářili se vážně, ale věděl jsem, že je to jen přetvářka a za chvíli se začnou smát na celé kolo. Nemýlil jsem se. První začal Thomas posléze se přidal i Ralf s Jonathanem. „Výborně Paule, jestli jsi tuhle story napsal ty, tak to můžeš jít rovnou nechat vydat budeš mít úspěch.“ Oni mi nevěřili, ale já měl v rukou kromě deníku ještě jeden nezvratný důkaz, který jsem vykopal na zahradě, kde kdysi byla socha svatého Viléma. Smáli se mi jeden přes druhého až se za břicho popadali. Nakonec jsem se musel smát taky. Během toho smíchu jsem sáhl do kapsy a vytáhl jsem klíč, co jsem ho vykopal na zahradě. Položil jsem ho na stůl schválně hlasitě aby si toho všichni všimli. Klíč dopadl na mramorovou desku a zvonivě zazvonil. Všichni se otočili za tím zvukem a náhle se přestali smát. „Co to má být Paule?“ Zeptal se mě Jonathan a udiveně na mě spolu s ostatními zíral. „To je ten klíč, který zakopal Erik na zahradě, jak píše v deníku, kterému stejně nevěříte.“ „Jak vidím tak sis připravil i rekvizity“, řekl Ralf a zase se všichni pustili do smíchu. „Jsem rád, že jsem tady, tak dobře už jsem se dlouho nebavil“, řekl Thomas aniž by se při tom přestal smát. Konečně to utichlo. Už jsem pomalu na sebe dostával zlost, že jsem jim vůbec něco takového četl. Mohlo mě napadnout, že tomu nebude nikdo věřit a já budu jen pro smích. Teď už jsem zase mohl klidně mluvit, protože nastalo úplně ticho. Okamžitě jsem toho využil. „Já vás sem zavolal ne proto, abyste se mi tady smáli ale protože potřebuji pomoct. Tento klíč jsem opravdu vyhrabal na zahradě, přesně v tom místě, kde popisuje deník. Věřím všemu co se tam píše a jestli je to všechno pravda, tak ten vchod do podzemí musím být ještě někde v tomto domě a já po vás chci, abyste mi ho pomohli najít, otevřít a zjistit, co se tam dole ukrývá.“ Čekal jsem znovu salvu smíchu, ale tentokrát nic nepřišlo. Jen se po sobě divně dívaly, snad trošku vystrašeně. To mě pobavilo a tak jsem si rýpl. „Copak pánové se bojí jít do sklepa?“ Bylo mi z toho jejich strachu do smíchu. Ještě před chvíli se váleli smíchy a teď najednou byl u nich vidět strach. Po chvilce ticha promluvil Ralf. „Paule myslím, že by nebylo moc rozumné jít do toho sklepa. Nikdo tam nebyl už dvě stě let a kdo ví, co tam číhá za nebezpečí.“ Já jsem ale byl už pevně rozhodnutý, že tam půjdu ať už mí přátelé půjdou se mnou nebo ne. „Takže, kdo půjde se mnou dolů ať zvedne ruku“, řekl jsem a čekal na jejich reakci. Asi nechtěli být považování za zbabělce tak postupně neochotně všichni tři zdvihli ruce nahoru, ale bylo na nich vidět, že chuť k tomu opravdu nemají. „Jsem rád, že mám takovou velkou oporu a taky je lepší, když ve sklepě nebudu sám. Při tom stěhování jsem kromě deníku objevil i ten vchod do sklepení, takže se nemusíme zdržovat jeho hledáním. Každý ode mě dostane baterku.“ Nechtěl jsem riskovat sestup do sklepa sám, proto jsem pozval mé přátele a stejně je lepší, když je víc lidí pohromadě. Venku pořád pršelo silným proudem. Byl slyšet ledový vítr, který foukal a hnal kapky vody do oken, kde stékaly a měnily se v roztodivné tvary. „Dobrá, připravte se půjdeme. Vezmu sebou i žebřík, protože nevíme jak hluboko to je.“ Thomas, Jonathan i Ralf se zvedli a byli odhodlaní vydat se na strašidelnou cestu do podzemí mého domu, kde podle deníku měla být nějaká nadpřirozená bytost. Samozřejmě na strašidla nevěřím, ať už jsou v jakékoliv podobě, ale také jsem si nijak rozumě neuměl vysvětlit ty zvuky, které se občas v noci ozývaly. Vedl jsem své hosty do malého pokoje, který mám jako svou pracovnu. Je sice malý, ale mám v něm vše, co ke své práci potřebuji a navíc je útulný. Každé ráno mi sem jedním velkým oknem svítí sluníčko. V rohu místnosti je pracovní stůl a hned vedle je to místo, které potřebujeme. „Thomasi, prosím tě pomož mi s tím stolem, musím oddělat koberec.