Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seTábor s překvapením
Autor
basnikalex
Tábor s překvapením
Po obloze sjel klikatý blesk. Jeho efektní světelné vystoupení doplnil hrůzu nahánějící zvuk hromu. Bouřka. Přišla, aniž by se zeptala, zda je vítána, právě když se každému chtělo po právu odpočívat. Tři desítky dětí a několik dospělých se té noci nemělo pořádně vyspat, nejen kvůli počasí. Obloha se opět rozzářila za doprovodu hromu. Bouře dosahovala svého vrcholu.
„Já se asi doopravdy nevyspím,“ zaúpěla dívka z chatky číslo 7.
„Tak si konečně přestaň stěžovat, Pavlo. Já taky nemůžu usnout,“ vyjelo ze mne, když Pavla už po páté za sebou začala naříkat.
„Přesně tak,“ podpořila mne má nejlepší kamarádka Iva. Když si vzpomenu, jak dlouho jsem ji přemlouvala, aby jela na tenhle tábor se mnou, musím se pousmát. Nechala se doprošovat, i když to nemyslela zcela vážně. Ještěže jsem tvrdohlavá a neustala jsem dokud neřekla: „Ano.“ Nevím, co bych bez ní dělala. Jsem takový malý neprůbojný človíček, pokud jde o seznamování. Bez ní bych se se všemi seznámila až na konci tábora, zatímco s ní už znám každého, přestože jsem tady teprve třetí den. Pořádně si to tady užíváme. Myslím, že Iva nebude litovat, že nakonec jela taky.
„Nechcete se podívat, jak to vypadá venku?“ ozvala se poslední obyvatelka chatky s číslem 7.
„To jsi řekla ty, Aničko?“ zeptala se s nedůvěrou v hlase Pavla.
„Jistěže já. Tak co, podíváme se?“
„Ne,“ ozvalo se unisono hned ze tří částí chatky.
„Holky, vy jste zbabělci, vždyť o nic nejde. Jenom otevřu dveře a podívám se. Copak nechápete, jak je bouřka ve své podstatě krásná. Ty blesky, déšť a…“ zasnila se Anička.
„A vlastně proč ne,“ řekla jsem. Seskočila jsem z postele a zamířila ke dveřím s Aničkou po boku. Iva už slézala ze své horní části patrové postele, zatímco se Pavla zachumlala ještě víc do svého spacáku a nedůvěřivě na nás shora shlížela.
Odemkla jsem dveře, raději jsme se zamkly, jeden nikdy neví. Když jsme o půl desáté zamykaly, myslely jsme hlavně na kluky z chatky s číslem 6. Jsou to nevyzpytatelní rošťáci, kteří si rádi dělají srandu z nás dívek. Ještě raději si však dělají srandu z nás dívek v noci, okolo hodiny duchů. To jsme měly možnost poznat hned první den. Při té vzpomínce mi ještě teď běhá mráz po zádech a zároveň se musím smát. Nechápu, kde sehnali svíčky, ale tuším, že jim v tom pomohl vedoucí naší skupiny – Jirka. To, jací jsou kluci rošťáci dokazuje i to, že si na chatce k číslu 6 připsali další dvě šestky, takže bydlí v chatce číslo 666. To plně odpovídá jejich povaze. Pokud vím, poznali se až tady na táboře. Zajímavé, jak se může sejít parta tak podobně zaměřených kluků. Tomu se říká náhoda.
Nesměle jsem otevřela dveře. Naskytla se nám krásná podívaná. Obloha se začala vyjasňovat, protože bouřka byla na ústupu. Byla vlahá letní noc. V dáli se ozýval hrom a nad nedalekým kopcem se zablesklo. Klikatý blesk se objevil náhle a stejně náhle nám zmizel za obzorem. Nebe nad námi bylo poseto milióny hvězd. Všechny tři jsme s pusou otevřenou do kořán obdivovaly tu krásu. Pavla neodolala své zvědavosti a přidala se k nám. Každému kolemjdoucímu by se naskytl zajímavý pohled na čtyři dívky stojící na dřevěném prahu chatky se zakloněnou hlavou jakoby byly zhypnotizované. Vlastně by nebyl daleko od pravdy, protože jsme byly přitahovány všemi těmi hvězdami a nechtělo se nám od nich odtrhnout zrak.
Z příjemné pohody nás vyrušil nečekaně hlučný a pronikavý zvuk, který nebyl bouřkového původu. Ten zvuk vyšel z jedné chatky, na kterou jsme pořádně neviděly, neboť byla schovaná ve stínu rozložitého stromu. Byl to rachot smíšený snad s výkřikem. Neuměly jsme si ho správně zařadit. Naše pohledy nyní skoro provrtávaly starý strom, jen aby jim nic neuniklo. Čekaly jsme, zda někdo vyjde. Trochu jsme doufaly, že jde jen o zatoulaného psa, který něco shodil. Zahoukala sova. Trhly jsme sebou jako jeden muž, tedy dívka.
Už, už jsme se chtěly vrátit do spacáků, když se za stromem něco pohnulo. Byly to dveře od skryté chatky. Pomalu se zase zavřely. Dost opatrně, aby to nebylo slyšet, ale ne dost nenápadně, abychom si toho nevšimly. Zpoza stromu se něco, nebo spíše někdo rozběhl. Na okamžik se mi zastavilo srdce. Neměla jsem sílu se pohnout. Ostatní na tom nebyly o moc lépe. Temná postava rychle přeběhla kolem několika chatek a poté zahnula mezi dvě z nich, a tím nám zmizela z očí. Naštěstí si nás nevšimla, vlastně vůbec nevěnovala pozornost okolí.
Rychle jsme se vrátily na lůžka a ještě předtím jsme zamkly na dva západy. Dýchala jsem zhluboka a cítila jsem jak mi buší srdce. Co teď?
Hrobové ticho prolomila Anička. „Možná bychom se měly jít podívat za holkami do jejich chatky, jestli jsou v pořádku?“
„Co když je ten chlap venku a…“ Pavla dala jasně najevo své obavy, které jsme sdílely všechny.
„Možná, že si to špatně vykládáme. Nebyl to někdo z kluků, však už známe ty jejich legrácky,“ řekla Iva s falešnou nadějí v hlase.
„Na zdejší kluky byl moc vysoký. Nemohl to být ani nikdo z vedoucích, že ne?“
„To si nemyslím, ale měly bychom se jít přesvědčit, že jsou v pořádku. Kdo půjde se mnou?“ zeptala se Anička.
Trochu váhavě jsem vstala namísto odpovědi. Beze slova jsme vyšly ven směrem k onomu starému ale krásnému stromu. Zaklepala jsme. Nic. Ticho.
„Holky, to jsme my, Anička a Lenka. Slyšíte? Jste v pořádku?“
Skrz matné okýnko ve dveřích bylo vidět, jak se uvnitř rozsvítilo. Ozval se zvuk klíče šátrajícího v klíčové dírce. Dveře se otevřely. Stála v nich jedna z obyvatelek chatky a udiveně a ospale na nás hleděla.
„Co se děje? Co chcete, vždyť je noc?“ zeptala se nás.
„No my jsme slyšely hluk a viděly jsme někoho jak od vás utíká, tak jsme dostaly trochu strach.“
Dívce stojící ve dveřích přeběhl po tváři na zlomek sekundy jakýsi záchvěv strachu. Byl to však jen okamžik, možná se mi to zdálo. „Hluk? A od nás? Co to povídáte? U nás nikdo nebyl, už jsme spaly a vy byste měly taky,“ řekla trochu strohým a nepříliš věrohodným hlasem.
„Fajn. To je dobře. Promiň, že jsme rušily. Dobrou.“
„Dobrou.“
Otočily jsme se s Aničkou a pomalu šly za ostatními. To přece nemůže být pravda. Jasně jsem to viděla a slyšela. Anička jako by mi četla myšlenky. „Něco mi na tom nesedí. Nezdála se ti divná?“
„Jo zdála, ale na druhou stranu by se to dalo vysvětlit jako ospalost, jestli jsme je opravdu vzbudily, tak její chování i výraz chápu. Ale stejně… Je to divný.“
V chatce jsme vše řekly Pavle a Ivě, které s námi nešly. Měly jsme na věc stejný názor. Ještě asi hodinu jsme uvažovaly, jak to vlastně mohlo být a bylo. Zároveň se na nás ale také začala projevovat ospalost. Rozhodly jsme se, že to probereme ráno. Pohodlně jsme se uvelebila na posteli ve spacáku a ani ne po deseti minutách jsem usnula.
Probudila jsme se do krásného rána. Příroda byla svěží a čerstvá po včerejší bouřce. Slunce jasně zářilo a dávalo tak tušit, že nás čeká horký den. Obloha byla jako vymetená. Ptáci si radostně zpívali. Na prahu chatky jsem se pořádně protáhla, nadechla se čerstvého vzduchu a vykročila pravou nohou do nového dne.
