Zpověď

„Ruce se mi vždy netřásly jako se mi třesou teď. Taky jsem nebývala tak vrásčitá. Možná, že jsem byla dřív i hezká, ale spíš jsem byla mladá. Měla jsem svou hlavu a do všeho jsem se vrhala s nadšením. Uměla jsem i milovat. Možná, že to umím i dnes.

Milovala jsem přírodu, zvířata a lidi kolem mě. A pak se v mém životě objevil on. Říkal mi kamarádka a já jsem mu říkala …

Měla jsem konečně volná křídla a v jeho přítomnosti jsem si je chtěla zase dobrovolně svázat. S velkým sebezapřením jsem mu říkala kamaráde. Nebo tak nějak. Paměť mi už neslouží tak jako dřív.

Zajímavé …. Vybavuji si každý jeho pohyb, dotek, záhyb jeho těla. Ale co jsme si to vlastně říkali…

Tenkrát jsem mu dala víc, než jsem měla. Ale nikdy jsem toho ani náznakem nelitovala. Asi jsem se měla naučit dát své tělo a nemilovat. Jenže na všechna „asi“ bylo pozdě. Trápila jsem se a ještě ho stihla uklidňovat. Jak jsem to jen dokázala…

Chtělo se mi od něj utéct, dokud byl čas. Spálit všechny mosty a chvílemi jsem si přála snad i zapomenout. Má byla chyba, že jsem to nedokázala. Jen jsem se dívala, jak se oba ničíme. Jeden z nás víc, druhý míň. A tam někde v koutku své duše jsem přesně věděla, jak vše dopadne.

Prosila jsem ho, abych byla první, která se dozví, že se zamiloval. Že zase pocítil cit lásky v jakékoli podobě. A u všech těch proseb jsem věděla, že až to jednou vysloví, nebude to patřit mně ….

Nakonec přišel ten den. Den, kdy jsem spálila všechny mosty, postavila hradby tak pevné, že se skrze ně málokdo dostal. Už nikdy jeho hlas, jeho dopis. Jen vzpomínky.

Přála jsem si uzavřít tuto kapitolu svého života. Teď sedím nad rozevřenou knihou, ruce plné vrásek a vzpomínám na ty krásné okamžiky. Občas skápne slza, která navlhčí stránku a rozmaže písmo. Já však nezapomínám.

Nelituji.“