“ Odnesli jsme s Thomasem stůl kousek stranou a já pak začal pomalu rolovat šedý koberec. Pomaličku, jak jsem zamotával koberec se pod ním ukazoval jakýsi dřevěný otvor, který byl na petlici zamknut starým dobovým zámkem. Stáli jsme tam, a dívali se jeden na druhého. Nikdo z nás neměl odvahu na takové dobrodružství, ale už se nedalo nic dělat. „Jednou jsme tady tak to odemkni“, řekl Ralf a urovnával si svůj nový účes, protože nevěděl, kam s rukama. Pomalu jsem si klekl a přiložil ucho k tomu poklopu, jestli náhodou neuslyším nějaký zvuk. Bylo tam ticho jako v hrobě. Potom jsem vytáhl z kapsy klíček a olejničku. Kápl jsem trošku oleje do zámku i na klíč. Potom jsem ho zastrčil dovnitř a zámek se poslušně otočil. Dal jsme ho bokem a otevřel poklop od podzemního sklepa. Jonathan mi podal žebřík a já jsem ho spustil dolů. Chodba byla dobré dva metry pod domem. Jelikož to byl můj nápad lézt do starého sklepa musel jsem jít jako první a nutno podotknout, že do zpěvu mi zrovna nebylo. „Tak a už jsem dole,“ volal jsem na ty navrchu. „Jen se ničeho nebojte, nic tu není co by vás mohlo sežrat.“ Pokoušel jasem se uvolnit to napětí, které viselo ve vzduchu. Teď, když už byli všichni dole, rozhlédl jsem se okolo. Vzduch tady byl těžký, vlhký a byla v něm cítit jakási nasládlá vůně. Posvítil jsem baterkou před sebe, pak jsem udělal čelem vzad a posvítil i na druhou stranu. Nemohl jsem věřit vlastním očím. Chodba vedla doleva i doprava, ale podle deníku měla vést jen jedním směrem. Viděl jsem, že i mí přátelé si toho všimli a zmateně se rozhlíželi kolem. Náhle nám začalo hvízdat v uších, jako když si někdo píská nějakou melodii, která má mnohonásobnou ozvěnu. Zakryl jsem si uši a z hrůzou jsem čekal co bude dál Naštěstí zvuk pomalu utichnul a nic zvláštního se nestalo. Jen otázkou zůstalo zda jít doleva nebo na druhou stranu. Podívali jsme se na sebe, ale nic neřekli. Všem bylo na očích vidět, že by nejradši vrátili nahoru po žebříku do bezpečí mého pracovního pokoje, ale zrovna tak každý věděl, proč je tady. Šli jsme doleva i když nikdo z nás nevěděl proč zrovna tam. Nemluvili jsme. Byly slyšet jen kroky, Které sebou nesly ozvěnu jako v nějaké hororové povídce. První jsem šel já, za mnou Ralf, Jonathan a skupinku uzavíral Thomas. Všichni jsme měli v rukou baterky, takže chodba, kterou jsme šli byla krásně osvětlená. Pomalinku jsme se posunovali kupředu krok za krokem. Pak jsem ale uviděl něco, co mě donutilo zastavit. Kužel světla z mé baterky svítil přímo na onu věc. I ostatní nasměrovali své světelné zdroje mým směrem. Společně naše světlo padlo na starou bednu, která jen tak ležela v té chodbě, kdo ví kolik let. Obklopili jsme tu bednu ze všech stran a já jsem zvedl víko. Čekal jsem, že na mě vyletí něco strašného, ale jen se zvedl tím prudkým pohybem víka prach, který ležel dole. Pod silnou vrstvou prachu byla jen hromádka nějakého oblečení s vybledlou barvou, místy potrhané, jinak nic zvláštního tato bedna neskrývala. Zase jsme ji teda zavřel, teď už ale pomaleji, kvůli prachu. Šli jsme zase dál, když v tom jsme uslyšeli výkřik. Proboha byl to Thomas, kdo tak strašně vykřikl. Otočili jsme se dozadu na Thomase, ale ten se před našimi zraky sunul na zem v velkou dírou v břiše. Naše baterky svítila na Thomasův otevřený žaludek, z kterého začaly vypadávat nestrávené kousky jídla a kapala z něj žlutá a zapáchavá tekutina. Nemohl jsem odvrátit pohled od té hrozné scény, která se tak zčistajasna stala. Thomasovo břicho se proměnilo v jednu velkou díru, z které se teď začaly vymotávat i střeva jako živý had a skládaly se před skoro mrtvého Thomase na zem. Nebyl ještě mrtvý, protože chrčel nějaká slova, ale nikdo jsme tomu nerozuměli. Z koutku úst mu kapala pěna smíchaná s krví. Jeho tvář byla zkřivená v šílené agonii smrti. Výraz ve tváři našeho přítele Thomase představoval největší hrůzu a strach z toho, co viděl než mu ta věc provrtala skrz na skrz břicho. Üsta zůstala otevřené v jakési divné křeči, oči vyboulené a vytočené na vrch hlavy. Něco tak nechutného jsem v životě neviděl, musel jsem se otočit od ostatních, abych se mohl vyzvracet, protože moje tělo odmítlo takovou podívanou strávit. Také Jonathan i Ralf museli vyprázdnit své žaludky. Strachem jsme se třásli. Nějaké strašlivé zlo ovládalo toto podzemí, pohybovala se tu nepředstavitelná hrůza, byla tichá jako stín a vraždila, zabíjela. Kdo bude další? Tato otázka proletěla snad hlavou každého z nás tří. Nikdo již nechtěl dále být v tomto podzemí. Náhle nás choutky na dobrodružství přešly jako když utne, protože náš společný kamarád Thomas přišel tak hrozným způsobem o život. Bylo nebezpečné sem vůbec kdy chodit a bylo to taky hloupé. Tajemství, které skrývá tato podzemní chodba nejsou určená našemu světu a pokud někdo nebo něco bude chtít, aby tato tajemství zůstala zachována, tak se