Účastníci přejezdu

P.S.: “Toto je samozřejmě zcela smyšlený příběh. Všechny postavy a události v tomto nepříliš obvyklém příběhu jsou přirozeně smyšlené a jakákoliv podobnost se skutečnými postavami či událostmi je jistě čistě náhodná.”

Jsou tu se mnou aji oni všecy!

(Všichni to určitě znáte: z bodu A do budu B vyjelo rychlostí…vozidlo, tedy v našem případě autobus. Pro všechny rychlosti a časy ale ani pořádně nevíte, co se děje uvnitř jmenovaného prostředku, teď máte možnost nahlédnout okénkem přímo k nám…)

Škola se sice dnešního únorového rána nekoná, přesto s náma není zrovna nejlepší pokec. Levou nohou, bez hlavy a skoro volným pádem jsem se v pět ráno vyhrabala z postele. A nějakým zvláštním způsobem jsem se ještě v polospánku dostala do dávno vyřazeného double deckeru se špinavými okny, který nějaký nebritsky založený někdo přebarvil na bílo. Spolu se mnou je tu eště hodně všech, jedeme víme kam. No, ale pravým cílem našeho smradlavého přejezdu z místa A do místa B je vývoz a závoz radioaktivního i jiného odpadu…možná.

“Nechci tvoje kalhoty, Hýžiku!” řve Katka jakákoliv. Pokud jde o mě, mám to s kalhotama (pro dnešek) vyřešené a druhé nepotřebuju, tím míň od jakékoli osoby klučičího pohlaví a eště z tohohle autobusu, no… Moje sousedka je v rámci možností naštěstí normální. Právě zkouší, kolika různými způsoby lze mít na hlavě čepku. Navrhuje, že mě klidně pozvrací (k snídani měla mlíčko), ale já s díky odmítám.

Každopádně bych jí to mlíko dát mohlaJ

Autobus má své klady i zápory. Nejde sice dost dobře představit si ho jako hvězdnou loď nebo zaoceánský parník, ale aspoň vyhlídku máme slušnou. Je tak zhruba asi něco kolem osmi, tmu a světlíška nám vystřídaly šero a mlha, a i když si moje sousedka myslela, že ji v takovém stínu neodhalí, prohlásil někdo zepředu: “No, ale ty vypadáš eště hůř! Ukaž se…” No a já ubohá malá věc musela uposlechnout rozkazu tyrana a na povel: “Uprav mě trochu!!!” předstírala, že se snažím. Ach jo, ach jo, ach jo, kdy už tam konečně budem…

Je velice obtížné navázat na tak literárně vyhraněný styl. Zatím se vám pokusíme podat nezaujatý pohled z našeho double deckeru s pruhovanými sedátky a popruhy od batohů všude kolem.Chováme se slušně, nechlastáme, neřveme, alespoň teď. Moje sousedka říká, ať tady nepíšu, že mi říká, ať o ní nepíšu, ale já to stejně napíšu, ať je sranda. Zase si hraje s tou čepkou, co na ní furt má?! Je to úplně obyčejná červená fleecová čepice s rozvázáním navrchu. Podle mého názoru její zájem o tuto hraničí s obsedancí. To je jenom můj názor, ale o to tady nejde. Vlasy mám ještě pořád dost divné (mírně řečeno), protože jsem si je v pátek natáčela na hobita a doteďka mi to drží. Venku je mlha a prd vidíme a sousedka moje tvrdí, že vypadám jak Cody… Co je lepšý? Vypadat jak hobit, nebo jako debil?

No, přechodem, sousedka tady něco mele o Vieweghových Účastnících zájezdu, ale to jsme nebyli my! Knížka kafíčko, MY JSME TADY! Jo, a stou čepkou nic nemám. Zato sousedka hladově civí po všech kolem. O čem asi přemýšlí? “No, nohy stejně nepotřebujou a mají zimní boty – nikdo si nevšimne, že pár končetin je tak trochu mimo své vlastníky…” Mlaskavě civí na můj papír a žádá mě o svolení ke psaní. Pořád mě seznamuje s tou čepkou a eště mluví z cesty – prý anglicky. Máme tady vymakané prostředky, dokonce i rádio s písničkama, ale moje sousedka pořád mluví o rybiškách, má problém, ale kdo ne, ta čepka je úchvatná.

Já ale fakt mám hlad! Ale na to smradlavé cosi, co tady má většina tvorů připojené kyčelním kloubem k trupu chuť vážně nemám. Pokusím se zachytit něco ze zdejší konverzace:

Zezadu:

“Ty krávo!”

Zepředu:

“To je ale bordel!”

Vedle mě:

“Don´t call me Richie. Call me debil, it´ll be better.”

