drfaust: naboso v tom druhém

drfaust: naboso "v tom druhém"

   Při čtení básní autora publikujícího pod nickem drfaust jsem ještě před nedávnem narážel na značné obtíže. Na drfaustově tvorbě byla příliš patrná fascinace vlastní bohatou obrazností a slovní zásobou, ale především možnostmi jazyka, kdy se autor nejrůznějšími prostředky pokoušel, aby byl výsledný text zatížen maximem možných významů. Tohoto nejčastěji dociloval (a stále dociluje) rafinovanou segmentací syntaktických celků; přičemž jednotlivé verše jednak tvoří autonomní významové celky a zároveň jejich možnými přesahy do následujících veršů či průniky některých slov sousedních veršů (kdy jako by se sousední verše vzájemně ujídaly) dochází k navyšování množství významů až na samu mez únosnosti. Tyto jazykové prostředky autor – až na výjimky – používá doposud.

    Obecně se o básních drfausta dá v určité rovině říct něco podobného tomu, co Ludvík Kundera napsal o  pozdnější tvorbě Paula Celana: „…dochází totiž k radikálnímu přesunu autorovy pozornosti od více či méně tradičních atributů básně k významnému pletivu veršované promluvy. (…) Básnický text, jednotka svého řádu, stává se svébytným sémantickým polem, v němž se nedaří jednoznačnosti. Ihned se zvedá otázka o údělu čtenáře. Má být luštitelem mnohoznačných šarád? Má trvale tonout v nejistotách? Má se vzdát naděje, že nalezne přesný klíč? (…) To by bylo a je možné, přitom však víme, že čtenářská přitažlivost Celanových textů neochabuje.“ A jinde: „… tolik záludných trnů, o které čtenář zadrhne, že se musí k textu vracet (…) a náhle se báseň bleskem rozsvítí jako v magnetickém poli a seskupí se z pouhé směsice slovních pilin do konturovanějších útvarů.“* Druhá část citace platí o většině současné drfaustovy tvorby beze zbytku. Konečně lze tudíž v textech vysledovat i několik bazálních motivů.

    Hlavní rozdíl mezi drfaustovou současnou a starší poezií je totiž především v tom, že zatímco v minulosti pocházely obrazy básně – jak je často patrné – z roviny více či méně volných asociací (což přirozeně nepřispívalo k homogenitě textů a ke s ní související čitelnosti), v současnosti je autorova práce se slovem uváženější a cit pro uchování významové linie o poznání větší. V poslední době mám tudíž motivaci se k drfaustovým básním vracet; a nacházím.

**********

V následující části svého textu se budu zabývat autorovou tvorbou z poslední doby, kdy se pokusím nastínit některá hlavní témata drfaustových básní.

   Takovým častým tématem je řeč, resp. její realizace prostřednictvím dialogu dvou subjektů – muže a ženy. Autor toto téma uchopuje nikoli staticky (např. coby soubor aforických gnómů nebo za pomoci čistě popisných obrazů), ale dynamicky, mnohdy s náznakem příběhovosti. Tyto básně pramení z reálně prožitého (což mimo jiné dokládá časté užívání sousloví zakotvených ve smyslovém světě), přitom však nepůsobí hermeticky - vtisk reality, zdánlivě zcela subjektivní, se povětšinou odehrává jako dialog mezi mužem a ženou (nejednou z básně promluví i žena), ale především jako dialog mezi autorem a čtenářem, se kterým chce autor sdílet svůj údiv nad "zázrakem" nepravděpodobnosti lidské existence a možné blízkosti dvou lidí. Autor neodpovídá, autor je očarovaný, zmatený, ptá se druhého, ptá se sebe sama.

    Pravdou ovšem zůstává, že tato do jisté míry konkrétnost je místy rozostřena používáním značně obecných slov (přítomnost, vesmír, osud, hvězdy…), jejichž frekventovanost je však na druhou stranu natolik únosná, že básně nepřetěžují, ale naopak jim dávají jemný nádech univerzálnějšího rozměru. Autorova dřívější záliba v terminologii více či méně odborného rázu je již dnes (naštěstí) takřka minulostí.

    Mám pocit, že kdyby chtěl autor většinu svých posledních básní sjednotit nějakým krédem, mohl by jím být název jeho básně Slova jsou věci živé ti rozumím. Vyskytují se zde totiž hned dva klíčové (kontextové) výrazy: slova a živé (tyto výrazy či výrazy s těmito související lze najít ve většině drfaustových básní z poslední doby).

