Charlieho koťata

Charlie byl ještě malý chlapec. Příliš toho nenamluvil, hrál si nejraději sám dole u řeky, kde ho nikdo nerušil. Každé ráno, sotva se rozednilo a sluníčko ho oknem pošimralo po tváři, nic ho nemohlo zadržet doma. Vyběhl na louku, běžel, jak nerychleji dovedl, a měl z toho radost, protože v dáli už se modrala řeka. Zvláštní bylo, že měla stejnou barvu jako Charlieho oči. Také se podivně leskla, když byl Charlie smutný nebo plakal. Toho rána měl ale ve tváři výraz nekonečného štěstí, zul si botky a po plochých kamenech chvilku po jedné, pak po druhé noze doskákal až doprostřed řeky, kde se posadil na nevyčnívající, tedy suchý kámen. Opřel se rukama za zády, zavřel oči a vnímal jen sluneční paprsky a tiché šumění řeky. Byl schopný takto strávit celý den. Charlieho sourozenci se mu nejdřív divili a smáli, než pochopili, že mu jeho malé tajemství řeky z dětského srdíčka nevezmou.

Z přemýšlení Charlieho vytrhl zvláštní zvuk vycházející z nedalekého křoví obrostlého vysokou trávou. Chlapcova zvědavost byla silnější než lenost způsobená pražícím sluncem, seskočil z kamene a malými krůčky našlapoval ke křoví. Tráva se opět zavlnila, rozhrnula se a Charlie uviděl malou roztomilou kočičí hlavinku. A druhou! Charliemu se rozzářila očka, sehnul se ke koťatům a sevřel je v náručí. Okamžitě si je zamiloval, protože jeho dětské oči nikdy neviděly tak krásná stvoření. Zabořil nosík do rezavých kožíšků a v očích se mu zaleskly slzy štěstí. Teď se m bude chodit ještě raději, když tu má své další malé tajemství. Silver a Tom, hned ho napadla taková krásná kocouří jména. Charlieho koťata, moje koťátka, určitě se tu znovu objeví, když ucítí, že je mám rád, myslel si chlapec. Vtom zazvonilo na poledne a Charlie se musel se svými novými kamarády rozloučit, aby nepřišel pozdě k obědu. Stejně ale nemyslel na nic jiného, než na to, že se sem hned po obědě vrátí. Obul si botky a pomalým krokem se vydal domů.

S nepřítomně zasněným pohledem snědl oběd, pomohl mamince sklidit ze stolu, aby se na něj tolik nezlobila, když je pořád pryč, a jen co mohl, znovu se rozeběhl k řece. Sluníčko pomalu mizelo za mraky, ale Charliemu nemohlo nic zkazit náladu. Nezdržoval se zouváním  a přeběhl řeku v botkách. Mířil rovnou ke křoví, kde předtím byla koťata. Rozhrnul trávu.. a nic v ní nebylo. Chlapcova tvář se zasmušila, i řeka se zdála tmavší a nebezpečnější. Charlie pobíhal kolem vody, volal je, Silvere, Tome.. koťátka moje, kde jste.. Napadlo ho prozkoumat ještě břeh řeky. Šel pomalu, opatrně, aby nepřehlédl žádný trs trávy, žádný kámen, kde by se mohla koťata schovat. Už to chtěl pomalu vzdát, když se mu zdálo, že něco vidí támhle. Byl by se rozeběhl s rozzářenou tváří, ale něco mu říkalo, aťsi obrátí zády a raději uteče. Neutekl, už neměl sílu, protože to, co náhle uviděl, se Charliemu z mysli už nikdy nevymaže. Dvě malá zubožená tělíčka jedno na druhém leželo na břehu řeky. Charlie se nikdy dřív se smrtí nesetkal, nevěděl, co to znamená, proč se nehýbají. Jen tak v podvědomí tušil, že už se ta tělíčka nikdy hýbat nebudou. Řeka se leskla a bouřila, stejně  jako Charlieho oči se zalily slzami a srdce se zalilo smutkem. Už nikdy nechtěl vidět řeku, už se netoužil posadit na svůj plochý kámen, protože řeka mu vzala to nejcennější, co právě získal a co ho udělalo šťastným.