No vážně, jí už taky hráblo, a pořádně. Vyžaduje po mně služby typu: vyndej batoh, podej batoh, vrať tam batoh… a tvrdí, že otroctví ještě nevymřelo. Ale aspoň jsem ji píchla propiskou do ruky, hurá! Přirozeně jsme všichni normální.

“Co?! Eště hodinu?”

“Ty vole, fakt, to je…”

Ech, no, my jsme holt ta elita, nejchytřejší z …no prostě MY!

Je to tady jako při stvoření světa, ještě horší – mimo nás tady dopisy padají z nebe, z pekla, zprava, zleva a taky…no, odevšad. Jsou všude – jako v HP.

“Papír, papír, papír...”

“Nehoda! Nečisti to okno!”

“Dopředu.”

“Mně se chce taky na záchod, doprdele…”

“Papíír”

“Bože proč furt ty papíry?!”

“To má jít tam.”

“Tam!”

“Tady!!!”

“Dyť říkám, že to má jít tam.”

“Další papír!”

A Verča smeťák zažraná do časáku (nebudeme jmenovat) si schraňuje do kapucky odpadky, lépe řečeno oni jí je tam schraňují, jo bezďáci. Verča s kapuckou: “Hele, můžu si to pak přečíst?”

“Je tam sanitka.”

“Zničit, zničit, zničit.”,

“Cajticy!”

“To byl nějaký čurda, kurňa!” hlava pomazaná promluvila k nám.

“Chce někdo oplatek, oplatek?”

“Ne, nikdo nechce.” Ale proč?

Asi působím na své okolí velice rozporuplně, ale mám svůj papír a svoji čest, jo.

A taky pomalu docházím k názoru, že ty papírky lítají na vlastní pohon, jsou všude, kam se podíváš. Máme tady skoro pošťáckou praxi.

No a sousedka je stejně jako Frodo v rauši, ještěže tu nejsou močály zapomnění a světlíška, ale jsou tu jiní tvorové.Vypadá špatně, asi je jí blbě, ó ať mě neobhodí!

“To je boží,” rozplývá se kamarádka přes uličku nad hromádkou neštěstí v kapuci vedle mě.

“Piš!” přikazuje mi tyranka, můj vůdce, no prostě Ona. Au, utahuje mi mozek skrz kapucku. Je mi z toho všeho tady blbě.

“Na dovolenou jedině s Čedokem!”

“Chceš být chytrá? Použij Clever, kapesníky z Billy!” hraje si na reklamní agentku moje spolusedící. Teď už dýchá: “Ach jo, ach jo… Potřebuju komunikovat, abych žila!”

Naše krédo: “Musíme pít, abychom žili, ale potom musíme žít, abychom pili.”

Sněží. Mlha všude kolem nás. Dopravní nehody…

Že vypadá dobře? Ano! A všichni: ANO!

A zase zepředu: “Ty mě nerozčiluj, ty střapatá ježibabo! Tos měla zůstat doma” a vedle:

“Jé, vypadáš dobře!” a od nás: “Hele, radši se schovej!” Jiné kámošky přes uličku klečí na sedadlech, ruce sepjaté, nějak moc si náš autobus spletly. Možná. Nebo mají obřad. Maybe. Ale, co je k tomu vede, ten nakřáplý hlas z rádia? Jo, možná…

“Legolas, Legolas…” Legoslav na skateboardu a Gimli s vousama, jo je to hezké.

A jsem tu zas a znova again. Že už jste se těšili, třásli se nedočkavostí? Jo?! Ze svého místa mám přímý výhled na hodně tvorů, hnus. Asi to vyzvrátím.

“Ona má, má, má, ona dá, dá, dá…” ozývá se zprava. Holky asi vzpomínají na lepší školkové časy.

“Ty jsi vůl, že?” Já nevím, kdo se koho ptal a proč, ale asi bych zfleku souhlasila.

“Ty krávo, ty pytle…”

“Vidíš dobře, prosin tě.”

“Já zaostřuju.” Cože?! Aha! Krista si zkouší brýle.

“A jsou tam záchody!” tvrdí Bára.

“Na co?” zajímá se Terka. Ona to neví? No nic.

“Podívej se na můj prst!”

“Fúúj to smrdí!”

Už jsem to viděla. Pošlu tekutinu do uličky, ze které se pomalu stává promenádní molo. Snažím se vás zabavit, někdo vedle totiž popisuje svůj recept na krásné vlasy a někdo mimo mu za to vzdává holt. Jedeme po cestě a jsou tu stromy. Možná entové, ale spíš ne, nemají ty dvě nohy.

“Vy jste marní!”

“Ty seš marná!”

Ano. Jako ve ST – jakýkoli odpor je marný…no, rozum se stejně nedostaví.

Verča má švidravku a žvýkavku, Jaroška je hluchý skokan a vrhá pohledy. Nikdo nemá radost. Á je to tady, potyčka dvou sedadel…

“Jak sis to dělala, tak kolik jsi měla promilí?” reakce někoho vpředu na hobití kadeře.

