Zatáčka

Petr Zelenka se probral, ale oči nechal zavřené.
Nedokázal posoudit, kde je a co se mu stalo. Zdálo se mu,
že plave v jakési bílé mlze. Byla mu zima, ale přeci ho
celé tělo pálilo.

Bál se otevřít oči. Na nic si nevzpomínal, nedokázal uvažovat.
Po chvíli se pokusil otevřít oči. Viděl ostré bílé světlo v němž se
mlhavě rýsovaly tři kruhy. Nesnesitelná bolest mu otupovala
mysl. Bezmocně tupě zíral na tři kružnice.

Jedna -- ta největší -- byla snad červená, ale nedokázal
to určit s jistotou. V ní jakoby plavaly dvě menší černá
kolečka. Měl strach. Ta kola, ty hrozné studny se ho snažily
pohltit, rozpůlit ho ve dví a utopit ho v nekonečné prázdnotě
vesmíru.

Jak hleděl stále dál, rozeznával okraj. Vlastně to nebyla
studna, byl to spíše tunel, do čeho se díval, na jehož konci
byla vše pohlcující tma. Jeho karma
proplouvala tou děsivou tmou,
když ho náhle omráčilo nesnesitelné světlo.

Pokusil se pohnout, ale nestalo se nic. Jeho zrak zachvátila
hypnotizující hra světel a barev. Upadl do bezvědomí.

 *  *  *

Přijela sanitka. Vyskočil z ní doktor a běžel k policistům
stojícím u havarovaného auta. "Je to vážné?" Prohlédl si
vůz a uvědomil si, že se ptal zbytečně. "Ta holka..." --
policista se odmlčel, "ale tenhle mlaďas vypadá,
že by to moh přežít."
Doktor Potočka, starší chlapík, co už dávno měl sedět po večerech
doma a vyprávět vnoučatům nezáživné historky z mládí,
se teď skláněl nad Petrem. Viděl, že dýchá, neboť mu z úst
spolu s malým pramínkem krve vycházel i nepatrný obláček
tetelícího se vzduchu.

Petr byl celý od krve, která prosakovala přes jeho kalhoty a bundu.
Nos měl zlomený a groteskně zkřivený. Levé ucho měl roztrhané na cucky.
Rty by jistě měl suché, kdyby na nich neměl krev.
 Krev byla všude...

Policejní auto osvětlovalo Potočku klečícího na studené zemi
a bezvládné tělo Petra. Bylo vidět i auto doslova zapíchnuté
do stromu a nepředstavitelně zdeformované, hlavně na straně spolujezdce.
%Rozvinout popis auta
Přední sklo bylo rozsypané kolem a po zbytku béžové kapoty
byly rozsety kapičky krve.

Mezitím řidič sanitky přinesl nosítka. Prodral se křovím a položil je vedle
Petra.  "Opatrně ho naložíme. Myslím, že má zlomenou páteř," řekl Potočka.
"Pojedem hned, tenhle má ještě šanci. Nemůžem čekat, než přijedou hasiči
a vystříhaj tu holku," sykl doktor a opatrně překlápěl se zdravotníkem
Petra na nosítka.

Pepa Švejk, policajt z nedalekého města, sepisoval protokol.
Čas úmrtí -- 23:25. "Ta holka se jmenuje Zuzana Šmahulová," pronesl
jen tak pro sebe. "Její kabelka proletěla oknem asi hned po něm.
Je jí škoda, bylo jí teprve dvaadvacet. O tom klukovi zatím nic nevíme."

Druhý policista seděl v autě a zíral do tmy. Neměl rád krev a ta byla
opravdu všude. Hned, jak naložili nešťastníka do sanity, rozjeli se
rychle do nemocnice.

Přijeli zanedlouho, neboť doktor neustále popoháněl řidiče a ten se snažil
dostat z motoru sanity vše -- riskoval, neboť silnice byly v noci sice
prázdné, zato mokré a kluzké. Ihned poslali Petra na rentgen a CT.
Bude to s ním sakra práce, povzdychl si doktor, když zjistil,
jak vážné to s ním je...

