Vesnice u cesty

Vesnice u cesty

Předně bych rád poznamenal, že naše vesnice je docela obyčejná a nenaleznete na ni nic, co by ji jakkoli odlišovalo od ostatních vesnic v obecném slova smyslu. Ani já sám, a obývám ji už přes třicet let, nesetkal jsem se s jedinou pozoruhodností, která by přednostně příslušela naší vsi a ani jsem si nepovšiml ničeho doopravdy výjimečného. Musím říci, a byl bych rád, aby laskavý čtenář zaznamenal, že to říkám se srdcem zcela klidným, že naše vesnice je tou nejobyčejnější a nejnudnější vesnicí, kterou jsem kdy potkal a jakkoli se její obyvatelé přirozeně snaží toto zvrátit, vychází jejich snaha zcela na prázdno, právě pro svou přirozenost, ve které se neliší od snažení jiných obyvatel jiných vesnic.

                Naše vesnice, zrovna tak jako mnoho ostatních leží v pozvolném údolí na břehu nepříliš dravé říčky, dravé o to méně, že její bývalé meandry byly usměrněny betonovým korytem, aby se předešlo povodním a jiným nepříjemnostem, které jinak vodní živel přináší. Uprostřed vsi stojí kostel, který snad jediný by za zmínku opravdu stál, což je na druhou stranu případ skoro každé vsi, a proto, myslím, není důležité se jím podrobněji zabývat. Ke všemu každý si takový obyčejný vesnický kostel dokáže dost dobře představit sám. Snad jen podotknu, že silnice, která k nám a od nás vede, míří svou půlící čarou přímo na věž, z čehož odvozuji tvrzení, že kdyby nějaký dálkový řidič usnul za volantem svého dvousettunového vozu, mohl by dost dobře naší kostelní věž pokácet a, aniž by změnil směr, pokračovat v cestě. Ostatně, je to tvrzení zcela bezpředmětné, poněvadž skrz naší vesnici žádné dálkové kamióny neprojíždějí.

                Samozřejmě kolem kostela stojí několik středně velikých domů, které dohromady tvoří malou náves, kde je od projíždějících aut spoustu prachu a kde také stojí naše autobusová zastávka s velice složitým jízdním řádem.  Složitost tohoto jízdního řádu je dobře vyjádřitelná skutečností, že za dobu co ve vsi bydlím, nepodařilo se mi její jméno v seznamu stanic objevit a mí spolubydlící mají dokonce za to, že tam ani není.

Na návsi stojí také hostinec, což je původně veliká třípatrová budova, která v lepších časech sloužila i jako hotel. Horní dvě poschodí jsou však již nepoužívaná, pokoje vyklizené a okenice oprýskané, s vymlácenými tabulkami. Pro jednoduchost bych řekl, tato okna působí jako okna do márnice. Naproti tomu celé přízemí je veliká a dobře fungující hospoda, kde se točí pivo a hrají karty od rána až do pozdní noci, kdy má hospoda zavíračku a chlapi se přes náves vracejí domů. Na tom ostatně není také nic neobyčejného a proto přesuňme naší pozornost od hospody ke koloniálu, což je samoobsluha hned naproti kostelu. Koloniál je betonová budova s velikými okny, ve které se samoobslužným způsobem prodávají nejrůznější výrobky od čokolády až po šampon na vlasy. Obchod je veliký a v jeho zadní části je tak vždy dostatek volného prostoru, přičemž tento prostor příležitostně slouží jako obřadní síň pro ty, kteří nechtějí mít svatbu nebo pohřeb v kostele.

Mimo návsi je ve vesnici ještě mnoho roztroušených domů, vesměs uspořádaných v síti širokých ulic nejasných obrysů, kde mnohdy není zřejmé, kde končí veřejný prostor a začíná soukromý dvorek. Na samém okraji vsi stojí veliké hospodářské družstvo a všude okolo se rozkládají široká pole, povětšinu roku hnědě zoraná. Skrz pole vedou zelené remízky a cesty až k lesu, který lemuje okolní kopečky a který je také vítaným místem k odpočinku místních obyvatel.

O obyvatelích bych se ostatně rád zmínil zvlášť, ačkoliv nenajdete na světě lidi obyčejnější a všednější,   než v této vsi. Výčtem jednotlivých charakterů bych se daleko nedostal, už jen proto, že se jeden druhému podobají jako vejce vejci. Raději tedy za všechny pominu nečetně výjimky a prohlásím, že se jedná o lidi prosté,ale pracovité, potměšilé a pletichářské, ale také zasmušilé jakýmsi příznačným pesimismem, kterému je život v povšedním obyčeji naučil. Jeden druhého nemají příliš v lásce a hledí si hlavně svého, přednostně tedy svého majetku a pak také své pověsti, neboť ta je v těchto podmínkách snad ještě o mnoho důležitější. Na druhou stranu tito lidé se stanou velmi záhy hrdiny našeho příběhu a proto by myslím bylo lépe smýšlet o nich co možná nejlépe. Laskavého čtenáře tedy nabádám ke shovívavosti a abych mu ulehčil tento úkol, dodám ještě, že nikdo tu nikomu jakživ nic zlého doopravdy neprovedl a všechny zlé řeči byly jen řeči a nikoli skutky.

