Trosky

Čtvrtého dne dorazila na okraj Läfirinu, hlavního města Lätiferu. Zdálky viděla smutnou zříceninu, někdejší domov baronesy Birbé. Malé děti po ní pokukovaly, spíše zvědavě než ustrašeně. Usmála se na ně. Jedno ji chytlo za ruku a vedlo ji směrem k jednomu z dřevěných domečků, šveholíc přitom cosi o ztrouchnivělém trámu a zranění jakéhosi Helanika.
Vešly do chaloupky zalité sluncem. V rohu místnosti stála velká dubová postel a človíčka v ní ležícího nebylo přes peřiny skoro vidět.
Dítě ji k ní zavedlo, posadilo se na okraj lůžka a dychtivě očekávalo, co se bude dít. Armelie si prohlížela pochroumanou paži smrtelně bledého chlapce, sténajícího při každém, byť letmém dotyku poraněného místa. Děcko se najednou zvedlo a jako blesk vystřelilo z domu ven, dovolávajíc se nejspíš své matky.
Armelie hodnou chvíli drmolila zaklínadlo a přiběhnuvších osob, které jí stály za zády a napjatě ji pozorovali, si nevšímala. Ruce se jí chvěly, ale byl to zvláštní, jakoby vůlí vyvolaný a korigovaný, třas. Jemně promnula něco mezi prsty a začala tím sypat chlapcovu paži. Kost vyčnívající z ruky se s nepříjemným vrzáním vrátila zpět na své místo a rozdrásaná kůže se pomalu zacelovala. Paže teď vypadala opraveně, ale ne zcela vyléčeně. Napjatá kůže hrozila každým okamžikem zase se protrhnout tlakem vystouplé a znova zapadlé kosti. Vyřkla další kouzelnou formulku a v rukou se jí objevil štůček průhledné tkaniny, kterou opatrně odvíjela a obmotávala kolem zchromlé chlapcovy ruky.
Když skončila, vyrojily se z konečků jejích prstů drobné hvězdičky uspávající vyčerpaného nemocného. Přistoupila k ní žena ve středních letech, pravděpodobně chlapcova matka, nesměle se na Armelii usmívala a pohled rozzářených očí jí děkoval.
"Brzy bude v pořádku," řekla Armelie.
Žena pokývala hlavou, nespustila zrak ze syna.
"Ty jsi Armelie, že? Že jo? A zůstaneš tady s náma dlouho?" dotazovala se rozjařeně malá holčička, která ji do domu zavedla. Její matka se na ni úkosem podívala - člověk nemůže tušit, co se dá od čarodějky čekat. Ta poslední, co tu jen procházela, Garaella, změnila sedm jezdců z královy družiny v koně jen proto, že ji nařkli z uzmutí několika hřebců z hradních stájí. Že tahle pomohla jejímu synovi zatím nic neznamená. Může to později obrátit proti nim.
Armelie si posadila malé děvčátko na klín a pohladila ji po vlasech.
"Vlastně ano… nějakou dobu bych zde chtěla zůstat."
Už je to tady, pomyslela si žena klečící u postele, bude chtít, abychom jí přenechali domek, aby měla kde schovat hlavu…
"Budeš bydlet u nás?" ptala se dál holčička, kulíc na Armelii velké modré oči.
Její matka napjatě čekala na odpověď čarodějky. Armelie se pousmála a zahleděla se otevřeným oknem do dálky. Zvědavě se podívala, co upoutalo čarodějčinu pozornost.
"Ne… to ne. Ale zřejmě někde poblíž. Ještě nevím."
Postavila holčičku na zem a rozloučila se.

Před chalupou se sešel malý hlouček vesničanů, kteří natahovali krky, aby dohlédli do domku na počínání čarodějky. Jakmile vyšla ven, uctivě se před ní rozestoupili. Události se začínají vyvíjet dobrým směrem, pomyslela si.
Směřovala k zřícenině na vzdáleném kopci. Roj skotačících dětí pobíhajících za ní ji dohnal a jeden chlapec ji zatahal za cíp peleríny a důležitě řekl:
"To je zakletý hrad."
"Vážně?"
"Říká se, že jej zapálila baronesa Birbé a ještě teď, když k němu někdo přijde moc blízko, hoří. A spálí ho a už ho nikdo nikdy neuvidí."
"Dobře," řekla klidně a pomyslela si, že jednou musí vyslechnout historky, kterými jsou trosky opředené jako mrtvá moucha pavučinou.