odtud nedostane nikdo živý. Teď už jsme běželi nazpět. Utíkaly jsme ze všech sil, ale pořád jsme nemohli najít onen rozcestník, na kterém jsme odbočovali. Nakonec jsme udýchaní a zpocení museli zvolnit tempo a náš rychlý běh přešel do chůze. Měl jsem strach o Ralfa s Jonathanem a trošku mě trápilo i svědomí, že je to všechno moje vina, to co se tady stalo, proto jsem šel nyní jako poslední. První šel Ralf a mezi námi Jonathan. Nikdo z nás neví, jak dlouho jsme už chodily v podzemí, protože hodinky se nám společně zastavily zhruba v době, kdy jsme vešli do podzemí. „Hej Paule, nezdá se ti, že tu už chodíme nějak moc dlouho a pořád nikde ten rozcestník?“ „Jo a taky jsem po cestě nikdy nezahlédl tu bednu, cos otvíral,“ řekl Ralf. Měl jsem docela zlost na sebe a taky na své přátele za ty otázky, tak jsem prudce odpověděl: „Jak to mám sakra vědět, vím toho zrovna tolik co ty!“ Moje odpověď zřejmě zapůsobila, protože pak už se nikdo na nic neptal a dál jsme pokračovali tou studenou chodbou. Nebyla to nějak zvlášť vysoká chodba, pro dospělého člověka ale dostačující pro přímou chůzi. Její strop nad námi přecházel v oblouk. Na některých místech bylo možné na zdi přečíst jakési nápisy, ale jelikož byly nejspíš latinsky a nikdo z nás tuto řeč neovládal, tak jsme nemohli určit, co vlastně znamenají. Párkrát jsme museli překračovat hromadu kamenné suti, která se drolila z vlhkých stěn, které odporně zapáchaly hnilobou a na omak byly jakoby pokryté zvláštním druhem houby a místy i slizu. Na zdech se pak pohybovalo velké množství různé havěti jako byly šváby, štíři, velcí chlupatí pavouci a pak taky úplně nám neznámé druhy velkého hmyzu trošku podobného obřím mouchám. Sem tam bylo slyšet kapky vody odkapávající odněkud ze stropu, které se pak se svým typickým zvukem rozprskly o zem. Byla to věru velmi nepěkná podívaná a pomyšlení na to, že by tu člověk umřel třeba hlady bylo ještě děsivější a nahánělo mi po celém těle husí kůži. Už jsem netoužil vědět, co všechno se skrývá v těch hrozných dlouhých chodbách pod mým domem, přál jsem si být doma, sedět ve své lenošce a číst si v klidu The Times. Jenže teď jsem byl tady a otázkou zůstávalo, jak a kdy se odtud dostaneme. Už jsem začínal mít hlad. Samozřejmě jsme neměli sebou žádné jídlo, protože nikdo z nás nepředpokládal, že bychom se mohli v podzemí zdržet déle než dvě hodiny a také nikoho by ani ve snu nenapadlo, že bychom mohli ztratit svého přítele, který teď leží mrtví někde za námi. Z myšlenek mě vytrhl Ralfův výkřik. „Pozor, stranou!“ Jen to dořekl vzduchem zasvištěla sekera a zabodla se přímo do Jonathanovy hlavy, když ten nestačil včas uhnout. Skácel se přede mnou jako podťatý. Ralf i já jsme s hrůzou hleděly na ležícího Jonathana, který už nejevil známky nejmenšího života. Sekeru měl zabořenou kousek nad čelem. Z rány vytékala stružka krve a části Jonathanova mozku. Jak tam ležel mrtví svým zjevem připomínal gumovou figurínu z domu hrůzy, jen chybělo aby ožil. V tom se jeho tělo pohlo kousek dopředu. Jonathan klek na kolena a pak se zase svalil zpátky. Byla ve mně malá dušička. Měl jsem strach, že Jonathan ožil a teď se chystal zabít nás dva. Nikdy jsem nevěřil, že bych mohl tak rád vidět opravdu mrtvého Jonathana, protože představa, že by ožil a chystal se nás zavraždit tou sekerou, co měl zabořenou hluboko ve své hlavě mě hnala srdce až do krku. Ralf měl sklopenou hlavu a zdálo se mi, že slyším tichý pláč. Ani já jsem neměl moc daleko od toho, abych se zhroutil na zem, ale nějaká naděje ve mně snad ještě zůstala. Vzal jsem Ralfa kolem ramen a jemně jsem ho utěšoval. Snad se mi to i podařilo, protože po chvilce už byl Ralf schopen mluvit. Sedli jsme si na vlhkou zem vedle sebe a dívali se do prázdna před sebe. Bylo to strašnější, než si dovede kdokoliv z vás představit. Za tak krátkou chvíli tolik krve. Přišli jsme o dva naše společné přátele a naše vyhlídky na přežití vůbec nebyly růžové. Seděly jsme v tichosti každý se svýma myšlenkama. Věřím ale tomu, že Ralf stejně jako já myslel na naše mrtvé přátele a na to, jestli se odtud a kdy dostaneme. Nechtěl jsem se dívat tím směrem, kde ležel mrtvý Jonathan se sekyrou zabodnutou v hlavě, ale něco mě pořád nutilo abych se tam podíval a ujistil se, že tam Jonathanovo tělo opravdu je, tak jak jsme jej viděli naposledy. Nemohl jsem už odolat tomu pocitu, tak jsem se otočil a zařval jsem: „Ralfe!