 A nyní už k samotným událostem, které jednoho léta změnili tvář naší vsi a které se nenávratně zapsaly do srdcí místních obyvatel. Stalo se zkrátka, že k nám z ničeho nic a dočista bez varování zavítal cikánský cirkus, vtrhl do klidného údolí jako stádo opic do zapomenuté tůňky a všechno převrátil na ruby.

Začalo to docela nenápadně a sice tak, že na návsi zabrzdil v ohromné rychlosti starý jiguli převážně béžové barvy, prostý všech poznávacích značek, zpětných zrcátek a jiných zbytečností a když se otevřela promačkaná dvířka, ven se vyvalil úplně opilý cikán a namířil si to rovnou do hospody. Podle pozdějších informací v hospodě pokračoval v započatém díle a během noci vypil ještě tolik lihovin, že by tomu v naší klidné vsi sotvakdo uvěřil, pokud by nebyl přítomen. Problém nastal až o půl druhé, kdy hospoda zavírala a podle všech zvyklostí byl tedy i čas platit. Naše zvyklosti ale ten starý cikán zjevně neznal a přestože se celý problém nakonec ve smíru vyřešil, vypadala situace v jednu chvíli nanejvýš na pováženou. Ráno však přivandrovalec přece jen ve zdraví opustil hospodu a když nastartoval svého jiguli a vyjel na vozovku, hospodský mu ze dveří ještě zamával.

Po této příhodě naše vesnice zase na dlouho upadla do své tradiční šedivé letargie, protloukala se ze dne na den a z noci na noc. Mimochodem, co se týče noci, měla přece jen naše vesnice jednu vlastní zajímavost a sice skutečnost že údolí, v němž ležela otvíralo se široce do volné krajiny. Ve dne byl výhled do ni vcelku obyčejný, ale v noci se krajina rozzářila spoustou svých světel a obzvlášť pozoruhodný byl pak pohled na širokoproudou dálnici táhnoucí se krajem jako nějaký světelný had. Když byla pak v noci obloha zatažená, a že se to v naší vsi stávalo až pozoruhodně často, mohla být taková dálnice obstojnou náhražkou nebeských hvězd. Na druhou stranu, nemyslím si, že by něco takového byla zas až tak výjimečné, a proto zpátky k příběhu.

Tedy dlouhou dobu poté, co cikán z naší vsi zmizel, nic se nedělo. Ale pak jednoho dne vypuklo hotové pozdvižení. Odkudsi z polí se zčistajasna vynořila karavana cikánských maringotek, barevných až oči přecházeli, tažených vším možným, od koně po krávu včetně prasete a osla a jakoby celá ves byla dávno jejich, projeli ti cikánští kočovníci kolem kostela a zastavili se přímo před samoobsluhou na prašném plácku. Přitom je nenapadlo upustit ani v nejmenším od svých zvyků a jakoby právě přejížděli holou pláň přičmoudlý kluk dál nerušeně močil z jedoucího vozu rovnou na kostelní zeď, opice v podivném oblečku vřískala jako pominutá a šíleně tlustá ženská s odulou tváří vezla se naditá v kozlíku první maringotky, koulela očima a pobízela osla slovy, která lze přepisovat jen ztěží. A kolik těch cikánů bylo! Maringotky byly obsypané od oje po střechu, hlava na hlavě, černé ruce a bosé nohy čněly na všechny strany a mezi nimi barevné šátky, červené, žluté, oranžové, zelené a zrcátka, vše se třpytilo a odráželo navzájem. Na střeše druhé maringotky stál náš už známý cikán, na sobě rudou kazajku, šátek v černých kadeřích, ruce v bok, smál se a zlaté úsměvy vrhal všude okolo. Když karavana zastavila seskočil na zem, zhoupl se v kolenou a pak dvakrát dlouze zahvízdal, takže kdo do té doby o ničem nevěděl, hned se šel podívat. A sotvaže se seběhl dav, zahvízdal ten cikán ještě jednou a jak se zdálo, ještě víc nahlas, než prve. „Zítra o půl šesté přijďte sem na náves!“ zvolal a jeho hlas zněl, jako kdyby právě naráz vypil láhev slivovice. „Zítra o půl šesté, uvidíte, co jste ještě neviděli!“ dodal a od té chvíle si už davu nevšímal, otočil se k němu zády a hleděl si jen svých, kteří mezitím vylezli z maringotek, vyvalili ven různé deky a přikrývky, narazili soudky a že se bude slavit. A taky že se slavilo, že to naše klidná ves ještě nezažila. To nejlepší co v cikánech bylo, totiž jejich muzika, přišla na scénu velmi záhy a padající večer uvítala ve své široké sukni plné květů. Hrálo se a tancovalo, kytáry a balalajky drnčely, přidávala se harmonika - nejdřív tahací a pak i foukací, také housle a než se člověk vzpamatoval hořel uprostřed návsi vysoký oheň, který plápolal a točil se v chladném večerním větru a kolem zatím hvízdala auta a jejich svět mizel s jejich zadovkami, protože naší ves nadobro ovládli cikáni a jejich divoký rej.

