konec světa

Lesk černé výšivky obleku od Willsona. Odraz ulic Manhattanu ve sklech zrcadlovek barvy zlata. Opasek postříbřený jako jemný šperk a na prstech obou mužů se leskne několik zlatých a stříbrných prstenů. Je devět padesát tři ráno, pětadvacátého června a slunce jasně svítí. To proto, že se jej nikdo neptá na to jestli se mu chce …

Stejně jako se nikdo neptá na ty dva muže v černých oblecích, co v rukou nesou černé kufříky a jejich tváře jsou oholené břitvou Willkinson sword a jejich vlasy nagelované Wasch and Gapem. Je přesně devětadvacet stupňů a nikdo se jich neptá, proč se pečou v těch kvádrech. Všichni lidé, kteří je míjí, se totiž domnívají, že jsou to úředníci. Pár všímavějších si možná pomyslí, že by to mohli být vládní agenti. To proto, že společnost je zdegenerovaná z filmů, ve kterých na každém rohu stojí studenej panák v kvádru, tváří se nebezpečně a v kapse se mu vyhřívá federální placka. Jen málokdo si ale všimne, že oba muži vypadají naprosto stejně. Jsou dokonce stejně oholení a pohybují se naprosto synchronizovaně. Takových zvláštností si dnes už nikdo nevšímá. Člověk se usadí v parku na Manhattanu, přečte si bulvární plátek, nebo v lepším případě nějaký grantový, co se snaží mluvit alespoň trošičku pravdivou lež a najde si to svoje „tajemno“. A věcem, co se hýbou kolem nich, co se jako nitky zaplétají do sebe, aby pak mohly najednou zmizet kdesi ve stínu, těmhle věcem nevěnují pozornost.

Roh ulice. Průčelí domu je popsané barevnými nápisy bezejmenných sprejerů. Na chodníku leží zmrzlina, kterou někdo upustil. Několik odpadků zvedá poryv větru. Zanáší je do zapadlé uličky. A do stejné uličky vchází oba muži. Nikdo si jich nevšímá, nikdo se nedívá na dva muže, co mizí v temné uličce velkoměsta.

Klapnutí. Odlesk číselného kódu na hraně kufru. 577361 … cvak … Slunce dopadlo mezi širokými domy na skleněnou nádobu. Modrozelená tekutina nasycená bublinami se převaluje ve dvou stejných nádržích. Množství polymerových drátků směřující k jednoduchému mechanismu. Časovač se rozzáří rudými ciframi.

Oba muži se zvedají z pokleku a procházejí zpět na hlavní ulici. Jeden z nich se vydává ke stánku s hotdogy. Prodavač se na něj mile usměje a pozdraví ho lámanou angličtinou. Jazyk dělá člověka. Mohl by zakrýt to, že je Jamajčan, jen kdyby ovládl dokonale jazyk. Lidé se už dlouho nedívají na barvu pleti, ale na to, jak druzí lidé mluví. Abych ale pravdu řekl, tohle tomu mužovi bylo zatraceně jedno. Koupil dva hotdogy a přesně zaplatil.

Zvuky křupající kůrky párku a šustění papíru. Několik proužků páry se valí mezi bílými zuby obou mužů a kousky libového masa. Omastek stéká po papíře a odkapává na betonovou plochu ulice.

Oba muži přešli bulvár a dostali se zhruba do půlky své svačiny. Míří k místu zvanému Bar Tom & Jones. Než otevřou dveře, dojí hotdogy a zahodí papír do koše na rohu budovy.

Dveře se rozezní skřípavým zvukem nenamazaných pantů. Výpary alkoholu a smrad barové atmosféry se zakousne do chřípí obou mužů. Přistoupí k baru, který se snaží vyleštit jakýsi anorektický mladík s popelavou tváří. Okamžitě se jme oba obsloužit. Jeden z mužů objedná dvě flašky stříbrné tequily a rychle zaplatí.

Prvních několik loků rozproudí v těle teplo. Oba muži teď sedí na náměstí na lavičce a rychle do sebe klopí tequilu. Je

přesně třicet stupňů a vedro je stále intenzivnější. Lidé si jich stále nevšímají.

Obě tequily jsou již zpola vypité a oba muži se začínají usmívat. Alkohol se rychle rozlévá po celém těle a oblažuje mysl. Přibíhá k nim zatoulaný pes. Chlupy oškubané, kůže zažloutlá. Také si ho nikdo nevšímá.

Tequila je vypitá v rekordním čase a oba mužové již přestávají vnímat svoje okolí. Svět se slévá do jednoho uceleného obrazu jako vytrženého z Van Goghova obrazu. Hodiny na orloji se roztékají, lampy se kroutí jako hadi a dlaždice náměstí vyletují a mizí v oblacích. Zubožený pes několikrát zakňučel.

Slunce vysouší veškerou vlhkost ze zelených trávníků v parku. Vzduch se tetelí. Stres roste, město se dostává do své špičky. Prohýbá se pod tíhou potících se ubožáků a blíží se k extázi. Jenže ještě netuší …

Bublinky v obou nádobách začinají poletovat jako splašené nahoru a dolů a tekutina začíná vřít. Oba kufříky se začínají chvět …

Setina ticha, ve které se odrazila veškerá věčnost světů. Ve stejné setině muž jménem Richard Eintopf, německý cybernetik, pochopil, že teď nastala chvíle, kdy jeho první plazmová bomba rozzáří planetu a vrátí tak věčný úsměv slunci. Další setina byla ohlušující explozí. Bylo to tak jednoduché. Projektil se obrovskou rychlostí podpořenou plazmovým pohonem zavrtal do země až narazil na její jádro. Speciální slitina titanu a dalších příměsí zajistila, že se kapsle dostala do nitra planety nepoškozená. A tam vybuchla. Nastalá reakce roztrhla planetu a s narušením jádra došlo k obrovské antinově, která roztrhala vše čemu se říkalo planeta Země na malé kousíčky …

Ve stejném okamžiku se kdesi na okraji vesmíru zatetelil vzduch a postava v černém plášti s kapucí se chytila za hlavu. Několik letmých záblesků trojice sluncí na čepeli metalízované kosy a Smrt se vymrštil na nohy. Jeho zahradou projel prudký vichr, který rozhoupal listy zlatých stromů. Když někde někdo zemře, Smrt o tom okamžitě ví. Je to takový podprahový pocit, který vnímá kdesi na temeni hlavy. Když zanikne celý svět, je to zatraceně silný kafe …

Konec