Přestože jsem toho v noci moc nenaspala, cítila jsem se plná energie a života. Těšila jsme se na nadcházející den. U snídaně jsme s holkami znovu probíraly události včerejšího večera. Kluci ze sousedství si přisedli ke druhé skupině kluků a o něčem vášnivě diskutovali. Zbytek táborníků se vesele bavil o všem možném. Jen holky z chatky u dubu, jak se jí říkalo, byly nějak zaražené a mluvily spolu málo. Vedoucí byli v dobrém rozmaru, což dávalo tušit, že si na nás vymysleli pořádnou zabíračku.
Jirka se oddělil od ostatních a přišel ke stolu naší skupinky. „Copak řešíte dívčiny?“ zeptal se zvesela.
Vyměnily jsme si mezi sebou pohledy, a pak Anička spustila. „Včera večer, jak byla ta bouřka.“
„Snad jste se nebály?“ skočil jí do řeči Jirka.
Anička se zamračila, ale nedala se vyvést z míry. „Včera jsme se chtěly podívat na oblohu a viděly jsme víc než jen hromy a blesky.“
Jirkův obličej zvážněl. Vybídl Aničku, aby pokračovala. Ta mu vyklopila všechno, co se včera stalo, včetně reakce holek z chatky u dubu. Jirka se už neusmíval, spíš naopak, tvářil se neobvykle vážně. „Jste si jisté tím, co jste viděly, nemohlo to být něco jiného?“ zeptal se. Nesouhlasně jsme zavrtěly hlavami. Jirka se zvedl a šel za hlavním vedoucím tábora. Nikdo vedoucímu neřekl jinak než šéfe. Kdoví jestli má vůbec nějaké jméno.
Bedlivě jsme sledovaly Jirku s šéfem. O něčem se spolu bavili a my věděly o čem. Šéf zavrtěl nechápavě hlavou a přistoupil k nám. A znovu jsme vypravovaly náš včerejší zážitek. Šéf se na nás povzbudivě usmál a odešel si popovídat s holkami, které měly být podle naší teorie včera někým napadeny. Podle jejich výrazů bylo znát, že vše popírají.
Šéf se vrátil k nám a řekl, že si kvůli tomu nemáme dělat starosti. Sám měl ale ve tváři napsáno, že si starosti dělá. „To se určitě nějak logicky vysvětlí,“ řekl nakonec a s přáním pěkného dne odešel do chatky pro vedoucí, tedy jen pro mužskou část vedoucích.
Po snídani jsme měli všichni z našeho družstva sraz s Jirkou a Verčou, vedoucími naší bandy. Naše skupina se skládala ze mě, Ivy, Aničky, dvou kluků z šest set šedesát šestky – Mirka a Ondry a jedné holky z chatky u dubu – Evy. Pavla byla zařazená k jiné skupině, což byla škoda a komplikace zároveň, kvůli zamykání chatky. Klíč jsem měla pořád u sebe, takže se Pavla sama dovnitř dostat nemohla. Nejspíš jí to ale nevadilo. Čekání na nás si zkracovala s ostatními holkami.
Jirka nám přednesl denní plán, který měl začít mezi oddílovou hrou. „Poslouchejte! Máte za úkol vyrobit nosítka, se kterými budete běhat lesem. Na těch nosítkách ponesete vámi zvolenou osobu. Ta musí být oblečena jako lesní víla, takže budete vyrábět i oblečení a to jen z přírodních zdrojů. Na nosítka můžete použít špagát, který vám mohu poskytnout. Máte na to dvě hodiny, takže s chutí do práce.“
S určením nošené osoby nebyl problém. Vybrali jsme Evu, byla z nás nejlehčí a skoro nejmenší. Navíc o to i stála. Okamžitě po svém určení odběhla připravovat si speciální stoprocentně rostlinné oblečení. Trvala na tom, že to udělá sama, a tak jsme se s kluky vrhly na nosítka. Svázaly jsme dvě silné větve, jako hlavní část a ještě jsme přidali pár menších větví, do kterých si měla Eva sednout.
Čas ubíhal rychle, aniž bychom si toho všimli. S přibývajícími minutami nám začínalo být čím dál tím větší horko. Když jsme konečně byli hotovy, mohli jsme se kochat pohledem na stabilní a zároveň vcelku lehká nosítka. Chyběla nám jenom Eva. Vydala jsme se s Aničkou najít tu zatraceně parádivou holku, zatímco Iva se vesele bavila s kluky.
Evu jsme našly u řeky. Přes kraťasy měla trávovou sukýnku a na hlavě lopuch proti slunci. Dokonce si udělala z lopuchů i přehoz přes hlavu a z různého lučního kvítí si uvázala „náhrdelník“. Pochválily jsme jí s Aničkou práci a vrátily se s ní za ostatními.
Jirka už na nás čekal. „Neříkal jsem, že nejdelší čas stráví u oblékání?“ zeptal se Verči, aniž by čekal odpověď. Nicméně Verča odpověděla. „Ale stálo to za to. Co říkáš?“ Jirka se usmál a pochválil nám i nosítka. Ještě nám vysvětlil pravidla a už jsme šli na start.
Šéf nás startoval. „Dívky nasedat. Připravit nosítka. Na start. Připravit, pozor, teď!“ vykřikl a my vyběhli s Evou jakožto jednoznačně nejlepší lesní vílou. Fáborky nás vedly. Hned ze začátku jsme získali trochu náskok oproti ostatním, protože jsme si už, na rozdíl od ostatních, zkoušeli nošení. Kličkovali jsme mezi stromy, přeběhli mostek přes říčku a pádili po louce vstříc cílu. Začalo nás dohánět družstvo s Pavlou na nosítkách. Už nám skoro šlapali na paty, ale my se vzchopili a proběhli cílem jako první. Dostalo se nám zaslouženého uznání a samozřejmě odměny. Výhra spočívala v tom, že jsme nemuseli dnes vykonávat službu, tj. pomoc v kuchyni a různé pomocné práce vůbec.
Došli jsme si do kuchyně pro studenou limonádu, jak osvěžující. Do oběda jsme dostali volno. S Aničkou a Ivou jsme se však přidaly k Verče, která s námi chtěla malovat na kameny. Jak říkala: „Tvůrčí činnost je důležitá pro rozvoj mysli.“
Anička nám předvedla další ze svých mnohých dovedností, když se jí na kameni pomalu rýsoval krásný rudý pták, prý bájný Fénix. Řekla nám o něm jednu z mnoha pověstí, kterých znala opravdu hodně. Nutno dodat, že Anička je starší než já a Iva. Zatímco nám je ubohých 13, ona už oslavila 16. narozeniny. Znala každého vedoucího a oni ji. Jezdila s nimi každé léto na tábory a přes rok chodila do jejich kroužků. Napřesrok chtěla jet na další tábor, ale tentokrát jako pomocná vedoucí. Tato sympatická, rozumná a mladá dívka se vlastně jmenuje Anna, ale na její přání jí nikdo neřekne jinak než Aničko. Údajně protože se jí Anna zdá příliš strohé a upjaté, což ona rozhodně není. K jejím mnoha nesporně kladným vlastnostem patří i zodpovědnost a umění řešit nečekané situace, jak se ostatně včera ukázalo.
Až téměř do oběda jsme malovaly kameny, protože ale začínalo být opravdu horko, rozhodly jsme se uchýlit do příjemného stínu naší chatky. Tam se k nám připojila i Pavla, ale jenom na skok, protože ona, na rozdíl od nás, měla službu v kuchyni. Spokojeně jsme drbaly o všem možném. Po chvíli se ozvalo zaťukání. Mirek a Ondra se za námi přišli podívat a už zůstali. Vykládali jsme si vtipy a legrační historky až do oběda. Slunce nepříjemně žhnulo. Odpolední klid jsme strávili ve stejné sestavě, jen se k nám připojila i Pavla a zbytek obyvatel chatky 666.
O mnoho minut později nás zburcovali vedoucí, tedy vlastně jenom Jirka, který nám pohrozil škrábáním brambor, pokud se konečně nevypakujeme z chatky. Poté nám oznámil, že si uděláme túru. Zoufale jsme zaúpěli. Vzápětí naše zděšení vystřídalo nadšení, protože cílem „kratičké“ túry měl být rybník, tj. spousta a spousta příjemně chladivé vody. To jsme ovšem ještě netušili, co znamená pro Jirku slovo „kratičká“.
Pochodovali jsme za úmorného vedra přes louky a pole až jsme se napojili na pěšinu, která nás dovedla k vytoužené vodě. Rázem z nás spadla veškerá únava. Šup šup a už jsme řádili ve vodě. Verča nás hlídala z břehu, využívala toho k opalování. Jirka s námi plaval a někdy si zahrál na dravého žraloka. Snad každý z nás skončil alespoň jednou pod hladinou. Žádné riziko nám s ním ale nehrozilo, protože každému zase hned pomohl na vzduch.
Rybník se rozprostíral na velké ploše. Z jedné strany byl obklopen stromovou alejí, která se táhla od pravého až k levému břehu. Vzrostlé stromy vytvářely stín jen nad rybníkem. Na straně, kde jsme si odložili věci a kde se opalovala Verča, žhnulo slunce jako pominuté.