"Ale ty jsi čarodějka, že? Čarodějka Armelie…"
"Znáš mé jméno? Jak-" nedokončila, protože jí jiné z dětí skočilo do řeči.
"Pán v modrém to říkal. Říkal, že přijde čarodějnice a bude mít černou vyřezávanou hůl a tmavý plášť a tmavé vlasy a že se jmenuje Armelie."
"A že je ze země motýlů," přidalo se další děcko.
Usmála se. Tak Frederik o mě šíří fámy mezi vesnickými dětmi. Jestli ho ještě někdy potkám, proměním ho v motýla.
Děti vidouc, že ji jejich řeči o hrůzném nebezpečí hradu nezneklidnily a že ani nezvolnila tempo chůze, se trochu zklamaně zašklebily. Rozhodně neměly v úmyslu následovat ji až nahoru a dívat se na její nevyhnutelný konec. Zastavily se a nechaly ji jít.
"Slyšel jsem, že když umře někdo ze země motýlů, promění se jeho duše v hrozně moc čarokrásných motýlků."
"A co když taky shoří?"
"Neshoří. Motýli nehoří," prohlásil jeden z kluků.
Děvčata se na něj s odporem podívala a rychle uháněla zpátky do vesnice.

Armelie stanula na vrcholku hory. Očazené černé kameny se válely všude kolem. Letmo se dotkla zpola zborcené zdi, v níž kdysi byla vstupní brána. Vešla dovnitř. Rozlehlé prostory někdejších sálů ani nezarůstaly trávou, díky čemuž působily ještě osamělejším dojmem. Jako výstražné memento, napadlo ji.
Zrychlila krok a vstoupila do další místnosti. Vypadala docela zachovala, dokonce i schodiště, které z ní vedlo do vyšších pater, vzbuzovalo dojem bytelnosti. Vystoupila po něm tedy nahoru. Na některých místech byla podlaha probořená a ležely na ní pokroucené rámy obrazů, které zdeformoval sžírající oheň. Nábytek se již dávno rozpadl a prach rozfoukal vítr. Přistoupila k vysokému obloukovitému výklenku, nejspíš oknu, a naskytl se jí pohled opačnou stranu, než odkud přišla; na královské zahrady. Zkusila prohlédnout i jiné komnaty, ale brzy usoudila, že akrobatické balancování na zbytcích vetché podlahy k ničemu nevede, a seběhla po schodech zpět dolů.
Zahrady vypadaly notně zanedbaně - ostatně po sto letech zapomnění se nelze divit, přesto nebylo možné splést si je s okolní přírodou. Obehnány byly zdobenou mříží, kterou pomalu rozežíral rez. Vysoká brána, působící i ve své osamělé opuštěnosti vznešeně, byla zamčená. Zkusila zalomcovat mřížemi, očekávajíc, že možná vypadne z pantů, nebo se část mřížoví zhroutí, ale nestalo se nic. Rozhodla se jít po obvodu mříží. Někde přece musí být časem tak nahlodané, že mi bránit ve vstupu nebudou, říkala si.
Rozhodně se nedalo říci, že by byl hrad špatně situován. Země v Lätiferu se jen málokde zvlnila do pahorkatiny, o to vzácnější a dražší byla pro movité šlechtice sídla tyčící se hrdě nad placatou krajinou. Ze zříceniny musel na obyvatele Lätiferu jít nějaký zvláštní děs, že se nepokusili krajinu kolem ní zkultivovat.
Po dvou hodinách pomalé chůze se rozhodla vrátit se zpět do vesnice. Když už si usmyslela, že tady nějakou dobu zůstane, nebylo by od věci někde se na ten čas usadit.
Když seběhla mezi vesnické domky, bylo už šero. Dřív než se stihla pořádně rozkoukat, který příbytek by jí nejvíce vyhovoval, vyšel z domu naproti mladý muž a uctivě ji zval dovnitř. Proč nepřijmout, řekla si a následovala jej.
Šlo nejspíš o domov nějakého zámožnějšího nižšího šlechtice. Mladé děvče, zřejmě služka, prostíralo na stůl, u kterého seděla skupina mužů bafajících z dýmek a zuřivě diskutujících o pozemcích na severu. Zamířila do koutu místnosti a posadila se na druhou stranu podlouhlého stolu. V ten okamžik do místnosti vletělo hejno dětí, zrovna těch, které ji odrazovaly od cesty k troskám hradu. Vykulily na ni překvapeně oči a začaly se pošťuchovat, jestli tam nahoru vůbec došla nebo si z nich dělala legraci. Uvelebily se u ní, bombardujíce ji všelikými dotazy.