Samozřejmě jest třeba poznamenat, že ne všem se to líbilo a taky se našlo dost chlapů, kteří na sebe vzali vatové bundy, narazili čepku do čela a že prý ten nepořádek půjdou srovnat. Ale jak došli k ohni, než mohli něco říci, nabídli jim cikáni samohonku, či co to bylo (každopádně táhlo to Balkánem), ať si prý sednou a baví se také. Jeden docela bezvýznamný silák ( v naší vesnici byli samí takoví ) tu samohonku vzal a třísknul o zem, že to v láhvi puklo a všichni ztichli. Ale cikáni zachovali chladnou hlavu, dali mu nůž pod krk a že prý ať se napije a baví se s kamarády. A tak chtě-nechtě, napít se musel a pak už bylo vše v pořádku a večer mohl pokračovat. Noc byla dlouhá a obyvatelé naši vesnice nezamhouřili oka protože hlídali vlastní králíky a prodavačky v samoobsluze, která teď byla v těsném sousedství cikánského tábora si dokonce raději ustlaly v pokladnách, než aby doma nemohli spát. Ale nakonec vše dobře dopadlo a brzy nad ránem kokrhal kohout a hýkali oslové, což už se v naší vsi dlouho nestalo.

Druhý den svého pobytu u nás (byla to neděle) zasvětili cikáni pilné práci, když se rozhodli, že mezi kostelem a samoobsluhou postaví mohutný cirkusácký stan. Vesnické děti pobíhali už od rána kolem a i dospělí nervosně přešlapovali na zápražích, protože pokud historie naší vsi sahá, žádný cirkus tu dosud nebyl a tak také nikdo doopravdy nemohl vědět co se pod plachtou skrývá. Do půl šesté stále času habaděj a den se nesnesitelně vlekl.

Nakonec ale přece jen, ačkoli s nevídaným zpožděním, přišel večer, kostelní zvon odbil půl šesté a před stanem už stála dlouhá fronta našich spoluobčanů, kteří se tlačili dovnitř. Ale cikáni si dávali na čas, uplynula půl hodina, pak druhá a teprve když se chýlila třetí a lidé už nadávali, rozhrnula se široká plachta dveří a dav se nahrnul dovnitř. Kolem dokola, v kaskádovém uspořádání čekaly dřevěné lavice, které lidé na pokyn několika černookých mládenců záhy obsadili, až se prohýbali. Pak se zase dlouho nic nedělo, jen den venku temněl a přicházela noc. Když přišla, přišli na scénu i cikáni.

Jako první rozhrnuli plachtu ze zákulisí muzikanti, pět nebo šest postarších flašinetářů, usadili se na přichystané židličky, první z nich poklepal nohou o zem a ostatní hned spustili, bez ladění a nádherně. Když zahráli prvních několik partů, vyběhli na jeviště komedianti, žongléři a plivači ohně a za neutichajícího doprovodu muziky proměnili scénu v divoký výr nejrůznějších kejklů a vylomenin.

Zvláštní číslo náleželo opičímu muži, který se bez jediného zaváhání utáhnul jako uzel a když se zase rozvázal, spolkl sám sebe, takže z něj nezbylo dočista nic. Obecenstvo bylo jako u vytržení a několika plačících dětí si nikdo nevšímal. To pravé pozdvižení nastalo však až ve chvíli, kdy po opičím muži změnili flašinetáři taktovku, rozezněl se buben a za svitu loučí na scénu vypochodovala pětice hubených akrobatů a akrobatek, kteří se nejprve zlehka uklonili, načeš hbitě vylezli až ke stropu stanu. Odtamtud se s pažemi doširoka rozpjatými vrhali dolů, navzájem se chytali a na svištících obručích se opět vraceli zpět, až bylo našim spoluobčanům za těžko vůbec je pozorovat. V jednom okamžiku, když mladičká akrobatka s nohama kolem krku hubeného kejklíře prolétla hlavou dolů jen několik centimetrů nad zemí, až její dlouhé vlasy zvířili prach a pak po trojitém saltu přistála na odrazovém můstku v desetimetrové výši, diváci povstali údivem a ozvalo se ohromené: „Óóóó“

Po akrobatech přišli na řadu mistr vrhač nožů a  mistr polykač mečů, jejichž společné vystoupení bylo o to úchvatnější, že si při něm navzájem vypomáhali. Pozdvižení v obecenstvu dosáhlo vrcholu během čísla, kdy polykač mečů se ukázal být schopen polykat i nože, které mu přímo do chřtánu vrhal jeho kolega. Ale ani samotný vrhač nožů nezůstal v nestoudném hazardérství pozadu a na závěr svého vystoupení obtesal v první řadě sedícího tlouštíka deseti nabroušenými čepelemi a pak mu jako náhradu za utrpěný šok věnoval papírovou květinu.          