Když jsme byli všichni řádně vymáchaní, vydali jsme se na zpáteční cestu do tábora. Zprvu se nám šlo lehce a ve svižném tempu, čím víc jsme se ale vzdalovali od rybníku a blížili se k táboru, tím víc nám docházeli síly. Mezi chatky jsme se doslova vplazili. Osvěžení v podobě studené limonády nám přišlo vhod.
„Tak děcka. Teď si běžte na chvilku odpočinout, abyste měli na večer dost sil. Jak už tušíte, budeme dnes hrát první noční hru,“ oznámil nám Jirka.
Mezi námi to zašumělo. Myslím, že jsme slyšela i zděšení vyjeknutí. Snad to byla Eva. Hrdinka. Hlavně, že nám při první příležitosti vyprávěla, jak se loni na táboře ztratila.
„No to víte, že jsem se nebála. Kdybych se bála, neměla bych šanci tu noc přežít.
Začalo to jednou nevinnou hrou. Běhali jsme lesem a hledali schované čokolády. Už jsem jich měla několik, když se mi najednou všichni ztratili z dohledu. Myslela jsem, že si ze mě dělají srandu. Jak později přiznali, opravdu si ze mě chtěli vystřelit. Pokračovala jsem v hledání a vůbec jsem si nevšimla, že už jsem úplně sama. Zbytek táborníků odešel. Kamarádky si myslely, že jsem šla s kluky, protože to tak obvykle dopadlo. Kluci si mysleli, že jsem na cestě zpátky a mluvím o nich s holkami. Že chybím si všimli až vedoucí, když se kluci ptali holek a holky kluků, kdeže to vlastně jsem.
Já mezitím, v lese, zjistila, že jsem sama. Už se začalo stmívat, a tak jsem se vydala zpět do tábora, ale v tom šeru jsem narazila na jinou pěšinu. Nevěřili by jste, kolik takových cestiček v lese je. Po chvíli mi došlo, že jdu špatně, protože se neblížilo světlo, ale byla jsem čím dál tím hloub v lese a světla pořád ubývalo. Když jsem se dostala na jednu mýtinu, byla už tma. Viděla jsem jenom hvězdy a měsíc. Přesto jsem nepropadala panice.
V táboře se už po mě sháněli. Došlo jim, kde jsem musela zůstat. V lese. Seděla jsem na mýtině a pozorovala hvězdy. Zaslechla jsem nějaké volání. Rozběhla jsem se tím směrem. Našla jsem hlavního vedoucího, jak leží zavalený pod stromem, který zřejmě zrovna praskl. Pomohla jsem mu ven. Společnými silami jsme se pak vrátili do tábora.
Druhý den jsem byla odměněna za zásluhy a vedoucí se na mě usmíval. Byl to opravdový fešák. Jako výraz díků mi dal pusu, ale kdyby jenom na líčko…“
Zajímavé, že ze svého podání vyšla jako hrdinka, která se nebojácně poprala s tmou a záludnostmi lesa. Vlastně ještě byla zachránce neschopného vedoucího, který si jejím hledání dokázal ublížit. To celé vyprávění bych nějak překousla. I takové věci se mohou stát, i když v jejím případě je to krajně nepravděpodobné. Ovšem konec, kdy ji (třináctiletou holčičku) políbil onen zachráněný vedoucí… To mě dorazilo. Musela jsem se i s Ivou otočit a potichu se zády k hrdince vysmát jejímu příběhu.
Možná, že bych jí to i sežrala, kdybych nevěděla jak to bylo doopravdy. Spolužačka a zároveň kamarádka ze školy totiž loni na tom úžasném táboře byla. Vyprávěla nám svou pravdivou a objektivní verzi.
„Holky, to jste nezažily. Já jakožto o rok mladší holka to nedokážu pochopit, ale stojí to za to. Poslouchejte.
Jedna holka, myslím, že se jmenovala Eva, se ztratila v lese. Byl to krásný letní den plný slunce. Vedoucí nás proto zatáhli do lesa, kde nám stromy poskytovaly příjemný stín. Byl bílý den a ona se dokázala ztratit. Měli jsme hledat schované čokolády. Eva pořád nadávala a stěžovala si, že ještě žádnou nemá. Podejď by nějakou měla, když stála jako solný sloup. Každou chvíli vykřikla, když jí pod nohama proběhl pavouček nebo větší mravenec. Kluci si z ní dělali legraci. Posmívali se jí. Já a ostatní holky jsme se taky dobře bavily, když k nám přišli kluci, aby nám sdělili jejich senzační plán. Domluvili jsme se, že se pomalu všichni, ale každý zvlášť, rozptýlíme a ztratíme se jí z dohledu.
Sešli jsme se kousek od ní, ale tak daleko, aby na nás neviděla. Zase vykřikla, že ji po noze leze něco odporného se spoustou noh, čímž myslela mravence, pokud vůbec v té chvíli myslela. Nejspíš jí došlo, že je v lese podivné ticho. Napřímila se a pomalu se rozhlédla. Sledovali jsme ji schovaní na menší vyvýšenině. Bylo to jako v divadle.
Pomalu začala panikařit, když zjistila, že je tam sama. ‚Kde jste? Nedělejte si ze mě srandu! Slyšíte? Vylezte!‘ začínala křičet. ‚No tak, kde jste? Vylezte! Já mám strach! Nenechávejte mě tady samotnou!‘ Její vystoupení bylo působivé. Dusili jsme v sobě smích. Už skoro ječela. Její výkřiky zanikaly mezi jednotlivými vzlyky. Po její jinak upravené tvářičce stékala jedna slza za druhou. ‚Pomoc!‘ V momentně, kdy začala volat o pomoc, mi to už nepřišlo vtipné a ostatní si mysleli totéž.
Vylezli jsme z úkrytu a ve dvou skupinách jsme se vrátili k ní. Samozřejmě jsme dělali, jako že nic. Ona taky. Rychle si otírala slzy, ale bylo na ní poznat až příliš dobře, že bulila. Od toho dne se chovala trochu normálněji. Už nebyla taková fiflena. Kdoví, jak je na tom dneska.“
Já už vím, jaká je dneska. Není tak namyšlená, jak mi ji spolužačka zprvu popsala, ale něco jí z té charakterové vady zůstalo. Není schopna přiznat chybu. Raději si dala práci vymyslet si nesmyslný příběh o svém domnělém hrdinství, aby udělala dojem na naivky, než aby přiznala strach a přiblížila se nám tím jako člověk a normální holka. Ovšem každý má své slabiny, ne?
Jirka nás poté ubezpečil, že nepůjdeme do lesa, ale na nedaleké hřiště, obklopené polem s obilím. Tvrdil, jaká to nebude zábava, ale já byla trochu skeptická. Uměla jsem si představit, co si představuje pod pojmem zábava. Určitě to bude mít něco společného s během. Předpokládám, že si to vymysleli tak, abychom my běhali a vydávali ze sebe co nejvíc energie, zatímco oni se budou bavit na náš účet a v klidu někde sedět.
Do večeře zbývalo ještě trochu času. V chatce jsme se sešly všechny, tedy já, Iva, Pavla a Anička. Zabraly jsme se do diskuse o noční hře. Znovu se mi vybavila reakce Evy. Co když to nemělo původ jen v zážitku z loňska. To se přece odehrálo ve dne.
„Víš jak Eva vyděšeně vyjekla, když nám Jirka tu noční hru oznámil?“ zeptala jsem se Ivy, abych se dostala k tématu, které mě tížilo v hlavě a nedávalo mi možnost normálně se bavit.
„Jo a co má být. Vždyť víš, co se jí stalo loni na táboře v tom lese.“ Byla to stručná ale jasná odpověď. Mě však v hlavě vrtala i jiná verze. Pravda trochu přitaženější za vlasy, ale co.
„Co když to má spojitost se včerejší nocí? No jen si to představ. Eva a ostatní holky z chatky u dubu nám určitě lhaly, když tvrdily, že u nich nikdo nebyl. Copak jsme viděly špatně, přece jsme si to nevymyslely, ne? Co když se bojí, že je ten někdo večer přepadne. Taková noční hra je k tomu ideální nemyslíte?“ Konečně to bylo ze mě venku. Snad se mi holky nevysmějí.
„Taky mě to už napadlo. Co kdyby ten někdo byl jeden z vedoucích. V tom případě by měly důvod nám tajit skutečnost okolo včerejška,“ řekla Iva.
„A o důvod víc, proč se bát noční hry. Přece vedoucí by měl skvělou možnost se s nimi nenápadně ztratit při hře a dělat kdoví co,“ přidala Pavla.
„Mně se to nezdá. Vedoucí? To je ujetý. Určitě se najde logické vysvětlení. Můžeme se zeptat Jirky, třeba už ví, jak to doopravdy bylo. Přece se po tom musel pídit. Nemohl by nechat naše upozornění jen tak,“ řekla Anička. Znělo to, na rozdíl od našich teorií, uvěřitelně.
