Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seHarmonie
Autor
Aaria
Je toho dost, co bych chtěla napsat, nebo říct, jen to nějak neumím dát do slov, protože mám pocit, že taková slova ani neexistují. To se mi poslední dobou stává docela často. Připadám si jako někdo, kdo neumí odpovědět na banální otázku typu: "Kolik je hodin?". Odpověď znám, jen ji nedám do věty. Vůbec jsem tak nějak ztratila touhu komunikovat s lidmi. Ne, snad proto, že bych na ně neměla náladu, naopak jsem v jejich blízkosti ráda, jen nemám, co bych řekla, protože mně to připadá pořád stejné. Honba za čímsi, výmluvy na čas, nedostatek peněz, vlastní pravda, za kterou budu bojovat až do smrti. Potkávám staré známé, které jsem strašně dlouho neviděla, pozdravím je, a když koukám na jejich obličej, přijde mi, že je v nich jakési prázdno, ke kterému nemám, co bych dodala. Prostě jen: "Ahoj.." ...a nic. Jakási neschopnost vyslovit větu: "Jak se máš?" nebo "ráda tě vidím", protože v té chvíli mi dochází, že by to vlastně ani nebyla "pravda". A tak mlčím ( a usmívám se) a čekám, co vypadne z osoby naproti mě. Někdy cítím úlevu, když se zase rozejdeme. Je to zvláštní. Je pár lidí, se kterýma mlčím a mlčí se nám dobře. Vlastně si povídáme mlčením.
Včera jsem se musela hodně smát. Potkala jsem na netu známého z gymplu. Matematik, fyzik, teoretik. Na všechno přesná odpověď.Byl v Magii a zeptal se mě, co tam dělám. Chvíli jsme mluvili, teda spíš on mluvil a přesvědčoval mě, že má cesta je špatná, že jeho má cíl a má ne. Strašně ho vytočila má odpověď na jeho otázku: "Kam jdeš?". Odpověděla jsem: "Jdu." Zeptal se mě podruhé a já mu odpověděla stejně. Hájil svou "pravdu" jako jedinou správnou. Musela jsem se lehce usmívat. Mluvil krásně, poeticky, ale jeho slova vyznívala prázdně. Věty bez energie, slova bez náboje. Jen shluk písmenek, mluvící ne o zkušenost ani o teorii, mluvící o ničem. Alespoň mě to v tu chvíli tak připadalo. Kamarád se strašně vztekal z mých odpovědí a snažil se mě dostat do pozice, kdo z koho. Ptala jsem se "Proč?" tohle přeci není o soutěži, ale o poslouchání toho druhého. Odešla jsem se slovy, že si promluvíme až vychladne.
Poté jsem si uvědomila jednu věc. Není to tak dlouho, kdy bych se nechala dostat do role, kdo z koho. Kdy bych byla schopná taky soupeřit o svou pravdu. Dneska už ne. Jen pořád netuším, kdy se to ve mně přelomilo. Možná před Vánocemi.
Byl to zvláštní čas. Lidé pospíchali, mračili se a nadávali si. Stáli fronty v obchoďácích na hromadu dárků a jídla. Už koncem října jsem mezi nimi chodila, pomalu s tím, že nemám kam bych spěchala, a usmívala se. Znervózňovalo je to. Někoho jsem potěšila, někdo úsměv i oplatil. Byla jsem klidná, mírná a pozorovala okolí. Poslouchala řeku jak zpívá své příběhy. Chodila jsem davem, byla jsem sama a přeci s ním. Bylo to kouzelné. Ač zima, všechno kvetlo.
O svátcích jsem si zakusila pár dní samoty. Zcela dobrovolně. Nezdá se, ale samota hodně dá.
Později přišlo období prázdna. Byla jsem ho plná. Nejdřív jsem se ve zmatku snažila chytit všeho, co bylo kolem. Potřebovala jsem lidi, ale nebylo mi jich dopřáno. Chvíli mi trvalo než mi došlo, že ona samota měla přijít, a že to tak je správně. Přijala jsem ji, v její studenosti a tmavosti. Nebylo to hned. Pak se začalo vyjasňovat. Začaly přicházet věci, myšlenky a pocity dosud neznámé, děsivé a přesto krásné.
Zamilovala jsem se do kamenů, jejich krásy, moudrosti. Zrovna včera, když jsem usínala s křišťálem, zažila jsem cosi nepopsatelného. Uvězním to do věty, ale nebude to ono. Bylo to místo, prostor. Nic, žádné tvary. Jen křišťálově průhledné místo, plné energie.
Křišťál na mém třetím oku mi povídal svůj příběh a sagenit točil lotosovým květem srdeční čakry. Dopadla na mne skutečná síla a přátelství kamenů.