“ Ralf sebou leknutím trhl a podíval se tím směrem, kde měl ležet mrtví Jonathan. Nebyl tam. Ani stopy po mrtvole nebo sekeře. Jen krvavý flek na zemi a kousky jeho mozku určovaly místo, kde zůstal nehybně ležet. „Bože já se zblázním, zblázním, zblázním!“ křičel Ralf. Propadl chvilkové hysterii. „Chci odtud hned pryč, Paule odveď mě, odveď mě, chci pryč, nezůstanu tu ani minutu.“ Běhal kolem mě a rval si vlasy hrůzou. V jeho očích se na okamžik objevil náznak šílenství. Pak se zhroutil na zem a propukl v bolestný pláč plný žalu, bezmocnosti, strachu o svůj život. Ani já jsem nebyl zcela při smyslech. Kopal jsem do zdí, sprostě nadával, dělal prudké pohyby a hlavně jsem pořád otáčel hlavu, jestli někde neuvidím Jonathana, který napřahuje sekeru a chystá se mě zabít. Nikde se nic nepohlo a já po čase zjistil, že jsem úplně fyzicky vyčerpaný. Musel jsem si sednout, hlavou mi běhaly myšlenky jako o závod, žádnou z nich jsem nedokázal pořádně zachytit a zpracovat. Byl to úplný maratón myšlenek, které vytvářel můj mozek aniž bych se dokázal byť na jedinou soustředit. Už jsem nevnímal okolí kolem sebe. Nechal jsem oči zavřené a čekal jestli přijde smrt. Kousek ode mne plakal Ralf ale jeho hlasité vzlykání pozvolna utichalo, až nebylo slyšet vůbec. Teď nastalo úplné ticho. Připadlo mi, že slyším bít vlastní srdce, ale byl to patrně jen výmysl mých pocuchaných nervů, které dnešní den dostaly zabrat víc než za celý můj život. Dělal jsem si starost o Ralfa. „Jak je, cítíš se v pořádku?“ řekl jsem, ale ještě než mohl odpovědět jsme si pomyslel, že v pořádku určitě nebude. Podíval se na mě nepřítomným pohledem a řekl: „ Paule, prosím dostaň nás odtud pryč, už nechci zažít něčí smrt, už bych to opravdu nevydržel.“ „Neboj Ralfe, bude to v pořádku, dostanu nás odsud, věř mi prosím.“ Sám jsem nevěřil tomu, co vypadlo z mých úst, ale bylo to nutné říct abych trošku Ralfa uklidnil. A opravdu to vypadalo, že je trošku klidnější. Sedl teď blíž ke mně, ruku mi dal kolem ramen a tak jsme ještě hodnou dlouho seděli. „Pojď Ralfe, musíme jít rád bych se dostal ještě dnes domů a navíc nemůžeme sedět dlouho na té studené vlhké zemi.“ Pomohl jsem Ralfovi na nohy, ale samotnému mě nebylo zrovna nejlíp. Moje tělo se také zvedlo, a já cítil, jak se mi točí hlava. Věřím tomu, že to měl na svědomí i tenhle vlhký, moc vlhký vzduch. Šli jsme cestou odkud přiletěla sekyra. Naše svítilny byly ještě pořád v dobrém stavu a vrhaly paprsky světla do té nekonečné chodby. Po cestě mě napadlo, že by bylo od nás moudré, kdybychom si vzali baterie od našich mrtvých kamarádů. Jenže bohužel v tom děsu a hrůze nikdo z nás nepomyslel na baterie, které by se nám mohli v případě více denního putování těmito chodbami hodit. Nicméně zatím nebylo nových baterií potřeba a já se snažil věřit, že za chvíli budeme o rozcestníku, od kterého už to není daleko k našemu žebříku a mému pracovnímu pokoji. Přemýšlel jsem, jestli budu chtít, po tom všem, co jsem tady viděl bydlet ještě ve svém domě. Napadlo mě ale, že je o této myšlence ještě předčasné uvažovat, protože jsme byli zatím tady dole a nikdo nevěděl, kdy se odtud dostaneme. Ale naše přání bylo, aby se to stalo co nejdřív. Tentokrát jsem šel ve předu já. Neměl jsem ani tušení, co nás tady dole ještě potká, ale nechtěl jsem o tom ani přemýšlet. Nejdůležitější bylo dostat se k rozcestníku. Pomalu a obezřetně jsme se vydali na další pouť. Vždy jsem chodbu nejprve prosvítil světlem baterky a teprve pak, když jsem si byl téměř jistý, že je před námi bezpečno, jsem udělal další kroky do neznáma. Zdálo se mi že slyším něčí kroky? Zastavil jsem. Za mnou byly slyšet jen kroky Ralfa, který také zastavil. „Stalo se něco Paule, proč jsi zastavil?“ „Ne Ralfe vše je v pořádku, jen se mi rozvázala tkanička od bot,“ lhal jsem, protože se mi nechtělo zneklidňovat Ralfa něčím, co možná nebylo ani skutečné. Pak už byl klid a já žádné další kroky kromě mých a Ralfových neslyšel. Světlo mé baterky teď padlo na konec chodby, která se v dálce rozšiřovala. Zrychlil jsem krok, protože jsem se chtěl přesvědčit, jestli mě zrak neklame. A byla to skutečnost, aspoň taková, jaká může být v tomhle podivném a neskutečném světě podzemních chodeb. Opravdu se chodba rozšiřovala a po několika metrech byla další chodba doprava a pak následovala i odbočka vlevo. Už jsme se chtěli radovat, že jsme konečně na křižovatce, kde jsme ještě před několika hodinami stály a rozmýšleli se, kterou cestou se vydat. Jenže po podrobnějším prozkoumání oněch křížících se cest jsme zjistili, že tedy naše stopy ještě nikdy nevedly. „Paule toto přece není tak křižovatka, kde jsme byli s Thomase a Jonathanem že ne?