„Jo, to je dobrý nápad. Když bude tvrdit, že o tom nic nezjistil, nebo podobné blbosti, bude jasné, že to byl včera on,“ vyhrkla Pavla. Naše fantazie pracovala na plné obrátky. Z náhody jsme udělaly promyšlený čin, možná vraždu. Ano, co když se nám v okolí válí mrtvola. Nechybí někdo? S tou mrtvolou jsme to trochu přehnaly, což nám bylo jasné. Měla to být spíš jen legrace. Něco takového se tady stejně ani stát nemohlo. Nemohlo?
U večeře jsme sledovaly Evu a spol. Těkaly jsme pohledy mezi nimi a vedoucími, hlavně Jirkou. Ten si našeho prazvláštního počínání samozřejmě všiml. Dělal však jakoby nic. Poté co dojedl přisedl si k našemu stolu.
„Tak co máte baby?“
„My jsme se chtěly zeptat, jestli jsi něco zjistil. Myslím o tom včerejšku. Konkrétně o tom neznámém, kterého jsme viděly.“
„A jó tohle,“ řekl, jakoby šlo o nějakou prkotinu. „Ne, abych byl upřímný, tak ne. Ten někdo se vypařil z povrchu zemského. Holky, které měly být podle vás napadené, cokoliv z vašich domněnek popírají. Tím nechci říct, že bych vám nevěřil, spíš naopak. Je to celé zvláštní. Šéf toho má taky plnou hlavu, ale neví o nic víc nebo míň než já. To vám asi nebude jako odpověď stačit, že?“ dodal, když viděl naše soustředěné pohledy, které hltaly každé jeho slovo.
„Hmm.“ Víc mě nenapadlo. Nevěděla jsem co říct. Poděkovaly jsme Jirkovi za nulové informace a věnovaly se pro změnu šéfovi, který se chystal na proslov. Nejspíš kvůli noční hře.
„Takže děcka. Dneska v noci si pořádně užijete. Půjdeme na hřiště. Tam bude hlavní stanoviště. Čeho? To vám hned vysvětlím. Mějte proto prosím strpení.“ Na moment si odběhl. Když se vrátil na svou řečnickou lavičku, měl v ruce baterku. „Zahrajeme si na bludičky. Všichni vedoucí budou pobíhat okolo hřiště i přes něj s baterkami. Vaším úkolem bude nás pochytat a nenechat utéct. Věřte, že mi se jen tak nedáme. Vzhledem k tomu, že už bude tma, bude hra o dost zajímavější. Vedoucí mají s sebou baterky a budou s nimi představovat bludičky. Baterky budou vypnuté. Pouze když zavoláte: „Bludičko zablikej!“, tak s nimi zablikáme. Hra začne v devět hodin. Do té doby máte volno. Doporučuji vzít si něco jako dlouhé kalhoty, protože budete běhat i přes pole, tak abyste si moc nepoškrábali nohy.“
Vyšla jsem z kuchyňského stanu. Začínalo zapadat slunce. Po obloze pomalu pluly červánky. Samotné slunce se snažilo zářit co to dá, ještě předtím, než zajde za kopec a vystřídá jej měsíc a noční obloha. Rudé paprsky pronikaly mezi červánky. Kopec, za který se slunce pomalu schovávalo, byl jako v jednom ohni. Celý horizont jakoby hořel. Oranžovou barvu nebe zvolna nahrazovala tmavě modrá až černá. Slunce ještě naposledy zazářilo ve své mocné a okouzlující síle. Poslední paprsek světla se ztratil za kopcem. Obloha tmavla až nebylo po slunci ani stopy.
Sledovala jsem tu nádhernou scenérii, kterou by člověk nemohl vytvořit. Bylo to něco nadpozemského. Jistě člověk umí zachytit západ slunce na fotku, video, či plátno obrazu, ale něco tak dokonalého a krásného by sám nevymyslel. To umí jen příroda.
Stála jsem a zasněně obdivovala matku přírodu. Musím se před její velikostí sklonit. Lituji lidí, kteří jsou celý rok zavrtaní ve městě. Takoví lidé berou západ i východ slunce jako samozřejmost a jen málokdy se zastaví, aby si tu fantastickou chvíli vychutnali. Východ slunce se v jejich zorném poli mihne, když autem nebo autobusem spěchají do práce nebo do školy. Západ slunce jim uniká tím, že už jsou zavřeni ve svých bytech a domečcích a sledují televizi, v lepším případě si čtou. A co noční nebe. Pohled do vesmíru na nekonečné množství hvězd a usměvavý měsíc, který zastává v noci úlohu slunce, ale jen decentně a jemně, aby nerušil.
Nejspíš lidem křivdím. Každý se čas od času zastaví, aby se mohl obdivovat kráse, za kterou nemusí platit, na kterou si nemusí vystát frontu a o kterou se může dělit s kýmkoli, aniž by byl o cokoli ochuzen. A proto se zastavme a nechme se unést nádherou, třeba to pomůže k tomu, abychom tolik neubližovali naší zemi, kterou obýváme.
Na chvilku jsem se zamyslela a zasnila. Holky jsem musela doběhnout, protože se na rozdíl ode mne neměly tendenci nechat se fascinovat a naprosto pohltit představami a přírodními jevy.
V chatce jsme se měly skvěle. Připojili se k nám kluci. Hráli jsme karty a potom si vyprávěli i strašidelné příběhy.
„Byl jednou jeden dům, který vypadal, že je plný šťastných a spokojených lidí. Sousedé si to alespoň vždy mysleli. Dům stárnul a s ním i jeho obyvatelé. Z malých dětí se stali dospělí a vyletěli z rodného hnízda do světa. Čeho si sousedé nevšimli, bylo, že se ty odrostlé děti domů nevraceli. Nevěnovali tomu pozornost. Nikdo v ulici vlastně ani rodinu obývající dům s oprýskanou fasádou a odlupujícími se růžovými tapetami na chodbě neznal. Dům začal pomalu ale jistě chátrat. Jeho obyvatelé nemohli stačit na jeho údržbu a mladí byli bůhvíkde. Rýny se zanášely listím, některá okna praskla, komín se vlivem věčného větru začal rozpadat, některé střešní tašky spadly na zem a dříve pečlivě upravovaný anglický trávník zarůstal plevelem. Až když dům přestal vypadat spokojeně, všimli si jej sousedé. Místo toho, aby šli za stařičkými obyvateli domu, začali si vymýšlet za vlasy přitažené příběhy. Za obyčejným stářím a únavou viděli vraždu, krádeže a kdoví co ještě. Zanevřeli na dům, už nebyl okrasou ulice, ale trnem v oku každému kolemjdoucímu.
V ulici žilo několik dětí, které spolu tvořily nerozlučnou partu. Jeden za všechny, všichni za jednoho. Tak znělo jejich heslo. Vyrůstaly v rodinách, které považovaly starý a chátrající dům za prokleté opředené mnoha legendami. Jednoho dne se děti rozhodly udělat zkoušku odvahy. Každý měl jít sám do domu, jehož dveře nebyly nikdy zamčené, snad protože čekaly, až se vrátí děti, které už měly vlastní život a vlastní děti. V domě měl každý vzít bonbón, který podle vypravování vždy ležel v chodbě hned za dveřmi. Děti byly čtyři. Tři kluci a jedna dívka. Bonbónů mělo být víc než dost pro tak malou skupinku.
První se přiblížil k domu nejstarší chlapec. Pomalu otevřel dveře. Rozhlédl se. Vešel. Dveře se za ním zabouchly. Přeběhl mu mráz po zádech. Udělal krok vpřed. V domě panovalo naprosté ticho, že by bylo slyšet spadnout špendlík. Chlapec uviděl stolek a na něm… bonbóny. ‚Sláva, mám vyhráno,‘ pomyslel si. Když ale udělal další krok, parkety hrozně zavrzaly. Chlapec strnul a naslouchal. Ozvalo se další vrzání, které ovšem nezpůsobil on. Zpoza dveří se vynořila tmavá shrbená postava…
Zbytek dětí venku mezitím netrpělivě čekal. Když se však první chlapec, vůdce skupiny, dlouho nevracel, vydal se za ním druhý. Znovu velmi opatrně otevřel dveře. Udělal krok a spatřil stolek s bonbóny. Chtěl se k němu rozejít, ale parkety zavrzaly. Chlapec uslyšel chroptivé kašlání a přímo před ním se vynořila temná postava s dlouhými nehty, které se rýsovaly zpod černého pláště. Osoba se opírala o dřevěnou hůlku plnou suků. Chlapec nenašel sílu udělat krok zpět, když k němu osoba natáhla dlouhou hubenou ruku s neupravenými nehty a pokrytou černou špínou…
Před domem nervózně postávaly další dvě děti. Poslední chlapec se rozběhl ke dveřím. V okamžiku, kdy sáhnul po klice, se však zarazil a prudce zpomalil pohyby. Situace se opakovala. S tím rozdílem, že se neznámá osoba objevila ještě před zavrzáním parket, jakoby tušila, že přichází další dítě. Chlapec strnule stál. Pohlédl na osobu, která teď pevně svírala jeho rameno. Když se jeho pohled střetl s pohledem neznámého obyvatele smutného a tajemného domu, v chlapcových očích se zrcadlil úžas…
Po domě zvenku pokukovalo už jen jediné dítě. Byla to holčička. Její dva zlaté copánky stažené růžovými pentlemi se pohupovaly ve zvedajícím se větru. Blížila se bouřka. Přišla rychle a nečekaně. Spustil se déšť, co déšť přímo průtrž mračen. Dívka stála a dívala se na dům. Nepřipadal jí tak strašidelný, přestože se nad jeho střechou dvakrát za sebou zablesklo. Stála a nevěděla, co si počít. Běžet domů? Nechat kamarády v tom domě? Zavolat pomoc? Nebo jít vstříc neznámu? Rozhodla se pro poslední volbu.