Přisedl si k nim i mladý muž, který ji do domu zavedl, a stařec, který se šoural pomalu za dětmi.
"Jak to, že neshořela?" dorážel největší chlapec na muže.
Mladý muž se jen shovívavě usmál a zvědavě upřel zrak na čarodějku:
"Znáš pověsti o hradu baronesy Birbé?"
Přejela jazykem oschlé rty a opětovala jeho úsměv.
"Ne."
Její odpověď vyvolala v dětech záchvat sdělovat si údiv nad neznalostí takové základní věci a nadšeně začaly švitořit jeden přes druhého.
Přisedlo si k nim i několik žen, které doposud postávaly u kamen a připravovaly jídlo, a dva mladí muži, kteří nejspíš nechtěli poslouchat dohady o výměře polí. Služka před ně postavila džbán jybhysu a šlehaného mléčného nápoje pro caparty. Jeden z mladíků se chopil nádob a začal nektary rozlévat do baňatých hrnků.
"Tak vyprávěj, Lemueli," pošťouchlo z nedočkavě se vrtících dětí muže, který nadnesl téma týkající se hradu.
Přehodil dětem přes nohy teplou houni, kdyby náhodou některé z nich uprostřed příběhu usnulo, a začal rozmotávat klubko spletených legend:
"Kdysi dávno-"
"Jak moc dávno?" zeptalo se zvídavé děvčátko. Ostatní děti ji hned začaly utlačovat a napomínat, aby mlčela, a naoko přísný pohled, kterým ji Lemuel zpražil, ji přiměl schoulit se a neklást žádné další otázky.
"Kdysi dávno stával na kopci nad vesnicí hrad. Patřil baronu Jehanovi, nejbohatšímu šlechtici široko daleko. Svou čarovnou krásou a bohatstvím zastiňoval i královský palác v srdci Läfirinu. Skoro denně pořádal jeho pán rozmanité hostiny, lovy v okolních oborách, pompézní plesy; denně směrem k hradu mířily kočáry přátel barona z řad vysoké šlechty a bohatého měšťanstva a tepaná brána se snad ani nespouštěla.
Baron měl dvě děti. Syn Bierin, jeho prvorozený, otcovo jásavé nadšení z rozmařilých radovánek nesdílel; k přijíždějícímu panstvu se choval korektně a společensky, vždy však s určitým odstupem. Vášnivou touhu svého života viděl jinde - v umění. Zvuk štětce přejíždějícího rychlými tahy přes hrubý papír mu byl milejší než fanfáry zahajující hony. I přes to, že se namísto duchaplné konverzace s mladými dámami raději toulal po kraji, byl na něj jeho otec velmi pyšný a hrdý a nikdy se o uměleckých sklonech svého syna nezapomněl zmínit. Vyzdvihoval fantastickou hru barev, jemné linie a podmanivou atmosféru jeho obrazů; nadšeně vodil své hosty po galeriích, kde se mezi malbami skutečných mistrů skvěly práce Bierina.
Jeho druhým dítětem byla Birbé. Za baronovými zády si dámy špitaly, že to nemá v hlavě zrovna v pořádku, ale před ní se sladce usmívaly, žasly nad jejím dokonalým účesem a chválily jemnou výšivku jejích šatů. Birbé byla skutečně pomatená, ale pokládalo se za nepřístojné mluvit o jejím zamlženém rozumu před baronem Jehanem.
Birbé měla taky jednu obrovskou vášeň. Modré žíhané kameny, kobaltiny. Přestože se vyskytovaly poměrně vzácně, v porovnání s drahokamy byly bezcenné. Baronesa Birbé je milovala celým svým srdcem a protože byl její otec ve vysokých kruzích velmi vážen a nebylo zrovna marné naklonit si jej drobnou pozorností pro jeho dceru, neopomněli přijíždějící dovézt Birbé modré kobaltiny, pokud se někde našly. Dalo by se skoro říct, že všechny kobaltiny Lúmenorbis se stahovaly jako mračna k jedné osobě, a tou byla baronesa.
Jednoho dne přijel na zámek hvězdopravec a jal se baronovi, kterému žádné téma diskuze nebylo cizí, a jeho hostům vysvětlovat u večeře harmonii v konstelaci hvězd. Když se dostal k znázornění jejich postavení, postoupil mu jeden ze šlechticů čtyři kobaltiny pro šílenou baronesu, se kterou zatím neměl tu čest se setkat a dárek jí předat. Hvězdopravec rozmístil kameny do rohů zvláštního obrazce, jejž křídou zlehka načrtl na tmavé dřevo stolu.