“ V jeho očích se opět začal objevovat plamínek šílenství a holé beznaděje člověka, který ztratil veškeré smysly. „Ne Ralfe, tohle není ta cesta, odkud jsme přišli, ale myslím že musíme jít vpravo.“ Opravdu se mi cesta doprava zdála nejpřijatelnější už z toho důvodu, že chodba na tu stranu byla nejširší a tudíž nejbezpečnější. Ralf proti mé myšlence nic nenamítal, takže naše kroky zahnuly doprava. Šli jsem a chodba zvuky našich chodidel mnohonásobně odrážela a vracela v nepříjemné ozvěně. Teprve teď jsem dokázal pochopit Erika, který procházel těmito chodbami. Už mi došlo, jakou nepředstavitelnou hrůzu tady musel prožívat a když potom narazil na tu postavu, bože. Ač se zde dělo mnoho věcí normálně se vymykajících lidskému rozumu nebyl zde vidět na první pohled žádný život. A přece. Kdo zabil Thomase, kdo hodil sekyru po Jonathanovy a trefil ho rovnou do hlavy? Byla zde spousta nevysvětlitelných otázek, na které asi nikdy nedostanu odpověď. A možná jsem jí ani raději nechtěl znát, protože to, co bych zjistil by mohlo být mnohem děsivější než věci tady. Myslel jsem na svou bývalou manželku, která asi dokázala vycítit zlo, které se ukrývá v tomto podzemí. Často mě říkala, abych opustil tento dům, že bydlet se dá i jinde. Jenže ona ani nikdo jiný mě nemohl donutit odstěhovat se z domu, kde po celá staletí bydleli moji předkové a navíc jsem k tomu domu měl zvláštní vztah. Přitahoval mě nějakým svým kouzlem, ale nikdy přesně nedokážu říct jakým. Možná to bylo kouzlo starého nábytku, který jsem nechal původní, nebo to bylo také tou atmosférou dob dávno zapomenutých. V mém domě byl vždy divný těžký vzduch, který při troše fantazie přinášel svědectví mých předků. Moje rodina byla vždy v domě spokojená, stejně tak byly spokojení a moji dědové a jejich dědové taky. Náš rod měl sice svou starou legendu o tom, že jeden můj prapředek se stal obětí nějakého starého rituálu, kde se obětovali lidé a pak prý v našem domě ještě dlouhá léta strašil. Byla to samozřejmě jen povídačka a věřil jsem jí možná tak do svých dvanácti let. Pak už se o tom nemluvilo a já na tu povídačku dávno zapomněl. Neměl jsem děti, takže nebylo komu bych jí vyprávěl a moje bývalá manželka jí znala. Teprve teď tady v té temné hnusné chodbě jsem si vzpomněl, jak mne touto historkou strašívaly. Říkaly, že mého prapředka ( jeho jméno již nebylo známo) prý při tom obřadu zaživa rozřezali na kousky. Nejprve mu uřezali obě ruky, pak nohy. Hrozně moc křičel, ale nemohl nic dělat, protože byl svázaný. Jeho děsný křik se také podle pověsti v domě ozýval. Pak mu vyrvali jazyk z úst a ta se mu zaplnila krví, která ho pro jeho dobro udusila. Příběh dále hovoří o tom, že jeho pozůstatky byly vhozeny do dřevěné bedny a ta byla přenesena do podzemí pod domem, kde bydlím. Od té doby se ozývaly ty zvuky. Tahle historka byla podle doby mnohem starší než deník Erika, který jsem našel. Ať bych se ale snažil sebevíc, nemohl jsem této povídačce uvěřit ani za mák. Pravdou je, že se z mého domu občas ozývaly divné zvuky, kvůli kterým se semnou manželka dala rozvést a odstěhovala se, ale to ještě není důvod k tomu, abych si myslel, že se tu stalo něco tak hrozného. Ani tato chodba a dnešní příhody mě nedonutí věřit tomu, že se kdy konaly nějaké obřadné rituály, při kterých umírali neviní lidé. Tyto myšlenky mě napadaly teď, kdy jsem šel stále kupředu, za mnou vystrašený Ralf. Nohy mě už pořádně bolely tak jsem Ralfovi navrhl, že si na chvíli sedneme a odpočineme si. Přijal můj návrh s potěšením, protože ani mu už nohy nesloužily podle jeho přání. Usedli jsme na místo s dobrou vyhlídkou na obě strany – to pro všechny případy, protože už jsme si nemohly být jistí vůbec ničím. Byl jsem hrozně unavený a aniž bych si to nějak zrovna moc přál, tak jsem usnul. Zdál se mi příšerný sen o mém prapředku, který zde byl podle pověsti rozsekán na kusy. Jenže v mém snu jsem ho viděl a byl docela živý. Měl starý obličej, oči bez výrazu skoro zapadlé, dlouhé