Když oba mistři za mohutného aplausu opustili jeviště, rozhostilo se v cirkuse napjaté ticho. Dokonce i flašinetáři sklidili své nástroje a vytratili se za závěsem. Publikum dychtivě čekalo, občas někdo zakašlal, louče hořely, stíny plamenů tančily po sytě červené plachtě stanu. Nikdo ale nepřicházel a napětí vzrůstalo. Aby však laskavý čtenář dobře rozuměl, toto napětí, ačkoli čekání bylo dlouhé, nepřesáhlo svůj zenit, jinými slovy, diváci neodtrhly ani na chvíli své zraky od závěsu ze zákulisí a ani na chvíli si neuvědomili sebe samu, čili že jsou přece jenom v cirkuse, že vstupné také něco stojí a že tato přestávka je už nějak moc dlouhá. Právě naopak, hltali sebemenší náznak pohybu za zástěnou a  čekání tak jen umocňovalo jejich dojem, že nyní má přijít skutečně něco velkolepého.

 Konečně prudký pohyb rozvlnil barevný závěs a na jeviště vyběhl cikán ve fraku a bílé rozpjaté košili. Publikum přelétl jen rychlým pohledem a hned se otočil zpátky k závěsu. Když zjistil, že jej nikdo nenásleduje, rozhodil rukama a zahulákal cosi jazykem, kterému nikdo nerozuměl. Závěs se zavlnil a vysoký ženský hlas mu v nadávkách odpovídal. Muž se kysele zatvářil a vrhl se k závěsu, aby zpoza něj oběma rukama vytáhl rozložitou stařenu poněkud děsivého vzhledu. Žena vztekle nadávala, prskala a vzpouzela se, ale když spatřila, že je už na jevišti, trochu se zklidnila, semknula jak dlaň vrásčitou tvář a jediným škubnutím se vyprostila ze sevření. Pak, s hlavou vztyčenou, došla sama doprostřed jeviště, rozkročila se a založila ruce na prsou. Muž se k ní pokusil pokradmu přiblížit, ale ona ho několika hrozivými nadávkami odehnala. 

Když konečně osaměla, odplivla si na zem a z tabatěrky si začala balit cigaretu. Obecenstvo v úžasu přihlíželo. Žena olízla papírek, uložila tabatěrku do mošničky a cigaretu si zapálila. Kouř se kolem ni točil a stoupal do šera. Dlouho a poklidně kouřila, aniž se hnula z místa. Šluk za šlukem, kouř ji postupně pohlcoval. Konečně šáhla do mošničky u pasu podruhé a za zprvu jen tichého hudrání rozhodila kolem sebe hrst podle všeho docela obyčejného písku. Písek se smísil s prachem a žena šáhla pro další hrst. Přitom se vydala pomalým krokem kolem dokola jeviště, hudrala hlasitěji a hlasitěji a rozhazovala kolem stále další a další hrsti písku. V jejím hlase se objevila docela podivná zlost, jakoby skrz ní promlouval ještě někdo jiný. Kouřila teď zuřivě, prudce vdechovala a vydechovala kouř. Hudrání se stupňovalo. Nakonec nechala cigaretu v ústech, přestala házet písek a oběma rukama si vjela do rozcuchaných vlasů.

V tu chvíli na plachtu stanu padlo ostré světlo a v diagonále po ni sklouzlo. Po silnici skrz náměstí  projely v sílícím nářku těsně za sebou dva noční automobily. Motory zavrčely úplně blízko, kapoty zahvízdaly, světla se ztratila. Cikánská stařena prudce zvedla hlavu a prsty ve vlasech se ji křečovitě sevřely. Otočila se k závěsu do zákulisí a cosi zaječela. Takřka okamžitě zpoza ni vyběhl muž ve fraku a když žena křivým prstem ukázala na plachtu přímo v čele jeviště, lehce zaváhal. Stařena však vztekle dupla nohou a muž se vrhl k plachtě, aby ji rozvázal a rozevřel jako veliké dveře. Z venku zavanul studený vítr, plameny loučí zdivočely. Před očima překvapených diváků se otvíral pohled na jejich vlastní náves, pohrouženou v černočerné tmě. Jen v popředí se rýsoval obrys kostelního průčelí a za ním sotva znatelný horizont vesnických střech. Docela obyčejná vesnice. Chvíle čekaní a pak se v zatáčce objevila světla dalšího automobilu. Cikánská stařena vyplivla z pusy nedopalek.

Auto se blížilo, zvuk motorů sílil. Stařena teď začala opět hudrat a rvát si vlasy. Přecházela sem a tam, dupala, hudrání se změnilo v nářek. Stařena padla na kolena a jako šílená bila hlavou o zem. Auto vyjelo na náměstí, diváky oslnila světlo reflektorů. Zvuk, který se blížil byl docela neslučitelný s cikánským rejem, jenž se tu doposavad odehrával. Kola vířila tmu, zelené podsvícení přístrojové desky na tváři řidiče, dva světy se chystaly střetnout. V motorovém dusotu osmiválcového taktu si hledalo cestu úporné kvílení staré cikánky, které, jak se zdálo, bylo také stále hlasitější. A pak okamžik, kdy se vše srazilo jako dva protijedoucí vlaky.