Rozběhla se ke dveřím. Byla už skoro skrz na skrz promočená, jak moc pršelo. Zazvonila. Zazvonila na starý časem a větrem oprýskaný zvonek. Skrz špinavé okýnko ve dveřích proniklo ven trochu světla. V chodbě se rozsvítilo. Dveře se otevřely a v nich stála postava opřená o hůlku. Dívka se usmála a vstoupila dovnitř. Ucítila příjemnou vůni čaje a koláčků. Otočila se k osobě. ‚Dobré odpoledne,‘ řekla svým nevinným dětským hláskem a dobrosrdečně se usmála na starou unavenou paní. Dnes již babičku, která však svá vnoučata po mnoho let neviděla. Paní – babička – se také usmála a ukázala vrásčitou rukou do obývacího pokoje. Dívka vstoupila a spatřila své tři kamarády, jak sedí na pohovce u krbu, pijí čaj, jedí koláčky a poslouchají vypravování starého muže, který právě přesazovat květiny. Jeho ruce byly černé od hlíny a dřevěná sukovitá hůl se opírala o křeslo…“
„Tomu já říkám strašidelný příběh, ale jak to dopadlo, Ondro?“
„No jak? Tak. Každý si může domyslet, co bylo dál. Třeba, že babička vytáhla zpoza sedačky samopal a všechny děti postřílela, že dědeček přesazoval marihuanu, nebo cokoli jiného.“
„To nebylo vtipné,“ bránila se Pavla. „Počkej, já mám mnohem lepší historku, tedy strašidelnou historku.“
„No tak povídej.“
„To já, když ráno vstanu, tak se podívám do zrcadla a…“
„To má být strašidelné?“ zeptal se Ondra s úsměvem.
„No jistě, to si neumíš představit, jaká je to hrůza.“
„To doopravdy neumím, protože se zásadně ráno do zrcadla nedívám a i kdyby, tak bych viděl tak akorát sebe s rozcuchanými vlasy.“
„Počkej, ale ty máš pořád rozcuchané vlasy,“ podivila se Pavla.
„No právě a o tom to je. Pro mě nemůže být strašidelný pohled do zrcadla ráno, když mám rozcuchané vlasy, protože je mám rozcuchané celý den i v noci.“
Zasmáli jsme se a už se blížila devátá hodina. Jirka k nám nakoukl. Když viděl dobře se bavící bandu, přisedl si na chvilku k nám. „Copak se děje tak zábavného?“
„Vlastně nic, jenom nám Pavla řekla strašidelný příběh, kterému se prostě každý musí smát, protože vůbec není strašidelný.“
„Tak to chci slyšet,“ řekl Jirka.
„Néé,“ ozvalo se unisono, jen Pavla se tvářila, že už už začne mluvit. Nakonec se jí podařilo Jirkovi sdělit tu „strašidelnou“ historku. Stejně jako my se upřímně zasmál a posléze nás vyzval, abychom se připravili na noční hru. „Sejdeme se před mou chatkou za deset minut.“
Nechtělo se nám, ale v nejlepším se má přestat. Na druhou stranu jsme se těšili na hru. Už jsem viděla, jak po celém hřišti honím Jirku s šéfem. To jsem ještě netušila, že nezůstaneme na hřišti, ale že hlavně budeme probíhat skrz obilí a mezi křovím.
Vcelku v poklidu se celý tábor přesunul na hřiště. Dostali jsme poslední instrukce. Vedoucí se rozběhli do pole a my za nimi.
„Bludičko zablikej!“ ozývalo se z mnoha stran najednou.
Zprvu jsem se snažila držet s Ivou dohromady, ale v té honičce to doopravdy moc nešlo. V zápalu boje jsem a spolu se mnou všichni ostatní ignorovala možnost strategického honu na vedoucí. Po půl hodině jsem se však čelně srazila s Aničkou a vzápětí o nás zakopla Iva. Odchytily jsme si Mirka a Ondru. Společně jsme pak vytvořili bezchybný plán na polapení „bludiček“.
První naší obětí se měl stát Jirka. Nahnali jsme si ho z několika stran, což nečekal. Neměl možnost úniku, byl obklíčen. Sesypali jsme se na něj a s rukama za zády byl dotáhnut na lavičku stojící na obvodu hřiště. Sedla jsem si mu na klín a ostatní odešli chytat dalšího človíčka. Po čtvrt hodině přivedli šéfa, a pak ještě Verču, která vrcholně nespokojeně bručela něco o nemožných šílencích. Jirka a Verča byli k sobě přivázáni zády, což jim znemožňovalo únik. Šéf se musel spokojit se mnou na svém klíně, ale očividně mu to nevadilo. Párkrát se mě sice pokusil shodit a uprchnout, ale nezdařilo se mu to.
Ze všech táborníků jsme na tom byli asi nejlépe, protože zbytek vedoucích si volně pobíhal po okolí. Šéf chtěl hru ukončit už o půlnoci, ale naše protesty byly příliš značné, takže se hra prodloužila. Za chvilku už byl šéf svázaný s vedoucí skupiny Pavly a spol. To byl úlovek. Čtyři dospěláci ulovení bandou děcek.
Čtyři ovšem nebylo konečné číslo. Nechápala jsem jak, ale Jirka se dokázal z mého uzlu vyvléci. Podle přivázal Verču k lavičce a sám se rozběhl pryč. V momentě jsem byla na nohou. Hop a skok a Jirka měl na zádech pořádnou živou a pištící zátěž. Byl však o dost větší a silnější, díky čemuž mě lehce setřásl. Posmutněle jsem se vrátila ke zbylým vězňům. Verča se nenamáhala jakkoli hnout. Šéf byl se svou pozicí spokojen, prý má tak lepší přehled. Vedoucí cizí skupiny seděl a posmíval se kolegům a povzbuzoval děcka.
Ozval se výkřik. Zatrnulo mi. Hluk ustal a baterky svítily jedním směrem. Po chvilce napětí se k nejbližší lavičce dobelhala Eva. Byla bílá jako stěna a po čele jí stékal studený pot. Hlas se jí trochu třásl a vypadala celá zmatená. Moje fantazie pracovala na plné obrátky. Co se stalo?
„Co se stalo?“ zněla moje první slova, hned jakmile jsem jich byla schopna.
„Někdo do mě vrazil a já zakopla o blbej výmol,“ lamentovala Eva a třela si kotník.
Šéf ukončil hru a všichni jsme se vydali spět do tábora. Všichni? Teď mi to došlo. Nebyl s námi Jirka! Co když to byl on, koho jsme včera, vlastně už předevčírem, viděly s holkami. Co když zkusil napadnout Evu? Ale proč by to dělal? Není to všechno jen shoda náhod? Navíc, jak by mohla Eva vypadat tak strašně, kdyby jenom zakopla a zvrtla si kotník?
Odběhla jsem k Ivě a Aničce, na kterých už byly dost jasné znaky únavy. Prodiskutovala jsem s nimi své ztřeštěné nápady. Těšila jsem se na svou postel a spacáček.
Ozval se další výkřik. Teď už toho mám dost. Jestli to byla Eva, tak ještě dneska volám mamce, aby pro mě přijela. V takovém stresujícím prostředí, ve kterém se mi právě rýsuje zločin, se nedá užívat prázdnin, kvůli čemuž jsem tady.
Výkřik ale pocházel od Pavly. Stála jako solný sloup a ukazovala někam před sebe. Pohlédla jsem směrem, který ukazovala nepřirozeně napjatým ukazováčkem. Stál tam duch! Duch? Jen člověk v bílém prostěradle se svíčkou v jedné ruce a řetězem v druhé. Kluci se smáli, ale některé holky trpěly stejným postižením jako Pavla. Sama jsem se musela pousmát a s drobnou pomocí Aničky jsem zatáhla Pavlu do chatky. Usnuly jsme jako dřeva. Ten „duch“, ať už to byl kdokoli, byl skvělou tečkou za dnem plným zážitků.
Ráno jsem se probrala vcelku brzo a necítila se nijak zvlášť unavená, což se o Pavle říct nedalo. Slunce už vyšlo a stejně jako včera i dnes dávalo tušit, jak bude krásné a hlavně horké počasí.