kostnaté nohy a ruce veliké a silné. A to vše bylo sešité tlustou nití do jednoho těla. I hlava byla přišitá na krku. A tato postava z mého snu zavraždila Thomase i Jonathana. Pak, aby získala další sílu, tak odtáhla Jonathanovo tělo, aby ho v klidu mohla vysát a získat vládu nad Jonathanovou duší. Byl to neskutečně ošklivý sen a já byl rád, když jsem se celý zpocený s výkřikem probudil, protože poslední, co si z toho snu pamatuji bylo, jak se ta sešívaná věc pokoušela zabít i mě. Zrovna, když po mě natahovala tu svou shnilou pařátu, tak jsem se probudil. Podíval jsem se na Ralfa, ale nebyl tam. Kam proboha zmizel? Snad se hned vrátí, pomyslel jsem si. Chvilku jsem čekal, že Ralfa uslyším přicházet, třeba si jen musel odskočit, ale už to mé čekání trvalo hodně dlouho než aby to byla náhoda. Nezbývalo mi než vydat se Ralfa hledat. Smůlou bylo, že jsem nevěděl zda ho mám hledat vpravo nebo vlevo a taky mě napadlo, že by se mohl kdykoliv vrátit a kdyby mě nenašel sedět na místě mohl by mě jít také hledat ale třeba úplně opačným směrem. Naštěstí jsem u sebe měl malý kapesní zápisník a propisku, která sice tady v tom vlhku nepsala nejlépe, ale přesto se mi povedlo naškrábat krátký vzkaz. RALFE ŠEL JSEM TĚ HLEDAT. POKUD SE DO HODINY NEVRÁTÍM VYDEJ SE SMĚREM DOPRAVA, SETKÁME SE. Otočil jsem se tedy vpravo, abych se vydal hledat Ralfa. Teď už jsem rázoval rychlým krokem vpřed, baterku, která už nesvítila zrovna nejostřeji před sebou. Snažil jsem se v tom šeru zachytit sebemenší známky otisku lidské nohy. Na zemi, ale nebyla ani známka po nějakých stopách. I kdyby tudy člověk prošel jen těžko zde mohl zanechat otisky. Zem byla tvrdá, uchozená a možná jen nejlepší stopař, by našel stopu. Já jsem nikdy stopař nebyl a není divu, že se mi také žádnou stopu nepodařilo najít. Tak upřeně jsem hleděl do země a hledal stopu, až se mi podařilo skoro zakopnout o něco…Nebylo to něco. Byl to Ralf nebo aspoň to, co z něho zbylo. Byl tak scvrklý, že jsem ho nepoznával. Kůže po celém jeho těle už nebyla napjatá, byla úplně vyschlá a vysušená. Na pohled připomínal sušenou švestku. Místy byla i popraskaná. Oči lezly z důlků Bože až teď jsme viděl, že Ralf má otočenou hlavu o 180°. Tak tohle mu způsobilo smrt. Někdo mu trhl hlavou a úplně mu jí přetočil. Jenže to vyžadovalo nadlidskou sílu. Ale já už jsem nepochyboval o tom, že tady taková síla je. Do mysli se mi začal vkrádat pocit, že můj sen byl varováním a že tady opravdu řádí duch mých předků. Všichni mí přátelé jsou mrtví. Sesypal jsem se a nechal své tělo sklouznout po stěně vedle mrtvoly Ralfa. Připadal mi teď mnohem menší, jako nějaká loutka. Chtěl jsem s ním pohnout, ale byl jako z kamene. Nedokázal jsem uvolnit ani ruku, jakoby kůže vyschla a ztvrdla. Nebylo mi zrovna nejlíp od žaludku. Otočil jsem hlavu abych se mohl vyzvracet, ale nešlo to. Z úst mi tekly jen nechutně hořké sliny a když jsem si strčil prst do krku a nadrapoval jsem se jak to šlo, nic ze mě nevypadlo. Nechal jsme toho, bylo to marné. V mých nohou nebyla síla abych mohl jít dál. Nevím, kolik času uplynulo od doby, kdy jsme otevřeli poklop do chodeb smrti, jak jsem je začal nazývat. Můj pohled zalétl na hodinky, pořád nešli. Začínal jsem chápat, že musím dál, pokud chci zůstat naživu. Nemohu tady jen tak sedět a dívat se do prázdna. Nohy si na chvíli odpočinuly a já byl připraven na další pouť. Teď už byla chodba místy porostlá plísní a ve vzduchu byl cítit zápach hniloby, zkaženého vzduchu a ještě něco jsem ucítil. Byl to zápach smrti. Blížící se neodvratné smrti.Kamenná chodba nyní zatáčela prudce doleva a pak se zúžila na takovou šířku, že jsem měl co dělat abych se mezi stěnami protáhl.. Asi sto padesát metrů jsem pořád šel tou úzkou cestičkou, která pak najednou končila. Takže slepá ulička pomyslel jsem si a už jsem se chtěl obrátit a vrátit se nazpět, když jsem si všiml něčeho divného na zdi. Byl to malý kroužek namalovaný rukou. Byl celý vyplněný červenou barvou a já jen mohl doufat, že barvu na téhle malůvce nenahradila lidská krev. Přejel jsem rukou po tom kolečku a náhle se vše začalo chvět. V první chvíli jsem měl obavu, že se chodby začínají hroutit a že bude konec. Ale to, co jsem uviděl mi vyrazilo dech. Moje tělo tam stálo nehybně jako socha, oči upřené přede mě na tu neskutečnou podívanou. Kameny, které tvořily stěnu se