Cikánka vykřikla, brzdy krátce zaskřípěly. Obecenstvo do jednoho vyskočilo z lavic. Namísto automobilu uháněla po silnici v šedesátikilometrové rychlosti rohatá kráva. Řidič na jejím hřbetu marně točil rohy od krajnice. Kráva, přirozeně neuvyklá takové rychlosti, klopýtla takřka záhy a hrozivá havárie zvířila prach na prostranství před cirkusáckým stanem. Vše se na okamžik zastavilo. Stařena utichla, obecenstvo zůstalo stát s otevřenými ústy.

Konečně se prach usadil a řidič, kupodivu nezraněn, vstal, aby si zběžně oprášil svůj společenský oděv. Mezitím se jeviště zaplnilo cikány, kteří se zčásti pokoušeli zvednout na nohy stařenu a zčásti jen okouněli, co se stalo. Řidič se na ně obořil, nutno podotknout, dosti zhurta. Rozčiloval se, že mu automobil proměnili v krávu  a požadoval horentní sumu jako náhradu. Slova mu však došla velmi záhy, když náš už z dřívějška známý cikán prohlásil, že to nepřichází v úvahu, že kráva, která se tu sbírá v prachu od narození patří cirkusu a tedy není ani možné, aby měla s řidičovým autem cokoli společného, ostatně stejně jako s kterýmkoli jiným autem. S jeho míněním souhlasili i ostatní cirkusáci, což dali najevo tak, že krávu popadli za parohy a odváděli ji k maringotkám. Tou dobou se stará cikánka už postavila na nohy, zapálila si v ústech další cigaretu a odstrkuje ostatní, belhala se poněkud unaveně ze scény.

Muž ve fraku záhy prohlásil, že představení skončilo a že se lidé mohou rozejít domů, za což byl odměněn dlouhým potleskem, v podmínkách naší vsi zcela bezprecedentním. Řidič automobilu byl situací docela zmaten a ačkoli se ještě pokoušel cosi říci, nikdo jej neposlouchal. Postál chvíli v marné naději, pak se otočil a doprovázen potleskem vydal se pěšky po silnici, odkud prve přijel.

Představení tedy skončilo a naši spoluobčané, ač neradi, zanechali cirkus na návsi v klidu dřímat a dosud napůl ochromeni, rozešli se tmou, aby si doma v postelích celé představení ještě jednou v duchu promítli. Laskavý čtenář jistě pochopí, jak mocně na naše spoluobčany cikáni zapůsobili. Předznamenal jsem prve, že lidé to byli především prostí a jednoduší a že také až doposavad žili ze dne na den, to jest v malém měřítku svých jednotvárných životů. Nemohli proto v počátečním rozrušení tušit ani zdaleka, jakou změnu pro ně návštěva cirkusu znamenala ačkoli je pravda, že zpočátku tomu ani nic nenasvědčovalo a vypadalo to, že vše půjde dál svou vyšlapanou cestou.

Druhý den brzy ráno (bylo to pondělí) cikáni strhli stan, smotali plachty, naložili vše na maringotky a navzdory naléhání hrstky přihlížejících pobídli své oslíky a krávy a ve studeném raním oparu vyjeli z vesnice. Za vsí překonali kopeček a zmizeli, aniž se ohlédli. Teprve asi hodinu na to se naše malá ves probudila a její obyvatelé se pustili do své každodenní práce. Nastartovali traktory, otevřeli krám, nakrmili psy, vyvedli dobytek na pastvu, spustili cirkulárky, zkrátka zahájili nový den, jako by se nic nestalo. Ale už záhy bylo jasné, že nikdo na svou práci nemyslí a všichni mají v hlavě jen a jen včerejší představení. Ještě před polednem přerušilo několik chlapů práci v zemědělském družstvu a tak jak byli, vydali se na náves zkoumat místo nevídané proměny. V zatáčce před kostelem nalezli celkem bez problémů krátkou brzdnou dráhu, tím ale jejich úspěchy skončili. Stáli u silnice, drbali se ve vlasech, radili se, přemítali, nadávali, hloubali ze všech sil, na nic však přijít nemohli. Logicky vzato, automobil se přeci nemůže jen tak proměnit v krávu, to dá rozum. Rozhodně! Máme přeci fyziku, chemii, zákon zachování hmoty. Eventuelní přeměna, neboli metamorfóza probíhá jen za extrémně vysokých teplot a tlaku v laboratořích, nebo blízko zemského jádra, či snad v nitru helického kotouče. Každopádně ne jen tak na návsi. Kromě toho, jedná se vždy o přeměnu prvků, nikoli struktur. Automobil v krávu, volant v rohy. Nemožné! Ve dne, pod širým nebem a uprostřed lidí zázraky neexistují. Byl to veliký problém.