 *  *  *

Jeho mysl začala zlehka pracovat. Snažil se vzpomenout, co se mu vlastně
stalo, ale nedokázal to. Jeho svět byl plný duhových barev,
které se spojovaly v různé obrazy, hrůzostrašné stvůry a nenávistné
pohledy jakýchsi očí vylézajících z hlav těch stvůr. Nedokázal
je popsat. Vznášel se mezi nimi a cítil, jak se na něj sápou jejich
chapadla a jejich oči jak ho propichují a ubíjejí ho k šílenství.

Pak si uvědomil, že je v tunelu, ale nebylo to jako prvně.
Teď kolem něj prolétala jasná, zářící stvoření, snad andělé.
Najednou, jako by dorazil na konec. Byla tma. Cítil se
jako pohřbený. Nemohl dýchat a neslyšel nic. Celou dobu
ho provázelo zžírající ticho a teď ještě navíc TMA!

Skličující temnota a ticho, takové prázdno, jaké není nikde. Nikde!
Neodvažoval se uvažovat o tom, ale do jeho vědomí se stále vkrádala
děsivá myšlenka. To je peklo, to přece nemůže být nic jiného,
než peklo! Jeho strach vytvářel kolem něj hustý obal,
kterým neproniklo nic. Já se tu udusím! Snažil se zhluboka
nadechnout, ale pochopil, že tam kde se jeho duše nachází tělo
není a propadl panice.

 *  *  *

Sestra okamžitě probudila doktora na noční směně. Bylo už skoro ráno,
ale běžný raní ruch začne v nemocnici teprve za hodinu a půl.
Tak rychle, jak jen bylo možné, doktor vstal a běžel chodbou
jednotky intenzivní péče. Zářivky umístěné v pravidelných intervalech
v chodbě na něj mrkaly a házely kolem něj prapodivné stíny.
Doktor Mejzlík si mnul oči a málem při tom narazil do dveří,
které oddělovaly jednotlivá oddělení.

Konečně přiběhl k Petrovi. Sestra už tam byla. Srdeční zástava.
Připravil injekci a rychle, ale opatrně mu ji vstříknul do hadičky,
kterou už měl Petr zavedenou. Sestra už prováděla masáž srdce.
Doktor Mejzlík připravil elektrody a uštědřil mu jeden šok...

 *  *  *

Petra najednou obklopilo bílé světlo. Chvíli nevěděl, co se děje,
pak si uvědomil, že se probudil z hrozné temnoty a cítil,
jak znovu začíná padat. Bílá se rozpadla na duhové barvy, které
tvořily všelijaké chaotické obrazce, ale ty brzo vybledly a změnili se
na hrůznou čerň. Opět propadal panice a hrůza slepila celý jeho
svět v blednoucí kuličku v nedozírné dálce.

Znovu ho uchytila hřejivá bílá ruka a vytáhla ho z hladové černé díry,
která se ho neustále snažila pohltit.

Pak ho ale obklopila rudá zářící bublina.
Vznášel se nad vonící loukou a cítil téměř hmatatelné
známky jara. Obklopen membránou bubliny cítil
se bezpečně jako malé dítě v mateřském lůně.

Naplnil ho neklid, když zjistil, že ta bublina,
která ho chrání, naprosto zprůhledněla a její (předtím pevná)
mýdlová stěna se začíná chvět, jak se venku mění vánek ve vítr.
Cítil se malý, až pitvorně bezmocný, jak ho vítr žene přez
širé lány, louky, cesty mezi políčky, byl malý
jako motýl. Ne, stále se zmenšoval.
>>Jsem malý jako beruška! Nebo ještě menší? Menší, bezmocnější...<<

Petr stále padal, padal a jak se blížil zemi, uvědomoval
si stále více svoji skutečnou velikost.
Byl zrnkem pylu a jak se blížil ku bliznám pěkné
bílé sedmikrásky, šílela jeho mysl hrůzou.