začaly pomalinku, ale s obrovským rachotem propadat do země a po chvíli se přede mnou objevila chodba, která tu ještě před chvíli nebyla. No vida, pomyslel jsem si je to jak v pohádce. Skály se tu sami otevírají. Jenže tohle jak v pohádce nebylo. V pohádce neumírají lidé a téměř vždy vítězí dobro nad zlem. Jenže dnešní souboj zatím vedlo jednoznačně zlo a v nějaký náhlý obrat se nedalo moc věřit. Vykročil jsem tedy do té chodby a už po pár krocích, jsem uviděl po zemi rozházené lidské kosti, sem tam nějakou lebku a mezitím si pochodovaly krysy a dívaly se na mě svýma malinkýma jedovatýma očkama. Jedná byla větší než všechny ostatní. Dívala se na mě, výhružně cenila malé zoubky ostré jako jehly a pomalu kroutila ocasem ze strany na stranu. Nejprve jako by se mě bála, nehla se z místa, ale pak k mému zděšení mě začala pronásledovat a přibližovala se čím dál tím víc.A ostatní krysy jí následovaly a při tom nepředstavitelně pištěly. Dostal jsem obrovský strach, že mě krysy sežerou. Nutil jsem se, abych nezačal hned utíkat. Vzal jsem na zemi ležící lebku a hodil jí po té největší kryse, která vedla ostatní. Byl to dobrý zásah. Krysa odletěla, ale nezdála se být mrtvá. Pomalinku se zvedla a bylo vidět, že kulhá na jednu nožku. Ale už si nechala patřičnou vzdálenost a dostatečný odstup. Snad jsem si zjednal úctu, protože po chvíli, když jsem otočil hlavu a díval se, jestli jsou pořád za mnou, nic jsem neviděl. Aspoň pro tuto chvíli bylo o starost míň. Spíš mě dělala starosti myšlenka kdy se odtud dostanu a jestli vůbec. Moje baterka už skoro vypověděla službu. Svítila teď jen slabounkým paprskem, ale já zjistil, že vůbec světlo nepotřebuji, protože chodba byla nějak světlejší jako by sem stropem pronikalo sluneční světlo i když mi bylo jasné, že je to nemožné. Jenže dnes se nemožné stávalo skutečností, takže jsem si nebyl jistý vlastně už vůbec ničím. Moje oči se namáhaly jak nejvíc to šlo až mě z toho začala bolet hlava, ale stálo to za to úsilí. Po chvilce se chodba rozšířila do takové velikosti, že už spíš připomínala nějaký obrovský sál.Ze strachu z krys jsem se ohlédl, ale nebyly tam. Pak jsem zahlédl něco se ve vzduchu mihnout. Jako by nějaký stín přelétl vzduchem a pak rychle zmizel. Napadlo mě, že už jsem asi pěkně přetažený a mám vidiny. Jenže pak se to opakovalo a znova a znova. Po chvíli jsem už nevěřil tomu, že to jsou nějaké stíny, spíš to byly duše zemřelých, možná, že některé patřily i mým mrtvým přátelům. Někde přede mnou se blýsklo bílé světlo a když pominulo stál tam člověk. No člověk! To nebylo zrovna to správné pojmenování pro tu sešívanou zrůdu, co tam stála. Vypadalo skoro stejně jako ta z mého snu. Už zdály jsem viděl, že ta zrůda je dost vysoká oproti normálnímu člověku a taky byly vidět místa, kde byla přišitá k sobě. V místě přišití byl takový hrb, že zrůda působila dojmem velkých nádorů. Za normálních okolností by se tato skutečnost mohla zdát velmi komická a směšná, mě ale vůbec nenapadlo se smát jelikož se zrůda blížila ke mně. Až teď, když byla blíž jsem uviděl, že jí schází jedno oko, místo kterého byla jen prázdná černá díra. Ústa byla hrozně tenká a malá byla sešitá k sobě, ale i kdyby nebyla myslím, že by se jimi nedalo moc mluvit. Ruce no teda spíš pahýly černé ohořelé s odpadlými kousky masa visely podél těla a u ramen jsem opět viděl několik silných stehů, které se ovšem na několika místech rozpadaly, protože kůže už dávno nedržela na svém místě. Zrůda si mě zaujatě prohlížela tím svým okem černým jako samo peklo. V mém mozku jsem cítil tlak cizích myšlenek. Tak takhle spolu budeme komunikovat. Pomocí myšlenek, no dobrá. Zkoušel jsem si naladit mozek na jeho vlnu. Povedlo se. Jeho hlas nemůžu popsat, protože ve skutečnosti o žádný hlas nešlo, ale dá se popsat jeho tón řeči. Byl takový úlisný měkký a přívětivý. Vůbec se neshodoval s pohledem na tu zrůdu. Ale věděl jsem moc dobře že hlas patří právě jí. „Buď zdráv Paule.“Prodralo se mi do hlavy. Kruci odkud zná moje jméno? Jen jsem si to pomyslel, už přišla rychlá odpověď. „Já vím hodně věcí Paule a navíc k sobě v jistém slova smyslu patříme.“ Tak to bylo pěkné, abych patřil k takové obludě. I tuto mou myšlenku zachytil a vím, že kdyby mohl hýbat rty jeho odpovědí by byl široký úsměv. Jinak ale na tuto mou narážku nijak nereagoval. Další má otázka byla nasnadě. „Kdo sakra vůbec jsi?