O tomhle to možná není!

Jó tak ta prostata.... Vo tom to nejspíš bude. Díky za vysvětlení. Budu zkoumat sám sebe a svoji prostatu. Třeba to nakonec rozlousknu. :)))) PS: Díky všem za názory. Asi to uzavřem...

Brabl: myslím, že dědouch to řekl přesně (v tom prvním příspěvku). I já k tomu došel, jen mi to tak docela nejde... přemýšlení je zvyk, kterej se nedá snadno vypnout.

Bravo, Dědouch for Präsident.

Merlík:...Dobrej zvyk, jen s odsudky by se mohlo opatrně...

:-))) A v díle mého nejmylejšího myslitele dočetla jsem se radu "žít přítomností" poněvadž minulost už byla a budoucnost teprve bude, aneb, každý den má svých starostí dost. Substance bez esence v našem světě ostatně není, vždyť podle projevu poznáváme cosi o podstatě a dokud se podstata neprojeví, je její poznatelnost námi silně omezena, ne-li nemožná?

Brab: ...a co když je to tak, že žít přítomností je právě výsledek toho, že lidi jako Miroslawek tu "podstatu" o který mluvíš už pochopili a to poznání jim napovědělo že přítomností žít je výrazně zajímavější než (s nepřítomným pohledem) filozofovat a pomocí tak nepraktické pomůcky jako jsou slova dávat na odiv svůj zaručeně nejlepší recept na pochopení vesmíru...

P.S. Nemám v životě vyššího cíle než aby moje prostata fungovala alespoň tak dobře jako ta Miroslawkova...,a stejně tak všechny ostatní svěrače, vztykače a chrliče co jich v těle mám.

Proč mám vždycky pocit že lidi jako je Miroslawek přemýšlejí jen z ruky do huby, nebo od rána do večera a už vůbec je nezajímá podstata. Naštěstí či naneštěstí právě tihleti lidičkové jsou tu proto, aby ostatní odháněli od témat podobných těmhle a jsou tu prostě vod toho, aby žili jen z přítomnosti. Co bude dál je nezajímá. A já jen děkuji sám sobě, že takovej nejsem.

Jsi pašák, Tvé pocity Ti závidím. Rychle jsi mne odsoudil, nakonec dobře Ti tak. Nicméně prostata mne velmi zajímá. Hlavně ta moje.

Ježiši, vaše problémy na moji hlavu. Spát máte kde, do huby taky něco dáte, tady (a třeba nejen tady) máte spoustu přátel, kurnik a vy tohle...nespokojenci.

Klárko, díky za radu. Zkusím to :-)) (ale myslim že až tak špatně na tom nejsem, víš, právě díky porozumění a soucitu - umím se radovat z toho, že jiní jsou šťastní) PS nevim jestli tu vůbec někdo pochopil mé předchozí PS, ale znamenalo to jediné, a kdo četl Stopařova průvodce po galaxii, případně Restaurant na konci vesmíru, zasměje se se mnou: Odpověď na základní otázku života, vesmíru a vůbec: 42 (kdo se nezasmál, nechť si přečte výše uvedené knížky, jsou prostě SUPER - psáno čtivě a lehce, vtipně, s nadhledem, a dá se v tom najít i pár zajímavých myšlenek :-))

Klárka to řekla nejlíp a kupodivu bez grafománie. Psát tu něco já, bylo by to jinými (horšími) slovy totéž. Už jen literárně si zaslouží tip.

Představuji si naše minuty a hodiny jako kalíšky. Do každého se snažím něco nalít. Nebo se to tam nalije samo... Myslím, že je důležité zpětně přemýšlet o obsahu, uvědomovat si ho a procítit a vnitřně prožít, ať je jakýkoli... Je v tom spjetí s tím, co žiju. A celý život pak vidím jako úsek v čase, který byl svěřen zrovna mě, tobě, nám, darován, a není podstatné, kým. Tam každý vidí něco nebo někoho jiného. Ten úsek bytí Zde můžeme asi vědomně prodloužit či zkrátit... A dál už nevím :-) Snad jen, že za ten úsek cítím vděčnost a vážím si tý svobody, díky který můžu utvářet, co chci, jít, kam chci a myslet si, co chci...