Dopadl doprostřed močálu lepkavé tekutiny uprostřed
tmavého hnijícího lesa podivných stromů,
které připomínaly spíš obrovské vlasaté kuželky.
Dusil se smrdutými bublinami plynu vycházejícími
z té kaše, do které přistál. Věděl, že je něco špatně,
že tam být nemá. Topil se v tom, ale jeho posvátnou
hrůzou ochromená šílená mysl nepřiměla se ani k pomyšlení
na jakýkoli únik.

 *  *  *

Ráno v šest hodin se doktor Mejzlík chystal domů dospat
tu proklatou noc. Ukazoval dr. Mülerovi záznam Petra Zelenky.
"Zabil při tom mladou holku a sám to málem nepřežil. Je v těžkým šoku a museli jsme ho oživovat. Dávej na něj sakra pozor. Má něco s míchou, bojím se, že se už nepohne."
Nastínil mu přitom i příběh, který předcházel onomu osudnému okamžiku.
Doktor Müler -- starší, ale přesto energický vysoký a štíhlý chlap
neměl takové příběhy rád. Na kolegu si již zvykl. Věděl, že si
občas libuje v líčení situace v barvitějším světle, ale
co ho překvapilo bylo, že Mejzlík měl na obličeji pro něj až
nepřirozeně vážný výraz.

Tato nemocnice nebyla z nejmenších, což bylo pro Petra štěstí,
přesto se s takovými případy nesetkávali až tak často. Jeho
život závisel opravdu na vlásku. Nebýt výborné práce doktorů
z neurochirurgie jistě by mu nepomohlo nic.

Z jeho těla vycházela spousta hadiček a drátů a byl
naprosto závislý ne přístrojích, které za něj dýchaly
a dodávali jeho tělu živiny a vitamíny.
Z hlavy mu vycházela jakási hadička, která ústila do
nějakého válečku ve tvaru harmoniky. Byla to věru nepěkná
podívaná pro Petrovu matku.

 ...

Přijela co nejdříve to stihla a když uviděla svého syna
absolutně odkázaného na ty věci, udělalo se jí špatně.
Zděšení, které jí vystřelovalo z očí, a směs všech různých
emocí zrcadlících se na jejím obličeji se přeneslo na
zdravotní sestru, která ji tam doprovodila.
"Sedněte si, paní Zelenková," pobídla sestra matku a chytla její
ruku ve svých dlaních, jako by chtěla z její duše odvést
bolest, která ji svírala.

Je to těžká situace. Bílá místnost osvětlená převážně zářivkou,
neboť malým okýnkem u stropu se dovnitř moc světla nedostalo,
přeplněná až ke stropu různými přístroji a z každého vedla
trubice, hadička a nebo drát a vše se spojovalo uprostřed
místnosti -- na lůžku, kde leží Petr, její děťátko,
její jediný syn!

Do nosu se jí zarývaly pachy dezinfekce, v ústech měla
sucho a na jazyku cítila pachuť jódu. To, co leželo
uprostřed, ta zrůdnost, vypadala spíš, jako Frankenstain,
než jako její dítě. Překonala v sobě panickou hrůzu a pomalu
se postavila. Udělala pár malých kroků a prohlížela si Petra.

Byl téměř celý zabalený v obvazech. Pravou nohu měl obalenou
sádrou a zdviženou kladkou, levou obvázanou od kotníku až nad
koleno, fáč byl z půlky prosáklý krví. Hrudník byl též stažen.
Do obličeje mu vidět nebylo. To přece nemůže být on, pomyslela
si, proč zrovna on by měl dopadnout tak. Párkrát
ho oslovila jménem a do očí jí vyhrkly slzy. "Tak pojďme,"
uslyšela uklidňující hlas sestry a její jemné prsty ucítila
nad lokty. "Necháme ho prospat. Až se probere, dáme Vám vědět."

 *  *  *

:Tak a teď jak dál? Zakomponuji do toho nějak báseň Cesta
:a uvidíme. Co myslíte, má to mít happyend? Mě to nepříjde.
:Spíš to zaonačit na obě strany, ale jako začátek myšlenkou :dobrý, ne? Klidně v tom někdo pokračujte, když mi napíšete
:odkaz na své počiny..
:Dík. LangPa@seznam.cz