Slovo živé je zde zřetelným průsečíkem dvou významů titulu básně, což podtrhuje jeho důležitost:

-         slova jsou věci živé  (slova jsou věci – dám je komu? jí – živé)*

-         živé ti roumím, kde je slovo živé adjektivem. 

* možné je i chápání, že by zde živé bylo taktéž adjektivem, ovšem jak poukáži níže, tento význam nabývá na podstatnosti až v druhém plánu.

Tímto způsobem je vyjádřeno, že slova ožívají až v ústech člověka, tváří v tvář druhému (druhé), kde teprve v reálném dění nabývají na konkrétních významech: jako např. slova darovaná, slova-ostny, slova otevřená (otázky)…

    Tento význam pak potvrzuje hned první verš básně, který zní:

Částice varování nebo strach?

    Strach je zde abstraktním pojmem, jenž se jako fenomén ukazuje mimo jiné i v dialogu, prostřednictvím slov (jeho částic).

    Konečně závěrečným dvojverším … když mně se cítíš/tak strašně osobně jako by autor říkal: Tvoje slova, excitována mými emocemi, se vylévají z dutých forem a já je piju, piju tvoji životnost, tvou přítomnost; a z jejich chuti tě poznávám a stejně tak ty mě… , ale zároveň se strašně bojím té blízkosti, neboť budoucnost je otevřená; může se stát cokoli. Vyřčená slova našeho skutečného dialogu v nás – v tobě a mně – už zahloubila prostor, kde jeden druhého poznáváme, kde nekloužeme po kůži.

**********

    Z výše zmíněných básní zřetelně vyčnívá báseň Naboso ve sněhu. Hned při prvním přečtení je zřejmé, že autor v této básni neopustil svůj současný tematický rámec, že se báseň věnuje jednomu z jeho hlavních témat: řeči, dialogu a potažmo mlčení, neboť v textu je vtroušeno mnoho slov s tímto souvisejících. Jako by zde drfaust shrnoval své empirické poznatky do obecné roviny, když se uchyluje k odosobnělému vyjádření, v němž za sebe promlouvá až v závěru nacházeje určité východisko. Duchem "neosobní" obraznosti se zde blíží k Elliotovi, k němuž se ostatně hlásí prologem: …ukážu ti strach v hrstce prachu (v orig.: I will show you fear in a handful of dust). Tento verš je odkazem na řeckou mytologii: Sybila si vyžádala od Apollóna tolik let, kolik držela v dlani zrnek písku.**

    Martin Pokorný ve svém eseji o Pusté zemi obecně interpretuje tento Elliotův text: „…mnohost, která propouští: mnohost davu, v níž nelze nalézt člověka, mnohost textů, která už nedovoluje číst ani psát, a mnohost jazyků, jíž vyjádření protéká jak sítem.(…) Pustá zem se snaží nově nalézt střed mezi vyprahlostí a smrtí utopením.“***

    Stejně tak drfaust ve své básni hledá střed, jakýsi rovnovážný stav – rovinu, kde by slovo znovu mělo pevný význam, kde by pominula neovladatelná touha po mluvení jako nutkání: hlavně něco říct, ať už cokoli, hlavně uhasit to sucho v ústech (žízeň) – ukojit nutkavou potřebu a zaplnit ústa tupou vodou prázdných frází (viz druhá strofa-dialog). Tisíce slov všude kolem, ale jen málo vyřčeného je skutečně podstatné (jako pečeť zamyká hlásky/už nemají žádný stín).

    Východisko, které pro sebe autor nalézá v závěru básně (kdy k sobě promlouvá ve druhé osobě), by mohlo znít: Sám sebe tvoř, aby to, co říkáš, bylo tím podstatným (Opři se / Sebebohem / buď vklíněn do mých vět); buď v sobě přítomný, buď přítomný v tom, co říkáš – nebude to prázdné. Závěr drfaustovy básně Naboso ve sněhu se dá brát i jako prolog k celé jeho

poezii.

**********

* Z doslovu Ludvíka Kundery k antologii poezie Paula Celana Sněžný Part, Odeon, Praha 1986, str. 220-221.

** T. S. Eliot, Pustá zem v (překladu Jiřího Valjy), autorovy poznámky, PROTIS, Praha 1996, str. 96.

*** Martin Pokorný, Způsob četby, PROSTOR, Praha 2002, str. 85.