Představuji si naše minuty a hodiny jako kalíšky. Do každého se snažím něco nalít. Nebo se to tam nalije samo... Myslím, že je důležité zpětně přemýšlet o obsahu, uvědomovat si ho a procítit a vnitřně prožít, ať je jakýkoli... Je v tom spjetí s tím, co žiju. A celý život pak vidím jako úsek v čase, který byl svěřen zrovna mě, tobě, nám, darován, a není podstatné, kým. Tam každý vidí něco nebo někoho jiného. Ten úsek bytí Zde můžeme asi vědomně prodloužit či zkrátit... A dál už nevím :-) Snad jen, že za ten úsek cítím vděčnost a vážím si tý svobody, díky který můžu utvářet, co chci, jít, kam chci a myslet si, co chci... Klárka: moc mě potěšil řetězec smyslu, kterým jsi to zakončila. Jednou jsem měla pocit, že existence spousty věcí na tomhle světě žádný smysl nemá. A pak jsem vzala ty věci jednu po druhé... a udivena skončila právě podobnými závislostmi... Tak v tom nejsem sama :-) StvN: tvou poslední větu o básních a přemýšlení si jdu teďka promyslet - dík.

móóóc zajímavá debata tak lidičky, Klárka je moc šikovná a moc jí děkuju, umí vše podstatné říci krásnou alegorií tak, že tomu všichni porozumí... tak, citoval bych tu jednu kamarádku: Existuje nekonečně mnoho pravd, a žádná není správná. Nechť si to přebere každý po svém. Není pravda, že na otázku smyslu existence není odpověď. Existuje na ni nekonečně mnoho různých odpovědí. A všechny se mýlí. Jenže v každé je také kousíček pravdy. Za celý lidský život bychom nedokázali ty odpovědi ani vyslechnout, takže naše snaha o cokoliv v tomto směru je zbytečná, předem odsouzena k neúspěchu. Což ovšem vůbec neznamená, že bychom se měli vzdát. Právě naopak, ono totiž existuje i částečné poznání, my přeci nepotřebujem znát absolutní pravdu, ke štěstí nám bohatě stačí znát jen směr. Život je cesta, na které není kam spěchat, tu cestu prostě musíme projít celou, a jestli poběžíme nebo se budem loudat, je to jedno, ta cesta se přizpůsobí. Jen bychom tu cestu neměli opouštět. Nevím jaký je smysl života, ale je určitě důležité žít správně. Jak řekla Vílka, jen žít jako člověk... Tu správnou cestu člověku poradí srdce. A svědomí. Naučte se upřímnosti a soucitu. Je to dar, s kterým dokážete žít nesobecky, což znamená radovat se společně s ostatními. Víte, bráška mi říkal jak žili (někteří) Indiáni. Neznali pojem dědictví. Když někdo zemřel, všechny jeho věci spálili společně s ním. Nestarali se o majetek a byli šťastní... lidičky, znáte to slovo - Soucit ??? a to druhé slovo - Svědomí ??? a ty další slova, spíš slovní spojení - Tvá bolest v mém srdci... a nebo jinak, tak jak to známe všichni: Miluj bližního svého jako sebe sama... ...to řekl Ježíš, ale Mahoney není křesťan, a Mahoney ani tak úplně nesouhlasí... i řekl Mahoney :-)): Musíš se umět podívat na sebe zvenku, abys viděl, že nejsi o nic důležitější než ten člověk, co jde zrovna támhle po chodníku - vidíš ho? a nebo tamten... či tenhle... nebo kdokoliv jiný... miluj je více než sebe, protože jen tak jim můžeš upřímně pomáhat... proto, že tak pomůžeš sobě... k radosti... protože když znáš Soucit, dokáže radost druhých rozzářit i Tvůj úsměv... a naopak - jejich bolest bude Tvou bolestí... to už je sakra důvod pomáhat, ne? ještě na okraj - neuznávam Boha... podle mě je důležitá spíše úcta a pokora k lidem, neb oni jsou ti, kteří mohou vnímat bolest... Bůh, je-li jaký, mě pochopí, neb On je vtělené dobro... ...pokoře k lidem nás náboženství učí, ale většinou jen k těm stejně-věřícím lidem, a hlavně náboženství klade na první místo Boha... a s tím prostě nemohu souhlasit, tak zákonitě musí přijít chvíle kdy náboženství odmítne člověka kvůli Bohu... já kladu na první místo lidi... pak teprve Boha... pak možná sebe... ale měl bych někam před sebe ještě umístit zvířata a přírodu vůbec a vesmír a elfy a ... a už toho nechám, zas jsem tu spatlal moc věcí dohromady, takováhle přednáška by samozřejmě mohla pokračovat do nekonečna, ale kdo by to četl... a hlavně psal :-)) doufám že jsem moc nenudil... Prosba pro Klárku: nejsem takový virtuos abych se dokázal vyjádřit dostatečně srozumitelně, ale jesti je to někde hodně špatné, tak mě prosím oprav, ju? Děkuju. PS 42 :-))