“ Pořád si mě prohlížel tím svým černým okem. Už byl tak blízko, že jsem mohl cítit zápach hnijícího masa. Zblízka bylo vidět, že si pěstuje pěknou řádku havěti, která mu lozila v místech, kde kůže dávno nebyla. Bylo to nepředstavitelné hemžení několika tisíců brouků. Dokonce i místo, kde mělo být druhé oko bylo pokryté těmi červi. Otřásl jsem se odporem a hrůzou. Začínalo se mi dělat pěkně zle, při pohledu na tu zrůdu. Radši jsem zavřel oči, ale i přes to jsem cítil silný zápach, který cloumal s mým žaludkem a už už se chystal převrátit ho naruby. „Jsem z tvého rodu Paule, kdysi dávno před několika staletími jsem si žil klidně a svobodně, než si pro mě přišli. Vidíš jak jsem dopadl.“ Ale to nevysvětlovalo odpověď na otázku jak to, že ještě žije? „Ano žiju, protože tak mi to bylo souzeno. Abych žil v těchto chodbách a trápil se hladem. Mou jedinou obživou se stala krev smrtelníků. Jedině tak jsem mohl zůstat naživu. Dnes jsem hodně zesílel, to mi věř Paule.“ Udělalo se mi znovu nevolno. Takže teď už byla jasná odpověď na otázku, kdo zabil všechny mé přátele. Mít po ruce zbraň okamžitě bych tu zrůdu zastřelil, teda pokud mrtví může umřít znova. Zachytil i tuto mou myšlenku a já v hlavě slyšel jeho burácejí smích, který se mi hlavě ozýval jako ozvěna. „Zabít mě? Já nemůžu umřít, jsi bláhový Paule.“ Teď byl v plné síle. Krev ze tří dnešních obětí mu zdá se vystačí na dlouho dobu. Neřekl to přímo, ale já jsem cítil, že v tak skvělé formě už se dlouho necítil. To pro mě ale vůbec nebylo dobré znamení. Možná poznal můj strach a mě přilétla do hlavy jeho myšlenka. „Ze mě nemusíš mít strach, neublížil bych nikomu z našeho rodu, rodu Roggerových. Žiju už hodně dlouho a občas řvu hlady, teď je mi ale dobře.“ Aha tak tady je vysvětlení těch zvuků v mém domě přicházejících ze sklepení. Jak rád bych viděl tuto zrůdu mrtvou, nejlépe kdyby neexistovala vůbec. Stejně mi nešlo na mysl, jak někdo ještě po smrti může žit. Pomyslel jsem na to jako otázku a odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. „Je to tak Paule, ještě před tím, než mě rozřezali na kousíčky a dali to bedny, zaklela mě čarodějnice, která měla velkou moc. Řekla, že povedu posmrtný život a budu se trápit dokud neumřu hladem. Jenže umírat hladem můžu taky několik stovek let a mezitím sem vždy někdo přijde a já nevydržím tu strašlivou touhu po krvi. Nemůžu jí odolat. Kdysi tady byl chlapec, chtěl jsem jeho krev, ale byl dost silný a rychle utíkal a já už byl tak zesláblý. Podařilo se mu utéct, ale stejně mi tu nechal trochu krve.“ Byl to Erik, jehož deník jsem našel o tom nemohlo být pochyb, protože mu se podařilo utéct. „Chceš mě zabít?“ prolétlo mi hlavou tak rychle a nekontrolovatelně. „Ne Paule, nemůžu tě zabít, ale zemřeš po pár týdnech. Mám v sobě jakousi nemoc, infekci, která je rychle přenosná a je bohužel smrtelná. Budeš umírat v hrozných bolestech. Budeš se rozkládat za živa, tvoje vnitřnosti začnou hnít a plesnivět, ucítíš v sobě pohyb malých červíků, kteří tě budou pozvolna požírat zevnitř. Ale nemusíš mít strach, tvoje srdce zůstane nedotknuté. Nebude to rychlé umírání, ale pomale, pár týdnů.“ Tak to mě vážně potěšil. Už teď se mi zdálo, že jsem se celý rozložil, ale byl to jen pocit, který musel vyvstat při pohledu na tu zrůdu. „Ukaž mi cestu domů, prosím.“ Čekal jsem smích, ale přišla odpověď. „Tudy Paule“, řekl a hnijící rukou mávl jedním směrem tak rychle, že mu odletělo trochu zbylého masa i s červi, kteří se pak rozprchli na zemi.Najednou zmizel. Zůstal tu jen odporně smrtelný zápach. Podíval jsem se naznačeným směrem a viděl, že ze sálu vede jedna chodba doleva. Vydal jsem se po ní a asi po pěti minutách chůze jsem viděl náš žebřík a otevřený poklop. Kde kdo by si mohl myslet, jak jsem se asi zaradoval, ale nebylo tomu tak. Byl jsem sklíčený z toho všeho. Vrátil jsem se sice to je pravda ale sám a bez přátel a ještě s vidinou mé nastávající kruté smrti. Možná by pro mě bylo mnohem lepší, kdybych zemřel tam dole jako mí přátelé. V následujících týdnech jsem byl na třech pohřbech mých přátel a pak už jsem z domu téměř nevycházel. V zaměstnání jsem dal výpověď, propustil jsem také všechny moje sloužící a čekal na smrt. Končím tohle vyprávění, protože už nemám sílu psát dál. Jsem tak zesláblý a navíc mi z úst začínají lézt velcí červi…