TAKOVÍ NORMÁLNÍ NÁJEMNÍCÍ JEDNOHO DOMU-3

Správce Jindra Bem a Tomáš Karásek dovrávorali v poněkud podroušeném stavu chodbou do přízemí domu.

„Hele, Jindro. Já mám doma ještě láhev vína. Co kdybychom jí vyžunkli,“ řekl Karásek, který měl v rukách kytku, co utrhl venku. A zároveň se přitom vrávoravě pokoušel o tanec.

„Vážně? To není špatný nápad. Hele, tu kytku by si měl zasadit zpátky na ten záhonek. Rachejtle Brtníková je má spočítaný. Aby zase nespustila ten svůj ječák,“ mínil správce, jemuž z rozepnutého poklopce koukala kytka ze stejného záhonku.

„A kde jsi přišel k ní, co Ti čouhá mezi nohama?“

„No tam, kde ty si vzal tu kytku. Ale nikomu to neříkej,“ vyhrkl ze sebe a dlaní udeřil do tlačítka od výtahu. Přitom se však praštil hlavou o výtahové dveře. Karásek též dovrávoral k výtahu a sotva kabina výtahu dojela do přízemí, tak prudkým pohybem otevřel dveře. On i Bém pocítili tvrdost otevřených dveří. To je však neodradilo ke vpadnutí do výtahu. V něm stál poněkud zmatený pan Makovec, který držel v rukách harfu.

„Dobrý večer přeji. Já jsem tady už delší čas. Mě se tu nějak zpříčil můj hudební nástroj. A ještě ke všemu ten výtah nějak blbne. Pořád si mě někdo přivolává,“ sdělil jim on.

„To nám nevadí. Když nám cestou nahoru zahrajete, tak vám pomůžeme s tou harfou,“ řekl mu správce.

„To tedy budu rád,“ vyhrkl radostně pan Makovec.

„Já se jen protáhnu kolem vás ke tlačítkům,“ ozval se Karásek, ale jeho pokus o protáhnutí se kolem harfy a pana Makovce nebyl úspěšný. A tak to vzal skrz harfu. Za podivně linoucích zvuků se výtah rozjel nahoru. Do určeného patra však nedojel. Přivolal si jej totiž pan Konečný, který šel vyhodit odpadky a zároveň vyvenčit psa. Sotva otevřel výtahové dveře, vytřeštil oči. Naskytl se mu pohled na tři zmítající se postavy ve stále zapříčené harfě. Jeho pes Astor se za štěkotu vřítil do kabiny. A protože ho držel na vodítku, byl jím také vtažen do kabiny výtahu. A vzápětí se ozval velký hluk doprovázený opileckým zpěvem, štěkotem, křikem i sténajícími zvuky harfy. Hne poté se výtah rozjel opět dolů.

  Manželům Hanzelinovým se k jejich překvapení po otevření výtahových dveří naskytl pohled na propletenec těl v harfě, z něhož  se ozývala změť zpěvu, nadávek a štěkotu.

„No, my vás nebudeme rušit. My jen vyjedeme do našeho patra. Místo je tu i pro naše kola,“ řekl Hanzelín a i s manželkou najeli koly do podlouhlé kabiny výtahu.

„A jak Radku zmáčkneš tlačítko našeho patra?“ zeptala se paní Hanzelínová manžela.

„To teda nevím. Možná by mohl někdo z nich,“ mínil on.

„Já vám to tlačítko zmáčknu, ale pak nám pomůžete, že,“ ozval se pan Konečný.

„To určitě,“ zkonstatoval naštvaně pan Hanzelín a výtah se opět rozjel. Během jízdy se v kabině ozval hluk, který doprovázely rány. A výtah se za okamžik rozjel zase dolů.

  Světlo v jeho kabině náhle zhaslo a poté, co dojel do přízemí, tak se prudce otevřely dveře. Nejdříve se vykutálelo jedno kolo, pak druhé, načež s odpadkovým košem na hlavě vypadl pan Hanzelín. A ten měl zároveň na sobě naražený rám kola. Vzápětí s křikem vyběhla paní Hanzelínová, které se do kalhot na zadnici zakousl pes Astor. Poté se objevil pan Konečný s panem Makovcem. Oba začali vrávorat po chodbě, zamotání ve strunách. Pak z výtahu vyjelo kolo, na kterém seděl pan Bém s panem Karáskem. Za zpěvu jezdili po přízemí, ale jen do té chvíle, než se objevila paní Brtníková. A tak pro ně nastal útěk ve směru nejbližší hospody doprovázený křikem ostatních účastníků výtahového ježdění.