Když čas pokročil a nikdo na nic nepřišel, objevil se názor, že je to vlastně jedno, jak se věc udála, duležité je jen, že se udála a že ten uhlazený měšťák přišel docela právem o svůj přepychový vůz a protože k práci jakživ nepřičichl a neuměl to s krávama, vyboural se a musel s hanbou táhnout domů. Na tuto chvíli zjevně čekal hospodský, který se přiznal, že za příjezd cirkusu je zodpovědný on, neboť tímto způsobem mu náš starý známý cikán splácel propitý dluh. Z hospodského se rázem stal hrdina a atmosféra v naší vsi připomínala málem revoluční stav. Chlapi z družstva se usnesli, z nemožnosti jiného vysvětlení, že tu mirákulum skutečně proběhlo a hlásali to všude okolo jako nezvratnou skutečnost. Celá naše vesnice jim souhlasně přikyvovala a těch málo z nás, kteří cirkus nenavštívili a nebyli tudíž očitými svědky, nechalo se nakonec také přesvědčit. K večeru už vesnice nemluvila o ničem jiném. Stal se tu zkrátka zázrak.

Následující den (úterý) byl ve znamení sporů. Šlo totiž o to, jak si zázrak vysvětlit. Silné slovo měl z pochopitelných důvodů farář, který jej přičítal svaté Markétě, patronce naší vsi, která jím údajně chtěla zdůraznit prospěšnost skotu a vyzdvihnout jeho přednosti oproti automobilům. Ačkoli farář byl pro naší ves velká autorita, vytvořila se i silná opozice těch, jenž poukazovali na roli cikánské stařeny a tvrdili, že právě ona proměnu způsobila, protože to v cirkuse jednoduše bylo její číslo a dostala za něj také peníze. Kromě toho se našli i tací, kteří si zázrak zcela programově vysvětlovali jako předzvěst příchodu mimozemšťanů, jejichž létající talíř ostatně už za vsí předevčírem přistál. Objevily se i jiné názory, ale ať tak či tak, unešení byli všichni a kromě toho pro naše další vyprávění není tato přechodná fáze ani moc důležitá. Za zmínku snad stojí pouze skutečnost, kolik našich spoluobčanů si v těchto dnech podalo žádost o sňatek. Proč se tak dělo, ať si už laskavý čtenář přebere sám.

Zlomový okamžik nastal v pátek, kdy na autobusové zastávce naproti samoobsluze zabrzdil vůz veřejné bezpečnosti, z nějž vystoupili dva obyčejní a zjevně znudění policisté. Příliš se nerozhlíželi a zastavili prvního člověka, který šel okolo. „Můžete nám, prosím, potvrdit, že tu nedošlo k žádné proměně, nebo jiné podobné události,“ žádali. „Jedná se jen o formalitu. Jeden nešťastník se zbláznil.“ Čekali, že věc bude rychle vyřízená, ale žádného potvrzení se jim nedostalo. Právě naopak. Zadržená babička se rozhovořila doširoka o svaté Markétě a jejím dobrodiní a policisté proto raději oslovili někoho jiného. Když se jim však ani teď nedostalo vytoužené odpovědi, poněkud znervosněli a vstoupili do hospody. „Je zde přítomen někdo, kdo by nám mohl potvrdit, že zde v minulých dnech neproběhla žádná proměna vozu v krávu?“ ptali se, ale přirozeně toto s ohledem na své svědomí nikdo učinit nemohl. „Tak třeba vy!“  ukázali policisté rozhněvaně na hospodského. „Pojedete s námi do města a sepíšeme protokol. Takhle to přeci dál není možné.“ A bylo to. Hospodský, než se vzpamatoval, byl zatčen a bez ohledu na svůj výčep odvezen pryč. Hned na to vypuklo v naší vsi povstání.

Aby nedošlo k omylu, v tomto případě šlo o vzpouru vesnice proti městu a jeho zlovůli. Už příliš dlouho jsme byli utiskováni silnějšími. Bez ohledu na veřejné mínění protnula naší ves široká silnice. Bez ohledu na nás tu ani nestavil autobus. Všechny staré křivdy se naráz vrátily. Kromě toho musela zavřít hospoda. A náš hrdina, který přivolal zázrak, byl zatčen. Ostatně i v samotném zázraku bylo možné najít jisté zásadní sdělení. Cikánská stařena proti jedoucímu automobilu. Stroj proti člověku.Přirozenost proti spalovacímu motoru. Lidé  se bouřili proti vládě a diktátu vědy. Proběhla defenestrace televizorů. Mimořádný výbor zasedal v samoobsluze. Byly jmenovány domobrané čety. Tři dobrovolníci se vydali po stopách cikánských maringotek, aby cirkus přivedli zpět. Ve výčtu mimořádných opatření dále figurovalo i přerušení telefoního spojení a uzavření silnice v obou směrech. Přijíždějící auta byla posílána zpět, přičemž jediná výjimka byla udělena vyslanci, který na okresní úřad vezl žádost o okamžité propuštění hospodského.

