KDYŽ SE PŘIJDE DOMU

Luděk Kárný za pohvizdování vystoupil z výtahu a po několika krocích došel ke dveřím bytu. Zasunul klíč do zámku a sotva se dveře otevřely, tak vstoupil do předsíně. A jak měl ve zvyku, tak i v botách. Ale už při prvním kroku jeho pravá noha narazila na něco. A jak byl nakročen, tak o to něco klopýtl. Vzápětí ztratil rovnováhu a při kácení se na koberec odhodil tašku. Hned nato si nedobrovolně sedl. Díky světlu z chodby uviděl v předsíni dva velké kufry.

„Do prkýnka! Proč jsou tady ty kufry!? To zase ta tvoje kámoška vodešla vod toho svýho?“ zeptal se naštvaně, přičemž se v předsíni rozsvítilo a před ním se objevila jeho manželka Martina.

„To jsou tvoje kufry!“ řekla mu ostře.

„Co? Jak moje kufry? Co to má znamenat?“ zeptal se překvapeně a přitom se na manželku užasle zadíval. V pravé ruce držela pohupující se černou podprsenku.

„Tak! A čí je tahle podprda! Moje určitě ne!“ vyhrkla.

Luděk zamžikal očima a v krku mu vyschlo.

„Tak čí!?“ zeptala se ostře.

„No, není to tak, jak si myslíš. A jak to vypadá,“ vysoukal ze sebe.

„Koho jsi tady měl?“

„Ta podprsenka nepatří ženě.“

„Co mi to chceš namluvit!?“ vyštěkla.

„Vona patří jednomu mýmu známýmu. Toho neznáš..“

„Cože? Co tady dělal? Ty jsi snad taky jinak sexuálně vorientovanej?!“

„No, von je to…von se voblíká jako ženská. A měl nějaký problémy, tak tu minulou noc přespal. Ty si stejně byla na služební cestě.“

„To Ti mám věřit!?“ vyhrkla.

„Ano. Správcová Hrabovská ho viděla. Málem jí vypadly voči. Se jí klidně zeptej.“

„A to ste spali na jedný posteli?“

„Ne, to ne. Já jsem tady stejně nebyl…,“řekl pohotově a hned se zarazil.

„Cože? Kde jsi byl v noci? Ty jsi ho tady nechal samotnýho?“

„Nic tu neproved.“

„A kde jsi byl ty?“

„No, Houskový praskla voda a vona na mne zazvonila, protože nikdo nebyl u ní na patře,“ soukal ze sebe.

„Ty jsi byl u tý prdelatý čubky!“ vyjekla.

„Jen kvůli tý vodě.“

„A to celou noc?“

„No, já se vrátil pozdě a Karel už spal. A protože jsem neměl klíče a von má tvrdý spaní, tak jsem ho zvoněním nevzbudil. A tak sem...“

„Cože!“ Tak je to pravda, že to s ní táhneš!“ přerušila ho výkřikem.

„To není pravda!“

„Hrabovská to povídala. Viděla vás spolu na taneční zábavě, když jsem byla tenkrát v lázních.“

„Ta kecá! Magda se jen trochu víc napila a protože měla zrovna po rozchodu, tak…“

„Tak Magda! Tak si k ní táhni a voď si jí do bytu takový divný známý!“ vykřikla.

  O chvíli později se za pokračujícího křiku na chodbu přemístily kufry. Na ní se ocitl i Luděk a zanedlouho intuitivně vyběhl před dům, kde chytal z balkonu vyhozenou tašku. Poté zmizel obtěžkán zavazadly za rohem. A protože na parkovišti nebylo auto sousedky Houskové, vola jí hned mobilním telefonem. Za několik minut sousedka přijela.

„Tak už to prasklo, viď,“ řekla mu.

„Jo. A představ si, že jen díky mýmu známýmu, kterej se voblíká, jak ženská. “

„A co teď?“

„Ta vilka za Prahou je psaná na mne. Cestu znáš.“