V té chvíli vešla do místnosti Birbé. Poslední dobou se chovala podrážděně až nepřátelsky, snad díky dlouhému postávání před jedním obrazů svého bratra, který odrážel zšeřelou večerní krajinu s podivnou nezřetelnou stavbou v pozadí a jako jediná malba Bierina působil skutečně depresivně a ponuře. Když se Bierina někdo zeptal na jeho inspiraci k tak pochmurnému dílu, jen rozpačitě krčil rameny. Scenérii, kterou vykreslil, spatřil jen jednou, navíc ne ve skutečnosti, ale v neklidném snu. Namaloval jej téže noci, kdy se mu jako přelud fantazie ve spánku zjevil, rychle a nijak pečlivě a nikdy se pak k němu už nevrátil. Něco mu bránilo jej zničit jako bezcenný paskvil, něco mu však také bránilo doladit jej a uhladit hrubě načrtnuté linie.
Právě ten obraz však poutal pozornost Birbé. Civěla na něj dlouhé hodiny, přehazujíc si přitom bezmyšlenkovitě z dlaní modré kameny. Jeden z baronových hostů, kteří se k obrazu náhodou nachomýtli, se skálopevným přesvědčením tvrdil, že ona černá stavba s rozmazanými obrysy je Male Greol, sídlo temných čarodějek, a když se baron starostlivě zmínil o zběsilých výkyvech dceřiny nálady, připisoval to jejich negativnímu vlivu a doporučoval malbu zničit nebo alespoň uzavřít v tajné místnosti. Barona hrdého na synovo umění tato rada zjevně podráždila a odmítl se o vizích svého hosta nadále bavit.
Birbé však byla den ode dne roztěkanější a úzkostlivější, pokud šlo o její milované kobaltiny. Její už tak podivná náklonnost k nim se proměnila v chorobnou žárlivost provázenou zlostným prskáním, jakmile se o nich někdo jen zmínil. Když teď viděla, jak je svírá nějaký neznámý člověk a nešetrně je posouvá po roztodivných čarách, vzedmula se v ní vlna zuřivosti. Vytrhla zívajícímu vojákovi střežícímu vchod do sálu meč, rozeběhla se ke stolu a vší silou jej vrazila do vyšívaného opěradla židle, na níž hvězdopravec seděl. V momentě čněl muži z hrudi krvavý hrot meče.
Mezi panstvem to zašumělo, i baronovi dosud hájícímu svou dceru poněkud poklesly koutky. Birbé si jejich údivu a hrůzy nevšímala. Smetla ze stolu ležící kameny a uháněla pryč.
Utíkala do své komnaty pro malinkou truhličku, v níž střežila všechny své kobaltiny. Zmateně zpřeházela pokoj vzhůru nohama, chňapla po truhle a vyběhla zas ven. Srdce jí bilo na poplach, jako by cítila bezprostřední ohrožení kamenů nebo toho zšedlého obrazu, který tak obdivovala. Zadýchaně vydupala po schodech nahoru do malé obrazové galerie, kam jej baron nechal umístit. Prudce rozrazila dveře a dřív než se stihla pořádně rozhlédnout, ochromil ji prudký závan studeného větru. Okno bylo otevřené a průvan lomcující dveřmi srazil ze stěny ponurou malbu. Plátno se roztrhlo o překocenou židli.
Klekla si na zem a nevěřícně přejížděla prsty po zničeném obrazu. Zkusila jej nadzvednout, ale rám jí najednou připadal příliš těžký. Vytrhala z něj tedy zbytky poničeného plátna a pečlivě je přiložila do truhličky k modře svítícím kamenům.
Dva hrůzné šoky v tak krátkém časovém sledu způsobily, že se v ní něco zlomilo a ona zešílela docela. Strhla ze zdi pochodeň a jala se jí podpalovat vše, co se mohlo vznítit. Plameny se v hradě vyhřátém sluncem velmi rychle rozšířily a zanedlouho zachvátily všechna patra stavby. Chodbami se ozývalo srdceryvné vřeštění vznešených dam, někteří v agónii vyskakovali z oken a končili s lebkou roztříštěnou o dlažbu nádvoří. Birbé sama se zdála být velmi udivena tím, co způsobila a jejího zastřeného mozku se zmocnila panika. Přitiskla skleněnou truhličku blíže k sobě a prchala před plameny. Na hořícím schodišti však zakopla, truhla jí vylétla z rukou a Birbé zsinalá hrůzou nad ztrátou svých pokladů sledovala, jak se čiré sklo tříští o kamennou zeď, jak kousky plátna stravuje oheň a kobaltiny se jako třpytivý déšť rozlétají do všech koutů.
