V Alpách

Konečně je to tady! Docela dlouho jsem se těšila, až pojedu na mezinárodní závody. Nyní se mi to konečně splnilo. Dostala jsem se tam. V tu chvíli jsem byla velmi šťastná,a le nevěděla jsem ještě, co se stane.

Je neděle večer a já jsem přijela stejně jako ostatní závodníci do Verbier. Mezi nimi je i Elmer Werner, který má velikou šanci umístit se v zítřejším tréninku,ale i závodě na medajlové pozice. Je to jeden z nejlepších švýcarských juniorů, který studuje posledním rokem gymnázium. S lyžováním začal ve své vesničce Le Chable, která je nedaleko od Verbier. To jsem se dozvěděla při rozhovoru s ním.

Hned po příjezdu jdu spát, abych byla na zítřejší trénink, jak se říká "fit". Ráno se probudím a paní, u které jsem ubytovaná, mě pozdraví:"Bon jour". Jelikož umím francouzsky jenom tento pozdrav, tak ji odpovím. Ona si to špatně vyloží a začne mi něco vyprávět."Je naparle france." Koktavě ji odpovím a jsem ráda, že přišel pan Michellot, který umí německy. pO snídani se vypravíme na kopec, kde už na mě čeká trať, kterou nejméně dvakrát pojedu. PO prohlédce trati musím konstatovat, že doslova lituji, že jsem sem jela, protože je to nejhorší trať v mýém životě (pozn. alespoň mě to tak připadalo v tu chvíli:)). Ale zase na druhou stranu, jak říká můj kamarád (také lyžař) Karel:"Zkusit se má všechno",tak přece nebudu stát a koukat se na závodnice. Už jsem na startu, odrážím se a vlastně jediné co si ze své jízdy vybavuji, je neustálé vyrovnávání nerovností a pak už jenom zabrždění v cíli. pO dojetí zjistím, že to tak hrozné nebylo a už se těším na další jízdy.

A je tu den "D". Čekámě první veliký závod. Ještě sjedu jeden trénink, ve kterém se zlepším o 4 vteřiny. Po tomto (alespoň pro mě) docela úspěšném tréninku jsem šla na oběd a tam jsem ho potkala. Elmer Werner seděl u našeho stolu a se svbými kamarády si z nás dělal legraci:"Where are you from?" zeptali se nás švýcaři. Na naše Czech republic nám vítězoslavně odpověděli, že jsme z Budapešti. Ještě jsme prohodili pár vět a už jsem se musela jít připravovat na závod. Naštěstí jsem jela až poslední, protože mě tak vylosovali, a mohla jsem se tedy podívat, jak jedou mé starší soupeřky. Závod jsem dojela v solidním čase o vteřinu rychleji než nejlepší tréninkovou jízdu.

Potom se to stalo. Říkám si, že se kouknu na elitní desítku ve sjezdu. Už vidím prvního závodníka Elmra Wernera na cílové rovince. Do cíle mu zbývá posledních 200 metrů. Elmer "sešlapuje" skok, ale to snad ne! Pane Bože! Někdo mu vjíždí do trati. Srážka je nevyhnutelná. Raději odkloním hlavu, abych to neviděla. Stejně slyším ránu. Všude je ticho. V tu chvíli by byl slyšet i tlukot srdce. Elmrův však nikoliv. Je mrtev? V tu chvíli ještě nikdo neví. Přilétají tři helikoptéry a lékaři se ho pokošejí zachránit. později se dovídám, že elmer Werner, osmnáctiletý kluk, zemřel.

Ve Verbier a v celém Švýcarsku zavládl smutek. Závody byly zrušenz. prý se to tak dělá, když někdo zemře. Odjíždím domů s pocitem lítosti nad zmařeným lidským životem.