Na konci prvního dne revoluce dorazila k vesnici houkající sanitka, která byla díky solidaritě našich spoluobčanů vpuštěna dovnitř. Laskavý čtenář si však jistě dovede představit rozčarování vyvolané v našich řadách, když místo normálních doktorů vystoupil ze sanitky tým psychiatrů s páskou „VB“ na rukávech a stejně jako prve policisté, tázali se tito muži náhodného kolemjdoucího, k čemu zde došlo. Když nešťastník po pravdě odvětil, že se automobil proměnil v krávu a že je to tak jedině správné, vrhli se na něj a pokusili se jej spoutat ve svěrací kazajce. Naštěstí však včas zasáhla jedna z domobraných čet, která psychiatry v krátké potyčce přemohla a jako rukojmí uvěznila v kostele. Po tomto incidentu následovala poměrně klidná noc.

Již druhý den revoluce (sobota) však byl kritický. Ráno před vesnici dorazilo hned několik policejních vozů a byly by i vjely dovnitř, nebýt duchapřítomnosti našich spoluobčanů, kteří během noci zatarasili přístupové trasy traktory, radlicemi a jinými zemědělskými stroji. Muži zákona se takto dostali do nezáviděníhodné situace a z opatrnosti se prozatím omezili na houkající sirény a výzvy k vyklizení silnice. Pěšky se však do naší malé vsi vstoupit neodvažovali.

Rovněž vesničané zvolili vyčkávací techniku a  vymlouvali se, že nemohou najít majitele překážejících strojů, že nefunguje startování a podobně, zatímco v samoobsluze se mimořádný výbor radil, jak postupovat dál. Nakonec bylo rozhodnuto, že ves se policistům nepodvolí a naopak byly sepsány podmínky pro propuštění rukojmí. Mezi podmínkami zaujímal hlavní místo požadavek na osvobození hospodského, dále uznání zázraku jako skutečného jevu, přehodnocení všech dosavadních poznatků v oboru fyziky, chemie a biologie, uzákonění plošného příspěvku na cikánské cirkusy, zavedení pravidelné autobusové dopravy do naší vsi a potom ještě také mnoho drobností, které si jednotliví členové rady navymýšleli. Okolo poledne byly podmínky policistům předneseny, ti však reagovali pouze tak, že vysílačkou přivolali posily.

Druhý konvoj policistů přijel po silnici ze shora a naše vesnice se tak ocitla v obklíčení. Odhodlání v našich srdcích ale zlomeno nebylo. Ve dvě hodiny se roznesla zpráva, že policie je skutečně ochotná použít zbraně, což sice již od počátku proklamovala, doposud však žádný výstřel nepadl. Situace přesto byla na pováženou. Vzdát jsme se ale stále nemínili a jako vážnou zjevně hodnotil situaci i nepřítel.

V půl čtvrté se k obléhajícím připojila armáda. Přes pole se ke vsi přiblížili oddíly okresní posádky, doprovázené obrněnými džípy a pásovci. O pět minut později se přes vrchol kopečku přehoupl tank. Kanón namířil rovnou na kostelní věž. Když vojáci zaujali palebné pozice, na jenom z džípu se postavil velitel okresní posádky, vzal si k ruce amplión a hromovým hlasem s nepatřičnou ozvěnou pronesl, že vojsko je připraveno srovnat ves se zemí, pokud se bezpodmínečně nevzdá. Na závěr své výzvy dodal, že osobně kapitulaci velmi silně doporučuje.

V této chvíli laskavý čtenář jistě ocení iniciativu našeho starosty, který se z dveří samoobsluhy odhodlal k protiprojevu. Vyzval shromážděné obyvatele naší vsi k disciplíně a připomněl, že pokud cikánský cirkus vyhověl žádosti, měl by se každou chvíli vrátit. Potom prý už nebude problém proměnit tank ve hrocha, džíp v kobylu, pásovce v prase a všechny pušky a samopaly třeba v luční kobylky, nebo motýly. Stačí jen vyčkat a vydržet do příjezdu cikánů. Za svůj projev sklidil mohutný aplaus a snad i dílem proto se rozhodl pokračovat ve svém tažení a obrátit se k armádě. Z okna stodoly, obklopen svými věrnými hulákal do polí, kde leželi vojáci. Zopakoval nejprve naše podmínky a v té souvislosti zdůraznil, že ještě stále držíme rukojmí. Rozvedl také teorii o utlačování venkova městem, o nespravedlivém rozdělení pravomocí na okresním úřadě o diskriminaci obyčejných lidí, o podceňování přírody, o přehlížení zázraků a  o nepřístupné technokracii a byl by pokračoval ještě dále, kdyby jej velitel nepřerušil krátkou výzvou: „Máte minutu na vyvěšení bílých praporů.“

Ačkoli tato výzva nebyla dost dobře splnitelná, vzbudila nebývalý rozruch. Vidina návratu cirkusu se však přece jen nakonec ukázala silnější než strach. Minuta uplynula bez hnutí a přesně na vteřinu z hlavně tanku vyšlehl plamen. Šrapnel prolétl nad střechami a vršek kostelní věže v tu ránu doslova explodoval. Nemusím zdůrazňovat, jak nám zatrnulo. Úlomky starého zdiva se rozlétly do stran a s doznívajícím výbuchem se sesypaly na náves. Věž i se zvonem byla ta tam, zůstal jen zubatý pahýl. Co to v tu chvíli znamenalo je nasnadě. Naše malá ves, bez ohledu na všechna předsevzetí a naděje, bezpodmínečně kapitulovala. Vojáci vtrhli mezi domy a zlomení domobránci se jim se zdviženýma rukama vzdávali. Byl to konec naší revoluce.