U snídaně jsem si vzpomněla na to, jak tábor začal, tedy na cestu sem do malebné krajiny s čistým vzduchem a neposkvrněnou přírodou. S hrůzou jsem si totiž uvědomila, že za tři dny už pojedu domů. Do města, které bude plné aut, smogu, ruchu a uspěchanosti.
Sraz byl stanoven na 8 hodin na autobusovém nádraží. U autobusu se tvořila obrovská hromada a změt kufrů i krosen. Byla tak veliká, že za ní téměř zanikal řidič, který se snažil naskládat kufry do úložního prostoru autobusu. Okolo pobíhaly děti a vesele spolu švitořily. Rodiče postávali v hloučcích a potichu mezi sebou debatovali. Vedoucí stáli u autobusu. Sledovali a počítali děti. Odrostlejší, nastávající táborníci se po vzoru svých rodičů mezi sebou bavily.
Vlahý letní den s modrým nebem byl předzvěstí počasí, které mělo táborníky provázet po celý týden. Tedy téměř celý. Suchá a zežloutlá tráva šustila pod vlivem mírného vánku.
Celé podivné lidské shromáždění sledoval ze střechy blízkého domu havran. „Copak se to dneska děje? Lidi blázniví. Na druhou stranu jsou trochu jako my. Taky se shromažďují, a pak společně od… Co oni vlastně dělají, aby se přemístili, když neumí létat. Chudáci. Už jsem viděl pár těch podivných tvorů, jak se nás pokoušejí napodobit. Viděl jsem je dokonce vyset ve vzduchu a pohybovat se dopředu a do stran. Jak to dělají, aniž by museli mávat křídly? Tak dobře termiku neumíme využívat ani my, ptáci! A kde vlastně berou křídla? Jsou to vůbec křídla? Je to takové barevné a nepřirozené. Jak jim to říkají? Když vidí mě, křičí: ‚Hele pták, a jak pěkně letí.‘ Když vidí toho divného tvora svého rodu, volají: ‚Hele rogálo, jak pěkně letí.‘ Rogála budou asi zvláštní druhy lidí. Tak jako jsem já pták – havran, oni budou lidé – rogála. Hmm. Stejně na nás nemají.“
Hluboko pod ním vzhlédla jedna dívka směrem k nebi. Její zrak spočinul na střeše domu. Tam seděl v hlubokém zamyšlení havran a uvažoval o lidech a jejich touze létat. Dívčin zvědavý pohled se střetl s pohledem havrana, s pohledem plným otázek. Dívka zauvažovala, jak krásné by bylo moci létat. Havrana zaujala myšlenka, jaké by to bylo, kdyby nemohl létat a musel, stejně jako člověk, chodit po zemi.
Slunce se opřelo do havranových zad. Ten pocítil, že se střecha rozpaluje až nepříjemně mnoho. Dívka jej přestala zajímat. Přeci jenom byla pouhým nelétajícím človíčkem. Kdyby byla alespoň rogálem, to by se možná vydržel ještě chvíli dívat, ale takhle? Poskočil o centimetr blíž k římse, a pak ještě o jeden. Rozepjal křídla a pomocí jediného mohutného mávnutí se vznesl. Letěl se schovat do stínů nedalekého stromu, kde už jej čekala jeho družka.
Dívka s obdivem sledovala jeho let, dokud jí nezmizel ze zorného pole, pak se ale vrátila ke svým novým kamarádkám. Měla s nimi strávit celý příští týden, tak proč čekat na seznamování až do tábora. Anička se usmála na dvojici dívek, které se trochu nervózně rozhlížely po vedoucích a ostatních tábornících.
Vrhla jsem zvědavý pohled na Jirku. Nevšiml si mě. Byl příliš zabraný do rozhovoru s Verčou. Stále víc získávám dojem, že se sem přijela předvádět a opalovat. Pokukuje po každém mladším vedoucím a oni po ní. Jirka je ale příliš kamarádský, než aby její svlékací pohledy vnímal. Snad jako každou ženu v táboře bere i Verču jen jako kamarádku. Nic proti ní nemám. Je fajn a umí spoustu věcí. Musím vzít zpět to, že se sem přijela předvádět. Ale nemusela by se tolik zajímat o místní chlapi. Proč se v tom vůbec vrtám. Je to její věc, ne?
Jirka s tím svým kamarádstvím mi moc nejde dohromady s mou praštěnou teorií. Jak by mohl přepadat Evu a ostatní holky z chatky u dubu. To nedává smysl. Proč by to dělal? Úchyl přece není a takový blbý smysl pro humor nemá, aby holky z legrace přepadal. Určitě se to nějak vysvětlí. Ne. Jednou provždy: Jirka nikoho nepřepadá.
Jeden vedoucích, shodou okolností zrovna ten, kterého jsem v noci držela jako zajatce, se s Jirkou na něčem domlouval a to dost nahlas. Má přirozená zvědavost mi nedovolila neposlouchat.
„Poslyš, předevčírem nebo kdy byla ta bouřka, jsem se tebou v kartách prohrál dost vršků. Rád bych odvetu.“
„Hmm. No nevím. Posledně jsme hráli málem do rána a z toho, jak jsem celou noc seděl na zadku a ani jednou se neprotáhl, mě potom bolel celý člověk. To si neumíš představit. A vzhledem k tomu, kolik jsi těch vršků prohrál, bychom museli hrát zase celou noc, což nehodlám riskovat.“
„Ale Jirko, to by jsi mi neudělal?“
„Myslíš? Ještě mi dlužíš vršky, které jsi včera vsadil. Nechápu, jak ses mohl tak naivně domnívat, že děckám neuteču. Splnil jsem i druhou podmínku. Sám jsi mě viděl, jak jsem se na vás díval na kraji hřiště.“
„No jo, kdyby ale ta, jak se jmenuje? Eva! No jistě Eva. Kdyby si ta Eva nezvrtla kotník, byl bych se dostal pryč taky. Neviděl jsi náhodou toho neznámého, který ji měl údajně strčit?“
„Ne byl jsem přece na opačné straně.“
Srdce mi zaplesalo radostí. Jirka to tedy být nemohl. Ale kdo tedy, když ne on?
Přitočila se ke mně Iva. Očividně taky poslouchala, ale byla zabrána jinou myšlenkou než já. „Nevíš, jaké to myslel vršky? Říkají tak snad penězům, aby nebyli nápadní, že hrají a sázejí se o peníze?“
Odpověď jsem znala dobře, protože jsem se s Jirkou jednou bavila o sběratelství a něco mi na sebe prozradil. „Ne o prachy nejde. Jirka je vášnivý sběratel veškerých vršků od skleněných lahví. Nejspíš našel kolegu sběratele.“
Vypadalo to na další krásný, horký letní den, který mělo léto v zásobě. Ozýval se cvrkot z blízké louky. Uvažovala jsem, jak tam vůbec něco může vydržet.
Jirka se rozhodl, že zůstaneme dopoledne ve stanu a budeme se učit různé drobnosti. Vyráběli jsme lapače snů a z korálků navlékali přívěsky, náramky a náhrdelníky. Dokonce i kluci vypadali, že je to baví. Pro zabavení jsme si začali vykládat vtipy. Ondra jich měl velkou zásobu.
„Víte, jak se říká blondýně s půlkou mozku?“ zeptal se. Nikdo neodpovídal a Iva se na něj zaraženě a trochu nakvašeně dívala (Iva je blondýnka). Odpověděl si tedy sám. „Génius.“ Poté si ale všiml Ivy. Mám takový dojem, že se mu líbí. Změnil tedy raději téma vtipů.
„Maminko, mě se do té školy nechce. Děvčata ze mě mají srandu, kluci mi podráží nohy, učitelé mě nemají rádi, já tam nepůjdu!“ „Musíš, jednou jsi tam ředitel...“
„To se takhle jednou Svatý Petr rozhodne zjistit, jak jsou na tom Pražští studenti při přípravě na zkoušky. Povolá tedy anděla, ať zjistí, co se dole děje. Je jeden měsíc před zkouškami a anděl hlásí: - Medici se učí a ekonomové a právníci chlastají. Týden před zkouškami: - Medici si už opakujou, všechno umějí, ekonomové začínají číst skripta a právníci chlastají. Večer před zkouškami: - Medici jsou už naučený, uměj to pozpátku, ekonomové dočetli taktak Samuelsna a právníci se modlejí. Svatý Petr povídá: - Modlejí říkáš? No tak to jim pomůžeme...“
Mirek se rád přidal. „Na louce se pasou dvě krávy a jedna z nich sežere minu a ta vybouchne. Ta druhá se otočí zařve: Ty vole, ty se směješ, ale já jsem se lekla!!!!“
Dostaly jsem s Ivou neovladatelný záchvat smíchu. Ivě stékaly po tváři slzy smíchu. Já dostávala křeče v břichu a Anička už musela bolet pusa od toho, jak se pořád nekontrolovatelně smála. Jirka v sobě dusil smích, ale bylo vidět, jak mu cukají koutky úst. Kluci se také smáli a měli radost, že nás tak pobavili.