Lidičkové, vy se mě tak hezky zastáváte, taky jsem si myslela, že jsem k věci, ale na druhou stranu, nechci Brableho dráždit příběhováním, dám si pozor, až zas ulítnu, abych to eventuelně zveřejnila odděleně s odkazem. Kocour: ne, v Indii jsem nebyla, já jsem celej život šumavské kvítko :-) Mahoney: napsala jsem asi stránkovou reakci na tebe, ale to už vůbec nebylo k věci :-) A když to, co chci říct, řeknu stručně, nebude to ono. To, co jsi na sebe prozradil, je zajímavé a pro mne třeba těžko pochopitelné, ale já žiju jinej život a tak je logické, že některé tvé postoje nechápu. Nevím, jestli ti tím prospěju, nemám asi dar rady :-) Ale postav sám sebe někam vejš. Je nesmírně důležitý mít rád sám sebe - jako ostatní. Právě na sobě se nejsnáz naučíš co je to láska, proč dělat pokusy na svých bližních :-) Ne, ale vážně - když budeš mít sebe rád míň, sebe budeš odstrkovat, až se dostaneš do vnitřní vyprahlosti a nerovnováhy... budeš mít dost síly milovat ty kolem? A jaká bude tvá láska, bude jim vůbec příjemná? Dávat ustavičně přednost všemu kolem, k tomu potřebuješ zdravý základ v sobě - obzvlášť, když se nechceš opírat o lásku Boží - a pak jsi to právě ty, kdo sám sobě jedině může dát lásku. Všichni ostatní už ti ji projevují prostřednistvím tebe - ty si jejich projevy můžeš vysvětlovat jako lásku - sám si ji musíš "doručit" jako pošťák... Ech, zase to přeháním s grafománií :-) Zkrátka a dobře, koukej se mít rád, jinak ti naplácám! :-) (31)

pošlete mi někdo avízko, abych na to nezapoměl, jak se mi dnes stalo...

To Mahoney: To že tvrdím že žádná odpověď na otázku po smyslu vezdejšího plahočení neexistuje nevylučuje Tvůj model. Takže vpodstatě souhlasím. Možná že by byla na místě debata o oprávněnosti násilí vůči okolí v souvislosti se sebeprosazováním, já sám už si nejsem tak jistý jako kdysi...

Takže jsem to pochopil, i když, karty na stůl, jsem to měl trochu jednodužší. Nemám nic než zkušenost z vlastního života a musím napsat, že pomalu pevněji a pevněji zatvrdávám na místě, kde je StvNův "taťka". Jediný co vím je: Na základní otázku "CO JE SMYSL ŽIVOTA" odpověď neexistuje. Nesmí existovat. Jestli Tě to potěší, nevím, ale asi jsem na tom podobně.

Vidím to podobně. Einstein napsal, že smyslem plného života je žití pro druhé, pro úsměv, pro přátelství. Mě to stačí. Já mám lidi moc rád. Je mi osumnáct a děsim se toho jestli dopadnu jako taťka. Vstát,jít do práce, pracovat, přijít z práce, najíst se, koukat na televizi, spát, umřít. Je to asi tím, že jsem ještě moc mladej na to, abych se spokojil s takovým životem, jaký je. Abych nechtěl pořád něco jinýho. Co se týče osudu a toho jestli nás někdo nebo něco nesleduje a nehlídá naše kroky. V to moc nevěřim a neřešim, jestli mám někde napsaný, že nedodělám vejšku. Radou pro šťastnej život je(pro teď) žít přítomností, nezatěžovat se minulostí(co se nepovedlo ti může bejt jedno, pokavad to nemá důsledky do přítomnosti samozřejmě), nemyslet na budoucnost, tu taky nezměníš, stejně jako minulost. Minulost jsi propásl, přítomnost žiješ, na budoucnost si počkej. Když nemáš proč žít, žij pro druhé, rozdej se a umři vklidu. Co se tejče vlastní kritiky díla, na to moc nejsem, myslim ale, že je to téma zralé na nějakou dlouhou debatu. Tohle téma potřebuje názory a protinázory, nemůžeš ho poslat po větru a čekat, že se ti nevrátí. Zdá se mi to bejt trochu moc bezradný, skoro bych až řekl zoufalý, hlavně konec. Já to tipnu, poněvadž myslim, že by si to mělo přečíst hodně lidí a měli by se taky trochu zamyslet. Kam dojdem, když nebudem přemejšlet a budeme jenom valit jednu zmatenou báseň za druhou? >+<

asi je taky dobrý nebrat se moc vážně a chovat se slušně - resp. brát vážně svý svědomí...

Kocoure! Tohle už mě taky napadlo. Je to další z možností, jak to vlastně je.

Všechno je jinak! (ale jak?)