Její šaty začaly olizovat plameny, což ji přimělo urychleně se zvednout a vystřelit shromáždit co nejvíc poztrácených kamenů. Našla jen dva, štiplavý černý dým ji dusil a znemožňoval jí jakýkoli rozhled. Žmoulala je v dlaních a plazila se místy, která ještě vzdorovala ničivé síle ohně. V hustém kouři spatřila matně obrysy vrávorající postavy, jež se k ní pomalu blížila. Chtěla se obrátit a odplížit se někam pryč, ze všech světových stran ji však svíral pomalu se přibližující oheň. Polomrtvá děsem, že ji okrade o poslední kousek jejího štěstí, začala horečnatě přemýšlet, kam kobaltiny skrýt. Postava se kymácivým krokem přibližovala.
Přejela naposled konečky prstů přes zbroušené hrany žíhaných kamenu, letmo je políbila a vbodla si je do očí."
Ratolesti, které ještě nespaly, se otřásly odporem.
"A to ji zabilo?" zeptalo se opatrně jedno z dítek, přestože příběh o baronese Birbé a zkáze hradu slyšelo už mockrát.
"Podle legend se prý kameny skutečně do jejích očí vpily a proměnily barvu jejích duhovek."
Všichni u stolu mlčeli, jako by se jim nechtělo narušovat zvláštní atmosféru navozenou příběhem, který sice znali, ale jenž je stále něčím fascinoval.
První se od stolu zvedly ženy. Jedna poklidila ze stolu a druhé dvě odvedly či odnesly ospale mžourající děti. Postupně se vytratili i další posluchači, až nakonec zůstali v rohu místnosti sedět jen Lemuel s Armelií.
"Nedávno tudy procházela Garaalla… ale skutečně jen projížděla kolem," začal zamyšleně Lemuel.
Armelie se nepřátelsky zašklebila. Garaella nebyla zrovna čarodějkou, po jejíž přítomnosti by prahla. Potkaly se snad jen jednou, ale to stačilo, aby mezi nimi vzplála nenávist a pohrdání.
"Garaella ovládá šest stupňů magie. Kobaltiny už dávno nepotřebuje," namítla kousavě Armelie.
Lemuel se jejímu tónu pousmál. Přestal sledovat potemnělou krajinu za okny a obrátil svůj zrak k ní.
"Matka Helanika, toho chlapce, cos mu pomohla, mluvila o tom, že se chceš zdržet delší dobu."
Přikývla.
"Je to pro nás pocta… myslím to vážně," dodal, když si všiml náznaku potutelného úsměvu, který se jí mihl tváří a hned zase zmizel.
"Zatímco jsi byla u hradu, připravily pro tebe ženy - za vydatné pomoci rozjařených dětí - domek, ve kterém by ses na tu dobu mohla usadit. Dřív v něm dlel jeden poustevník procházející Lätifer; čas od času se zde zastavil. Loni v létě však zemřel a jeho příbytek zůstal opuštěný, takže kdybys chtěla…" Lemuelův hlas se vytratil.
Usmívala se. Lätiferští jsou možná naivní, možná jsou v porovnání s ostatními obyvateli Lúmenorbis nepopsanými deskami a možná příliš věří legendám a bohům, ale jejich laskavost a úcta k těm, o nichž se jejich pověsti zmiňují, je obdivuhodná.
Znova lehce kývla na souhlas. Lemuel vstal, následovala jeho příkladu. Vyšli ven a on ji vedl k malému domku choulícímu se mezi břízami. Když vstoupili, začala se Armelie rozhlížet po interiéru poustevnické chaloupky a on mezitím postavil na dubový stůl orosený džbán se jybhysem a kulatý bochník chleba. Trochu nesměle k ní vzhlédl, její mlčení jej zaráželo.
Sundala z police lucernu a fouknutím v ní zažehla oheň. V krbu plápolal oheň a světla bylo v místnůstce dost, proto jej její gesto trochu překvapilo. Bude snad chtít někam ještě teď jít?
"Děkuji vám… vám všem," řekla.
Zlehka se uklonil a protože mu připadalo, že chce zůstat o samotě, rozloučil se s ní a odešel.