Ondra se už nadechoval a otvíral pusu, aby z ní mohl vyjít další vtip, ale Jirka ho zadržel. „Dost! Dost nebo to nepřežiju!“ Ondra se nadechl a zavřel ústa. Zároveň nahodil uražený výraz a otočil se zády k nám. Jirka ho přátelsky plácl po rameni a přitáhl zpět.
Na chvilku jsem se pozastavila nad tím, co asi venku dělají ostatní. Neměla jsem ponětí, že jsou většinou v lese nebo zalezlí v chatkách s vedoucími.
Najednou se k nám přiřítila Pavla. Na tváři měla vítězoslavný výraz. „To byste nevěřili, co jsem teď slyšela!“ vyhrkla.
Jirka se otočil na Pavlu, a pak na nás a zase na Pavlu. Tím zcela jasně vyjádřil, že nechápe o co jde. My jsme na tom však nebyli o moc lépe. „Kde máš zbytek týmu Pavlo?“ zeptal se Jirka.
„Cože? A jó, no, oni jsou v chatce u dubu a rozebírají strašně zajímavé věci holky, to byste nevěřily!“ Pavla Jirku okázale ignorovala a dychtivě si k nám přisedla.
„No tak, co se stalo? Tak už nám to řekni,“ prohlásila s poněkud pochybovačným hlasem Anička.
„Holky. Já už vím, kdo to udělal. Já už vím, kdo napadl Evu a ostatní.“
„Tak to chci taky slyšet,“ řekl Jirka a přisunul se blíž.
„Kuchař! Musel to být kuchař. Právě jsem slyšela, jak holky, tedy Eva konkrétně, říkaly strašné věci. Náš milý kuchtík je úchyl, pedofil na malé holky! Prý už měl kvůli tomu opletačky s policií, ale nikdy mu nic nedokázali. Údajně znásilnil jednu holku na jakémsi táboře. Dal jí do čaje nebo jídla nějaké omamující látky, a tak mu byla plně po vůli. Ale podařilo se mu to ututlat. Musel to být on, kdo přepadl holky z chatky u dubu a musel to být on, kdo včera v noci napadl i Evu. Přece je pořád v táboře a večer ho nikdo neviděl. Mohl být kdekoli,“ zakončila svůj dramatický proslov Pavla.
Všichni jsme na ni hleděli. Já, Iva a Anička jsme na ni hleděly s pusou dokořán. Jirka měl ve tváři skeptický výraz a povytažené obočí nad pravým okem jen dokreslovalo to, jaký měl asi názor na nové informace.
V jídelním stanu bylo ticho. Jen z provizorní kuchyně se ozýval ruch, který nasvědčoval přípravě obědu. Hrobové ticho protrhl až Jirka. „To je nesmysl Pavlo, přece bys tomu nevěřila. Tonda je správný kluk a žádný úchyl. Mám takový dojem, že si z tebe spíš někdo vystřelil.“
„Ale kde byl včera večer? A ten večer, jak byla bouřka? Hm, kde byl?“
„V chatce. Nejspíš spal.“
Pavla se dívala na Jirku dost nasupeně. Mirek s Ondrou to nevydrželi a začali se zase smát. Trochu tím povolilo vzniklé napětí, ale vzduch se vyčistil úplně až když Pavla odešla zpět za svou skupinou. Jirka nás ještě upozornil, ať to s tím detektivováním moc nepřeháníme, ale pak jsme pokračovali ve veselé zábavě až do oběda.
U jídla sledovala Pavla Tondu jako ostříž, když sleduje svou kořist. Snad čekala, že kuchtík udělá nějakou chybu, která by prozradila jeho domnělou úchylnost. Něco na té její teorii mi však nedalo pokoj. Nikdo neví kde Tonda byl ani co dělal. Natož abychom věděli něco o jeho minulosti. Jirka ho vlastně taky neznal. Pokud vím od Aničky, tak je s nimi na táboře poprvé. Ale to jsou jen dohady. Teď bych si spíš měla vychutnat ty fazole.
Odpolední program byl plný her. Zahráli jsme si i na detektivy, když jsme měli zjistit, kdo ukradl naši kořist – velkou čokoládovou postavu napěchovanou bonbóny. Šli jsme po stopách (a to doslova). Cestou jsme plnili různé úkoly. Nebýt Mirka, tak jsme nejspíš zůstali trčet kousek od místa zločinu. Jediný Mirek totiž uměl odříkat dost svižně všechny důkazy, které jsme viděli na místě činu. Byli to stopy tenisek, útržek košile, cigareta, a tak podobně.
Probojovávali jsme se k našemu pachateli. Vzhledem k tomu, že bylo obrovské horko, byla hra umístěna do lesa a jen málokdy se vydala její trasa přes louku. U desátého úkolu jsme potkali Verču, která nám k naší velké radosti oznámila, že nám zbývá už jen poslední úkol. Netušili jsme, jaký bude poslední úkol, kdo je pachatel jsme také ještě jistě nevěděli a už vůbec jsme neměli ponětí, proč s sebou taháme plavky? Přece jsme šli lesem a rybník, který jsme navštívili včera byl na opačnou stranu, než kterou jsme cestovali my.
Jedenáctý úkol měl na starost šéf. Zahrál si na policistu, který nám podal konečný důkaz o tom, kdo je zloděj. Tedy až poté, co jsme splnili jeho požadavky. V daném počasí po hodině a půl chůze nebylo vůbec jednoduché skákat po jedné noze šplhat na malou a nepříliš prudkou skálu pro šátek zloděje. Společnými silami jsme to ale zvládli. Šéf nás potom poslal ještě o kousek dál.
Tam nás čekal policejní vyšetřovatel, jeden z vedoucích, kterému jsme sdělili jméno zloděje, ke kterému jsme došli. Byl to: „Jirka!“
„Správná odpověď. Jste tady druzí, ale na rozdíl od první skupiny, jste uhádli zloděje. Toho najdete tak deset metrů odsud. Myslím, že vás odměna za jeho dopadení nemine.“
„To nás má odměnit odsouzený? V tom bude háček,“ řekl pochybovačně Ondra.
„Však uvidíte.“
Neváhali jsme, a tak jsme za okamžik viděli Jirku opřeného o strom, jak na nás mává.
„Ani nevíte, jak rád vás vidím. Jste vítězové. První skupina, která se sem dostala si myslela, že je zloděj sám šéf. Asi vás zajímá, proč máte s sebou plavky, že? Ale nejdřív mi povězte, jak jste mě odhalili?“
„Ještě před posledním úkolem jsme si nebyli jistí. Ten šátek nás ale utvrdil. Nikdo jiný v táboře nenosí šátek na hlavě. Jo a tady máš ty svoje sluneční brýle. Našli jsme je na cestě. Ale jak to, že se tady jen tak válíš?“ zeptal se pro změnu Mirek.
„Jak válím? Odpočívám. Víte vy, co to bylo doběhnout až sem. Hned jak okolo mě a mého prvního úkolu prošla poslední skupina, jsem utíkal až sem. Díky za brýle. Už jsem se bál, že o ně přijdu. Teď ale k vaší odměně. Dostanete body do velké soutěže o nejlepší skupinu tábora. Potom dostanete specialitku k večeři, ale hlavně… Hlavně se teď můžete vykoupat.“
„Cože?“ vykřikli jsme unisono.
„No ano. Tady kousek odsud teče řeka a u ní jsme našli bezvadný splav. Není tam moc hluboko a skoro žádný proud, prostě ideální. Pojďte, odvedu vás tam. No tak, netvařte se tak unaveně. Je to jen kousek. Tady už končí les.“
Zprvu jsem si myslela, že si z nás dělá legraci, ale opak byl pravdou. Ve vteřině jsme byli ve vodě. Ze splavu jsme si udělali vodopád z řeky se stala Amazonka. K naší hře se okamžitě přidala první skupina s Pavlou v čele. Jedině naše Eva se držela od nás dál, že prý jsme děcka. Ať si říká kdo chce co chce, hlavně, že byla legrace. Jirka na nás dohlížel z břehu a chvílemi i z vody. Postupem času se přidaly další dvě skupiny poslední se ukázala až, když jsme se pomalu, velmi pomalu, chystali k odchodu. Jejich škoda. Údajně zabloudili někde v lese, protože sešli na chvilky ze stezky.
Večerní překvapení nám připravil kuchtík. Pavla se na něj pořád dívala dost podezíravě a nás závistně, protože naše skupina dostala po večeři… zmrzlinu! Byla výborná a bylo jí celkem dost, takže jsem se s Pavlou rozdělila, čímž jsem u ní nepochybně zvýšila její sympatie ke mně.
Ještě o něco později se konal první z táboráků. Opékali jsme si chleba. Topinky mám moc ráda. Jirka vytáhl kytaru s Verčou začali zpívat různé písničky. Některé zcela klasické táborákové, ale také vcelku moderní. S Ivou a Aničkou jsme rozebíraly události dnešního dne a museli se smát Mirkovi a Ondrovi, kteří spolu se svými spolubydlícími prováděli s opečenými chleby dost šílené kousky. Nemohla jsem si nevšimnout, že Iva věnuje největší pozornost Ondrovi. On po ní taky nenápadně pokukoval.