To bylo v době, kdy se vymyslela hmota s vlastním názorem. Ten názor byl ovšem oproti lidské mysli velice omezený. ta hmota v rámci své ohraničenosti vlastně mohla přijmout jen jediné rozhodnutí – které barvy bude pohlcovat a které odrážet. Odrážet barvy bylo trochu pracné a tak malé kousky hmoty většinou odrážely jen jednu, dvě…. Některé obzvlášť statečné odrážely všechny a krásně svítily. Jiné nedělaly nic, všechno pohlcovaly a byly tajemně černé. Malíře, který byl velice svobodomyslný, jednou napadlo sestavit z těchto kousků hmoty mozaiku. Při jejím sestavování chtěl vyjít z barvy, kterou kousky hmoty na sebe vzaly při svém vzniku. A doufal, že se občas rozhodnou změnit tuto barvu změnou míry své „pracovitosti“. Jenže tato hmota byla drahá a tak se vypravil za výrobcem, jestli by mu nemohl něco málo dát, že by to vlastně byla reklama. Výrobce nadšeně souhlasil a společně pak našli pro mozaiku i prostor. Byla to obrovská plocha nejvzácnější budovy ve městě, kudy denně chodilo mnoho lidí a všichni se tak mohli na mozaiku dívat. Dílo vznikalo poměrně dlouho, přesto že na něm pracovalo – podle mistrových nákresů – mnoho dělníků. nakonec byla mozaika dokončena. Lidé byli nadšení tou krásou a mnoho z nich se vydrželo i hodiny dívat na výsledný obraz, obdivovat se mu a radovat se z každé změny. A pak se mezi částmi mozaiky rozšířil názor, že je úplně jedno, co se dělá nebo nedělá, že na tom vůbec nezáleží, že to přece nemá žádný smysl. Obrovská plocha začala černat, rychleji a rychleji…. Byla to škoda… ale co mohly ty malé drobné kousíčky vědět o člověku a jeho radosti ?

Klárko ! K věci !

Kdyby byla možnost dozvědět se rázem vše o světě, jeho podstatě, využil by jí někdo?

Zajímavá otázka. Ale je mi líto: JÁ ANO

co potom?

ANONYME: Já nevím. O to právě jde. A nebo to postavme jinak: Co předtím?

Pprrrsk :-))) dědouch :-)) prej chovace slušně :-)) no to řek ten pravej :-)))) hummpff... ...... EEÉééhhhch.. lidinkové, vy umíte nádherně popisovat krásnými a výstižnými slovy něco, o čem já nedokážu ni žblebtnout, natož o tom popolemizovat. Vňytřnňe se ztotožňujy s dědkem, ale protože je to von, tak ne.

papouch je prase. Klárka je k věci a chytrá. Všecko je určitě eště jinak, myslim.

Připojuji úvahu svou: Když chodím se psem po městečku, často se stává, že se různíme ve svých přáních. On chce jinam, já chci jinam. Já vyhrávám, když se přem. On, jen když se rozhodnu mu vyhovět, když současně chce tam, kde ani nejezdí šílený auta, ani tam není nevhodno kálet či jinak vyzdobovat psí životní prostředí. Zkrátka a dobře. Mám psa, ten má svou hlavu, ale má kolem ní obojek, na obojku řetěz a ten třímám v ruce já. On má sice ostré zuby a zbavil by se mě raz dva, ale ještě nikdy ho to nenapadlo. Má mne rád – přes všechnu mou nadvládu – a ví, že mám ráda jeho. Fakt. prostě se vzájemně milujem. Dvě vzájemně se milující bytosti můžou dát smysl jedna druhé. On má obrovskou roli v mém životě, protože mi pomáhá přemýšlet o mnohém, co by mi na mysl jinak nepřišlo. Souvisí to s mými vzpourami vůči mému Bohu (se kterým se teď taky milujem, ale mám dojem, že můj pes mě miluje víc, než já svého Boha). Tedy moje potřeby vůči jeho existenci (psově) dávají jemu smysl života. On sice žije hodně pro sebe, ale taky hodně pro mě. A se mnou je to podobné. Starám se o něj, dávám mu jíst a pít, učím ho zpívat, drbu ho na místech, kam si tlapkama nedosáhne, zkrátka jsem pro něj strašně důležitá a potřebná osoba. A tak moje existence má (minimálně pro něj) obrovskej smysl. Jinými slovy řečeno – má smysl pěstovat mrkev, bude-li se ta mrkev jíst, ten smysl jí dává hladovec, který díky ní obohatí svůj organismus o životně důležitou vlákninu (nebo co to v té zelenině je). Člověk si ovšem velice často chce dát smysl sám sobě. A to je potíž.

Klárko (Brablenec_P jiste promine), napsalas to vážně moc hezky. Tak lidsky a to se často nevidí. Jen bych si přál, aby mě těšilo, že z mého popelu vyroste třeba kytička (nebo bodlák?) :-).

Já jsem přišel ještě na jednu teorii. Jsme prostě jen nepovedenej pokus, od kterýho dal někdo ruce pryč. Ale máš pravdu v tom, že je úplně jedno co uděláme. Na chod vesmíru to bude mít pramalej vliv. Ledaže by to bylo úplně obráceně.