Nedělní meditace

Koruny stromů šumí truchlivě

a mě je dnes nějak špatně...

i měsíc září protivně,

přestože vnímám jenom matně.

Zas stejná noc a stejné rozednění,

srdce pusté až je to ke zbláznění.

Za sebou další promarněný den,

zas tentýž kruh, vše beze změn.

Po ránu v duši stejnou naději,

večer ji opět trpce prokleji.

Špinavé město, prázdná ulice

dnes jenom ticho, žádná vichřice.

Tak vzývám déšť, ať smyje špínu,

ať svlaží rty a zmírní vinu...

Bojím se tmy, bojím se světla,

hořkosti z lásky, co kdysi kvetla.

Úplně prázdná, neschopná citu,

opouštíc stromy jdu vstříc šedému bytu.

Vítr mi šeptá: Buď chvíli ptákem!

Vnímej jen srdcem, ne sluchem či zrakem!

Dnes ještě nemohu. Jednou...........kdoví?

Možná odhodím závaží a vylétnu z podkroví.