Dlouhý den

Celý svět se točil jen kolem snů. Kolem zavřených víček. Kolem postele s načechranými peřinami. Ale to nemohl. Nemohl jít spát. Seděl u okna a zamyšleně pozoroval ulici. Nic se nedělo. Stála tam zaparkovaná stejná auta jako včera. Byla tam stejná telefonní budka jako včera. Svítilo na ni stejné slunce jako včera. Nebylo tam zoufale nic nového, avšak muž nemohl odvrátit od okna oči. Dokonce i na lavečce spal stejný bezdomovec jako včera. Spal. SPAL!

Rytmický tikot hodin na jinak holé zdi pokoje odměřeně odpočítával vteřiny. Devět, deset, TEĎ! Otevřít oči! S vynaložením notné dávky úsilí se muži podařilo rozevřít od sebe víčka. Ještě větší práci mu ale dalo během těch deseti vteřin neusnout. Někdy se ptal sám sebe, proč to vlastně dělá. Ale nikdy nenalezl uspokojivou odpověď. A tak dál seděl u okna a otráveně pozoroval prázdnou ulici. Občas někdo spěšně přeběhl po chodníku. Každý den v šest ráno se přede dveřmi zastavoval kluk roznášející noviny. Kolem desáté projíždělo pekařské auto. Přesné téměř na minutu, každý den.

Chodil dokola po místnosti. Ani si pořádně neuvědomoval realitu kolem sebe. Viděl všechno kolem sebe zamlžené, oči ho nesnesitelně pálily. Jeho vlastní hlava se mu zdála neuvěřitelně těžká, s každou minutou jakoby nabývala obludných rozměrů. Chodil dokola a sem tam se zastavil, aby si ukousl kousek tvrdého rohlíku, nebo se napil vody z kohoutku. Chutnala po rzi. Strašně.

Už se nemohl udržet na nohou a tak zase jen seděl u okna. Oči ho pomalu pálit přestávaly, ale už skoro neviděl. Obrovský tlak mu stlačoval víčka k sobě, ale bránil se tomu nutkání vší silou. Občas se bál, jestli má ještě vůbec stále otevřené oči. Ale pak se najednou jakoby vyjasnilo a on znovu viděl skrz mlhavý oblak tu samou ulici. Jako včera. Napadlo ho, proč se raději nezastřelil. Nebo neoběsil. Mám já vůbec tohle zapotřebí?! Ale jen zformulovat tyhle myšlenky mu trvalo skoro půl hodiny.

Měl obrovskou žízeň, ale neměl sílu vstát. Venku byla noc. Poznal to podle neobvyklých červených a oranžových kruhů, které tančily před jeho zraky na matném pozadí. Odkudsi slyšel tlumené hučení.

Hučení přešlo v pískání. Vzdal to. Svezl se ze židle na zaprášené parkety a chtěl spát. Vlastně si ani nebyl jistý, jestli náhodou už nespí. Neviděl vůbec nic. Nakonec se mu přece jen podařilo usnout. Toužil vynahradit si všechny ty dny, co nespal. Proto se už nikdy neprobudil.