“No, hodně prášky…” nechce prodat zadarmo a nadarmo. Je jí blbě, asi jako mně, zaplavíme uličku dohromady. Autobus má točení – a do vývrtky!

“Zlatíčka, Náměšť nad Oslavou. Kdybyste si aji otřeli ty okna, tak byste aji viděli,” ale spíš ne, “Pojedeme kolem vojenského letiště. Já vám ho ukážu. Ono tam sice moc vidět není, ale…”

“No jo, Hyži, ale co bude s tvýma kalhotama?!” a jsme tam, kde jsme byli na začátku. Je mi blbě. Možná mám žloutenku typu Z.

“Nelehej si na mě,” prosí Dana. Jedeme už tři hodiny. Bolí mě hlava, otevřete někdo okno! Papírky opět s námi. Verča papá Bobíka. Martina si hraje – no, velice zvl. způsobem.

“Matka má elko.” (velikost? čeho?)

Jo, jo, mamka je dycky jistá, otec ne, ale…Viděli jste Juniora? Dana prohlašuje, že je to blbé.

“Za všechno můžeš ty!”

“Nemlať mě!”

“Love, Peace, Empathy!”

Všichni žerou.

 

Ať žije rádio.

“Máš hlad?”

“Ne, je mi blbě.”

“Tobě je taky blbě?! Bacha, je jí blbě!” Jo, je mi blbě moc.

“Chcete někdo popcornJ ?”

“Asi budu blít!”

“Kaťušo!!!” Rusové?!

“Papírek!!!” Jsem šťastná, tolik dopisů…

“Zlatíčka, letiště je po pravé straně. Teď jste viděli řídící věž, kde je kurňa?! Tady začíná oplocení. Je to jedno z nejvýznamnějších vojenských letišť, moc jich tu sice nelítá. Teď je to vidět. Vpravo za náma!” Všichni jsme si samozřejmě všimli…

“Sbohem, to tam je napsané!”

“Večýý, vem si ten papír! To byl jiný papír!!!”

“A sakra on to poznal!”

A Verča už všechno snědla….

“Dyž se podíváte vpravo, teďka, tak, když tam přistává stíhačka, tak ji to podrží, ty špagáty. To jsou takové gumové záležitosti…” No jo, už je pozdě a všichni mluví trochu z cesty.

“Ventil! Ventil!”

“Nedrob mi do hlavy!”

“Ventil, ventil – potřebuju ventil! Slyšela´s ji?”

No a teď pár klíčových okamžiků z konce zpáteční cesty…

“Zlatíčka, kdo ví, ve kterém geomorfologickém celku se teď nacházíme?”

Všichni: “DÁLNICE!!!”

“No tak, zlatíčka, co to je? Konkrétnější, kde jsme? Tak aspoň provincii, zlatíčka.”

Pár odvážných tipuje: “Západokarpatské sníženiny?!”

“No, mohlo by být, a dál?”

“Vněkarpatské sníženiny???” ozve se nesměle.

“Jo, super! Jedeme přes Vyškovskou bránu.”

“A dostanem jedničku?” ptá se půl osádky double deckeru.

“Co, Andrejka chce pusu?” jo, chtělo by to naslouchátko…

“Ne, JEDNIČKU!” snaží se situaci zachránit Břeťa.

“Břeťa chce pusu??!!!” kecám, deset naslouchátek! “no, víš promiň, já tě nechci urazit, ale to bych nemohl, a to ani přes roušku!” To bylo úchvatné zpestření, co……..

Byli jsme u McDonald´s – je tam prostě fajn – provětrali jsme peněženky, utratili skoro všechny prachy, tak trochu se najedli (dostali jsme do sebe tuny škodlivin, naše hladina cholesterolu je abnormálně vysoká…), ale: “U McDonald´s je zkrátka fajn!”

Něco se děje?

“Pane sore, jaký máte titul?”

“Velký, drahý…”

No, zkrátka ubíráme se zpět k domovu a našim rozmanitým rodným hroudám. Pořád jsme ještě na dálnici… I přes obrovská očekávání si nás nenechali (a to nikoho?) ani v jedné z elektráren, asi už nás tam znají. Každopádně jsme si zařádili v reaktoru, a možná se nám i jednou rozsvítí. O pár sedadel nazad a ještě šikmo v těchto chvílích opět probíhá repríza pohádky (prepačte, rozprávky) o Popoluške, pokud jste ji ještě neslyšeli v interpretaci našeho skvělého talentovaného kočovného divadelního souboru “…”, máte prostě smůlu.

No a na závěr další důležitá informace: papírky a dopisy postupem času pomalu vymizely, místo toho putuje po našem double deckeru rozmanité jídlo všech kolem. Asi stárnem, nebo co! Prostě, jedem domů a začínáme být sentimentální…

---