Po několik následujících dní byla naše ves okupována armádou a probíhalo vyšetřování. Zatčen byl starosta a pět jeho nejbližších spolupracovníků, dále farář a správce zemědělského družstva. Ostatním byl všem hromadně oznámen pětiletý trest s podmínkou, jako sankce za kolektivní vinu (Z tohoto trestu byli vyjmuti všichni mladší osmnácti a starší osmdesáti let.). Trestu unikla i trojice dobrovolníků, kteří se z výpravy za cirkusem vrátili s nepořízenou (údajně jej ani nenalezli) a také hospodský, který se sám žádného trestného činu nedopustil. Do vedení vsi byli jmenováni spolehliví úředníci z města, kteří tu měli nadále se zvláštní obezřetností dbát na pořádek a kázeň obyvatel. Mimoto byl vyhlášen plošný zákaz hovořit o jakýchkoli zázracích, nebo proměnách a za neuposlechnutí byly stanoveny vysoké tresty.

Laskavý čtenář však jistě již předem tuší, že takováto opatření nemohla vymazat z našich srdcí události, k nimž tu došlo a ani zvrátit duch, který tu jejich vlivem zavládl. Bylo jasné, že naše malá ves si už navěky s sebou ponese kouzlo dějiště nevídaného zázraku a snad ještě nevídanější revoluce, kterou černý pahýl kostelní věže bude napořád připomínat. Obyčejnost a povšednost místních obyvatel, kteří se po odchodu armády začali opět věnovat své dosavadní práci, náhle jakoby v sobě ukrývala zvláštní tajemství, hlubokou okolnost minulosti, kterou chovají s úctou a pokorou a která je činí důstojnými. Od oněch několika letních dnů, které naší ves tak poznamenaly, už nikdy nebudou bezvýznamnými prosťáčky každodenních prací, protože v jejich životech nastal zlom, který jim všem poskytl možnost přiřadit své činnosti určitý smysl, protože jim dal pocit hrdosti a stmelil je dohromady společným osudem. Od nynějška už napořád budou žít s vědomím, že zázraky existují a nic tedy ještě není ztraceno. Když navečer padne tma, obloha se zatáhne a oni budou hledět do široké krajiny plné lidských světel, pozorovat blikající dálnici bílých a červených hvězd, budou vědět, že přece jen skutečné hvězdy jsou jen na obloze a ty v údolí se kdykoli mohou proměnit v krávu nebo slepici, a nebo v cokoli jiného co si cikánská stařena usmyslí. Protože, aby laskavý čtenář dobře rozuměl, po polích a loukách té široširé krajiny, mezi vesnicemi a městy, skrz podchody nekonečných dálnic, kolem továren a spaloven odpadů, putuje přinejmenším jeden cirkus plný cikánských kejklířů, schopných nejrůznějších triků, ale hlavně svobodných, svobodných jako jejich cikáňata, co klidně močí za jízdy z maringotek, neklidných jak plamen, který v noci zapalují a který plápolá, jako se točí sukně, jak vane vítr a jak jejich srdce tluče, když spustí na své nástroje a jejich ženy tančí v divokém výru, nespoutané a krásné a nad hlavou jim svítí hvězdy a ty jak známo svítí stále, ať už na jasné obloze, a nebo za mraky.     

Dokončil jsem své vyprávění v tomto bodě, neboť výše popsané události jsou událostmi tohoto léta. Nevím prozatím, co čas dále přinese, zda-li k nám cirkus ještě někdy zavítá, nebo ne a nevím ani, jak dopadnou soudní procesy se starostou a jeho blízkými. Prozatím mohu pouze uvést, že okresní úřad se rozhodl neposkytnout peníze na opravu našeho kostela, což odůvodňuje celkem nesmyslným názorem, že pobořený bude lépe sloužit jako výstraha širému okolí, jak veliká je moc úřadů a jak hloupé je bouřit se ji a klást si podmínky. Zároveň má pahýl definitivně popírat existenci jakýchkoli zázraků, či jiných mystických záležitostí, které lze, jak patrno, jednoduše odstranit jediným výstřelem z děla. Úřady však nepromyslely, že celá věc může vyznít zcela opačně a kostel se proměnit v památník revoluce a symbol odporu, což se nyní podle mého názoru děje. Kromě toho, pokud je mi známo, úřady nedisponují žádnými prostředky, kterými by mohly odstranit cokoli z lidských srdcí a jakkoli je z kostela pahýl, my teď v naší malé vsi žijeme a dýcháme s mnohem větší radostí.