Anička projevila velkou znalost textů. Přidala se k Verče a Jirkovi. Postupně se chytali i další táborníci. Tiše jsem se přidala, můj zpěv není moc krásný. S přibývajícími minutami jsem se ale odvazovala čím dál tím víc. Stejně můj hlas v tom hromadném zpěvu dostatečně zanikal. O půl jedenácté nás vedoucí vyhnali spát. I přes četné protesty se nám je nepodařilo přesvědčit. „Zítra je taky den,“ řekl šéf tónem, který odmítal odpor.
Probudila jsem se opět svěží. Na obloze se hromadily mraky, ale nevypadalo to, že by mohlo pršet.
„Dneska bude fajn. Jestli vydrží tohle zamračené nebe, tak se nemusíme obávat příliš velkého horka,“ řekla Anička. Občas mi připadalo, že umí věštit počasí. V jednom se ale mýlila. Tohle zamračené počasí nemělo vydržet.
Dopoledne nás Jirka držel venku různými pohybovými aktivitami. Hráli jsme zrovna na slepou bábu. Trochu ironické bylo, že slepou babou byl Jirka. Iva mu zrovna jen tak tak unikla, když vykřikla a uskočila dost nepřirozeným způsobem na stranu.
„Co je?“ zeptal se Ondra.
„Beruška. Málem jsem ji zašlápla.“ Iva se sklonila k místu, kterému se málem nevyhnula. Zvedla berušku a odnesla o dostatečně velký kus dál do trávy za chatku.
„To je dneska zase den. Včera horko, dneska bude pršet. Copak to nemůže vydržet na dvaceti stupních? To je přece ideální teplota ne? Po té vyprahlé zemi se tak špatně chodí. Tráva se mi láme pod nohama. A ten hluk. Ten hluk? Co se to tady zase děje? Lidi! Poslední dobou je jich tady nějak moc. Jsou to tak bezohlední tvorové, to svět neviděl. Myslí si, že když jsou velcí, že můžou všechno. Pobíhají tady zmateně, že beruška nemá ani šanci se jim vyhnout. Nejvíc mě štve, že se vůbec nedívají pod nohy. Hrůzu. Učiněná hrůza. ÁÁÁ!!! Kruci, co to bylo? No neříkala jsem to. Jen co to dořeknu, už mě jeden z těch lidí málem zašlápne. Omluvit se neumíš? Proč se na mě tak díváš? Hele nežduchej do mě, to ne. Dobrá, jestli po tom tak moc toužíš, tak ti na ten prst vlezu… Spokojená? Hej, počkej! Kam mě to neseš? Odtamtud jsem přišla. Máš vůbec ponětí, jakou to dá práci ujít takový kus? Asi ne. Dobře, zase země. Fuj to byla hrůza. Teď abych doopravdy letěla. Jinak přijdu pozdě.“
„Víš co?“ zeptala se Iva.
„Ne.“
„Někdy by mě zajímalo, co si ti broučci a zvířata vůbec o nás myslí.“
„Nejspíš, že jsme přerostlí, nebezpeční a škaredí tvorové.“
„Jo. A nejsme?“
K obědu jsme došli udýchaní a snad i trochu unavení. Slunce bylo schované za mraky, které se stávaly tmavšími a tmavšími. Vypadalo to, že bude pršet a ne zrovna málo.
Jirka si i s Verčou přisedl. „Původně jsem měl v plánu vyrazit na pochoďák, ale nejspíš bude pršet, takže to bude muset padnout. Máte nějaký nápad, co budeme dělat?“
Anička, která nám zatím u stolu chyběla, přišla a všechny nás postříkala vodou. „Už prší. Co prší. Tam je hotová průtrž mračen!“
Jirka se poškrábal na hlavě. „Myslím, že nejlepší bude, když zůstaneme tady. Co byste říkali literární soutěži? Budete psát povídku, básničku, nebo cokoli jiného o tomhle táboře. Nejlepší díla ocením něčím dobrým k snědku.“
Jednohlasně jsme jeho nápad odhlasovali. Evě jme to pak předali jako hotový fakt. Kupodivu se jí to líbilo a nadšeně souhlasila. Netušili jsme, jaký má talent na básničky.
Zbylé skupiny se rozešly povětšinou do jednotlivých chatek. Tak se stalo, že jsme zůstali v jídelním stanu sami.
Iva se rozhodla prozkoušet Jirku, ohledně našeho bouřkového nočního zážitku. „Jirko?“
„Ano?“
„Nevíte něco nového o tom neznámém chlapovi, kterého jsme viděli onehda v noci?“
„Ano. Už jsme na to přišli. Zkuste hádat, kdo to byl.“
Iva zkusila naše poslední podezření: „Tonda, kuchtík.“
„Budete se divit ale ne. V tu noc byl v chatce, má na to svědka.“ Při této poznámce se Verče objevil ve tváři stud celá zčervenala. „A tu noc, kdy jsme hráli: Bludičko zablikej! Jste ho vlastně taky viděly, baby. To on byl ten záhadný prostěradlový duch.“
„Kdo tedy, když ne on. Nikdo jiný mě nenapadá.“
„Ne, tak se zeptejte tady Evy.“
„Evo?“
„Ten muž, kterého jste viděly, byl můj táta. Nechápu, co ho to popadlo. Slyšel nějaké fámy o tom, že je jeden z dospělých na táboře pedofil a hned se sem rozjel. Cesta mu trvá od nás z domu celkem dlouho, takže proto tady byl tak pozdě. Lekla jsem se když přišel. Probudil nás. Jen proto, aby se ujistil, že je vše v absolutním pořádku. Když jsme ho o tom ujistili, tak s klidem odjel. Víte, on je na takové věci dost háklivý. Já mám sestru, kterou jeden úchyl málem zabil. Moc se o mě bojí, málem mě na tábor nepustil. Stálo mě to hodně přemlouvání a proseb, než konečně svolil. Když jste se přišly zeptat, jestli u nás nikdo nebyl, raději jsem zalhala, než abych přiznala, že to byl můj táta.
A při té noční hře jsem doopravdy jen zakopla, protože do mě strčil některý z kluků, který zrovna naháněl jednu vedoucí.
Víte, mám radost, že vás tak zajímalo moje bezpečí. Díky. Jste fakt kamarádky.“
„A to je všechno?“ zeptal se trochu zklamaně Mirek. „Já bych řekl, že když jste okolo toho dělaly takový rozruch, že se stala přinejmenším vražda.“
„Tak co holky, stačí vám tohle vysvětlení, vy moje detektivky?“
Já, Iva i Anička jsme zároveň přikývly na znamení, že stačí.
„Tak se teď věnujte svým literárním pokusům.“
Eva se hluboce zamyslela a po chvilce začala se zasněným výrazem ve tváři psát velmi úhledným písmem na svůj papír.
Touha
Toužím běžet travnatou loukou
za vlahého letního vánku.
Toužím být zase tou malou holkou
s vlasy spletenými v copánku.
Toužím létat jako pták,
až tam vzhůru – do oblak.
Toužím …
Nemohla jsem si nevšimnout, že Iva píše se stejně zasněným výrazem a že se jí v první větě několikrát objevilo slovo láska a Ondra. To však hned přeškrtala. Ale mě neoblafne. Mirek sepisoval nejspíš nějaký hororový příběh, který nám vyprávěl. Anička psala o včerejší hře. Ondra psal s červenými líčky a v jeho první větě se objevovala slova láska a Iva, samozřejmě ji hned přeškrtal a otočil se k nám raději zády.
A já? Já se rozhodla napsat o naší neuvěřitelné detektivní příhodě, která vlastně žádnou detektivní příhodou nebyla. Nebyla jsem si však jistá, kde mám začít ani jak mám skončit. Tábor přece ještě nebyl u konce a náš příběh teprve ne. Kdo ví, jak to s námi dopadne. Staneme se díky naší záhadě nerozlučnými kamarádkami až skončí prázdniny, nebo se každá vrátíme do svých vyjetých kolejí se svými starými kamarády? Já s Ivou určitě pohromadě zůstaneme, ale ostatní? Ztratí se nám? Budou zapomenuti? Nevím, ale rozhodně se budu snažit nezapomenout a udělám co nejvíc proto, abychom neztratily nově vybudovaná přátelství.
Jak tedy náš tábor s překvapením začal?
Po obloze sjel klikatý blesk. Jeho efektní světelné vystoupení doplnil hrůzu nahánějící zvuk hromu. Bouřka. Přišla, aniž by se zeptala, zda je vítána, právě když se každému chtělo po právu odpočívat. Tři desítky dětí a několik dospělých se té noci nemělo pořádně vyspat, nejen kvůli počasí. Obloha se opět rozzářila za doprovodu hromu. Bouře dosahovala svého vrcholu.